Československo zaniklo po 74 letech a 64 dnech od svého založení uplynutím 31. prosince 1992, kdy zanikla Česká a Slovenská Federativní Republika.čl. 1 odst. 1 ústavního zákona o zániku České a Slovenské Federativní Republiky Česká republika a Slovenská republika se tak 1. ledna 1993 stalyčl. 1 odst. 2 ústavního zákona o zániku České a Slovenské Federativní Republiky jejími nástupnickými státy a samostatnými subjekty mezinárodního práva.
Československo již během své historie jednou přestalo de factoDe jure Československá republika nepřestala v období let 1939 až 1945 existovat a byla pouze vojensky okupována. existovat a to od 14.–15. března 1939 okupací Čech, Moravy a Slezska nacistickým Německem, následně vyhlášením samostatného Slovenského státu; a to až do konce 2. světové války. Podkarpatskou Rus v té době obsadilo z velké části Maďarsko. Po skončení druhé světové války byl československý stát obnoven s plnou právní kontinuitouČl. 1 odst. 1 a 2 ústavního dekretu prezidenta republiky o obnovení právního pořádku (30/1945 Sb.) na první republiku, ovšem již bez Podkarpatské Rusi, která byla dohodou vlády ČSR a SSSR, odstoupena 29. 6. 1945 Sovětskému svazu.
Zánik druhé republiky a německá okupace (1939)
14. března 1939 vyhlásil Snem Slovenskej krajiny samostatný slovenský stát, čímž se druhá republika rozpadla.
15. března 1939 byly české země obsazeny vojsky Nacistického Německa
16. března 1939 bylo obsazené území připojeno k Německu a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava
Zánik České a Slovenské Federativní republiky (1992 / 1993)
Politický vývoj Slovensko si po druhé světové válce a po zrušení zemského zřízení asymetricky podrželo jistou míru autonomie. Po celou dobu zde jako zákonodárný sbor působila Slovenská národní rada, do roku 1960 i její výkonný orgán Sbor pověřenců.
První fází rozdělení Československa byla federalizace Československa od 1. ledna 1969, kdy se dosud unitární Československá socialistická republika přeměnila ve federaci dvou podle ústavního zákona suverénních národních států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Federalizace byla vyústěním politických tendencí, které se na Slovensku při politickém uvolnění začátkem roku 1968 vystupňovaly.
Národnostní spory se v Československu znovu vyhrotily v roce 1990 například ve formě tzv. Pomlčkové války o název federace. Václav Klaus přičítá vyhrocení národnostních vztahů též lidem z okolí Václava Havla, kteří se podle Klause po roce 1989 zasadili o významnou redukci zbrojního průmyslu na Slovensku.Václav Klaus: 10 let od rozdělení Československa, 2. 1. 2003, esej, MF Dnes 30. 12. 2002 O redukci zbrojního průmyslu však bylo rozhodnuto již dávno předtím, protože o tanky nebyl zájem a odběratelé za dodané tanky neplatili.
V roce 1990, po více než 21 letech formální existence federace, kdy oba národní státy neměly ani své vlastní státní symboly, přijala Slovenská národní rada ústavním zákonem č. 50/1990 Sb. (účinnost od 1. března 1990) a Česká národní rada ústavní zákon č. 67/1990 Sb. (účinnost ode dne vyhlášení 13. března 1990), které zavedly státní symboly Slovenské republiky a České republiky.
V roce 1990 vytvořila slovenská vláda Ministerstvo mezinárodních vztahů Slovenské republiky. Po volbách roku 1992 byl v jeho čele Milan Kňažko. V roce 1992 česká vláda zřídila Ministerstvo mezinárodních vztahů České republiky, ministrem byl Josef Zieleniec. Podle Vladimíra Mečiara měla v roce 1992 česká vláda také připravený plán jednostranného vystoupení z federace, o kterém na Slovensku nikdo nevěděl.Češi byli lépe připravení, vzpomíná Mečiar na jednání o dělení federace
Napětí vzbuzovala i asymetrie mnoha institucí – například v Česku působila Československá televize, ale na Slovensku vznikla Slovenská televízia, souběžně vznikaly na Slovensku tendence ke zřízení slovenské policie, slovenské armády i slovenské národní banky. Parlamentnímu projednávání zákonů dělal vážný problém zákaz majorizace.
Český premiér Petr Pithart v té době zmínil vizi dvojdomku, de facto konfederace. Jeho Občanské hnutí následně propadlo ve volbách. Václav Klaus později přičítal vinu za rozdělení jak vstřícnosti Petra Pitharta vůči slovenským požadavkům, která údajně vedla k vyřazení federálních orgánů ze hry, tak údajné zásluze prezidenta Václava Havla o dočasné sesazení Vladimíra Mečiara z funkce slovenského premiéra.
Ján Čarnogurský z KDH chtěl vyhlášení samostatnosti Slovenska odložit až na dobu vstupu ČSFR do EU, „aby měl každý národ svou vlastní hvězdičku“. Tím způsobil propad své politické strany a opětovné vítězství HZDS a Vladimíra Mečiara ve volbách.
Rozdělení Československa podporovaly všechny významné slovenské politické strany a špičkoví politici. Ve svém volebním programu pro volby v roce 1992 jej ale měla jen Slovenská národná strana. Demokratická strana, která byla pro zachování společného státu, u voleb neuspěla.
V ČR uspěla ve volbách ODS s heslem „společný stát nebo rozdělení“ a na Slovensku značně odlišná HZDS s požadavkem „konfederace nebo rozdělení“. Úplné rozdělení federace bylo tedy průnikem programů vítězných stran obou národních států, třebaže jejich mandát rozdělit federaci byl později mnohokrát zpochybňován.
Ačkoliv již 18. července 1991 byl federálním shromážděním přijat ústavní zákon o referendu č. 327/1991 Sb., nebylo pořádání referenda o rozdělení federace podle tohoto zákona nikdy vážně navrženo – zřejmě i proto, že by jeho případný zamítavý výsledek situaci pravděpodobně nevyřešil. Ústavní zákon sice přikazoval, aby o návrhu na vystoupení jedné z republik z federace bylo rozhodnuto referendem,Předpis č. 327/1991 Sb. – Ústavní zákon o referendu avšak rozdělení Československa bylo zkonstruováno jako zánik federace, nikoliv jako vystoupení jedné z republik. Přesto je neprovedení referenda k této otázce některými politology (např. Petr Pithart nebo Jiří Pehe) vnímáno jako ignorace a opomenutí tehdy platné ústavy.
17. července 1992 přijala a vyhlásila Slovenská národní rada dokument Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky, který vyslovuje požadavek samostatnosti Slovenska.
20. července 1992 odstoupil ze své funkce prezident ČSFR Václav Havel. Po zbylou dobu své existence byla federace bez prezidenta.
Rozdělení republiky je spojeno s jednáními, která vedl předseda české vlády Václav Klaus a předseda slovenské vlády Vladimír Mečiar. Ti se setkali již 8. června 1992 v brněnské vile Tugendhat, kde se dohodli na rozdělení federace, a v písemné podobě tuto dohodu podepsali při další schůzce tamtéž dne 26. srpna 1992. K urychlení rozdělení republiky přispěla neslučitelnost vítězných politických stran v obou státech – ODS a HZDS.
13. listopadu 1992 přijalo Federální shromáždění ústavní zákon č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku. Dne 25. listopadu 1992 přijalo Federální shromáždění ústavní zákon č. 542/1992 Sb. o zániku ČSFR k 31. prosinci 1992.
15. prosince 1992 přijala Česká národní rada ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, který stanovoval převzetí právního řádu a kompetencí ČSFR Českou republikou. Téhož dne přijala ČNR usnesení č. 5/1993 Sb., ve kterém vyjádřila předpoklad, že žádný výklad stávajících právních norem nepřipouští zpochybnění kontinuity zákonodárné moci, jejíž nositelkou je ve smyslu ústavního zákona č. 4/1993 Sb. Česká národní rada. 22. prosince 1992 přijala ČNR ještě ústavní zákon č. 29/1993 Sb., o dalších opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, který řešil otázku soudců, vyšetřovatelů, prokurátorů a některých soudních pracovníků.
16. prosince 1992 schválila Česká národní rada novou Ústavu České republiky (předtím v rámci federace Česká republika vlastní ústavu neměla).
Též Slovenská národní rada přijala ještě před zánikem federace ústavu Slovenské republiky.
Funkci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky převzala dosavadní Česká národní rada. Též Slovenská národní rada pokračovala ve svém mandátu i po zániku federace jako slovenský parlament.
Dne 26. ledna 1993 zvolila Poslanecká sněmovna Václava Havla prvním prezidentem České republiky.
Česká republika stejně jako Slovensko se na mezinárodní scéně zřetelně etablovaly jako nástupnické státy Československa. Následně tyto osamostatněné státy podepisovaly desítky dodatkových dohod, které potvrzovaly platnost dřívějších dvoustranných smluv uzavřených federací s jinými státy. Roku 1996 podepsaly Česká republika a Slovenská republika protokol, který vymezoval rozdělení povinností vyplývajících z mnohostranných smluv uzavřených bývalým Československem. Češtině přiznává slovenský jazykový zákon z roku 1995 postavení jazyka splňujícího požadavek základní srozumitelnosti z hlediska státního jazyka a umožňuje ji v mnoha případech používat rovnocenně ke slovenštině; v České republice zase požívá obdobného postavení slovenština.
Při příležitosti 20. výročí ustavení nových republik se český i slovenský prezident rozhodli vyhlásit k 2. lednu 2013 ve svých zemích dílčí amnestii.Klaus vyhlásil amnestii a vyzval k návratu ke starým dobrým hodnotámhttp://www.aktuality.sk/clanok/220435/prezident-ivan-gasparovic-sa-rozhodol-udelit-amnestie/ Prezident Ivan Gašparovič sa rozhodol udeliť amnestiu
Rozdělení státního majetku, závazků a kompetencí Nemovitý státní majetek byl rozdělen podle místa, kde se nacházel, nebo podle sídla právnické osoby, která vlastnická práva vykonávala.
Principem dělení movitého a zahraničního majetku byl poměr počtu obyvatel, tedy 2:1.
Dne 29. prosince 1992 federální ministr zahraničí Moravčík podepsal s oběma národními ministry zahraničních věcí (Kňažkem a Zielencem) dohodu o rozdělení majetku federálního ministerstva zahraničí. Více než 700 z necelých 800 zaměstnanců federálního ministerstva přešlo do českého nástupnického ministerstva. Při dělení zahraničních zastupitelství bylo využito skutečnosti, že v mnoha zemích mělo československé zastoupení více budov. Jen v některých případech si nástupnické státy musely hledat nové budovy – Česká republika v Ottawě, Římě a Soulu.
Československé státní dráhy byly rozděleny na České dráhy a Železnice Slovenské republiky. Vozový park byl dělen v poměru 2:1.
Ústavní zákon ČSFR č. 624/1992 Sb., o zániku funkce soudců a o skončení pracovních a služebních poměrů v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, ze dne 17. prosince 1992 se vypořádal s některými pracovníky a funkcionáři orgánů federace. Téhož dne, 17. prosince 1992, přijalo Federální shromáždění usnesení č. US72/1992 o ústavnosti procesu zániku České a Slovenské Federativní Republiky a vzniku nástupnických států.
Revize státní hranice Při zániku Československa byla podle Generelní smlouvy (Smlouva mezi ČR a SR o generelním vymezení společných státních hranic, podepsaná 29. října 1992 v Praze, č. 229/1993 Sb. ČR) ustanovena Společná česko-slovenská rozhraničovací komise (ČSRK).
Rozpadem federace vznikly v některých pohraničních oblastech obyvatelům problémy, protože předchozí hranice národních republik nebyly vytyčené s ohledem na dostupnost sídel z příslušné strany hranice.
Osada U Sabotů (pro jejíž označení se poté začal používat historický název Šance) byla kvůli potřebám jejích obyvatel z moravské obce Javorník od 25. července 1997 přičleněna ke slovenské obci Vrbovce.
Osada Sidónia (nově Sidonie) byla ze slovenské obce Horné Srnie od 25. července 1997 přičleněna k moravskému městu Brumov-Bylnice výměnou za osadu U Sabotů.