náhled|Některá vymírání pravděpodobně způsobily dopady asteroidů na Zemi Vymření, vyhynutí, extinkce, případně vymizení je konec existence určitého biologického taxonu, nejčastěji druhu. Definuje se jako smrt posledního jedince daného druhu. Tento moment se určuje většinou zpětně, po několika letech. Pokud vymření nastalo hluboko v geologické historii Země, datuje se přibližný čas podle fosilního záznamu. Úbytek populace vedoucí k vymření jednoho nebo více taxonů se nazývá vymírání, případně mizení.
Země je stará přibližně 4,54 miliardy let, život nejméně 3,5 miliardy nebo dokonce až 4,1 miliardy let. Asi 99,9 procent všech druhů (kolem 5 miliard), které kdy žily na Zemi, jsou pravděpodobně vyhynulé. Odhady počtu v současnosti žijících druhů se různí a oscilují od 5 do 14 milionů (nejpravděpodobněji 7,4–10 mil.), z nichž bylo zatím popsáno 1,2 milionů.
Během evoluce vznikaly a vznikají nové druhy. Tomuto procesu se říká speciace. Většina druhů ale následně i zaniká, neboť se není schopna přizpůsobit měnícím se životním podmínkám, které jsou ovlivňovány mnoha faktory. Typická délka existence jednoho druhu je odhadována na 1–13 milionů let. Existují ale i druhy, které bez zásadních změn přežily stovky milionů let.
V určitých geologických obdobích Země dochází i k tzv. hromadným či masovým vymíráním. Jedná se o události, kdy během relativně krátké doby (tisíců až několik málo milionů let) vymře nejméně 40–50 % všech druhů. Země už zažila několik masových vymírání, ovšem tato vymírání podporují následnou biodiverzitu organismů. Je pravděpodobné, že v současnosti dochází k dalšímu vymírání, jež je způsobeno činností člověka, které mělo maximum ve 20. století. Ovšem člověk také vytváří nové druhy, a to přímo i nepřímo.
Definice a pojmy
Druh zmizí, pokud poslední existující jedinec umírá. Jestliže však stále existuje malé množství živých zástupců, kteří ale nejsou schopni vyprodukovat životaschopnou populaci, například kvůli špatnému zdraví, vzájemné vzdálenosti či příbuznosti, říká se tomu „funkční vymření“.
V ekologii se výraz vymření často používá lokálně. Což znamená, že daný druh přestane existovat na vymezeném území. Například vlci obecní byli vyhubeni v mnoha oblastech svého původního výskytu, ale celkově druhu zásadní nebezpečí nehrozí a je považován za málo dotčený.
Dalším pojmem je „pseudoextinkce“ („pseudovymření“). Při něm dojde sice k zániku původního druhu či skupiny druhů, ale stále existují druhy dceřiné, vyvinuté z vymřelých. Příkladem mohou být ptáci, kteří se vyvinuli z některých druhů dinosaurů.
Zvláštním novodobým fenoménem spojeným výhradně s lidskými aktivitami je tzv. „vyhynutí v divočině“ (Extinct in the wild). Lidé se snaží některé druhy ochránit před zánikem tím, že je chovají v zajetí a případně se pokoušejí o jejich znovunavrácení do volné přírody, což je většinou velmi obtížné.
Vyhynutí jednoho druhu může mít za následek řetězovou reakci dalších vyhynutí. Říká se tomu „řetěz vymření“ a týká se především klíčových druhů.
Pseudoextinkce Jako pseudoextinkce se označuje jev, při kterém jeden taxon (většinou druh) vymizí, v následujícím časovém úseku se tento taxon nevyskytuje, nicméně jeho potomstvo se transformuje v jeden nebo více dceřiných taxonů. Tyto taxony nesou většinu genetické informace původních druhů. Příkladem je vyhynulý třetihorní kůň Hyracotherium, jehož přímí potomci stále žijí. Jedná se o dnešní rod Equus zahrnující koně, zebry, osly a další. U tohoto rodu byly druhy nebo poddruhy schopny přežít zánik rodičovských druhů.
Dalším klasickým příkladem pseudovymření je transformace některých druhů dinosaurů do ptáků.
Taxon tedy vymizí z paleontologického záznamu, ale ne kvůli smrti posledního jedince. Pseudoextinkce je poměrně vzácný jev, obvykle se přemění jen jedna či několik populací a původní druh standardně vyhyne. Někdy je velmi obtížné určit, zda jde o pseudoextinkci nebo jen o vyhynutí příbuzného druhu.
Lazarské druhy a živé fosílie
Některé druhy byly jistou dobu považovány za vyhynulé, ale poté byly znovu objeveni jedinci, kteří přežili. Takové druhy jsou označovány jako „lazarské“. Lalokoploutvá ryba latimérie podivná považována za vyhynulou přibližně 70 milionů let byla v roce 1938 objevena při východním pobřeží Jižní Afriky nedaleko řeky Chalumna (nyní Tyolomnqa). Laoská skalní krysa (Laonastes aenigmamus), k jejímuž vědeckému popsání došlo až v roce 2005, je zařazena do archaické čeledi hlodavců Diatomyidae, kteří byli donedávna považováni 11 milionů let vyhynulí.
Za živé fosílie jsou označovány druhy, které tzv. zapomněly vyhynout. Buď jsou evolučně tak dobře vybavené, že jim to umožňuje přežívat v téměř nezměněné podobě nestandardně dlouho, nebo žijí v tak izolovaných oblastech, že v nich byl zmírněn evoluční tlak. Vesměs vykazují nízkou taxonomickou a morfologickou variabilitu. Takto jsou označovány například tyto druhy: pekari Wagnerův (Catagonus wagneri), bahník americký (Lepidosiren paradoxa), hoacin chocholatý (Opisthocomus hoazin), žába Nasikabatrachus sahyadrensis, hatérie novozélandská (Sphenodon punctatus), ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus), loděnka hlubinná (Nautilus pompilius), strašilkovci (Mantophasmatodea), husovec strakatý (Anseranas semipalmata), krokodýl mořský (Crocodylus porosus), rod mravenců Gracilidris. Z rostlin je to například dub druhu Eidothea hardeniana.
Příčiny Mnohé taxony se určitou dobu vyvíjejí a poté zanikají. Odhaduje se, že více než 99,9 % všech druhů, které kdy žily, zanikly. Průměrná životnost většiny druhů je 10 milionů let, i když lze najít značně rozdíly. „Existuje celá řada příčin, které mohou přímo či nepřímo přispívat k vyhynutí druhu nebo skupiny druhů.“ „Každý druh jedinečný“, napsali Beverly a Stephen C. Stearnsové v knize Watching, from the Edge of Extinction „a každý vyhyne ... příčiny jsou různé, některé drobné a komplexní, další zřejmé a jednoduché“. Každý druh, který nemůže přežít a rozmnožovat se ve svém prostředí a nemůže se přesunout do nového prostředí, kde by tak mohl učinit, vymře a zaniká. Vymírání druhů může přijít náhle (rychlá likvidace jejich životního prostředí) nebo může trvat tisíce či dokonce milióny let.
Důležitým faktorem zapříčiňujícím extinkce během posledních stovek, tisíců a možná dokonce desetitisíců let jsou lidské aktivity, ať už je to nadměrný lov, změna, znečištění či úplné zničení životního prostředí nebo zavlečení invazních druhů. Zřejmě hlavní příčinou moderního hromadného vymírání je obrovský nárůst lidské populace, která má stále větší nároky na prostor a zdroje, jež nehodlá sdílet s jinými druhy, pokud pro ni nejsou tzv. užitečné. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) eviduje 834 taxonů vyhynulých mezi léty 1500–2015. Další neznámé množství vymření mezi udávanými léty nebylo zachyceno. Jisté druhové znaky mohou být společnou predispozicí k vymírání.https://phys.org/news/2022-03-traits-species-extinction-common.html - Traits that many species facing extinction have in common
Genetika a demografické jevy Populační genetika a demografické jevy ovlivňují jejich vývoj, a tím i riziko vyhynutí druhů. Omezení dané geografií planety je nejdůležitějším faktorem zániku druhů ze všech, ale stává se irelevantním, pokud nastane masové vymírání. Přírodní výběr způsobuje zvýšení prospěšných genetických vlastností a eliminuje slabé stránky. Je však možné, aby se škodlivé mutace šířily v celé populaci prostřednictvím vlivu genetického driftu. Protože jsou vybírány znaky a ne geny, vztah mezi genetickou rozmanitostí a rizikem vyhynutí může být komplexní a hrají zde roli faktory jako balanční selekce, skrytá genetická variabilita, fenotypová plasticita a degenerace. Různorodý genofond populace dává vyšší šanci na přežití nežádoucích změn podmínek. Efekty, které způsobují ztráty nebo zisky genetické rozmanitosti, mohou zvýšit šance na vyhynutí druhu. Populační úbytek typu efektu hrdla láhve obvykle zásadně sníží genetickou různorodost, protože se výrazně omezuje reprodukce jednotlivců a příbuzenská plemenitba je častější. Dalším fenoménem snižujícím kvalitu je zakladatelský efekt. Při něm dochází ke speciaci pomocí malého množství zakladatelských jedinců.
Genetická kontaminace Čistokrevné taxony (mnohdy jde o poddruhy), které jsou málo početné či vzácné, mohou čelit hrozbě vyhynutí i tím, že jejich populace je vystavena nekontrolovanému genetickému znečištění neboli kontaminaci. Může dojít k jejich zániku prokřížením s cizí a větší populací příbuzného taxonu. Buď jsou jejich potomci neplodní a populace vzácnějšího taxonu záhy zaniká, nebo jsou dále schopni rozmnožování a větší taxon postupně vzácnější pohltí. Dochází k tomu například při zavlečení invazního druhu člověkem nebo při prolomení některých přírodních bariér, které doposud vzájemnému kontaktu a křížení bránily. Tento typ vyhynutí není často patrný morfologicky, ale až na základě genetických zkoumání. Příkladem ze současnosti může být ohrožení divoké populace buvola arni v důsledku genetického znečištění ze strany domácího vodního buvola, jenž byl právě z arniů vyšlechtěn, nebo křížení vzácnějšího orla volavého s běžnějším orlem křiklavým. Genetická příbuznost však může hrát i pozitivní roli. Například příbuznost tygra kaspického s tygrem ussurijským a tygra čínského s tygrem indočínským možná pomůže při „znovuoživení“ prvně jmenovaného, respektive k omezení inbreedingu u již jen v zajetí chovaného tygra čínského.
Degradace životního prostředí Poškozování, změna či destrukce životního prostředí je hlavním antropogenickým důvodem vymírání druhů. Jedná se především o rozvoj zemědělství, růst měst, těžbu dřeva, těžbu nerostných surovin a průmyslový rybolov. Může jít o přímé efekty jako například znečištění prostředí toxickými látkami nebo nepřímé, kdy je určitým druhům omezena schopnost soupeřit o limitované zdroje. Lidmi způsobená toxicita může vyhubit některé lokální druhy velmi rychle tím, že je rychle usmrtí nebo učiní sterilními. Tento proces může být i pomalejší, pokud jedovatost dosahuje nižšího stupně.
Klasickým příkladem ničení životního prostředí je kácení tropických deštných pralesů a jejich nahrazování poli, pastvinami či monokulturními plantážemi. Kromě mnoha jiných taxonů tím trpí například kapraďorosty, které potřebují tmavé, trvale zastíněné plochy, jež jim dokáže poskytnout jen hustý les.
Predace, kompetice, nemoci náhled|Krysa buldočí je jeden z mála druhů, o němž se téměř s jistotou ví, že vyhynul v důsledku nemoci.
Mezi především přírodní důvody vymření taxonů patří lov (predace), mezidruhové soupeření (kompetice) a neschopnost vyrovnat se s nemocemi, které přerostou v epidemie či pandemie. Ačkoliv jde o původně přirozené příčiny vymírání, lidská činnost k tomu zásadním způsobem přispívá. Člověk jakožto přemnožený superpredátor dokáže svými loveckými aktivitami zcela zdecimovat populace některých taxonů. Již v době, kdy lidí bylo relativně málo, mohl mít jejich příchod do prostředí, kde fauna nebyla adaptována na jejich lovecké techniky, devastační efekt. Jedná se například o vyhynutí australské megafauny (před cca 40 000 lety), americké megafauny (před cca 12 000 lety) a zmizení mnohých druhů na Madagaskaru, Havaji a Novém Zélandu (cca 300–1500 n. l.). Ačkoliv příchod lidí zřejmě nebyl jedinou příčinou extinkce, šlo o důležitý vliv, který mohl působit například v kombinaci se změnou klimatu. S některými druhy predátorů lidé soupeří o kořist, což snižuje početnost populací a může přivést taxony k vyhynutí.
Introdukcí nepůvodních taxonů na různá místa (především na ostrovy), ať už záměrně (dobytek), či omylem (krysy), rovněž dochází buď k predaci původních populací, soupeření s nimi, k zavlečení chorob, nebo k degradaci životního prostředí, což vše může mít za následek jejich vyhubení. Příklady zvířat, která takto vyhynula, jsou krysa buldočí (epidemie), dronte mauricijský (predace a kompetice ze strany zavlečených druhů) či ropucha zlatá (houba zavlečená z Afriky do Ameriky).