McDonnell F3H Demon byl palubní proudový stíhací letoun amerického námořnictva. Byl nástupcem typu McDonnell F2H Banshee. Původně byl navržen pro motor Westinghouse J40, ale musel být přepracován, aby umožnil montáž motoru Allison J71 poté, co J40 utrpěl vážné problémy a jeho vývoj byl nakonec zrušen.Angelucci and Bowers 1987, p. 304. Ačkoli postrádal dostatečný výkon pro nadzvukový let, doplnil denní stíhací letouny Vought F8U Crusader a Grumman F11F Tiger jako přepadový stíhací letoun pro každé počasí vyzbrojený raketami, a to až do roku 1964.Elward and Davies 2001, p. 13.
Ze služby byl stažen dříve, než mohl sloužit ve Vietnamu a spolu s letouny Crusader byl na palubě lodí třídy Forrestal a podobných nahrazen typem McDonnell Douglas F-4 Phantom II. Phantom, který byl stejně schopen stíhacích, bombardovacích i bitevních úkolů, nesl silnou podobnost, protože byl koncipován jako pokročilý vývoj letounu F3H Demon. Nadzvukový letoun F-101 Voodoo amerického letectva měl podobné uspořádání, ale byl odvozen z dřívějšího typu XF-88 Voodoo, který také stroj F3H Demon ovlivnil.
V americkém námořnictvu byl používán v letech 1956–1964.
Vývoj náhled|Prototyp XF3H-1 při zkouškách na palubě letadlové lodě USS Coral Sea (CV-43) v roce 1953. náhled|Čtveřice F3H-2 Demon squadrony VF-64 Free Lancers v roce 1958 či 1959. Vývoj F3H začal v roce 1949. Letoun byl konstruován jako jednomotorový, poháněný motorem Westinghouse J40, který měl dosahovat tahu až 49 kN, což byl trojnásobek tahu jednoho z motorů F2H Banshee. Byl to první projekt letounu s šípovým křídlem, na kterém firma McDonnell pracovala a také první letoun US Navy, vybavený řízenými střelami.
První prototyp XF3H-1 (sér. č. 125444) poprvé vzlétl 7. srpen 1951 z letiště Lambert Field, za jehož řízení usedl testovací pilot Robert Edholm. Prototyp byl poháněn motorem Westinghouse J40-WE-6 bez přídavného spalování. Problémy s touto pohonnou jednotkou vedly ihned po úvodním letu k přemístění zkoušek do méně zalidněné lokality Pratt ve státě Kansas. Zde proběhl další let 14. srpna. Do konce roku 1951 se s prvním prototypem provedlo 40 letů s náletem 37 hodin. Počátkem ledna 1952 vzlétl druhý prototyp XF3H-1 (125445). Po roce od zahájení letových zkoušek dodala společnost Westinghouse původně plánované motory J40-WE-8 s přídavným spalováním, které byly ihned instalovány do obou prototypů. První lety s takto upravenými stroji proběhly během ledna 1953. V průběhu října zahájily XF3H-1 palubní ověřovací zkoušky na lodi USS Coral Sea (CV-43). První prototyp byl 18. března 1954 zničen havárií po explozi palivové soustavy, druhý od té doby uzemnili a přestal létat.
Dne 24. prosince 1953 vzlétl první sériový exemplář přepadové varianty pro každé počasí F3H-1N Demon. Hlavním problémem byl v té době motor, který měl jen poloviční tah než se čekalo a navíc byl velice nespolehlivý. Z prvních 56 letounů F3H-1N (133489 až 133544), které měly motor J40-WE-10, nebo -22, bylo do léta 1955 šest ztraceno při haváriích. Všechny kusy s tímto pohonem měly od té doby zakázané lety a pro letoun se hledala náhradní pohonná jednotka. Plánovaná průzkumná varianta F3H-1P nebyla nikdy realizována.
Jako nejlepší náhradní motor se ukázal být proudový motor Allison J71-A-2E s maximálním tahem na režimu přídavného spalování 63,33 kN, který poháněl například palubní bombardér Douglas B-66 Destroyer. První nové kusy F3H s tímto motorem byly značeny F3H-2 a jako prototypy posloužily přestavěné původní F3H-1N čísel 133519 a 133521 (ten v roce 1955 přelétl k firmě Allison jako létající zkušebna). Ze strojů 133520 a 133522 pak vznikly prototypy F3H-2N pro každé počasí. Tento motor ovšem měl větší rozměry, než původní J40 a proto musel McDonnell zvětšit křídlo a přepracovat trup letounu. Výkon J71 byl ale v operační službě nedostatečný pro letoun velikosti F3H a motor také trápily některé technické nedostatky. První Demon ještě s prototypovým motorem YJ71 byl dokončen v listopadu 1954 jako pokusný F3H-1N NPE. 11. ledna 1955 pak vzlétl prototyp XF3H-2N (133520), který byl již 23. ledna zničen při havárii.
Dalším problémem bylo nalézt pro pilota letounu vhodné vystřelovací sedadlo. První modely byly shledány nevhodnými a byly nakonec nahrazeny novým vystřelovacím sedadlem firmy Martin-Baker, které se díky svým lepším výkonům v nízkých výškách a větší spolehlivosti, staly standardními v celé US Navy.
V průběhu roku 1955 se produkce sériových F3H-2N začala rozbíhat a započaly letové zkoušky. K první havárii sériového letounu došlo již 10. června (133549), pilot se zachránil na padáku. V září začaly komplexní zkoušky, včetně kvalifikačních palubních na lodi USS Ticonderoga se sériovým F3H-2N. V lednu 1956 byly na základně NATC Patuxent River zahájeny zkoušky, předcházející zařazení typu do výzbroje. Šest nových F3H-2N testovali tři zkušební piloti z Naval Air Test Center spolu s vybranými letci námořních jednotek VX-3, VC-3 a VF-14. Přes všechny uvedené potíže objednalo námořnictvo sérii 239 kusů F3H-2, které byly dodávány od března 1956. Od září 1956 pak byla testována a později sériově modifikována úprava s dodatečnou montáží zatahovací trubice pro tankování paliva za letu. Do konce výroby typu v listopadu 1959, bylo vyrobeno celkem 523 Demonů. Byl to první americký palubní stíhač, schopný díky radaru Hughes AN/APQG-51A operovat v každém počasí. Ten nahradil méně výkonné radary Westinghouse APG-50 používané na starších F3H-1N a prvních sériových -2N.
Standardní výzbrojí F3H-2N byly 4 kanóny Colt-Browning Mk 12, ráže 20 mm. Později byla horní dvojice kanónů odstraněna, aby se ušetřila hmotnost letounu. Dne 16. září 1955 vzlétla přepadová varianta F3H-2M, která byla schopná nést střely vzduch-vzduch AIM-7 Sparrow I a od roku 1956 i infranaváděné řízené rakety AIM-9 Sidewinder. Letouny obvykle nesly oba typy střel. Na vnitřní dvojici závěsníků pak byl pověšen pár střel Sparrow a na vnějších pár střel Sidewinder. Když byly F3H používány k protivzdušné obraně letadlových lodí, nepoužívaly kanóny. Ty byly instalovány a používány při konkrétních akcích, jakou byla Kubánská krize, ve kterých se daly očekávat mise s útoky proti pozemním cílům. Průzkumná verze F3H-2P nebyla nikdy realizována. V roce 1962 došlo ke změně označení amerických letadel a F3H se změnil na F-3. Z F3H-2N se stal F-3C, zatímco F3H-2M byl přeznačen na MF-3B a F3H-2 jednoduše na F-3B.
F3H byl hlavním palubním stíhačem US Navy až do roku 1962, kdy ho v této roli nahradil McDonnell F-4 Phantom II. Ten byl vlastně nejprve vyvíjen jako takový "Super Demon", tedy větší a výkonnější varianta F3H. Tento koncept se později objevil například u typu McDonnell Douglas F/A-18 Hornet, kdy varianta F/A-18E/F, byla také mnohem větší, než původní verze.
Přestože byl F3H vyvíjen v době korejské války, nebyl nikdy bojově nasazen. Poslední jednotka s F3H, squadrona VF-161 Chargers, vyměnila své Demony za nové Phantomy v září 1964. Díky výbornému výhledu z pilotního prostoru byl Demon přezdíván "The Chair".
Nasazení náhled|F3H-2M jednotky VF-61 vzlétá z letadlové lodi USS FD Roosevelt (CVA-42), 1957 náhled|F-3B Demon, VF-92, 1963 náhled|F3H, VF-114, 1960 náhled|F3H-2 Demon, VF-193, USS Bon Homme Richard (CVA-31), 1959 náhled|F3H-2 Demon, VF-53, 1961 náhled|F3H-2N, USS Coral Sea (CVA-43), 1961 náhled|McDonnell F3H Demon, Naval Aviation Museum, NAS Pensacola, Florida náhled|McDonnell F3H Demon, USS Intrepid náhled|F3H-2 na palubě USS Coral Sea, 1961 náhled|McDonnell F3H Demon Počátkem jara roku 1956 typ F3H-2 Demon dozrál k operační službě a byl zaveden u smíšené squadrony VC-3 na letišti NAS Moffet Field v Kalifornii. Její náplní byl výcvik létajícího a pozemního personálu, včetně bojové činnosti a létání podle přístrojů.
K 1. červenci 1956 se jednotka včlenila do squadrony VF(AM)-3, specializované na nácvik bojové činnosti za každého počasí. Její část s Demony F3H-2N, Detachment Bravo, zůstala na Moffet Fieldu. Demony, později i verzí F3H-2M a F3H-2, sloužily u VF(AW)-3 devět let.
V březnu 1956 se variantou F3H-2N přezbrojila první operační squadrona VF-14 „Top Hatters“ podléhající atlantickému velení US Navy (AIRLANT). Její stálou pozemní základnou byla NAS Cecil Field. První operační nasazení VF-14 s Demony prodělala v průběhu roku 1957 ve Středomoří na palubě lodi USS Forrestal (CV-59). V roce 1959 začaly její téměř nepřerušené túry s lodí USS Franklin D. Roosevelt (CV-42) ve Středomoří a Atlantiku, probíhající s malými přestávkami v létech 1960–1963. V roce 1964 byla přezbrojena na McDonnell F-4 Phantom II.
V květnu 1956 byla Demony vyzbrojena i první operační squadrona pacifického velitelství (AIRPAC). Byla jí VF-124 „Moonshiners“, jejíž piloti prošli výcvikem u VC-3. „Moonshiners“ původně létali ze své domovské základny NAS Miramar s letouny Vought F7U Cutlass a svou první operační túru s Demony absolvovali na lodi USS Lexington (CV-16) v roce 1957. Plavba západním Pacifikem byla pro tuto jednotku také poslední. Po návratu do Miramaru se věnovala pouze cvičnému létání z pozemní základny a v dubnu 1958 se včlenila do squadrony VF-121.
Ještě v roce 1956 pak následovaly další operační squadrony obou velitelství. U AIRLANT to byly u Air Groups CVG-1, CVG-3 a CVG-7 jednotky VF-31, VF-101 a VF-82, u AIRPAC pak VF-112. Následujícího roku a později přišly na řadu zbývající VF-41, VF-61, VF-13, VF-131 a VF-161 atlantického velitelství a VF-24, VF-21, VF-64, VF-53, VF-92 (VF-54), VF-114, VF-121, VF-141, VF-151, VF-161, VF-193 a VF-213 u velitelství pacifického.
Squadrona VF-31 „Tomcatters“ měla základnu na NAS Cecil Field. Celkem uskutečnila pět plaveb na lodi USS Saratoga (CV-60). Při jedné z nich v roce 1958 se účastnila akcí v souvislosti s libanonskou krizí a v roce 1962 fungovala jako součást blokády ostrova Kuba. Její operační činnost s Demony verzí F3H-2N, F3H-2M i F3H-2 skončila v říjnu 1962, kdy začalo její přezbrojování na stroje Phantom II.
Squadrona VF-101 „Grim Reapers“ byla s Demony přeškolovací jednotkou, která měla základnu na NAS (Naval Air Station) Key West. Kromě varianty F3H-2 používala rovněž letouny Douglas F4D Skyray, Lockheed T-33 Shooting Star (TV-2) a McDonnell F2H Banshee. V roce 1962 u ní Demony a Skyraye vystřídaly Phantomy II.
Squadrona VF-82 „Iron Men“ měla pozemní základnu na NAS Oceana a nové Demony F3H-2N vyměnila v roce 1956 za dosluhující F2H-3 Banshee. VF-82 nepodnikala operační túry na lodích a Demony vyřadila již v roce 1958. Atlantická squadrona VF-41 „Black Aces“ létala rovněž z NAS Oceana spolu s VF-82, ale Demony obdržela až v létech 1957–58. Po krátkou dobu měla smíšenou výzbroj typů Banshee a Demon. V roce 1959 získala první místo v soutěži Top Gun a trvale si držela místo nejlépe hodnocené jednotky s Demony. Jednotka nejvíce času strávila při operačních prověrkách nové letadlové lodi USS Independence (CV-62). V létech 1960-61 s ní podnikla operační plavbu ve Středomoří. V únoru 1962 měla již ve výzbroji Phantomy II.
Squadrona VF-61 „Jolly Rogers“ se na NAS Oceana s letounem Demon seznámila v roce 1956, následující rok byla již s novým strojem plně operační. V dubnu 1957 létala z lodi USS Franklin D.Roosevelt, v květnu byla převelena na USS Saratoga (CV-60) a v červenci se vrátila do Virginie na NAS Oceana, kde se účastnila cvičení Lantflex 1-57 s ostrými střelbami raketami. V srpnu až říjnu se opět vrátila na palubu Saratogy jako součást bojového uskupení Task Group 28 při cvičeních Intex, Sea Spray, Strike Back a Pipe Down, které bylo cvičením NATO. Při této příležitosti Demony VF-61 létaly také z britské letadlové lodi HMS Ark Royal. V listopadu již squadrona operovala z lodi USS Forrestal (CV-59). V roce 1958 VF-61 létala jen z pozemních základen a uskutečňovala také dálkové přelety. F3H-2N „Jolly Rogers“ se tak objevovaly nejen na NAS Roosevelt Roads na Portoriku, ale i na spojeneckých základnách Port Lyautey ve Francouzském Maroku a italské Neapoli. V roce 1959 byla squadrona uzemněna a následně rozpuštěna.