náhled|upright=1.3|Náměstí v Isfahánu
Dějiny Íránu sahají více než pět tisíc let do minulosti a jsou úzce propojeny s dějinami Velkého Íránu, což je oblast zahrnující všechny regiony, které zažily významné osídlení nebo vliv íránských národů a íránských jazyků – především Peršanů a perštiny. Ústřední částí této oblasti je íránská vysočina, kterou dnes z velké části pokrývá moderní Írán. Nejvýraznější dopad íránské historie lze sledovat od Anatolie na západě až po údolí Indu na východě, včetně Levanty, Mezopotámie, Kavkazu a částí Střední Asie. Zároveň se dějiny Íránu prolínají s dějinami mnoha dalších velkých civilizací, jako jsou Indie, Čína, Řecko, Řím a Egypt.
Írán je domovem jedné z nejstarších nepřetržitě existujících civilizací světa, s historickými a městskými osadami sahajícími až do 5. tisíciletí př. n. l.People, "New evidence: modern civilization began in Iran", 10 Aug 2007 , retrieved 1 October 2007 Západní oblasti íránské vysočiny se začlenily do starověkého Orientu prostřednictvím Elamu (v Ílámu a Chúzistánu), Kassitů (v Kuhdeštu), Gutejců (v Lorestánu) a později také dalších národů jako Urartu (Ošnavíje a Sardaštu u Urmijského jezera) a Mannaea (v Piranšahru, Saqqezu a Búkánu) v Kurdistánu. Německý filozof Georg Wilhelm Friedrich Hegel nazval Peršany „prvním historickým národem“ ve svých Přednáškách o filozofii světových dějin (Vorlesungen über die Philosophie der Weltgeschichte). Trvalá íránská říše se obvykle spojuje se vzestupem Médů v době železné, kdy byl Írán sjednocen jako národ pod médským královstvím v 7. století př. n. l.Media, home to the Medes Encyclopædia Britannica Concise Encyclopedia Article: Media Do roku 550 př. n. l. byli Médové odsunuti do pozadí dobýváním Kýra Velikého, který přivedl Peršany k moci založením Achaimenovské říše. Kýrova následná tažení umožnila rozšíření perské říše přes většinu Západní a Střední Asie, a jeho nástupci nakonec dobyli části jihovýchodní Evropy a severní Afriky, čímž vytvořili největší říši, jakou tehdejší svět znal. Ve 4. století př. n. l. byla Achaimenovská říše dobyta Makedonskou říší Alexandra Velikého, jehož smrt vedla ke vzniku Seleukovské říše na většině bývalého achaimenovského území. V následujícím století skončila řecká vláda na íránské plošině s nástupem Parthské říše, která rovněž ovládla velké části seleukovských držav v Anatolii, Mezopotámii a Střední Asii. Zatímco Parthové byli ve 2. století vystřídáni Sásánovci, Írán zůstal vedoucí mocností po další tisíciletí, i když většinu této doby poznamenaly římsko-perské války.
V 7. století vedla muslimská invaze do Íránu k anexi Sásánovské říše Rášidským chalífátem a k počátku islamizace Íránu. Navzdory opakovaným vpádům cizích mocností, jako byli Arabové, Turci a Mongolové, byla íránská národní identita opakovaně potvrzována tváří v tvář asimilaci, což umožnilo jejímu rozvoji jako svébytné politické a kulturní entity. Zatímco rané muslimské výboje způsobily úpadek zoroastrismu, který byl do té doby většinovým a státním náboženstvím, kulturní a intelektuální úspěchy starších íránských civilizací byly pohlceny vznikajícími islámskými říšemi a dále rozvíjeny během Islámského zlatého věku. Kočovné kmeny ovládly části íránské náhorní plošiny během pozdního středověku a na počátku novověku, což mělo negativní dopad na region. Do roku 1501 však zemi sjednotila safíjovská dynastie, která zahájila nejzásadnější náboženskou změnu od původního muslimského dobytí – přeměnu Íránu na ší'itský stát.R. M. Savory, "Safavids", Encyclopedia of Islam, 2nd edition"The Islamic World to 1600", Applied History Research Group, University of Calgary, 1998 , retrieved 1 October 2007 Írán se znovu objevil jako světová mocnost, zejména v rivalitě s osmanskou říší, kterou ovládali Turci. V 19. století se Írán dostal do konfliktu s Ruskou říší, která po rusko-perských válkách anektovala Jižní Kavkaz.
Safíjovské období (1501–1736) je historiky v Íránu i na Západě čím dál více uznáváno jako klíčová epocha íránských dějin. V roce 1501 se safíjovská dynastie stala první domácí dynastií, která vládla celému Íránu od dobytí Araby v 7. století. Po více než osmi a půl stoletích byl Írán převážně geografickým pojmem bez nezávislé vlády, ovládaný různými cizími mocnostmi – Araby, Turky, Mongoly a Tatary. Mongolské invaze ve 13. století představovaly zvrat v dějinách Íránu i islámu: Mongolové zničili historický chalífát, který po šest století představoval symbol jednoty islámského světa. Během dlouhého období cizí nadvlády si Íránci uchovali svou jedinečnou kulturu a národní identitu a využili této příležitosti k získání politické nezávislosti.
V 40. letech 20. století existovala naděje, že by se Írán mohl stát konstituční monarchií, avšak puč v roce 1953, podpořený USA a Spojeným královstvím, sesadil demokraticky zvoleného premiéra Muhammada Mosaddeka, a od té doby byl Írán autokracií pod vládou šáha, podporovaného Spojenými státy, až do islámské revoluce v roce 1979, kdy byla země oficiálně prohlášena za islámskou republiku."Iran Islamic Republic", , Encyclopædia Britannica, retrieved 23 January 2008Encyclopædia Britannica23 January 2008 Od té doby Írán prošel významnými politickými, sociálními a ekonomickými změnami. Založení islámské republiky vedlo k zásadní restrukturalizaci politického systému země. Zahraniční vztahy Íránu byly formovány regionálními konflikty, počínaje íránsko-iráckou válkou a pokračujícími spory s mnoha arabskými státy, napětím s Izraelem, Spojenými státy a Západem, a íránským jaderným programem, který se stal středobodem mezinárodní diplomacie. Navzdory mezinárodním sankcím a vnitřním výzvám zůstává Írán klíčovým aktérem regionální i světové geopolitiky.
Nejstarší doba náhled|vlevo|Behistunský nápis perského krále Dareia I. náhled|vlevo|upright=1.4|Achaimenovská říše v době svého největšího rozsahu Írán je osídlen lidmi již od dob prehistorických. Ve 4. tisíciletí př. n. l. sem přišli první Indoevropané, nazývající se stejně jako jejich příbuzní v Indii Árijci (Arijánám). Jejich původ je nejasný, zřejmě migrovali odněkud ze severu, na tom se shoduje většina badatelů. Už koncem téhož tisíciletí lze hovořit o rozvoji městské civilizace, jejíž vznik umožnilo intenzivní zemědělství a usedlý způsob života místní populace.
První říší na íránské půdě byl stát Elamitů, existující v oblasti dnešního Chúzistánu téměř dva tisíce let (cca 2600–640 př. n. l.). Jeho vladaři se nazývali králi Anšanu a Sús a ve své době patřili k obávaným válečníkům, jak o tom svědčí četné doklady z Mezopotámie. Jejich říši nakonec vyvrátili v 7. století př. n. l. Asyřané.
Zhruba od doby kolem roku 1250 př. n. l. přicházeli do Íránu noví indoevropští osídlenci, kteří zásadně změnili dosavadní strukturu obyvatelstva. Patřili k nim zejména Médové (Máda), doložení již kolem roku 900 př. n. l., a Peršané (Pársa), žijící původně poblíž Urmijského jezera.
Médská říše byla první íránskou velmocí. Zformovala se v 7. století př. n. l., postupně ovládla celý prostor dnešního Íránu včetně kmenového území Peršanů (Persidy) a mezi lety 612–609 př. n. l. vyvrátila ve spojení s babylonskými Chaldejci novoasyrskou říši. V letech 550/549 př. n. l. však Médy porazil jejich vazal, perský král Kýros II. (559–530 př. n. l.), který se stal zakladatelem nového mocného soustátí – achaimenovské říše – zahrnujícího též Babylonii a Malou Asii.
Stará perská říše, k níž po smrti Kýra II. přibyly ještě Egypt, kraje v dnešním Pákistánu a předpolí v Evropě (Thrákie), byla největším státem, jaký na Předním východě dosud vznikl. Achaimenovští králové ji spravovali z různých rezidencí, ležících na území dnešního Íránu – ze Sus, Pasargad a Persepole. Byla vytvořena rozsáhlá síť komunikací (nejznámější je „královská cesta“ spojující lýdské Sardy se Susami), byrokratický aparát a správní struktury (satrapie). Úředním jazykem se stala aramejština, oficiální nápisy však bývaly psány na prvním místě staropersky. Pokud jde o vojenství, většinu velitelských funkcí měli v rukou Íránci, ale například v námořnictvu se uplatňovali i Féničané a Řekové. Nejvýznamnější jednotkou byli tzv. Nesmrtelní, tvořící osobní gardu achaimenovských králů. Z náboženského hlediska si Peršané počínali velmi tolerantně, podrobeným etnikům nebyla nikdy vnucována jiná víra a ústředí dokonce podporovalo lokální kulty. Od dob Dareia I. (522–486 př. n. l.) se v říši razily i mince (tzv. dareiky), což napomáhalo rozvoji obchodu.
Zahraničněpoliticky představoval pro říši největší problém dlouholetý konflikt s řeckými městskými státy, pro nějž vžil název řecko-perské války. Peršané v jeho průběhu utrpěli řadu porážek (bitvy u Marathónu, Salamíny a Platají), nakonec však těžili z řecké nejednotnosti a dokázali situaci na svých západních hranicích stabilizovat. Také periodicky se opakující vzpoury v Egyptě a Babylonii vyžadovaly po králích stálé intervence, a Egypt se dokonce na jistou dobu zcela osamostatnil. Navzdory těmto faktorům neměla perská říše až do vzniku makedonské velmoci vážnějšího konkurenta.
Alexandr Makedonský, patrně největší dobyvatel starověku, ovládl Persii v letech 331–330 př. n. l., přičemž zničil její sídelní město Persepolis. Jeho vláda započala vnějškovou helenizaci íránských krajů, jinak se ale vyznačovala tolerancí k starobylé místní kultuře a zvykům. Po Alexandrovi získali východní satrapie jeho říše makedonští Seleukovci, kteří však sídlili daleko na západě a jejich vliv postupně slábl. Kolem roku 150 př. n. l. je vystřídali opět vládcové íránského původu – parthští králové z dynastie Arsakovců (cca 250 př. n. l.–224 n. l.), původně náčelníci nomádských Parnů (Aparnů).
střed|upright=4|náhled|Panorama Persepole
Parthská říše vpravo|náhled|Parthská říše Říše vytvořená Parthy vznikla na rozdíl od své achaimenovské předchůdkyně postupně, v průběhu zhruba sto let, a její jádro se zprvu nacházelo na periferii íránského světa, nikoli v jeho středu. Tyto faktory měly za následek, že parthský stát nedosáhl nikdy takového stupně centralizace jako stará perská říše a že v něm dlouho přežívaly kočovnické tradice původních Parnů. Teprve po polovině 2. století př. n. l. upevnili arsakovští králové svou moc natolik, že se mohli plně přihlásit k achaimenovskému dědictví a spatřovat v sobě nástupce starých vládců Persie. Vnějškově se to projevilo přijetím médsko-perského titulu král králů, který v íránském prostředí znamenal totéž, co později císař na západě. Hlavním městem Parthů se stal od dob Mithradata I. Ktésifón na Tigridu.
Parthská monarchie vedla v průběhu své existence řadu válek, žádné z nich však nedosáhly takového ohlasu jako války s římskou říší. Je to dáno nejen tím, že šlo o konflikty, jimž z pochopitelných důvodů věnovali pozornost soudobí řecko-římští kronikáři, ale také proto, že římská říše byla jediným opravdovým protihráčem Parthů. Boje mezi oběma velmocemi byly v 1. století př. n. l. v podstatě nerozhodné, od 1. století n. l. se však stále více uplatňovala římská převaha a po roce 100 n. l. císařské legie zcela triumfovaly – do konce století bylo parthské hlavní město Ktésifón celkem třikrát Římany dobyto.
Vyčerpávající války s Římem, dynastické rozbroje a vnitřní heterogennost parthského státu způsobily v prvních desetiletích 3. století pád arsakovské královské dynastie a její nahrazení lokálním rodem z Persidy, Sásánovci. Nastala éra novoperské říše (224–651), v jejímž průběhu měli hrát roli nejdůležitějšího etnika v Íránu opět Peršané.
Sásánovská říše vpravo|náhled|Hlava koně nalezená v Kermánu, vystavená v Louvre náhled|vlevo|Sásánovská říše v době svého největšího rozsahu