náhled|upright=1.25|Rebekka Habermas, německá historička a dcera Jürgena Habermase Jürgen Habermas (německá výslovnost: IPA: [], ; 18. června 1929 Düsseldorf – 14. března 2026 Starnberg) byl německý filosof a sociolog řazený k frankfurtské škole.Branislav Michalka: Neomarxismus v teorii a praxihttp://hades.uhk.cz/fispublic/predmety/sylabus.asp?studpredmetid=BSGTEDE3&UcPl=ano
Byl představitelem tzv. teorie komunikativního jednání (), která tvrdí, že existují dva druhy jednání – komunikativní a instrumentální. Instrumentální jednání se nejvíce projevuje ve sféře reklamy a politiky a je nežádoucí, komunikativní jednání je pak přirozené, spravedlivé, a tudíž žádoucí. Habermas chtěl proto rozpracovat teorii podmínek, za nichž bude možná normální, nenarušená komunikace (tj. srozumitelná, důvěryhodná apod.).
Život Habermas se narodil v roce 1929 v Düsseldorfu rodině ze střední vrstvy. V dětství prodělal dvě plastické operace vrozeného rozštěpu, který ho přiměl, jak tvrdí, přemýšlet rozdílně o důležitosti komunikace. Od té doby preferoval psané slovo před mluveným.Habermas, Jurgen. 2008. Between Naturalism and Religion: Philosophical Essays. V mládí byl velmi ovlivněn druhou světovou válkou, např. jeho otec sympatizoval s nacisty.
Studoval filozofii na univerzitě v Göttingenu (1949–1950), Curychu (1950–1951) a Bonnu (1951–1954), kde získal doktorát. Od roku 1956 studoval filozofii a sociologii na Univerzitě Johana Wolfganga Goetheho ve Frankfurtu. Jeho učiteli byli Max Horkheimer a Theodor Adorno, významní představitelé kritické teorie. Kvůli sporům o svou habilitační práci Habermas dokončil své dílo na univerzitě v Marburgu pod marxistickým sociologem Wolfgangem Abendrothem.
Po návratu na Frankfurtské univerzitě vyučoval jako profesor filozofie a sociologie do roku 1970, kdy se stal ředitelem Institutu Maxe Plancka v Mnichově. Tam pracoval mezi roky 1971 a 1983. Poté se znovu vrátil do Frankfurtu, kde působil až do roku 1993. I po ukončení svého působení na univerzitě stále publikoval.
V roce 1986 získal nejvyšší ocenění za práci ve výzkumu – cenu Gottfrieda Willhelma Leibnize. V roce 2003 byl oceněn Cenou prince Asturského v oboru sociálních věd.Public space and political public sphere (pp. 2–4). V roce 2004 byl laureátem Kjótské ceny v oboru Umění a Filosofie. V roce 2005 odcestoval do San Diega a 5. března přednesl projev s názvem Veřejná role náboženství v sekulárním kontextu, který se týkal separace církve a státu od neutrality do prudkého sekularismu. Získal Holbergovu cenu i s odměnou v hodnotě 520.000 €.
V roce 2007 byl podle britského týdeníku The Times Higher Education Guide sedmým nejcitovanějším autorem v humanitních oborech za šestým Ervingem Goffmanem a před osmým Maxem Weberem.
Filosofie a sociální teorie Ve svém díle Strukturální proměna veřejné sféry ukázal, jak raně moderní evropské salóny, kavárny a literární skupiny pomohly demokratizovat veřejnou sféru. Ve své inaugurační přednášce na Frankfurtské univerzitě „Erkenntnis und Interesse“ (1965, „Znalosti a lidské zájmy“) a tři roky později i ve stejnojmenné knize Habermas objasnil základy normativní verze kritické sociální teorie, která byla vyvíjena od roku 1920 Horkheimerem, Adornem a dalšími kolegy z Frankfurtského institutu. Udělal to na základě obecné teorie lidských zájmů podle toho, které odlišné oblasti lidského vědění a bádání – například fyzika, biologie, sociální vědy – jsou projevem rozdílných, ale stejně základních lidských zájmů. Tyto základní zájmy jsou pak sjednoceny zastřešující snahou rozumu dosáhnout vlastní svobody, která je vyjádřena ve vědeckých disciplínách kritických vůči nesvobodným režimům společenského života. Ve svém opětovném promýšlení rané kritické sociální teorie Habermas usiloval o sjednocení filosofické tradice Karla Marxe, německého idealismu s psychoanalýzou Sigmunda Freuda a pragmatismu amerického logika a filosofa Charlese Sanderse Peirce.
Významná díla 1962 – Strukturwandel der Öffentlichkeit, (česky vydáno jako: Strukturální přeměna veřejnosti, Filosofia, 2000) 1973 – Legitimationsprobleme im Spätkapitalismus, (česky vydáno jako: Problémy legitimity v pozdním kapitalismu, Filosofia, 2000) 1981 – Theorie des kommunikativen Handelns 1985 – Der Philosophische Diskurs der Moderne 1992 – Faktizität und Geltung 1997 – Die Normalität einer Berliner Republik 2001 – Die Zukunft der menschlichen Natur, (česky vydáno jako: Budoucnost lidské přirozenosti, Filosofia, 2003)
2002 – Ian Shapiro a Jürgen Habermas: Teorie demokracie dnes (Filosofia, 2002) – vydána studie Drei normative Modelle der Demokratie.
Ocenění 1976 – Cena Sigmunda Freuda za vědeckou prózu
Odkazy
Reference
Související články Sociální teorie Sociální interakce Chování Marxismus
Externí odkazy
Kategorie:Němečtí filozofové Kategorie:Němečtí sociologové Kategorie:Němečtí ateisté Kategorie:Němečtí marxisté Kategorie:Frankfurtská škola Kategorie:Filozofové 20. století Kategorie:Ateističtí filozofové Kategorie:Členové Britské akademie Kategorie:Členové Ruské akademie věd Kategorie:Lidé narození s rozštěpem rtu Kategorie:Mediální teoretici Kategorie:Narození v Düsseldorfu Kategorie:Narození v roce 1929 Kategorie:Narození 18. června Kategorie:Muži Kategorie:Pedagogové na Univerzitě Johanna Wolfganga Goetheho Frankfurt Kategorie:Absolventi Univerzity Marburg Kategorie:Držitelé čestných doktorátů Boloňské univerzity Kategorie:Držitelé čestných doktorátů Hamburské univerzity Kategorie:Úmrtí v roce 2026 Kategorie:Úmrtí 14. března Kategorie:Úmrtí ve Starnbergu