náhled|George, Orlando, Clemencau a Wilson, tvůrci evropského meziválečného systému Moderní dějiny jsou časové období za jehož počátek se udává rok 1789, vypuknutí Velké francouzské revoluceobor Moderní dějiny - 19. a 20. století. Ve Francii se nedlouho po revoluci ustanovil republikánský režim, který svou zahraniční i vnitřní politikou (svržení a poprava francouzského krále) rozpoutal několik konfliktů známých jako Francouzské revoluční a napoleonské války. Díky úspěšnému vedení těchto válek dosáhl francouzský stát silné mezinárodní pozice, přičemž získal pod svou kontrolu nebo si zavázal značnou část tehdejší Evropy. Tento stav trval až do roku 1814, kdy byl francouzský císař Napoleon Bonaparte donucen abdikovat, když byl o půl roku předtím poražen v bitvě národů u Lipska a po návratu k moci opětovně zhruba o rok později u Waterloo. Na Vídeňském kongresu se poté sešly vítězné státy a restaurovaly v zemích dříve pod kontrolou francouzské republiky, respektive císařství, původní šlechtické rody. Na udržení tohoto pořádku měl dohlížet spolek Pruska, Rakouska a Ruska známý jako Svatá aliance. Stávající způsob povětšinou absolutistického režimu byl ale v mnoha evropských zemích negován revolucemi v letech 1830 a 1848 a následným vnitropolitickým vývojem až do začátku 20. století, během něhož došlo u mnoha státu k vytvoření konstitučního státního zřízení. Došlo i ke sjednocení dvou velkých národních států, Itálie (1861) a Německa (1871). Silný nacionalismus a zápolení mezi velmocemi o získání co největšího množství kolonií a vlivu na světový vývoj vedl k vypuknutí první světové války, následné vítězství Velké Británie, Francie, Itálie a USA vedl k ustanovení nového evropského mezinárodního uspořádání zvaného Versailleský mírový systém. Období mezi první a druhou světovou válkou se pak někdy označuje jako meziválečné. V první polovině 20. století zažívala západní civilizace značný rozkvět a ekonomickou prosperitu, avšak tento slibný vývoj vzal za své krachem na newyorské burze a vypuknutím hluboké ekonomické krize, která se projevila na přelomu dvacátých a třicátých let, přičemž v některých státech ještě na počátku druhé světové války nebyla ekonomika zcela zotavena. Právě špatná hospodářská situace umožnila v Evropě vzestup nedemokratických režimů, mezi nimiž byl nejvýznamnější režim nacistů v tehdejším Německu. Expanzionistická politika Německa vedla na konci třicátých let k vypuknutí druhé světové války, během které došlo k velkým lidským i materiálním ztrátám. Přestože v prvních letech konfliktu Německo ovládlo podstatnou část Evropy, bylo spolu se svými spojenci Itálií a Japonskem nakonec poraženo armádami Spojených států amerických, Sovětského svazu, Velké Británie a Francie, které si Německo rozdělily na okupační zóny. Vzhledem k válečnému vývoji se Sovětský svaz, další země s autoritářským režimem, zmocnil východní, jihovýchodní a také částečně střední Evropy, kde se v původně nezávislých státech utvořily do počátku padesátých let loutkové vlády a z těchto zemí se staly sovětské satelity. S postupující dekolonizací a rozpadem starších koloniálních impérií Velké Británie a Francie získával Sovětský svaz vliv i v některých nově vytvořených státech. Již od konce druhé světové války však měl razantního odpůrce a později nepřítele ve Spojených státech amerických, které se systémem aliancí (například NATO v oblasti Evropy a Severní Ameriky), hospodářskou pomocí a vojenskými zásahy pustili se Sovětským svazem do mocenského soupeření, který je znám jako Studená válka. Ta nakonec skončila kolapsem Sovětského svazu a obnovením demokracie ve střední, jihovýchodní a východní Evropě. Přestože Spojené státy ve Studené válce zvítězily a získaly pozici jediné světové supervelmoci, nově se vzmáhající státy jako Čína či Rusko posilují svoji pozici právě na úkor Spojených států.

Velká francouzská revoluce a napoleonské války

Vypuknutí revoluce náhled|vpravo|Dobytí Bastily 14. července 1789 Koncem 18. století se Francouzské království za vlády Ludvíka XVI. ocitlo ve finanční krizi. Války vedené Ludvíkovým otcem Ludvíkem XV. spolu s pozdější Ludvíkovou podporou amerických osad v boji za nezávislost značně vyčerpaly francouzský rozpočet. Dále rostla nespokojenost populace zejména vinou hladomorů, které proběhly ve Francii v osmdesátých letech 18. století. Král se rozhodl řešit špatnou finanční bilanci a vnitropolitickou situaci svoláním generálních stavů. Celkem existovaly tři stavy – duchovenstvo, šlechta a poddaní, tedy rolníci a měšťané, přičemž poslední stav zastupoval zhruba 96 % populace. Zde se měly prodiskutovat případná finanční opatření na ozdravění státních financí či alespoň získání nutných finančních zdrojů (zejména vybráním nových daní).

Delegáti každého stavu dorazili roku 1789 do Versailles, ale již od počátku mezi jednotlivými stavy vznikaly ostré debaty ohledně hlasování. Více než polovina zástupců prvního (duchovenstvo) i druhého stavu (aristokracie) se stavila za hlasování podle tradičních principů, tedy podle stavů a ne podle počtu poslanců, jak žádali zástupci třetího stavu. Situace se nakonec vyhrotila natolik, že zástupci třetího stavu opustili zasedání a v míčovně se prohlásili za Národní shromáždění. Král posléze propustil ministra financí Neckera, zároveň se k Paříži začala stahovat vojska, což 14. července 1789 vyprovokovalo útok Pařížanů na Bastilu.

Záhy se revoluční nadšení začalo šířit do ostatních krajů. Státní správa se na mnoha místech zhroutila, vojsko bylo rozpuštěno a namísto něj hrdina z americké války za nezávislost markýz de La Fayette založil Národní gardu. Po vzoru Paříže se na mnoha místech organizovaly samosprávné obce neboli komuny. Absolutistický systém vlády francouzských panovníků se rozpadl.

Pokus o konstituční monarchii a nastolení republiky náhled|vlevo|Ludvík XVI. zadržen při pokusu o útěk z Francienáhled|Deklarace práv člověka a občana v uměleckém zpracování z roku 1793. V srpnu 1789 se Národní shromáždění nazvalo Ústavodárným shromážděním a vypracovalo Deklaraci práv člověka a občana, zaručující obyvatelům Francie mimo jiné osobní svobodu, nedotknutelnost majetku a rovnost před soudem. Od roku 1790 se začalo pracovat na nové ústavě. Podle ní měla být Francie konstituční monarchií s oddělenou výkonnou, soudní i zákonodárnou mocí. Na významné posty v zastupitelstvech krajů a obcí nebyli nyní úředníci dosazováni, ale voleni. Záhy po úspěchu revoluce došlo k rozdělení politických sil na radikálnější (sedící na zasedání vlevo) a umírněnější skupiny (sedající vpravo) a také k zakládání politických klubů. Velkého významu dosáhl zejména klub jakobínů, ve kterém postupem času docházelo k pozvolné radikalizaci. Mluvčím radikálů se stal advokát Maxmilián Robespierre.

V těžké finanční situaci, ve které se království po rozpadu starého systému daní ocitlo, se poslanci uchýlili k vyvlastnění církve a k změně postavení kněží. Ti od nynějška měli dostávat státní plat, být voleni a zavazovali se též složit státu slib věrnosti. To vyvolalo nejen konflikt s papežem, ale i emigraci několika tisíců duchovních a šlechticů ze země. Ekonomická situace se také dále vyhrocovala zavedením principů liberálního obchodního zákonodárství, kdy domácí výrobky nebyly chráněny státem ani cechy. Do země se tak dostávaly levné výrobky z Anglie, na čemž sice profitovali obchodníci a tehdejší podnikatelé, ale což zároveň způsobovalo velký úbytek zisku drobným řemeslníkům. Tato opatření spolu s nárůstem cen vyvolaly sociální napětí a četné stávky.

Vnitropolitická krize se dále vyhrotila neúspěšným útěkem krále do zahraničí. Ten byl po dopadení sice ponechán na trůně, ale nadále nesměl opustit Paříž. Další rozkol v politice nastal v souvislosti s masakrem na Martově poli v červenci 1791, kde příslušníci národní gardy vystřelili do demonstrujícího davu dožadujícího se větších politických práv pro nižší vrstvy. Tyto události spolu s narůstajícím ohrožením ze strany Habsburské monarchie a dalších německých států, které se dohodly na společném postupu proti Francii, vedly k další radikalizaci francouzské společnosti. Na novém shromáždění začaly sílit hlasy po zrušení monarchie a zavedení republiky.

V dubnu 1792 vypukla válka mezi Francií a německými státy, ve které zpočátku francouzská vojska utrpěla několik porážek. To opět zhoršilo postavení Ludvíka XVI., podezíraného ze zrady. V srpnu 1792 přívrženci republiky svrhli pařížskou správu a krále zajali. Byly vypsány nové volby na základě všeobecného hlasovacího práva. Nové shromáždění zvané Národní konvent zrušilo monarchii a nastolilo republiku. Nové rozložení sil ve sněmovně a úspěchy revoluční armády v bojích proti vojskům německých států umožnilo radikálním politikům nadobro se krále zbavit. Ludvík XVI. byl obviněn z velezrady a v lednu 1793 popraven, jeho manželku Marii Antoinettu stihl stejný osud o necelý rok později. Následník trůnu Ludvík XVII. byl předán chudé pařížské rodině, aby byl převychován, ale v roce 1795 za podivných okolností zemřel. Poprava krále způsobila prudkou reakci v zahraničí i ve Francii. K protifrancouzské koalici se přidaly další státy (například Velká Británie či Španělsko) a proti republikánskému režimu vypuklo ve státě několik povstání. Situaci dále zhoršovaly i spory mezi jakobíny a jejich protivníky, girondisty. Jakobíni krize využili, zatkli nejvýznamnější girondistické poslance a popravili je. Spolu s tím se zavedl ve Francii systém vlády jedné strany zvaný jakobínská diktatura.

Vláda teroru a Direktorium náhled|Smrt Jeana Marata Po popravení významných girondistů v zemi vládl Výbor veřejného blaha (v čele s Maxmiliánem Robespierrem), který nastolil po vraždě významného politika Jeana Paula Marata v září 1793 nekompromisní teror zaměřený na likvidaci skutečných i domnělých odpůrců republiky. Proti režimu ale vypuklo množství vzpour, způsobené popravou girondinů. Vláda zareagovala vytvářením tisíců bezpečnostních výborů po celé zemi, jež postupně odsoudily k smrti tisíce lidí. Popravám se nevyhnuli ani přívrženci Výboru veřejného blaha – roku 1794 skončili na popravišti vůdci cordelierů Georges Danton a Camille Desmoulins. Nová opatření byla učiněna i v armádě a hospodářství. V ekonomice hrály nejdůležitější roli armádní zakázky, které měly přednost před ostatními odvětvími. Zavedl se pevný kurs bankovek a na důležité výrobky systém přídělů, zkonfiskoval se majetek emigrantů. V armádě byla zavedena všeobecná branná povinnost, armády vedené revolučními generály se vrhaly do bitev bez ohledu na jakékoliv ztráty. Nasazením velkého množství nových vojáků se tak podařilo zajistit si výhodnější situaci v celé válce.

Neustálý teror si však získával stále více nepřátel. Když Robespierre začal uvažovat o další etapě zatýkání a poprav, byl v červenci 1794 svržen, popraven a nahrazen následujícího roku takzvaným direktoriem, na nějž měly vliv zejména majetné podnikatelské vrstvy. Direktorium se skládalo z pěti členů a bylo jmenováno Radou starších. Dalším orgánem státní správy byla Rada pěti set, která měla nad direktoriem dohled. Postavení direktoria i situace v hospodářství byly nicméně po značnou část existence režimu nestabilní, proto se direktoři snažili odvést pozornost veřejnosti zahraničními úspěchy. Spolu s tím rostl vliv a popularita Napoleona Bonaparta, předního francouzského generála. Zatímco Napoleon vedl tažení do Egypta, čekala na francouzskou armádu v Evropě řada porážek. V nastávající špatném vývoji ve válce nařídila vláda brannou povinnost. Vzrůstající nespokojenosti využil Napoleon, který se vrátil z Egypta a roku 1799 provedl státní převrat.

Konzulát a císařství

náhled|vlevo|Obraz Napoleon překračuje Alpy od Davidanáhled|vpravo|Francouzské císařství a jeho satelitní státy roku 1811