Teorie nálepkování (nebo také etiketizační teorie, Labeling Approach, teorie visačky či teorie labelingu) se řadí mezi konstruktivistické teorie, která se snaží o vysvětlení delikvence. Zabývá se procesem interakce mezi jedinci, kteří jsou považování za narušitele společenských norem, a mezi osobami, které tyto formy vytváří a následně narušitele hodnotí (dávají jim určitou nálepku). Anthony GiddensGiddens Anthony a Philip W. Sutton, Sociology 7th edition (Cambridge: Polity, 2013). definuje teorii etiketizace jako teorii deviace, podle které se určití jedinci stávají deviantními proto, že byli takto označeni jinými lidmi. Teorie vznikla již ve 30. letech 20. století a to na základě analýzy delikvence mladistvých Tannebauma z Chicagské školy či Lindesmitha (experiment s opiem). Nicméně labeling se začíná více rozebírat až v 50. letech 20. století. Přijímán jako vysvětlující teorie je pak v 60. letech a hlavně v letech sedmdesátých, kdy je na vrcholu spolu s autory jako Becker, Lemert a Erikson. Po tomto období nicméně etiketizace pomalu mizí, a to především kvůli tomu, že její základní teoretikové v tezi dále nepokračují a nerozšiřují ji.
Základní myšlenka Teorie nálepkování tvrdí, že deviaci dávají vzniknout sociální skupiny, které si definují pravidla, jejichž porušení vede k označení jedince za deviantaRaybeck Douglas, “Anthropology and Labeling theory: A constructive critique” Ethos 16, č.4 (prosinec 1988): 371.. Zda bude chování označeno za deviantní tedy určují aktuálně platné společenské normy, přičemž lidé, kteří obdrželi tuto nálepku, se stávají “outsidery”Howard S. Becker, Outsiders: studies in the sociology of deviance (New York: Free Press, 1973).. To, co je označeno jako deviantní, tedy tolik nesouvisí s tím, čeho se člověk dopustil, ale spíše s tím, jak na daný čin nahlíží společnost.
Ne všichni nálepkovaní však porušili pravidlo, což znamená, že deviantem nemusí být jedinec, který se deviace opravdu dopustil. Deviantem je pouze ten, kterému byla nálepka úspěšně aplikována. Proto deviací může být zločin, ale také mentální choroba či homosexualita.
Becker podotýká, že těmi, kdo nálepky udělují, jsou nejčastěji jedinci disponující nějakou mocí (ekonomickou či politickou) a autoritou, například policisté či učitelé. Bohatí nálepkují chudé, starší mladší, muži ženy, příslušníci etnické většiny přidělují nálepky lidem z menšin (náboženských, etnických apod.).
Celý proces nálepkování je často upevňován právem, právními institucemi, bezpečnostními sbory, justicí, médii nebo výchovně vzdělávacími institucemi.
Podle Douglase ReybeckaRaybeck Douglas, “Anthropology and Labeling theory”, Ethos 16, č. 4 (prosinec 1988): 377. může nálepka postihnout také jedince, kterým se nepodaří dostatečně prokázat, že dodržují předepsané normy. Společnost je totiž podle autora založena na silné touze po jednotě a kolektivním vědomí, což má za následek stigmatizaci jakéhokoli “rušivého elementu”, na který je nahlíženo jako na hrozbu pro zajetý řád. Deviace ze strany společnosti se tím pádem dá dělit na “soft” a “hard” formu: Soft deviance = chování jedince je v rozporu s platnými normami, avšak není hrozbou pro sociální řád. Hard deviance = chováni jde jednak mimo normy a navíc je považováno za hrozbu. Autor také říká, že nálepkování probíhá daleko častěji ve složitějších než v jednoduchých společnostech (myšleno co do počtu jedinců). Toto je dáno zejména tím, že v jednoduchých společnostech, kde je fyzická interakce na každodenním pořádku, je udržení jedince na okraji a mimo sociální život daleko těžší než v prvně zmíněných typech.
Podle současného významného britského sociologa A. Giddense bychom pod pojmem „etiketizační teorie“ neměli rozumět ucelenou teorii, nýbrž soubor spolu souvisejících myšlenek.
Devianti Deviace samotná má dvě formy – deviace jako odchylka od sociální normy (deviantní jednání se opravdu odklonilo od zavedených sociálních norem) a deviace jako nálepka (k odklonění od normy reálně nedošlo, avšak společností je přesto takto označeno). Díky tomu můžeme i devianty roztřídit do dvou skupin podle typu jejich deviace.
Dle jednoho z hlavních teoretiků labelingu, Howarda Beckera, devianti tvoří komunitu, jelikož mají společnou nálepku a sdílí také zkušenost s vyřazením na okraj společnosti. Marginalizace se odehrává zejména na poli normativního sociálního života.
Odpověď společnosti na “deviantní ”akt také záleží na okolnostech. Jsou tedy různé stupně toho, na co lidé reagují jako na deviaci, přičemž záleží především na: čase (v jednu chvíli může být člověk za deviantní akt souzen mírněji než jindy), původci aktu a na tom, komu při něm bylo ublíženo, povaze aktu (podle Goldmana a Dustera je závažnost činu základním kritériem pro to, jestli společnost zareaguje, což naopak MeadeMeade C. Anthony, “The Labeling Approach to Delinquency: State of the Theory as a Function of Method” Social Forces, č. 1, roč. 53 (září 1974): 89, http://www.jstore.org (staženo 23. 11. 2014). popírá), viditelnosti aktu. Samotní devianti se dělí do čtyřech skupin: Comforting behavior – následuje pravidla a je tak společností brán, Pure deviant – porušuje pravidla a je brán, jako deviant, Falsely accused – jedinec je branný jako deviant, ale nedopustil se žádného přestupku, Secret deviance – jedinec porušuje pravidla, nicméně není nálepkován.
Následky Jedinec je následně vyčleněn z původních sociálních skupin a je donucen stát se součástí sociální skupiny, která je z pohledu společnosti podřadnější. Tato skupina pak často posílí jeho deviaci a on stále bude pokračovat v tomto chování, čímž dochází k tzv. internalizaci a sebenaplňujícímu se proroctví. Pojem sebenaplňující proroctví je možné vysvětlit na následujícím příkladu - student se před zkouškou obává toho, že nebude schopen se dostatečně připravit, což zapříčiní, že se bude místo studia podvědomě více zabývat svým strachem než učením se na zkoušku a jeho obava se díky tomu opravdu stane realitou.
Nastává dramatická změna v jedincově veřejné identitě. Je přijímán jako deviant a je s ním také tak zacházeno. Tento prohřešek se stává jeho klíčovou vlastností a deviantní skupina se stává „subkulturou“.Hamilton John, “Labeling Theory”
Hughe říká, že většina statusů má klíčovou vlastnost, která slouží pro rozlišení. Například doktor je člověk, který má certifikát, tvrdící, že splnil jisté požadavky. To je jeho klíčová vlastnost, která zároveň říká, že by měl být z vyšší střední třídy, muž atd. Stejnou věc chce však uplatnit i na devianta. Člověk, který něco ukradl, nejen že podle společnosti bude krást dál, ale zároveň má další deviantské vlastnosti. Lidé ho tak vnímají a podle toho s ním zacházejí určitým (stigmatizujícím) způsobem. Jedinec je pak oddělen od konvenčních skupin, a to buď přímo nebo nepřímo.
Názornou ukázkou stigmatizace může být následující jev – pokud bude dítě na začátku školní docházky označeno jako neschopné, hrozí tu nebezpečí, že bez ohledu na jeho případné zlepšení školních výsledků bude stejně vnímáno až do konce svých školních let.
Jako další příklad lze uvést homosexuály. Například homosexuál může dále zůstat ve své pozici, nicméně pracovní kolektiv k němu přichází jako k homosexuálovi, a tak je pro něj nemožné pokračovat na stávající pozici. Sežene si práci tam, kde jeho sexualita nehraje roli. Drogově závislý člověk, jehož závislost však neovlivňuje jeho pracovní výkon, je však vyřazen přímo. Nikdo ho nechce zaměstnat, a tak si hledá další ilegální činnosti (krádeže), které by jinak však nedělal.
Ve chvíli, kdy je deviant chycený, je s ním zacházeno jako s deviantem, a to může vyvolat další a větší deviaci. primární deviace – porušení pravidel v rámci přizpůsobivosti sekundární deviace – dochází k ní poté, co už byl jedinci přiřazen štítek; je to odpověď jedince na prvotní reakci společnosti
Příklady procesu nálepkování William Cambliss se ve svém průzkumu zaměřil na středoškoláky, kteří mají tendenci pít, krást a vandalizovat. Rozdělil je do dvou skupin - na „Saints“ a „Roughnecks“. Saints pocházeli z dobrých rodin střední vrstvy, měli dobré známky a dávali si pozor, aby nebyli chyceni. Roughnecks byli naopak z nestabilních rodin nižších tříd. Měli špatné známky a nezáleželo jim tolik na tom, zda budou chyceni. Těm společnost přiřadila nálepky. Saints dělali podobné věci jako Roughnecks, nicméně si dávali pozor, aby nebyli nálepkováni. Byli milí na policisty, když byli chyceni, a policisté věděli, že pochází z lepších tříd, proto k nim byli shovívavější a nikdy na ně nepodali žalobu, což u Roughnecks dělali často.Sarah Dye, “Labeling Theory” History of Forensic Psychology (2011): http://forensicpsych.umwblogs.org/psychological-theories/psychological-theories-2/the-labeling-theory/.
Mezi další případy nálepkování můžeme zařadit také událost, jež se odehrála v roce 1922 v Chicagu. Na tamější pláži byly zatýkány ženy za to, že na sobě měly nevhodně krátký koupací oděv. Plavky v té době nemohly ukazovat tolik ze ženského těla, jak jsme navyklí dnes. Oděv nesměl končit výše než 6 palců (v přepočtu přibližně 15 cm) nad koleny. V dnešních podmínkách jsou takto krátké plavky již většinově akceptovány, hodnotící kritéria společnosti se znatelně zmírnila. Ženy nejsou nadále nálepkovány pro porušování dobrých mravů.
Proces etiketizace je znatelný i na následujícím příkladu – nepatřičné chování chudého chlapce bude označeno nálepkou „ten kluk roste pro šibenici“, zatímco u chlapce z vyšší ekonomické vrstvy bude identický prohřešek označen jen jako „klukovina“.
Mentálně nemocní Význačným teoretikem ve zkoumání nálepkování v mentálních chorobách je Scheff. Obecně akceptovaným rozdělením nálepek je pak následující toto členění: formální nálepky – jsou dány profesionály – psychiatři, pediatři… neformální nálepky – jsou dány vrstevníky, rodinou, dokonce i učiteli. Mohou se také objevit „sekundární efekty“ nálepkování: jedinci mohou zakusit sociální stigma z nálepky, nálepky mohou být užity k blokování různých sociálních příležitostí, jako zapojení do kolektivu nebo pracovní příležitosti, jedinci se mohou ztotožňovat s negativními nálepkami. Výzkum zabývající se pohledem společnosti na mentální choroby byl proveden A. F. Jormem a A. Wrightem,Wright Annemarie a Jorm F. Anthony, “Labels used by young people to describe mental disorders: factors associated with their development” Australian & New Zealand Journal of Psychiatry: 946–955. kteří na základě telefonních hovorů s australskou mládeží testovali, zda jedinci správně identifikují jednu ze tří mentálních nemocí (psychóza, sociální fobie, deprese) na základě popisu operátora. Ukázalo se, že deprese byla správně označena dvakrát častěji než psychóza a že sociální fobie byla naopak nejhůře odhalena, a to přes její nejčetnější citování respondenty. Správnost tedy závisela na typu poruchy a na tom, jak jsou nemoci společensky definovány.