Davos (, ) je obec ve švýcarském kantonu Graubünden, okresu Prättigau/Davos. Leží v údolí řeky Landwasser na rozhraní mezi Plessurskými Alpami a Albulou, asi 24 kilometrů jihovýchodně od kantonálního hlavního města Churu, v nadmořské výšce 1 560 metrů.
Davos je významným lyžařským a turistickým střediskem a klimatickými lázněmi. Žije zde obyvatel a je tak druhým největším sídlem Graubündenu.
Geografie Místopis náhled|vlevo|Jezero Davosersee (vlevo) a Davos Území Davosu zahrnuje většinu údolí řeky Landwasser a zasahuje přes dva kilometry za rozvodí do Prättigau u osady Davos Wolfgang (1 631 m). Osa údolí, vyznačená řekou, hlavní silnicí a železniční tratí, vede od severovýchodu k jihozápadu. Od Davosersee se zpočátku svažuje velmi mírně, jen necelých 60 metrů na délce osmi kilometrů. V tomto úseku přitékají zleva dvě boční údolí Flüela a Dischma, která umožňují přístup k přechodům vedoucím do Engadinu – Flüelapass a Scalettapass. Od soutoku s třetím bočním údolím Sertigtal, které je stejně jako výše zmíněná údolí dlouhé asi 10 km, se dno údolí zužuje a na zbývajících devíti kilometrech klesá o téměř 300 metrů až k bývalé hranici obce Felsenge Brombänz. Hluboce zaříznutá nejnižší část údolí se nazývá . Na druhé straně soutěsky Zügenschlucht se nachází místní část Wiesen, která od 1. ledna 2009 rovněž patří k Davosu.
Pravá (severozápadní) část má jen několik krátkých bočních údolí. Zde probíhá hranice obce, a zároveň hranice s okresem Plessur, přes vrcholy Amselflue (2 771 m), Tiejer Flue (2 781 m), Mederger Flue (2 674 m) a Chüpfenflue (2 658 m) k historicky významnému průsmyku Strelapass. Za sedlem pokračuje přes vrchol Schiahorn (2 709 m) na Weissflue (2 834 m). Na severu probíhá hranice obce podél Casanny a Gotschnagratu. Levá strana údolí je rozčleněna třemi bočními údolími na vystupující hřebeny. Při pohledu z údolí dominují hory Seehorn (2 238 m), Büelenhorn (2 512 m), Jakobshorn (2 590 m) a Rinerhorn (2 528 m). Největší výšky se však nacházejí podél hranice s Engadinem a horním údolím Albula: Flüela Wisshorn (3 085 m), Flüela Schwarzhorn (3 147 m, nejvyšší bod na území Davosu), Piz Grialetsch (3 131 m), Chüealphorn (3 078 m) a Hoch Ducan (3 063 m).
Členění obce náhled|vpravo|Poloha v rámci okresu Prättigau/Davos Davos Dorf Davos Platz Davos Frauenkirch Davos Glaris Davos Monstein Davos Wiesen
Části Frauenkirch, Glaris a Monstein společně tvoří dolní část Davosu, části Platz a Dorf horní část obce.
Dvě největší části, Dorf a Platz, leží v téměř rovinaté horní části údolí a v důsledku stavební činnosti ve 20. století se spojily do přibližně čtyřkilometrového pásu osídlení. Po celé obci je roztroušeno velké množství samostatných farem a horských osad.
S rozlohou 254,54 km² byl Davos až do začátku roku 2009 druhou největší obcí ve Švýcarsku. V roce 1997 bylo 37,1 % území využíváno zemědělsky jako louky a pastviny, lesy zaujímaly 19,7 % a zastavěná plocha 2,2 %. Neproduktivní půda tvořila 41,0 %.
Po připojení dříve samostatné obce Wiesen se Davos stal k 1. lednu 2009 rozlohou největší obcí ve Švýcarsku, těsně před obcí Val de Bagnes (282 km²), ale na začátku roku 2011 tuto pozici opět ztratil ve prospěch nově vzniklé obce Glarus Süd. Po dalším sloučení několika politických obcí v Engadinu je tak v současnosti (2022) šestou nejrozhlehlejší obcí Švýcarska.
Sousedními politickými obcemi jsou Arosa, Bergün Filisur, Klosters, S-chanf, Schmitten a Zernez.
Historie Nejstarší historie náhled|vpravo|Davos Laret s kostelem reformované církve Ačkoli nálezy na několika místech v oblasti Davosu naznačují, že se lidé v těchto končinách pohybovali již od doby bronzové, údolí bylo pravděpodobně osídleno až od vrcholného středověku. Zpočátku se Rétorománi stěhovali z údolí řeky Albula a Engadinu. Jednotlivé názvy míst a polí se k této románské vrstvě vztahují dodnes. Samotné jméno Davos je poprvé doloženo v roce 1213 jako .
Kolem roku 1280 usadili v Davosu baroni z Vazu walserské kolonisty a ve feudální listině z roku 1289 jim udělili rozsáhlá práva na samosprávu. Davos se stal největší Walserskou osadou v Graubündenu a v roce 1436 založil Ligu deseti dvorů, jejíž hlavní město mělo rozhodující vliv na politiku Tří lig (). V letech 1280–1285 byl postaven kostel sv. Jana Křtitele (), který byl v 15. století přestavěn. Obec se připojila k reformaci v roce 1526. Až do roku 1851, kdy byly novou kantonální ústavou vytvořeny dnešní hranice politických obcí, patřila Arosa jako osada také k Davosu.
Až do druhé poloviny 19. století byl hlavním zaměstnáním místních obyvatel chov dobytka. Na levém svahu rokle , zvaném , se od 15. do 19. století těžily olověné a zinkové rudy.
Počátky lázeňství Alexander Spengler a později Willem Jan Holsboer popisovali od roku 1853 nadmořskou výšku Davosu jako blahodárnou a zdraví prospěšnou a uváděli, že vysokohorský vzduch prospívá zejména pacientům s plicní chorobou (především s tuberkulózou). Přes desítky let trvající výzkum se pro to nikdy nepodařilo najít žádný důkaz. Na druhou stranu se ukázalo, že v této nadmořské výšce nežijí žádní roztoči a že vysokohorský vzduch má nízký obsah škodlivin, což astmatu prospívá. Lidé o tom však dosud nevěděli, ale důvěřovali doporučení lékařů. Ještě předtím, v roce 1855, zahájil Hermann Brehmer v Görbersdorfu ve Slezsku (Sokołowsko v dnešním Polsku) éru plicních sanatorií, které se staly vzorem pro všechny klimatické lázně (později nazývané „slezský Davos“).
Prvními dvěma zimními lázeňskými hosty byli v únoru 1865 Hugo Richter, knihkupec z Königsbergu (dnešního Kaliningradu), který trpěl tuberkulózou, a Friedrich Unger, lékař, který byl rovněž nemocný. Zprávy o jejich rychlém uzdravení a další podobné příběhy o uzdravení proslavily Davos jako klimatické lázně po celém světě. Richter zůstal v Davosu a v roce 1881 založil noviny Davos. Liberální noviny se vehementně zasazovaly o turistický rozvoj regionu. Jeho nakladatelství vydávalo také zábavný časopis pro lázeňské hosty . Davoser Blätter pravidelně zveřejňoval seznamy hostů, které vzbuzovaly velkou pozornost a byly zdrojem rozhovorů, zejména proto, že se na nich často objevovaly osoby z řad evropské aristokracie. Kolem roku 1870 měl Davos ubytovací kapacitu pro přibližně 200 plicních pacientů. O pouhých deset let později už bylo možné cizincům nabídnout 1 474 lůžek. Od roku 1874 Davos inzeroval pod heslem Davos, nová Mekka konzumentů. První parní ústřední topení bylo v provozu od roku 1870 a hosté měli mít k dispozici veškerý komfort. Davos v této době rozhodujícím způsobem formoval stavební mistr a místní správce Gaudenz Issler (1853–1942). Issler vlastnil také v roce 1897 první auto v Graubündenu, ale již po krátké době ho vrátil prodejci, protože byl toho názoru, že silnice v Graubündenu nejsou pro automobily vhodné. Později jeho pokusy vedly také k úplnému zákazu automobilů v Graubündenu, který trval až do roku 1925. náhled|vpravo|Kostel St. Johann Kirche Od roku 1872 měl Davos vlastní hudební kapelu. Hotel Belvédere byl otevřen v roce 1875. Od roku 1879 mělo město vlastní divadelní společnost, která od roku 1911 také hostovala. Od roku 1883 zde byl anglikánský kostel. V roce 1885 zde bylo již 60 obchodů, z nichž většina cílila na bohatou klientelu letoviska. V roce 1886 byla otevřena Anglická knihovna, která brzy čítala 6 000 svazků. Výstavbou železniční trati z Landquartu do Davosu a jejím otevřením v roce 1890 se rozvoj města ještě více urychlil: ulice byly vydlážděny a osvětleny, byla vybudována kanalizace, ve velkém se stavěly hotely, penziony, sanatoria a vily. V roce 1902 byl vytvořen stálý orchestr s 24 hudebníky v létě a 41 v zimě. Denně pořádali koncerty a každý týden symfonický koncert. Některé hotely zaměstnávaly také vlastní hudební soubory. V roce 1912 bylo otevřeno první kino. Nabídku zábavy doplňovaly taneční akce a knihovny nebo jazykové kurzy a přednášky. Davos se tak stal světově proslulým klimatickým lázeňským střediskem. Kolem roku 1900 mělo v Davosu konzuláty pět zemí. Němci, Rusové, Nizozemci a Britové vytvořili tzv. kolonie. V roce 1912 tvořili Rusové 11 % lázeňských a rekreačních hostů; celkem 3 422 osob. náhled|vlevo|Sanatorium v Davosu (1949) V roce 1889 otevřel bádenský lékař Karl Turban první uzavřené sanatorium ve městě, Sanatorium im Park, protože odmítal hédonistické vyhledávání rozkoší v ostatních zařízeních a považoval je za škodlivé pro zdraví lázeňských hostů. Vsadil také na osvědčenou metodu léčby na čerstvém vzduchu, při níž pacienti leželi pět až sedm hodin denně na balkoně nebo v nevytápěných otevřených halách. Interiér ústavu byl jednoduchý a funkcionalistický, aby se prosadila přísná hygiena. Následně začalo mnoho kantonů a zemí budovat v Davosu vlastní sanatoria, jako například britské sanatorium Dr. Hudson v roce 1885. V roce 1900 následovalo otevření luxusního sanatoria Schatzalp pro soukromé pacienty v secesní budově pod vedením Lucia Spenglera. Následovaly další tzv. uzavřené ústavy a otevřené penziony, takže počet sanatorií dosáhl 18.
Obvykle však byli přijímáni pouze lidé v počátečních stadiích tuberkulózy. Pobyt trval nejméně tři měsíce a měl otevřený konec, proto švýcarské spolkové dráhy (SBB) prodávaly cestujícím zpáteční jízdenky s poznámkou (platné do vyléčení). Vypuknutí první světové války přineslo odchod téměř všech Severoameričanů a Britů. Rusové byli v důsledku revolucí ve své vlasti odříznuti od přílivu peněz. Poté byla sanatoria využívána převážně pro ubytování internovaných Němců a válečných zraněných. Od 20. let 20. století se davoské hotelnictví a sanatoria rozhodly odklonit od lázeňství a zaměřily se na zimní sporty. Světová hospodářská krize v roce 1929 přinesla další propad lázeňství a objev účinné látky streptomycinu způsobil, že koncem 40. let 20. století se klimatické lázně staly zbytečnými. Poté byla většina zařízení pro nemocné přestavěna nebo zbourána. náhled|vpravo|Davos v roce 1915 Nejznámějšími dodnes existujícími institucemi jsou Deutsche Hochgebirgsklinik Davos v Davos Wolfgang, společně s Klinik Nederlands Astmacentrum Davos, a Zürcher Höhenklinik Davos Clavadel. Další byly uzavřeny, například klinika Alexanderhaus v roce 2004, výšková klinika Thurgau/Schaffhausen Davos a basilejské sanatorium na jaře 2005.
Román Thomase Manna Kouzelný vrch z roku 1924 se odehrává v Davosu. Vychází z pobytu jeho ženy Káti na plicní klinice před první světovou válkou. V dnešní turistické reklamě je Kouzelný vrch ztotožňován s hotelem Schatzalp, ačkoli vzorovým sanatoriem bylo Waldsanatorium (dnes Waldhotel Davos, dříve Waldhotel Bellevue). Hoteliéři však byli zpočátku s románem velmi nespokojeni, a proto pověřili Ericha Kästnera, aby napsal román . Spisovatelé, kteří na rozdíl od Kästnera přijeli do Davosu z důvodu nemoci, byli Conrad Ferdinand Meyer na tři měsíce v roce 1871, později René Crevel, Paul Éluard, Christian Morgenstern, expresionista Klabund a od roku 1877 John Addington Symonds po celých 16 let. Pozdější spisovatelka Cilette Ofaire z Neuchâtelu si v davoském sanatoriu léčila mladickou únavu, než se jako měšťanská dcera začala věnovat umění a cestování. Mezi hosty vždy docházelo k politickým třenicím: V roce 1914 vydala ruská spisovatelka Lidija Pisarševskaja hořký román Sanatorium smrti a lásky () o Davosu a říšských Němcích žijících ve městě, jejichž militarismus a okázalé chování kritizovala. Také Robert Louis Stevenson, který v Davosu pobýval v roce 1880 a znovu v letech 1881–1882, choval k lázeňskému městu hluboký odpor. Nadšený byl naopak spisovatel detektivek a sportovec Arthur Conan Doyle. Světové politické dění se Davosu nevyhnulo ani v předvečer druhé světové války; v únoru 1936 byl v Davosu atentátníkem Davidem Frankfurterem zastřelen vysoce postavený člen NSDAP Wilhelm Gustloff.
Éra Davosu jako klimatických lázní pro léčbu tuberkulózy skončila stejně jako v případě obdobných středisek jinde s objevem antibiotika streptomycinu (1943). Po 2. sv. válce část sanatorií zanikla, z jiných vznikly hotely.
Obyvatelstvo