Norská gramatika je popis mluvnického systému norštiny. Mluvnice vychází z podobných principů jako mluvnice ostatních germánských jazyků, např. angličtiny nebo němčiny. Minimální ohýbání dává současné norštině převažující charakter analytického jazyka.
Spisovná norština má dvě kodifikované formy: bokmål a novou norštinu (nynorsk). Mezi těmito rovnocennými standardy existují určité rozdíly. Mluvnice bokmålu je značně ovlivněna dánštinou, zatímco nová norština je bližší živým nářečím a má větší bohatství flektivních koncovek. Pravopisné reformy zavedly v bokmålu tzv. radikální tvary, které měly napomoci sblížení s novou norštinou. Mnoho mluvčích však stále dává spíše přednost konzervativním tvarům.
Jsou-li dále uvedeny dva tvary, druhý tvar za lomítkem se používá v nové norštině.
Slovní druhy Tradičně se v norštině rozlišují následující slovní druhy: podstatná jména, přídavná jména, zájmena, determinanty (tj. číslovky, ukazovací a přivlastňovací zájmena, členy), slovesa, příslovce, předložky, spojky souřadicí (konjunkce), spojky podřadicí (subjunkce) a citoslovce.
Jmenný rod Nová norština i většina nářečí rozlišuje rod mužský, ženský a střední. V riksmålu tvary ženského rodu zanikly a byly nahrazeny tvary rodu mužského – vytvořily tak podobně jako v dánštině a švédštině společný rod (utrum). Pravopisné reformy zavedly v rámci sblížení obou spisovných norem do bokmålu opět tvary ženského rodu, které však nebyly všeobecně přijaty. Mnoho mluvčích je považuje za vulgární a téměř je nepoužívá.
Člen Podstatná jména jsou obvykle determinována členem, který je dvojí: neurčitý: en/ein (mužský rod), ei (ženský rod), et/eit (střední rod); používá se pouze v jednotném čísle; určitý: tzv. postpozitivní – v jednotném čísle -en (mužský rod), -a (ženský rod), -et (střední rod), v množném čísle -ne, -a. Ve spojení s přídavnými jmény navíc předchází ještě volný určitý člen – den (m., ž.), det (stř.), de /dei (mn.) – jméno je tak determinováno dvakrát. V bokmålu však v některých případech odpadá připojený člen (zejména u abstrakt a vlastních jmen).
Příklady: en/ein mann (muž) – mannen (ten muž), menn (muži) – mennene (ti muži) ei jente (dívka) – jenta (ta dívka), jenter (dívky) – jentene (ty dívky) et/eit hus (dům) – huset (ten dům), hus (domy) – husene/husa (ty domy)
den dyre bilen (to drahé auto) den trøtte jenta (ta unavená dívka) det gamle huset (ten starý dům) det skitne vannet (ta špinavá voda) de røde klærne (ty červené šaty)
De forente nasjoner / Dei sameinte nasjonane – Spojené národy Det hvite hus / Det kvite huset (Bílý dům – ve Washingtonu), ale: det hvite huset (bílý dům – kterýkoliv) Den tsjekkiske republikk / Den tsjekkiske republikken (Česká republika)
Podstatná jména Z původního systému 4 pádů se zachoval nominativ a genitiv (zakončení -s), který má funkci výlučně přivlastňovací. V ostatních případech je podstatné jméno ve tvaru nominativu. K vyjádření větných vztahů používá předložky.
V hovorovém jazyce se tvary genitivu používají zřídka. Místo toho je upřednostňováno opisné vyjádření: taket på huset – střecha domu (doslova: střecha na domě) bilen til faren min – auto mého otce (doslova: auto k mému otci)
Používají se též zvláštní přivlastňovací konstrukce se zvratným zájmenem: skolen/skulen sin administrasjon = skolens administrasjon = správa školy (doslova: škola její správa)
Množné číslo se většinou tvoří koncovkou -er (v nové norštině též -ar, -or): ball (míč) → baller (míče), kvinne (žena) → kvinner (ženy).
Někdy se používá přehláska: tann (zub) → tenner (zuby), fot (noha) → føtter (nohy).
Najdou se ojedinělé výjimky: ko (kráva) → kyr (krávy), øye (oko) → øyne (oči).
Většina jednoslabičných slov středního rodu i některá jednoslabičná mužského a ženského rodu se v množném čísle nemění: hus (dům, domy), barn (dítě, děti), sko m. (bota, boty), ski m. (lyže – j. a mn.).
+ BokmålRodJednotné čísloMnožné čísloPřekladNeurčitý tvarUrčitý tvarNeurčitý tvarUrčitý tvar mužský en gutt gutten gutter guttene chlapec ženský ei/en dør døra/døren dører dørene dveře střední et hus huset hus husene/husa dům
U všech podstatných jmen ženského rodu se v bokmålu mohou používat i tvary mužského rodu.
+ NynorskRodJednotné čísloMnožné čísloPřekladNeurčitý tvarUrčitý tvarNeurčitý tvarUrčitý tvar mužský ein gut guten gutar gutane chlapec ženský ei sol sola/soli soler solene slunce ei kyrkje/kyrkja kyrkja kyrkjer/kyrkjor kyrkjene/kyrkjone kostel střední eit hus huset hus husa/husi dům eit hjarta/hjarte hjarta/hjartet hjarto/hjarte hjarto/hjarta/hjarti srdce
Přídavná jména Přídavná jména mají dvojí tvary, a sice určité (silné skloňování) a neurčité (slabé skloňování).
Neurčitý tvar se používá s neurčitým členem nebo bez členu. Ve středním rodu přibírá koncovku -t (tento tvar funguje i jako příslovce). V množném čísle přibírají přídavná jména koncovku -e. Např.:
en/ein dyr bil (nějaké drahé auto) en/ei trøtt jente (nějaká unavená dívka) et gammelt hus / eit gammalt hus (nějaký starý dům) skittent vann/vatn (špinavá voda) røde klær / raude klede (červené šaty)
Přídavná jména zakončená zdvojenou souhláskou tuto souhlásku zpravidla zjednodušují (grønn (zelený) – grønt), a pokud mají příponu -ig (často též -sk), ve středním rodě koncovka -t odpadne (na rozdíl od švédštiny a dánštiny): dårlig vær (špatné počasí).
V přísudkové pozici se přizpůsobuje podstatnému jménu, ke kterému se vztahuje: Bilen er dyr. – Auto je drahé. Bilene/bilane er dyre. – Auta jsou drahá. Huset er gammelt/gammalt. – Dům je starý. Husene/husa er gamle. – Domy jsou staré.
I zde se někdy objevují výjimky, např. v některých ustálených obratech: Jeg er glad og vi alle er glade. – Já jsem rád a my všichni jsme rádi. Ale: Vi er glad i deg. – Máme tě rádi.
Určitý tvar se používá ve spojení s určitým členem (viz též Člen). Přídavné jméno přibírá koncovku -e, tento tvar je shodný ve všech rodech i obou číslech: den gamle båten – ten starý člun de/dei gamle båtene/båtane – ty staré čluny det gamle huset – ten starý dům de/dei gamle husene/husa – ty staré domy
Některá přídavná jména jsou nesklonná, tj. mají pouze jeden neměnný tvar: bra (dobrý), moderne (moderní), tilfreds (spokojený), stakkars (ubohý) aj.
Stupňování Ke stupňování se v bokmålu používají přípony -ere (komparativ) a -est (superlativ), v nové norštině -are a -ast: + BokmålPozitiv Komparativ Superlativ snill snillere snillest frekk frekkere frekkest sterk sterkere sterkest + NynorskPozitiv Komparativ Superlativ Českysnill snillare snillast milý, milejší, nejmilejšífrekk frekkare frekkast drzý, drzejší, nejdrzejšísterk sterkare sterkast silný, silnější, nejsilnější
Některá přídavná jména se stupňují opisně pomocí mer/meir (více) a mest (nejvíce): praktisk – mer/meir praktisk – mest praktisk (praktický – více praktický – nejvíce praktický)
Zájmena
Osobní zájmena + Bokmål číslo osoba česky pád podmětu pád předmětu jednotné 1. já jeg meg 2. ty du deg 3. on han ham/han ona hun henne ono (m, ž) den den ono (s) det det se —— seg množné 1. my vi oss 2. vy dere dere 3. oni ony ona de dem se —— seg+ Nynorsk číslo osoba česky pád podmětu pád předmětu jednotné 1. já eg meg 2. ty du deg 3. on han han/honom ona ho ho/henne ono det det se —— seg množné 1. my vi oss 2. vy de dykk 3. oni ony ona dei dei se —— seg Zvratné zájmeno seg se používá pouze ve 3. osobě: jeg ser meg – já se vidím han ser seg – on se vidí x han ser ham – on vidí jeho (někoho jiného)
V bokmålu se rozlišuje kategorie osoby a neosoby. Zájmena han a hun se spojují většinou jen s lidmi. Pro neživé věci a obvykle i zvířata se používá v mužském a ženském rodě zájmeno den. V nové norštině toto rozlišení není, han a ho se používají i pro věci a zvířata.
Přivlastňovací zájmena + BokmålČísloOsobaJednotné čísloMnožné čísloČeskyr. mužskýr. ženskýr. středníjednotné1.minmi/minmittminemůj2.dindi/dindittdinetvůj3.hansjehohennesjejídensjehodetssinsi/sinsittsinesvůjmnožné1.vårvårtvårenaše2.deresvaše3.jejichsinsi/sinsittsinesvoji+ NynorskČísloOsobaJednotné čísloMnožné čísloČeskyr. mužskýr. ženskýr. středníjednotné1.minmimittminemůj2.dindidittdinetvůj3.hansjehohennarjejídessjehosinsisittsinesvůjmnožné1.vårvårtvårenaše2.dykkarvaše3.deirajejichsinsisittsinesvoji Přivlastňovací zájmena min, din, vår a zvratné sin se skloňují podobně jako přídavná jména, jejich tvar závisí na podstatném jménu. Přivlastňovací zájmena v norštině obvykle (v nové norštině výhradně) stojí za podstatným jménem, které v tom případě musí mít připojený určitý člen. Stojí-li přivlastňovací zájmeno před podstatným jménem, určitý člen se nepoužívá: faren min = min far – můj otec mora mi = min mor – moje matka barnet mitt = mitt barn – moje dítě
Krátké tvary ženského rodu mi, di, si nemohou stát před podstatným jménem.
Číslovky +Přehled základních a řadových číslovek základní řadová 0 null nullte 1 én, ett / ein, ei, eit første/fyrste 2 to annen, annet / andre 3 tre tredje 4 fire fjerde 5 fem femte 6 seks sjette 7 sju sjuende/sjuande 8 åtte åttende/åttande 9 ni niende/niande 10 ti tiende/tiande 11 elleve ellevte 12 tolv tolvte 13 tretten trettende/trettande 14 fjorten fjortende/fjortande 15 femten femtende/femtande 16 seksten sekstende/sekstande 17 sytten syttende/syttande 18 atten attende/attande 19 nitten nittende/nittande 20 tjue tjuende/tjuande 21 tjueen tjueførste 30 tretti trettiende/trettiande 40 førti førtiende/førtiande 50 femti femtiende/femtiande 60 seksti sekstiende/sekstiande 70 sytti syttiende/syttiande 80 åtti åttiende/åttiande 90 nitti nittiende/nittiande 100 hundre hundrede 135 hundretrettifem …te 200 tohundre tohundrede 1000 tusen tusende 1985 nittenhundreogåttifem …te 2000 totusen totusende 1 000 000 million millionte
S výjimkou číslovky 1 jsou základní číslovky nesklonné. V 50. letech 20. století byl úředně zaveden způsob počítání v pořadí desítky–jednotky (, padesát pět), běžně se však používá tradiční obrácené pořadí (, pětapadesát). V bokmålu se též používají tradiční (i když neúřední) tvary (7), (20), (30), (40).
Řadové číslovky se podobně jako v češtině zapisují číslicí s tečkou. Koncovka -ende se čte [] (bokmål), resp. -ande [] (nová norština).
Slovesa Systém sloves má, stejně jako i v ostatních germánských jazycích, jednoduché tvary v přítomném a minulém čase. Ostatní časy se tvoří pomocnými slovesy. Slovesa se neobejdou bez osobních zájmen, protože pozbyla skoro všech odlišujících osobních koncovek. V přítomném čase se zachovala pouze koncovka -r, která původně označovala druhou a třetí osobu singuláru, což vidíme dodnes v islandštině.
V infinitivu má většina sloves koncovku -e (v nové norštině též -a), některá slovesa (většinou jednoslabičná) končí na jinou samohlásku. Infinitiv je často používán s částicí å: å bo (bydlet) – jeg bor (bydlím) å snakke (mluvit) – vi snakker (mluvíme)
V nové norštině je obvykle možné volit mezi infinitivní koncovkou -e nebo -a (například kaste/kasta = zahodit). Volba obvykle záleží na dialektu, který mluvčí používá. Tento jev se nazývá rozštěpený infinitiv. (Viz též Nářečí norštiny.)
Jako všechny germánské jazyky rozlišuje i norština slabá a silná slovesa. Silná slovesa mají v minulém čase a příčestí trpném přehlásku. V nové norštině nemají silná slovesa v přítomném čase typickou koncovku -r.
+ Bokmål Infinitiv Přítomný čas Préteritum Perfektum Příčestí trpné PřekladSlabá slovesakaste kaster kastet/kasta har kastet/kasta kastet/kastakastede/kasta zahoditlyse lyser lyste har lyst lystlyste svítitleve lever levde har levd levdlevde žítbo bor bodde har bodd boddbodde bydletbie bier bidde har bidd biddbidde čekatSilná slovesasynge synger sang har sunget sungetsungne zpívatskrive skriver skrev/skreiv har skrevet skrevetskrevne psát