Josef Václav Karel kníže z Lichtenštejna (Joseph Wenzel Karl Fürst von und zu Liechtenstein) (9. srpna 1696 v Praze – 10. února 1772 ve Vídni) byl čtvrtý lichtenštejnský kníže v letech 1712–1718 a 1748–1772. Od mládí sloužil v rakouské armádě a dosáhl hodnosti polního maršála. Za vlády Marie Terezie měl zásadní podíl na modernizaci dělostřelectva. Souběžně se uplatňoval jako diplomat, v letech 1737–1740 byl rakouským velvyslancem ve Francii a v roce 1739 obdržel Řád zlatého rouna.Ottův slovník naučný, díl 15.; Praha, 1900 (reprint 1999); s. 1056–1057 ISBN 80-7185-226-0
Životopis náhled|vlevo|Portrét knížete Josefa Václava z Lichtenštejna v ornátu Řádu zlatého rouna (1740, Hyacinthe Rigaud) vlevo|náhled|Zlatý kočár knížete Josefa Václava z roku 1738, kterým cestoval do Paříže. Pocházel z významného knížecího rodu Lichtenštejnů, narodil se v Praze jako nejstarší ze tří synů prince Filipa Erasma z Lichtenštejna (1664–1704), který padl jako polní podmaršál za války o španělské dědictví v Itálii. Matka Kristina Terezie (1665–1730) pocházela z německého rodu Löwenstein-Wertheimů. Po otcově předčasné smrti převzali jeho výchovu významní moravští šlechtici Walter Xaver z Ditrichštejna a Maxmilián Oldřich z Kounic.CERMAN, Ivo, KONEČNÝ, Michal: Tváře osvícenství; NPÚ, Kroměříž, 2021; s. 66–67 ISBN 978-80-907400-8-2 Princ Josef Václav studoval na Karlově univerzitě a v roce 1716 absolvoval kavalírskou cestu. Procestoval Německo, Nizozemsko, Belgii a delší dobu strávil v Paříži. Studijní pobyt v evropských zemích nedokončil podle plánu,Itinerář kavalírské cesty Josefa Václava z Lichtenštejna in: KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírcké cesty české a rakouské šlechty (1620–1750), Pelhřimov, 2013; s. 379–380 ISBN 978-80-7415-071-5 protože po vzoru zemřelého otce toužil po vojenské službě a z Francie pospíchal k armádě Evžena Savojského, s níž se zúčastnil bojů proti Turkům v Uhrách (1716–1718). V této válce dosáhl hodnosti podplukovníka a u armády již zůstal. Za války o polské dědictví byl již generálmajorem (respektive generálním polním vachtmistrem) a v roce 1734 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála.
V letech 1735–1736 byl císařským vyslancem v Berlíně, kde se seznámil s pozdějším pruským králem Fridrichem II., s nímž později řadu let vedl přátelskou korespondenci. V letech 1737–1741 zastával důležitou a prestižní funkci císařského velvyslance v Paříži,MŽYKOVÁ, Marie: Šlechta ve službách diplomacie III., Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, Praha, 2001; s. 38 ISBN 80-86345-20-3 kde bylo jeho úkolem, aby Francie uznala podmínky pragmatické sankce. To se sice nepodařilo, ale kníže Josef Václav se postu velvyslance u francouzského královského dvora zhostil se vší pompou barokního kavalíra s vynaložením obrovských finančních částek.KUBEŠ, Jiří: Ceremoniál jako jazyk diplomatické komunikace in: KUBEŠ, Jiří a kolektiv: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; s. 58–60 ISBN 978-80-7422-574-1Na cestu do Francie obdržel od dvorské komory částku 50 000 zlatých, což byla suma nesrovnatelně vyšší s ostatními vyslanci habsburské monarchie té doby. Zároveň mu byl určen roční plat ve výši 3 000 zlatých, což ovšem zdaleka nepokrývalo skutečné náklady na reprezentaci. Tzv. slavnostní vjezd do Paříže konaný v roce 1738 stál knížete Lichtenštejna mnohem víc peněz včetně vyhotovení gala kočáru. Ještě vyšší náklady byly spojeny později s jeho cestou do Parmy, za kterou z vlastních prostředků zaplatil 318 000 zlatých. Během diplomatické mise ve Francii získal v roce 1739 Řád zlatého rouna.LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 273 Po smrti Karla VI. a přerušení diplomatických styků s Francií vstoupil znovu do armády a v hodnosti generála jezdectva (1739) se zúčastnil války o rakouské dědictví. Bojoval například v bitvě u Chotusic, později měl podíl na tažení do Bavorska. V roce 1745 se stal polním maršálemSlužební postup Josefa Václava z Lichtenštejna in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618-1815); Vídeň, 2006; s. 56 dostupné online a generalissimem v Itálii, formálně velel ve vítězné bitvě u Piacenzy, kvůli onemocnění se jí ale nezúčastnil. V rámci tereziánských reforem měl zásadní podíl na modernizaci rakouského dělostřelectva, již částečně financoval z vlastních prostředků. U Týna nad Vltavou nechal vybudovat velkou vojenskou střelnici a technickou laboratoř pro vývoj nových zbrani habsburské monarchie. Pozitivní důsledky jeho reforem v armádě se projevily v sedmileté válce.STELLNER, František: Sedmiletá válka v Evropě; Praha, 2001; s. 30 ISBN 80-7277-010-1 V roce 1753 byl jmenován vrchním velitelem v Uhrách.
V roce 1760 byl pověřen další důležitou diplomatickou misí. Z Parmy doprovázel do Vídně princeznu Isabelu, budoucí nevěstu císaře Josefa II. V roce 1764 byl hlavním císařským komisařem při volbě a korunovaci císaře Josefa II. ve Frankfurtu.
Majetkové a rodinné poměry náhled|vlevo|Socha knížete Josefa Václava z Lichtenštejna pod pomníkem Marie Terezie Vídni Josef Václav z Lichtenštejna byl hlavou lichtenštejnského knížecího rodu třikrát. Nejdříve (po vymření dosavadní vládnoucí rodové větve 1712) ze svého vlastního práva na trůn, protože testamentem knížete Jana Adama I. byl určen jako dědic jeho alodiálního majetku včetně paláců v Praze, Vídni a hodnotných uměleckých sbírek. Tuto část závěti rozporoval Josefův strýc kníže Antonín Florián, což vedlo k dlouholetému soudnímu sporu uvnitř rodiny Lichtenštejnů.VOKÁČOVÁ, Petra: Příběhy o hrdé pokoře. Aristokracie českých zemí v době baroka; Nakladatelství Academia, Praha, 2014; s. 362–365 ISBN 978-80-200-2364-3 Po smrti vládnoucího knížete Josefa Jana Adama vládl jako regent, respektive poručník (1732–1745) za jeho nedospělého syna Jana Nepomuka, po jehož smrti roku 1748 bez mužských dědiců se stal Josef Václav hlavou rodu.
V roce 1758 jednorázově využil svého práva razit vlastní mince jako připomínku 150. výročí povýšení rodiny do českého knížecího stavu. Proslul také jako mecenáš umění. V roce 1732 přijal do svých služeb bývalého schwarzenberského architekta Antona Martinelliho, který dokončil dlouholetou přestavbu zámku ve Valticích.KROUPA, Jiří: Zámek Valtice v 17. a 18. století in: Město Valtice, Valtice, 2001; s. 155–197 ISBN 80-86181-48-0 Na ostatních rozsáhlých majetcích na Moravě se jako stavebník angažoval kníže Josef Václav jen výjimečně, doložen je ale například jeho patronát nad vznikem zámecké kaple v Rudě nad Moravou.Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983; s. 203 Naopak z úsporných důvodů došlo k demolici některých velkorysých nedokončených projektů z doby jeho předchůdců (v roce 1756 zboření zámku v Rudolticích).Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VI. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 424
Pohřben je v rodinné hrobce ve Vranově u Brna.
19. dubna 1718 se Josef Václav oženil se svou sestřenicí Annou Marií (1699–1753), dcerou knížete Antonína Floriána. Anně Marii bylo v době sňatku devatenáct let, byla ale v té době již vdovou po předčasně zemřelém hraběti Janu Arnoštovi z Thun-Hohensteinu (1694–1717). Sňatek s Josefem Václavem byl předem domluvený akt usmíření dědických sporů po Antonínu Floriánovi. Z jejich manželství se narodilo pět dětí, ale všechny zemřely v raném dětství: 1. Filip Antonín (6. 6. 1719 Vídeň – 14. 4. 1723 tamtéž) Filip Antonín (1720 – 15. 4. 1723) Filip Arnošt (1722–1723) Marie Alžběta (1724) Marie Alexandra (1727)
Dědicem Josefa Václava se stal synovec František Josef I. z Lichtenštejna (1726–1781), syn Josefova mladšího bratra Emanuela (1700–1771).
Odkazy
Poznámky
Reference
Literatura
KOVAŘÍK, Jiří: Války v krajkách. Bitvy a osudy válečníků VII. 1709–1748; Praha, 2021; 428 s. ISBN 978-80-7497-340-6 Kolektiv: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii; NPÚ, České Budějovice, 2020; 824 s. ISBN 978-8087890-31-8 (podrobně k cestě Josefa Václava z Lichtenštejna do Parmy s. 444–449) KUBEŠ, Jiří a kolektiv: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; 638 s. ISBN 978-80-7422-574-1 TARABA, Luboš: Sukně proti kalhotám. Válka o rakouské dědictví 1740–1748; Praha, 2019; 464 s. ISBN 978-80-7557-176-2
Externí odkazy
Rodokmen knížat Liechtensteinů na stránkách genealogy.euweb.cz (Miroslav Marek)
Josef Václav Kategorie:Diplomaté Kategorie:Lichtenštejnští panovníci Kategorie:Rakouští maršálové Kategorie:Čeští maršálové Kategorie:Čeští šlechtici Kategorie:Moravští šlechtici Kategorie:Rakouští šlechtici Kategorie:Rytíři rakouského Řádu zlatého rouna Kategorie:Politici habsburské monarchie Kategorie:Diplomaté Rakouska Kategorie:Osobnosti válek o rakouské dědictví Kategorie:Osobnosti sedmileté války Kategorie:Mecenáši Kategorie:Katoličtí panovníci Kategorie:Narození v roce 1696 Kategorie:Narození 9. srpna Kategorie:Narození v Praze Kategorie:Úmrtí 10. února Kategorie:Úmrtí v roce 1772 Kategorie:Pohřbení v Lichtenštejnské hrobce ve Vranově Kategorie:Muži