Sixtus IV. (rodným jménem Francesco della Rovere, 21. července 1414, Celle Ligure – 12. srpna 1484, Řím) byl od roku 1471 až do své smrti papežem katolické církve (1471–1484). Jeho jméno je především spojováno se stavbou Sixtinské kaple, která nese jeho jméno, se zavedením inkvizice ve Španělsku a také s tzv. spiknutím Pazziů v roce 1478, kdy se snažil svrhnout vládu Lorenza I. Medicejského, a tím podlomit moc rodu Medici ve Florencii.
Život Francesco della Rovere (česky z Dubu, Dubský) pocházel ze starobylé, ale zchudlé šlechtické rodiny rodičů Leonarda a Lucchiny della Rovere. Žili v Savoně v severoitalské Ligurii. V roce 1414 se rodina ze strachu před morem uchýlila do přímořské vesničky Celle Ligure, jež se nachází asi 8 km severovýchodně od Savony, a tam se 21. července 1414 narodil Francesco. Ve věku devíti let ho rodiče svěřili františkánskému řádu; od té doby žil v klášteře. Stal se členem řádem a studoval na univerzitách v Pavii a Bologni, akademických hodností dosáhl na univerzitě v Padově. Vyučoval pak filosofii a theologii na nejrůznějších italských universitách (Florencie, Padova, Bologna, Pavia, Siena, Perugia), později se stal provinciálem Ligurie, prokurátorem františkánského řádu a roku 1464 generálem řádu. Papež Pavel II. ho roku 1467 povýšil na kardinála při bazilice sv. Petra V okovech. Po jeho smrti byl 9. srpna 1471 zvolen papežem, a to částečně pro osobní nadání a učenost, ale částečně i za štědré úplatky.
Papežem náhled|Papežský znak s figurou dubu rodiny della Rovere Sixtus IV. byl velmi energický papež, který zahájil řadu „politických" papežů, na nichž kromě kněžského roucha nebylo nic duchovního. Byl typickým příkladem papeže rané renesance, který se mnohem více zaměřoval na "domácí" politiku (tedy na politické události v samotné Itálii), než tomu bylo zvykem u papežství jiných období, i když i na příkladě Sixta IV. je možné si ukázat, že "italská" a "mezinárodní" politika má v této době mnoho styčných bodů.
Sixtus IV. a vyhlášení křížové výpravy proti Turkům Jeden z prvních úkolů, které se jako papež snažil vyřešit, bylo zastavení turecké expanze. Zpočátku se soustředil na mezinárodní scénu a snažil se získat na svoji stranu ruského cara Ivana III. Využil toho, že byl car již od r. 1467 vdovcem a tak r. 1472 zprostředkoval sňatek mezi ním a mladičkou princeznou jménem Zoe, dcerou Tomáše Palailoga, morejského despoty a od r. 1460 titulárního císaře byzantského. Ta byla po útěku z okupované Konstantinopole vychovávána v papežském Římě, kde přestoupila spolu s otcem a bratrem (Ondřej Palailogos, titulární byzantský císař 1465-1502) na katolictví, a tak si papež od tohoto sňatku sliboval přestoupení na katolictví celého Ruska. Tento plán však vzal za své v momentě, kdy se Zoe po příjezdu do Moskvy slavnostně zřekla katolictví a přijala opět pravoslavnou víru ruského ritu. Papežův zájem se tedy koncentroval na italské státy a skutečně se mu podařilo spojit benátské a neapolské síly v jedinou armádu, které velel kardinál Olivier Caraffa. Ten sice dokázal roku 1475 dobýt Smyrnu, ale nepodařilo se mu zabránit sultánu Mehmedu II., aby získal o pět let později (1480) jihoitalský přístav Otranto. Do hry se však opět vložil papež, který vyhlásil 8. dubna 1481 bulou Cogimur iubente ad omnes christifideles ut adversus Turcos arma sumant křížovou výpravu proti Turkům. Brzkou smrtí osmanského sultána Mehmeda II. o čtyři týdny později však přímé nebezpečí pominulo a papežův záměr, mající v počátcích poměrně velkou podporu, zůstal nakonec nerealizovaný.
Spiknutí Pazziů a válka s Florencií Mezitím se však rozhořel nový spor, či lépe eskaloval dlouhý spor mezi papežem a Florentskou signorií Lorenza Nádherného. Papež využil rivality mezi vládnoucími Medicejskými a opozičními rody, z nichž nejmocnější byla rodina Pazziů. Ti v čele se Francescem Pazzi vytvořili tajný plán, jak se rychle a hlavně bez velkého rozruchu zbavit svého úhlavního nepřítele. Dne 26. dubna 1478 spiklenci přepadli v chrámu Santa Maria del Fiore oba Medicejské bratry, Lorenza a Giuliana. Giuliano byl ubodán, ale Lorenzovi se podařilo ukrýt v sakristii, kde se zatarasil. Florenťané stáli za Lorenzem, oběsili pisánského arcibiskupa a zajali papežova prasynovce, kardinála Riaria. Papežův hněv na sebe nedal dlouho čekat. Bulou z 1. června 1478 (Ineffabilis et summi patris providentia), exkomunikoval Sixtus IV. Lorenza a všechny jeho spojence a zároveň v ní pohrozil připraveností vyhlásit nad Florencií interdikt, pokud nebude splněna podmínka propuštění vězněného kardinála. Přestože byl po pár týdnech kardinál propuštěn, vyhlásil papež již 20. června nad městem přece jen slibovaný interdikt a ta mu následně vyhlásila válku. Papežovým spojencem byl neapolský král Ferdinand I., na straně Florencie stály italské státy Milán, Benátky, Mantova a Ferrara, a také francouzský král Ludvík XI. Jelikož se Lorenzovi podařilo učinit s neapolským králem mír a zároveň ve stejné době (1480) dobyli Turci Otranto, byl papež nucen uzavřít s Florencií okamžitý mír a nakonec i odvolat nad městem interdikt.
Interdikt nad Benátkami V roce 1480 vypukla válka mezi Benátkami a Ferrarou. Papež sice nejprve Benátky podporoval (s Ferrarou měl však vlastní plány, neboť podporoval svého synovce Girolama svrhnout dosavadního vládce a získat Ferraru pod nadvládu della Rovere), avšak nakonec sám uzavřel s Ferrarou mír a přešel na stranu benátských protivníků. Ti se nakonec ocitli sami proti většině italských států a především proti papeži, který dal r. 1483 dóžete a náčelníky republiky do klatby a nad Benátskou republikou vyhlásil interdikt. Toto opatření se však minulo účinkem, neboť Benátčané se odvolali na budoucí koncil, vyhnali duchovní, kteří odmítli souhlasit s tímto rozhodnutím senátu, a město dál vykonávalo církevní obřady.
Sixtus IV. a nepotismus náhled|Melozzo da Forlì, Sixtus IV. jmenuje Bartolomea Sacchiho Prefektem Vatikánské apoštolské knihovny v přítomnosti svých nepotů, freska, cca 1477, Řím, Vatikánská muzea Tak jako mnoho jeho předchůdců, i Sixtus IV. využíval svého postavení ke zvýhodnění své vlastní rodiny (tzv. nepotismus). Na fresce od Melozza da Forlì je zpodobněn ve společnosti svých synovců, z nichž ne všichni se nutně stali kardinály. Vidíme zde apoštolského protonotáře Pietra Riaria (po papežově pravici), budoucího papeže Julia II. (1503–1513) stojícího před Sixtem, a konečně Girolama Riaria s Giovannim della Rovere, upozaděné klečícím Bartolomeem Sacchiem, autorem prvních humanistických dějin papežství.
Sixtus IV., někdejší generál františkánského řádu, se vůbec nevydal ve stopách svatého Františka. S jeho nástupem do papežského úřadu nastala pro jeho příbuzné tučná léta. Měl dva bratry, čtyři sestry a patnáct více či méně vzdálených synovců. Souhrn obročí, která jim rozdělil, byl obrovský. Dva mladé františkánské mnichy, Pietra Riaria, syna své sestry Blanky, a Juliana della Rovere, syna svého bratra Rafaela, okamžitě nechal vysvětit jako biskupy a jmenoval je kardinály. Kardinál Pietro Riario se brzy oddal nezřízenému, nemravnému a neřestnému životu a následkem toho v roce 1474 zemřel ve věku 28 let. Jiného prasynovce, Raffaela Riaria, jmenoval kardinálem jako sedmnáctiletého. Během svého pontifikátu jmenoval celkem 34 kardinálů, z toho 6 z nich patřilo do rodiny della Rovere. Katolický historik konstatoval, že papež „v nepochopitelné slabosti jmenoval kardinály lidi bezvýznamné, mladé a částečně oddané neřestem".
I ostatní papežovi příbuzní se stali velikými pány, papež jim peníze a funkce sypal do klína. Kardinál Pietro Riario měl bratra Girolama Riaria, jenž byl původně obchodníkem v Savoně. Za vlády Sixtovy se stal hrabětem, vládcem města Imoly a oženil se s dcerou milánského vévody. Měl na papeže velmi neblahý vliv a navedl ho k nešťastným politickým činům. Svého prasynovce Leonarda papež ustanovil prefektem Říma a oženil ho s nelegitimní dcerou neapolského krále Janou. Jiný synovec, Giovanni della Rovere, se oženil s dědičkou vévodství Urbino, a tak by se dalo pokračovat dále. Peníze, které byly sbírány na tažení proti Turkům, mizely v kapsách početného Sixtova příbuzenstva. Římané uštěpačně říkali, že skutečnými Turky se stali papežovi synovci.
Sixtus IV. a španělská inkvizice náhled|vlevo|upright=0.9|Papež Sixtus IV. s inkvizitorem Torquemadou, Jean-Paul Laurens, 1882 Paradoxně největší ránu papežské autoritě uštědřil papež Sixtus IV. ve svém vztahu k inkvizici, konkrétně k nově (či přesněji opětovně nově) ustanovené inkvizici ve Španělsku. Dne 1. listopadu r. 1478 vydal papež breve Exigit sinceræ devotionis, jimž zmocňoval Ferdinanda II. Aragonského a Isabelu I. Kastilskou ke jmenování 2 až 3 arcibiskupů, biskupů, či jiných duchovních, teologicky vzdělaných, jimž by byl svěřen dohled nad nově pokřtěnými křesťany (marranos). Tímto rozhodnutím, po kterém brzy následovaly další kroky (r. 1482 dohoda papeže s Ferdinandem a Isabelou, podle níž veškerá církevní obročí na území budoucích "katolických veličenstev" budou obsazována jen jejich poddanými a s královským souhlasem, r. 1483 faktický vznik funkce generálního inkvizitora, tj. centrálního inkvizitora pro celé území státu) zpečetil tento papež osudy tisíců nevinných obětí španělské inkvizice a zároveň omezil vliv (fakticky se vzdal vlivu) papežské autority na činnost inkvizice v této pro katolický svět tak důležité zemi.
Sixtus IV. a katolická věrouka
Odpustky Sixtus IV. byl velmi štědrý v udílení odpustků. S jeho jménem bývá někdy spojováno rozšíření papežských odpustků za zemřelé, tedy odpustků, které bylo možné přivlastnit lidem již zesnulým, jejichž duše jsou v očistci. Sixtus IV. je povolil králi Ludvíku XI. ve prospěch chrámu sv. Petra v Saintes, a to na deset let. Hlasatelé těchto papežských odpustků ve svých kázáních tvrdili, že tyto odpustky jsou pro zemřelé, a proto není třeba lítosti ani pokání, může je získat i ten, kdo je ve smrtelném hříchu, jen když dá předepsanou almužnu, a pak že účinkují zcela jistě.
Papež později vysvětloval, že odpustky za zemřelé jsou přímluvou za jejich vysvobození z očistce, ale nikoliv neomylným osvobozením; v roce 1477 ustanovil, že odpustky, jež duším v očistci mohou být přivlastněny, mají být označeny slovy „na způsob přímluvy". Zároveň však prohlašoval, že odpustky za zemřelé jsou platné, a v roce 1479 zavrhl větu „papež nemůže žádnému člověku odpustit očistcový trest" jako kacířskou a pohoršlivou.
Kritici Sixta IV. zdůrazňují, že kupčení s odpustky za zemřelé bylo bohatým zdrojem příjmů. Truchlící pozůstalí byli ochotní zaplatit značné částky, aby své milované zesnulé dostali z očistce, který jim byl líčen v hrozivých barvách. I když odpustky pro zemřelé katolická církev stále uznává, proti jejich zneužívání se vymezila zejména v období po tridentském koncilu.
Kult svatých Sixtus IV. vroucně uctíval Pannu Marii. Zasáhl i do sporu mezi dominikány a františkány, jenž se týkal nauky o Neposkvrněném početí Panny Marie. Zatímco dominikáni (např. Tomáš Akvinský) se vyslovovali spíše proti tomuto učení, františkáni (např. Jan Duns Scotus) byli jeho nadšenými zastánci. Papež ponechal závazné církevní rozhodnutí budoucnosti a co nejpřísněji zakázal všechno vzájemné kaceřování.
On sám se držel názoru františkánského řádu, v roce 1476 zavedl svátek Neposkvrněného početí (8. prosince) a schválil i církevní hodinky a mši ke cti Neposkvrněného početí. Těm, kdo se modlili tyto hodinky, sloužili mši ke cti Neposkvrněného početí, případně jí byli nábožně přítomni, udělil hojné odpustky. Katolickým učením o Panně Marii se zabývají dvě konstituce Sixta IV., a to Cum pareexcelsa z r. 1476 a Grave nimis z r. 1483. V konstituci Cum pareexcelsa užil papež formulaci „podivuhodné početí neposkvrněné Panny" (immaculatae Virginis mira conceptio). Jako článek víry vyhlásil nauku o Neposkvrněném početí papež Pius IX. v roce 1854.