vpravo|náhled|250px|Výsek volebního lístku ze státu Pensylvánie z roku 2016 se jmény kandidátů na prezidenta (a viceprezidenta) USA. Volba prezidenta USA je volební proces, jímž je vybrán vrcholný představitel federální výkonné moci ve Spojených státech amerických. Podle znění federální ústavy není prezident zvolen přímo občany Spojených států, nýbrž voliteli, kteří jsou pro potřeby volby ustanoveni v každém z členských států federace způsobem, který si stanoví příslušný stát, a jejichž počet se odvíjí od lidnatosti daného státu. V současné době občané-voliči prostřednictvím volebních lístků hlasují přímo pro kandidáty na prezidenta a následně se v každém státě sejdou volitelé a až na výjimky odevzdají hlas tomu kandidátovi na prezidenta, který v daném státě obdržel nejvíc hlasů voličů. Z formálního hlediska se tedy jedná o nepřímou volbu.
Volba prezidenta je silně decentralizovaný proces. Federální ústava předepisuje jen některé náležitosti volby, z větší části je průběh volby řízen jednotlivými státy federace a volba tak nemá na celém území USA stejnou podobu.
Ústavní ustanovení o volbě
Původní znění ústavy Oddíl 1 článku II. ústavy z roku 1788 stanovil základní podmínky volitelnosti. Volitelnou na úřad prezidenta je jen osoba, která získala občanství Spojených států zrozením či měla toto občanství v době přijetí ústavy, dosáhla věku třiceti pěti let a bydlí alespoň čtrnáct let ve Spojených státech.
Dále tento oddíl popisoval proces volby. Každému federálnímu státu byl přidělen počet volitelů, rovný celkovému počtu senátorů a členů Sněmovny reprezentantů, které tento stát vysílá do Kongresu. Způsob vybrání volitelů byl ponechán v kompetenci jednotlivých států. Volitelé se pak shromáždili ve svých státech a hlasovali prostřednictvím tajné volby. Každý volitel měl dva hlasy, přičemž alespoň jeden musel dát kandidátovi pocházejícímu z jiného státu. Výsledky tohoto hlasování pak byly zaslány předsedovi Senátu a sečteny na společné schůzi obou komor Kongresu. Zvolen byl kandidát, který získal nejvíce hlasů, pokud počet hlasů přesáhl polovinu celkového počtu volitelů. Kandidát s druhým nejvyšším počtem hlasů byl zvolen viceprezidentem.
Příklad: Volba prezidenta roku 1796 138 volitelů 70 hlasů nutných k vítězství KandidátStranaPočet hlasůVýsledekJohn AdamsFederalisté71zvolen prezidentemThomas JeffersonDemokratičtí republikáni68zvolen viceprezidentemThomas PinckneyFederalisté59 -Aaron BurrDemokratičtí republikáni30 -Samuel AdamsDemokratičtí republikáni15 -Oliver EllsworthFederalisté11 -Ostatní kandidáti22 -Celkem hlasů276 - Pokud by dva kandidáti získali stejný počet hlasů a oba by přesáhli polovinu celkového počtu volitelů, mělo o vítězi rozhodnout hlasování Sněmovny reprezentantů. Obdobně pokud by se více kandidátů se stejným počtem hlasů dělilo o druhé místo, vybral by z nich viceprezidenta Senát.
V případě, že by potřebnou většinu nezískal žádný kandidát, prezidenta měla zvolit Sněmovna, a to z pěti osob, které získaly nejvyšší počet hlasů. Při tomto tzv. podmíněném hlasování ( contingent vote) však nehlasovali členové Sněmovny každý za sebe, nýbrž všichni členové z jednoho státu měli dohromady jeden hlas. Ke zvolení byla potřeba nadpoloviční většina všech států.
Příklad: Volba prezidenta roku 1800 138 volitelů 70 hlasů nutných k vítězství
KandidátStranaPočet hlasů volitelůHlasování ve SněmovněVýsledekThomas JeffersonDemokratičtí republikáni7310zvolen prezidentemAaron BurrDemokratičtí republikáni734zvolen viceprezidentemJohn AdamsFederalisté65 - -Charles Cotesworth PinckneyFederalisté64 - -John JayFederalisté1 - -Neplatné hlasy02 -Celkem hlasů27616 -
Dvanáctý dodatek Dvanáctý dodatek ústavy přijatý roku 1804 proces volby podstatě změnil. Důvodem bylo, že zvolení druhého nejúspěšnějšího prezidentského kandidáta za viceprezidenta vedlo k tomu, že dva nejvyšší představitelé státu pocházeli ze soupeřících politických táborů a odmítali spolupracovat. Dodatek tak zavedl oddělenou volbu, kdy každý volitel má jeden hlas pro volbu prezidenta a jeden hlas pro volbu viceprezidenta. Další změnou bylo, že v případě, že žádný kandidát nezíská potřebnou většinu (více než polovina všech hlasů), postupují do sněmovního hlasování jen tři nejúspěšnější kandidáti. V případě, že by většinu nezískal žádný z viceprezidentských kandidátů, rozhodl by Senát mezi dvěma nejúspěšnějšími.
Příklad: Volba prezidenta roku 1804
176 volitelů 89 hlasů nutných k vítězství
KandidátStranaPočet hlasů volitelůVýsledekThomas JeffersonDemokratičtí republikáni162zvolen prezidentemCharles C. PinckneyFederalisté14 -Celkem hlasů176 -KandidátStranaPočet hlasů volitelůVýsledekGeorge ClintonDemokratičtí republikáni162zvolen viceprezidentemRufus KingFederalisté14 -Celkem hlasů176 -
Další dodatky Text ústavy z roku 1787 nestanovoval žádné omezení, kolikrát může být občan Spojených států zvolen prezidentem, nicméně od dob prvního prezidenta George Washingtona se vžila zvyklost zastávat nejvýš dvě funkční období. Poté, co byl v letech 1932 až 1944 Franklin Delano Roosevelt zvolen čtyřikrát po sobě, byl přijat v roce 1951 dvacátý druhý dodatek ústavy omezující počet funkčních období na dvě a nejvýše deset let v úřadu.
Způsobilost volit prezidenta USA taktéž není v původním textu federální ústavy z roku 1787 nijak stanovena, byla tedy ponechána čistě na vůli členských států. Patnáctý dodatek z roku 1870 zajistil hlasovací právo všem mužům bez ohledu na barvu pleti, devatenáctý dodatek z roku 1920 udělil hlasovací právo ženám, dvacátý čtvrtý dodatek z roku 1964 zakázal podmiňovat volební právo nezaplacením jakékoli daně a dvacátý šestý dodatek ústavy z roku 1971 snížil spodní věk voličů na osmnáct roků.
Sbor volitelů vpravo|náhled|250px|Počet volitelů v jednotlivých státech pro prezidentské volby 2012, 2016, 2020. Počet volitelů prezidenta a viceprezidenta Spojených států postupně narůstal jednak tím, že se ke Spojeným státům připojovaly nové státy, jednak tím, že vzrůstal počet obyvatel všech států. Od roku 1964 dodnes je celkový počet volitelů 538, prezidentem se tedy stane ten kandidát, který získá hlasy 270 volitelů. Počet volitelů pro každý stát je stanoven nově po každém sčítání lidu. Největší počet volitelů v současné době (2020) má Kalifornie – 55 volitelů – sedm nejméně lidnatých unijních států má nejmenší stanovený počet volitelů, tedy tři. Dvacátý třetí dodatek ústavy z roku 1961 přisoudil tři volitele také sídlu federálního parlamentu a vlády, Kolumbijskému okrsku, který není státem a jehož obyvatelé do té doby prezidenta volit nemohli.
Volitelé se scházejí k volbě v rámci každého státu (volitelé ze všech států se nescházejí dohromady), a to od roku 1936 první pondělí po druhé prosincové středě ve volebním roce, tedy zhruba měsíc po lidové volbě. Ve většině členských států všichni volitelé dají hlas tomu kandidátovi, který v daném státě získal nejvyšší počet voličských hlasů. Odlišné pravidlo platí ve státě Maine (od roku 1972) a Nebraska (od 1992) (a v některých dalších státech platilo v 19. století), kde jsou volitelé přiděleni kandidátům, kteří v lidové volbě zvítězili v rámci jednotlivých parlamentních obvodů, takže je možné, aby část volitelů z daného státu hlasovala pro jiného kandidáta než zbývající volitelé téhož státu. Prezident Spojených států je téměř vždy zároveň vítězem lidového hlasování, avšak při těsném výsledku tomu tak být nemusí. Například v počtu hlasů od volitelů druhý (tedy nezvolený) prezidentský kandidát může v celonárodním výsledku získat více hlasů od voličů, než vítěz. Záleží na tom jak velké jsou rozdíly v počtech hlasů voličů v každém státě. Tato disproporce nastane, když vítěz voleb ve "svých" státech zvítězí těsně, ale v ostatních státech prohraje větším rozdílem. Doposud se to stalo čtyřikrát, ve volbách 1876, 1888, 2000 a 2016.
Volitelé nejsou federální ústavou nijak vázáni, kterému prezidentskému kandidátovi mají dát hlas. Formálně mohou hlasovat pro kohokoli z kandidátů nebo dát dokonce hlas osobě, která ve volbách vůbec nekandidovala. Původním záměrem tvůrců ústavy bylo, aby občané zvolili jako prezidentské volitele ty své spoluobčany, kteří jsou nejlépe informovaní o kvalitách veřejně činných osob, a ti svobodnou a volnou úvahou následně vybrali osobu, která se podle jejich mínění nejlépe hodí za prezidenta.Alexander Hamilton: Federalista, č. 68. Funkce sboru volitelů by se tak dala zhruba přirovnat k funkci kolegia kardinálů při volbě papeže. Velmi brzy však začali být volitelé předem zavazováni, aby volili určitého kandidáta na prezidenta, což se prosadilo po dotvoření systému politických stran v 1. čtvrtině 19. století.
V současné době se ode všech volitelů požaduje, aby volili kandidáta na prezidenta, který získá většinu hlasů voličů v daném státě. Ne všichni volitelé však na schůzi volitelů volí podle očekávání. Volitelům, kteří dají hlas někomu jinému, než koho se zavázali volit, se říká nevěrní volitelé. Ve všech volbách do roku 2016 se vyskytlo celkem 165 takových nevěrných volitelů. Například při prezidentské volbě 2016 dva volitelé hlasovali pro své spolustraníky, kteří nezískali podporu své strany pro kandidaturu, čtyři volitelé hlasovali pro své spolustraníky, kteří se vůbec o funkci prezidenta neucházeli, a jeden hlas volitele získala indiánská aktivistka bez politické příslušnosti, která se rovněž o funkci prezidenta neucházela. Další tři volitelé se pokoušeli hlasovat pro jiné kandidáty než ty, kteří zvítězili v lidovém hlasování, jejich hlasy však byly zneplatněny. Hlasy nevěrných volitelů nicméně zatím nerozhodly výsledek žádné prezidentské volby.
V reakci na nevěrné volitele začaly státy přijímat zákony, které volitelům nařizují hlasovat podle toho, k čemu se předem zavázali, udělují pokuty takovým volitelům nebo umožňují nahradit volitele, kteří udělí hlas v rozporu se svým závazkem. V současné době takové zákony platí ve zhruba dvou třetinách států, volitelé v ostatních státech mají stále formální volnost dát svůj hlas komukoliPřehled (pro rok 2020): Appointment of 2020 Electors for President and Vice President of the United States (poslední sloupec)..
vlevo|náhled|250px|Výsek volebního lístku ze státu Louisiana z roku 2016 se jmény volitelů uvedenými u jejich kandidátů na prezidenta. Záměru tvůrců ústavy o volné úvaze volitelů nejlépe vyhovoval systém, při němž v každém (pro tu příležitost vytvořeném) okrese daného státu voliči vybírali jednoho volitele, jména prezidentských kandidátů na volebních lístcích nebyla uvedena. Tento systém byl nevýhodný pro vůdce stran v jednotlivých státech, neboť nezajišťoval, že tak zvolení volitelé budou volit podle stranické disciplíny, přesto se okrajově udržel až do roku 1892. Velmi brzy, už od konce 18. století, však některé státy začaly volit své volitele parlamentem nebo byly voličům předkládány hlasovací lístky se všemi kandidáty na volitele pohromadě, aby bylo zajištěno, že všichni volitelé se zachovají stejně a dají hlas témuž prezidentskému kandidátovi. To bylo v rozporu s původním záměrem tvůrců ústavy a Alexander Hamilton a James Madison se neúspěšně pokusili prosadit dodatek k federální ústavě, který by stanovil povinnost států vybírat volitele jednotlivě v okrskových volbách. Volba volitelů parlamenty států byla opuštěna v polovině 19. století a v té době se také v podstatě prosadila zásada, že všichni volitelé odevzdají hlas tomu prezidentskému kandidátovi, který získal ve státě většinu hlasů voličů.