náhled|Katedrála v Saint Denis realizovaná opatem Sugerem, je považována za první čistě gotickou stavbu Gotická architektura je architektonický sloh převládající v období vrcholného a pozdního středověku. Objevila se v polovině 12. století ve střední Francii, přesněji v Île-de-France, a odtud se postupně rozšířila do většiny ostatních zemí západní a střední Evropy. Velice brzy se objevila v Anglii, později také na Pyrenejském poloostrově, v Německu a dalších zemích střední Evropy včetně českých zemí. Zvláště v Itálii vytvořila gotika zvláštní směs s románskými, antickými a byzantskými vlivy. V Itálii se však zrodila renesance, která postupně gotiku zcela vytlačila. Ovšem ještě na počátku 16. století především ve střední Evropě vznikala v podstatě gotická stavební díla.
Název „gotika“ zavedli italští humanisté, kteří ji poněkud zjednodušeně spojovali s Góty, i když ti byli jen jednou složkou obyvatelstva Francie 12. století. Humanisté považovali gotiku za barbarskou (primitivní, středověkou, tmářskou). Naopak veliké pochopení pro gotiku měli někteří barokní architekti, například Francesco Borromini či Jan Blažej Santini-Aichel. Tito architekti se gotickými prvky a stavbami velmi výrazně inspirovali ve svých dílech, která jsou proto někdy poněkud nesprávně řazena do tzv. Barokní gotiky. Všeobecně začala být gotika opět přijímána od konce 18. století, v 19. století se v rámci historizujících slohů objevila novogotika. která se snažila gotiku napodobit.
Vznik gotické architektury náhled|upright=1|Chórový ochoz v Saint-Denis náhled|upright=1|Pohled od Seiny na katedrálu Notre-Dame v Paříži Gotická architektura vznikla transformací, monumentalizací a domyšlením prvků pozdně románské architektury Île-de-France, přičemž výrazně čerpá také z pozdně románské architektury Normandie, Burgundska a dalších oblastí.Klein, B.: Počátky a formování gotické architektury ve Francii a v sousedních zemích, in: Gotika, Slovart, Praha 2000, s. 28–30 Lomený oblouk přitom převzali Normané na konci 11. století na Sicílii od Arabů a žebrová klenba se vyvinula v téže době v italské Lombardii.Borngäserová, B.: Gotická architektura v Itálii in: Gotika, Slovart, Praha 2000, s. 242
Saint-Denis Za první gotickou stavbu je obecně považována přestavba chrámu (přesněji ovšem pouze novostavba jeho západního dvojvěžového průčelí a chóru s chórovým ochozem a věncem kaplí) benediktinského kláštera Saint-Denis nedaleko Paříže, který vznikl před polovinou 12. století. Iniciátorem této stavby byl opat Suger, jeden z nejmocnějších mužů tehdejší Francie a důvěrný přítel králů Ludvíka VI. a Ludvíka VII. Dochoval se zcela unikátní text, v němž opat Suger popisuje průběh stavby.Skutky opata Sugera, texty opata Sugera ze Saint-Denis, Bernarda z Clairvaux a Viléma ze Saint-Denis, Praha 2003. Tento text je dnes důležitým pramenem pro poznání a pochopení středověkého myšlení a ikonografie středověkých staveb. Sugerovou snahou bylo oslavit významného světce a francouzského národního patrona svatého Diviše, který zde byl pohřben. V kostele je proto také dodnes pohřebiště francouzských králů, což jeho význam v Sugerově době pochopitelně ještě zvyšovalo.
Revolučnost Saint-Denis spočívá v tom, že zde bylo novým způsobem spojeno několik stavebních prvků, které byly samostatně užity na některých starších stavbách Île-de-France a také nedaleké Normandie izolovaně. Vznikl tak celek, který se stal pravzorem všech ostatních gotických katedrál. Především je to žebrová křížová klenba, ale také západní průčelí s mohutnými vstupními portály a dvojicí věží, chórový ochoz (v Saint-Denis nezvykle dvojlodní) s věncem kaplí, použití vitráží osazených v rozměrných oknech a s tím související použití opěrného systému.Klein, B., s. 28–29
Gotika jako královský sloh a vztah gotiky k antice Gotický sloh je vedle antického systému sloupových řádů (renesance, baroko, klasicismus) a architektury klasické moderny (purismus, konstruktivismus, funkcionalismus) nejvýznamnějším architektonickým systémem používaným v evropském stavebnictví. Ačkoli byla gotika často (a oprávněně) chápána jako jistý protiklad antické stavební tradice, původně se paradoxně snažila na ni v mnoha věcech navázat. Dokládá to například použití řady antikizujících sloupů mezilodních arkád v chórech a chrámových lodích raně gotických katedrál (Saint-Denis, Laon, Soissons, Notre-Dame v Paříži, Remeš, atd.)
Toto navázání na antiku bylo naprosto cílené a souviselo se snahou francouzských králů z rodu Kapetovců (stejně jako dříve Karel Veliký či Ota III.) legitimizovat své mocenské postavení odvoláním se na antickou římskou říši. Období nástupu gotiky se také pozoruhodně kryje s obdobím jejich postupného rozšiřování a upevňování vládnoucí moci v celé Francii. Novostavby obrovských gotických katedrál tak jednoznačně znamenají demonstraci moci francouzských králů a je zcela oprávněné, hovořit proto o gotice jako o francouzském královském stavebním slohu. Proto také celé působení gotické architektury, jejímž nejvlastnějším a hlavním plodem je gotická katedrála, směřuje k pompéznosti, nádheře, jasu, „nekonečné“ délce, šířce i výšce staveb, které doslova způsobují závrať a jsou vybudovány v podstatě na samotné hranici únosnosti použitých stavebních materiálů. náhled|upright=1|Interiér katedrály v Laonu
Le Mans, Laon a další významné stavby počátků gotiky Účinek Saint-Denis byl takřka okamžitý. Velice rychle došlo k přejímání a dalšímu rozvíjení stavebního systému ze Saint-Denis. Významné impulsy však přišly také z jiných staveb, například z katedrály v Le Mans.
Na této katedrále, jejíž novostavbu podporoval také anglický král Jindřich II. Plantagenet, a která pro Plantagenety znamenala v podstatě totéž, co Saint-Denis pro Kapetovce, došlo k zajímavé syntéze románského slohu s prvky nového slohu gotického. Celá stavba tak působí velice těžce a mohutně, což je sice zcela opačné působení než v Saint-Denis, ovšem přesto je patrný silný vliv této stavby na množství dalších gotických katedrál ve Francii, včetně těch nejvýznačnějších.Klein, B., s. 34–35
K nejvýznačnějším stavbám z této doby konstituování a hledání gotické architektury patří dále katedrály v Sens, Noyonu a také katedrála v Laonu. Na této ohromné stavbě, budované mezi léty 1160–1200 a sloužící jako významný poutní kostel, poprvé došlo k dosažení formální jednoty všech architektonických prvků. Pro pozdější vývoj gotických katedrál je důležité především řešení západního dvojvěžového průčelí se zcela originálně utvářeným zakončením těchto věží a trojicí mohutných vstupních portálů. Toto velkoryse a v mohutných formách utvářené průčelí opatřené obrovskou kružbovou rozetou je skutečně mimořádným architektonickým počinem.Klein, B., s. 41–44 náhled|upright=1|Západní průčelí katedrály Notre-Dame v Paříži
Notre-Dame, Chartres a Remeš Snad nejvýznamnější trojice francouzských katedrál představuje také další fázi vývoje gotické architektury.
Pětilodní katedrála Notre-Dame (1163–1245) v Paříži je stavbou mimořádnou už svou velikostí, neboť je 130 m dlouhá a výška klenby dosahuje 35 m. Pozoruhodná je též šestipaprsčitá žebrová klenba, jíž je zaklenuta hlavní loď, chór i transept. Pozoruhodné je i západní průčelí opatřené mj. „královskou galerií“, tj. řadu soch francouzských králů.Klein, B., s. 44–47
Katedrála v Chartres je nejvýznamnější mariánskou svatyní ve Francii. Tomu odpovídá i architektonické ztvárnění katedrály, která se začala budovat po požáru v roce 1194. Protože prakticky každá nová katedrála tohoto období měla být ještě velkolepější, větší a krásnější než všechny katedrály do té doby postavené, je i Chartres větší a vyšší než Notre-Dame v Paříži. Působí však poměrně těžce, protože zcela záměrně používá velice předimenzované pilíře, zdivo a další architektonické prvky. Její interiér je také poměrně temný. Díky tomu ovšem působí také jako pevná, nepohnutelná a prakticky věčná stavba, což byl také hlavní architektonický záměr.Klein, B., s. 48–54
Poslední z trojice katedrál je korunovační chrám francouzských králů v Remeši. Katedrála v Remeši byla budována po požáru předchozí svatyně roku 1210. Chartres předstihuje nikoli rozměry, ale především mírou použití architektonické i sochařské dekorace. Na této katedrále byly poprvé použity kružby a stavba je také, především na západním průčelí, vysloveně přeplněna množstvím mohutných gotických soch i nejrůznějších architektonických prvků, jako jsou například veliké fiály kryjící tabernákly se sochami andělů a zdůrazňující už tak velmi ozdobný opěrný systém.Klein, B., s. 59–63
Dalšími významnými katedrálami tohoto období jsou katedrály v Soissons, Amiens, Bourges či Beauvais, kde dosáhla štíhlost a odhmotnění takových rozměrů, že dokonce dvakrát došlo ke zřícení části stavby, a ta musela být pak nákladně obnovována. náhled|upright=1|Rayonantní gotika v Saint-Denis
Rayonantní gotika jako vrchol gotické architektury V době vlády francouzského krále Ludvíka IX. (1226–1270) došla francouzská rayonantní gotika (cca 1240–1350) svého vrcholu. Hlavními znaky této fáze gotiky je použití kružby, v souvislosti s tím mohla být používána skutečně veliká okna, takže ve spojení s opěrným systémem došlo k maximálnímu odhmotnění a prosvětlení stavby (ještě pařížská Notre-Dame či katedrála v Chartres byly v interiéru značně temné). Teprve v této fázi došlo k maximálnímu potlačení stěny a její redukci na pouhé pilíře, takže interiér katedrály připomíná v podstatě skeletovitý „skleník“. Upouštěno bylo také od použití sloupů v mezilodních arkádách ve prospěch důsledného použití svazkového pilíře.
Nástup rayonantní (paprskové) gotiky v podstatě znamená dokončení procesu vznikání gotického tvarosloví. Skončilo období hledání. Nastalo období profesionalizace a suverénní používání gotického slohu. Není náhodou, že právě v této době zřejmě došlo k prvnímu rozsáhlejšímu používání stavebních výkresů a plánů.Klein, B., s. 80
Saint-Denis První významnou realizací je dostavba Saint-Denis, probíhající od roku 1231. Architekt citlivě zachoval část Sugerovy stavby, ovšem původní románskou baziliku zcela nahradil novostavbou, která je takřka učebnicovým příkladem gotiky. Štíhlé přípory směřují bez přerušení až do klenby, zdivo je maximálně potlačeno, interiér prosvětlují obrovitá okna opatřená kružbou a osazená vitrážemi, včetně obrovitých rozet v osvětlujících transept.Klein, B., s. 81–82
Saint-Germain-en-Laye Jedním z vrcholů katedrální gotiky je paradoxně poměrně malá kaple královského zámku v Saint-Germain-en-Laye u Paříže. Došlo zde k maximálnímu odhmotnění a prosvětlení prostoru. Interiér je opatřen celou řadou drobných, rafinovaných architektonických hříček. Jednou z nich je například to, že klenba nepřiléhá až ke stěně prolomené rozměrnými okny, nýbrž jsou zde použity jakési „kapsy“, díky nimž může mít okno prakticky obdélný tvar, do něhož je vepsána nesmírně subtilní kružba, prolomené a prosklená i ve cviklech. Celá kaple tak připomíná téměř klenotnickou práci, jakýsi drobný skvost pro architektonické labužníky.Klein, B., s. 82–83 náhled|upright=1|Interiér horní kaple v Sainte-Chapelle
Sainte Chapelle Pro nejposvátnější relikvii celého křesťanstva, domnělou Kristovu trnovou korunu nechal Ludvík IX. vybudovat v letech 1242–1248 na svém pařížském hradě dvoupatrovou „svatou“ kapli, která patří k tomu nejnádhernějšímu, co nám středověk zanechal. Zatímco prostor dolní kaple je pochopitelně nízký a temný, je prostor nad ní umístěné horní kaple ztělesněním všeho, co přinesla rayonantní gotika. Mohutný, zlatem a světlem vitráží svítící prostor prolomený obrovskými okny a opatřený dokonale formovanou žebrovou klenbou. Na místě oltáře pak stojí vyvýšená podklenutá konstrukce s dvojicí šnekových schodišť po stranách, na níž stojí mohutný baldachýn, pod kterým byla nejposvátnější relikvie křesťanstva uložena. Součástí kaple pak byla také podklenutá vnější terasa, která sloužila k ukazování relikvie při velikých církevních svátcích.Klein, B., s. 83–87
Další stavby