náhled|215px|Pád Konstantinopole v roce 1453 Obléhání je válečná situace, při které obléhající obklíčí lokalitu, obvykle opevněnou, a řídí přístup do ní za účelem donucení obránců se vzdát nebo jejího dobytí.
První zmínky o obléhání pocházejí z nejstarších dob. Archeologické výzkumy na Středním východě potvrdily, že i nejstarší města měla hradby. Obyvatelé těchto měst budovali opevnění z jednoho prostého důvodu, jako obranu před cizinci. Městská opevnění a pevnosti se brzy ukázaly jako velmi důležité, protože až do doby Asyřanů neměla žádná mocnost účinné obléhací stroje. K dobytí města se používala hlavně blokáda. Asyřanům se podařilo zdokonalit dřívější primitivní stroje a se zničujícím účinkem využívali kombinaci ramp, beranidel a obléhacích věží. Díky tomu se jejich říše mohla značně rozšířit. Avšak, po pádu této říše se obléhací techniky značně pozapomněly. O obrodu obléhání se postarali až Řekové na Sicílii a poté Makedonci. V té době také vznikly první dělostřelecké kusy. Skutečnými mistry obléhání se ve starověku stali Římané. vpravo|náhled|250px|Obléhání Vídně v roce 1683 Ti přejali většinu znalostí Řeků a Makedonců, přičemž jejich techniky značně vylepšili. Byli také zručnými staviteli opevnění. Po zničení jejich říše v roce 476 obléhací techniky upadaly, kromě Byzantské říše, která přišla i na úplně nové způsoby obléhání (např. řecký oheň). Kolem roku 1000 se Evropě objevují první hrady a tyto pevnosti se brzy stávají tak dokonalé, že předčily i starověké pevnosti Římanů. Obléhatelům se postupně dařilo své stroje zlepšovat na starověkou úroveň, ale výhoda byla stále na straně obléhaných. Zlom přišel až po vynalezení trebuchetu a děla. Tyto dva stroje postupně zlomily sílu hradů. Brzy se však objevily nové typy pevností. Tyto nové pevnosti měli šikmé a tlusté hradby, což jim dovolovalo odrážet i střelbu z děl (na opevnění těchto hradeb se také používala zemina). Mistrem v obléhání a v obraně současně byl Sébastien Le Prestre de Vauban. Tento muž dokázal stavět velmi silné pevnosti a zároveň byl mistrem v jejich překonávání. V době napoleonských válek se mobilita a síla dělostřelectva zvyšuje a pevnosti tak ustupují do pozadí. Obránci na to však odpověděli vynálezem ostnatého drátu, bunkrů a používání zákopů. 1. světová válka připomíná tak trochu obléhání (zákopovou válku), kde se každá strana snaží překonat opevnění té druhé. V 2. světové válce již nebyla takováto forma boje možná, vzhledem k tankům a letadlům. Od té doby se již misky vah nadobro naklonily na stranu útočníků, i když malou skupinku lidí dokážou moderní pevnosti chránit ještě dnes. V moderní době také spíše dochází k obkličování měst či armád a můžeme říci, že se jedná o moderní podobu obléhání.
Taktika Útok náhled|250px|Obléhací stavby vybudovány Římany při obléhání Alesie Když se útočník rozhodl oblehnout město nebo pevnost, nejdříve vybudoval tábor s obléhacími stavbami jako byl násep, příkop atd. Tyto stavby měly naprosto odříznout obránce a zároveň chránily útočníky před výpady nepřátel a v některých případech před příchodem pomocné armády, která chtěla osvobodit obránce. Když měl útočník vše hotové, připravoval se na útok. Nejdříve musel paralyzovat nebo při nejlepším úplně zničit vše co by mu při útoku mohlo způsobit ztráty na životech (lučištníci, artilerie atd.). Poté měl útočník celkem tři možnosti, buď obránce vyhladovět anebo se snažil hradby překonat či zničit. Z vyhladovění nepřítele se brzy stala velmi oblíbená a účinná taktika. Obléhatel nemusel vynaložit žádné větší úsilí a pád opevnění byl nevyhnutelný. Jako každá taktika, tak i tato měla nějaké vady. K naprosté blokádě obránců bylo zapotřebí velké množství mužů a velká trpělivost (obléhání dlouhé třeba i 5 let nebylo výjimkou). Navíc, pro vojevůdce nebylo nic těžšího než udržet vojsko po tak dlouhou dobu, zajišťování potravin bylo též namáhavé a už vůbec nemluvě o ohrožení vlastní armády při obléhání (pomocná armáda daného města, potažmo státu se většinou snažila obránce zachránit).
Při překonávání hradeb nemusel útočník vlastnit drahé obléhací stroje a pokud se útok zdařil, vítězství bylo rychlé. Avšak, při neúspěchu útočník utrpěl velké ztráty. K překonání hradeb sloužily žebříky, dobývací věže a podkopy. Žebřík, nejprimitivnější ze všech těchto zbraní (a postupů) se vyráběl hlavně ze dřeva a k jeho připevnění na hradby se musel snažit hlavně voják nebo nějaký upevňovací mechanismus. Úkolem dobývací věže bylo vysazení vojáků na hradby, přičemž věže využívaly i beranidla na ničení hradeb. Podkop byl veden pod hradbami, a to až k nádvoří, kde mohli útočníci jednoduše vyjít a obránce porazit. Ke zničení hradeb sloužilo beranidlo, mechanická artilerie, dělostřelectvo a opět podkopy. Beranidlo představovalo v některých případech pouze kládu využívanou k ničení hradeb, později opatřenou krytím a dalšími vymoženostmi. Mechanická artilerie (balista, mangonel, trebuchet atd.) společně s dělostřelectvem mělo stejný úkol, jednoduše hradby zničit. Při podkopu se útočníci dostali pod hradby a zapálili jejich základy (pozdějších dobách je odpálili střelných prachem). Útočníci se někdy snažili dostat obránce rychle z města. V tomto případě byly metány přes hradby například otýpky hořící slámy, řecký oheň atd. za účelem zapálení celého města. Výjimkou nebylo ani vrhání mrtvých těl (nakažených různými chorobami), jako jistá forma biologické války (rozšíření nemocí). K psychologickému zdeptání obránců se přes opevnění vrhaly uřezané hlavy jejich mrtvých spolubojovníků. V neposlední řadě tu byla stará dobrá zrada, takže zrádci daného opevnění mohli útočníků otevřít brány.
Obrana náhled|250px|vlevo|Hrad ve městě Sarzana (Itálie) Když chtěli obránci své město opevnit, vybudovali samozřejmě hradby. Linie hradeb mohla být buď jedna (což bylo nejvíce k vidění) nebo měla přirozeně linií více. Hradby měly věže, předprsně a brány. Dále se kolem hradeb budoval příkop, a to buď suchý či vodní. Obránci si většinou byli vědomi blížícího se obléhání, a tak ve městě shromáždili velké zásoby potravin a vody. Pokud útočník město zablokoval, snaha obránců se soustředila na proražení obležení nebo přinejmenším k poslání zprávy o pomoc. Při neúspěchu mohli obránci jen doufat v odchod nepřátelské armády.
V případě vypuknutí hladomoru byli vyhnáni všichni nepotřební (od zvířat po příliš mladé a staré lidi). V extrémních případech docházelo v obléhaných městech ke kanibalismu. Jestliže útočník použil stroje a postupy za účelem překonání hradeb, obránci upřeli svoji pozornost na tyto stroje a pokoušeli se je zničit. Muže snažící se překonat hradby pomocí žebříků bylo zapotřebí co nejrychleji odrazit a nedopustit ovládnutí cimbuří. Dobývací věže se ničily hořícími střelami či jiným zápalným materiálem, později i děly. V případě podkopávání se osvědčil jeden postup, do země u hradeb se napůl zakopaly bubny a na jejich blány se umístily hrášky. Když se hrášky rozhýbaly, bylo jasné, že v blízkosti bubnu se hloubí podkop. Jako protiopatření začali obránci kopat svůj vlastní tunel, dokud nenarazili na nepřátele (útočníky pobili a podkop zasypali). Útočník také s velkou oblibou ničil hradby obránců již výše zmíněnými zbraněmi. Obránci většinou vlastnili své vlastní stroje, kterými útočníky ohrožovali. Beranidla bylo zapotřebí zneškodnit či neutralizovat jejich sílu (na hradby se kladly desky z různých materiálů, tím se snížila síla beranidla) Samozřejmě, hradby pevnosti či města musely být postaveny z kvalitního kamene, aby vydržely palbu nepřátel.
Starověk
Útočné techniky náhled|vpravo|260px|Asyřané obléhají město. Asyrský reliéf Útočné techniky vznikly souběžně s technikami obrannými. Avšak, dlouhou dobu neměli útočníci prostředky na překonání a zničení hradeb. Pro útočníky to bylo velice deprimující, protože i když se jejich armádě podařilo porazit nepřátelskou armádu, mohly se zbytky těchto sil stáhnout do svých opevněných měst. Porazit a zničit dobře opevněné a zásobované město (či pevnost) bylo zhola nemožné. Útok mohl mít šanci na úspěch pouze jestli bylo město slabě opevněné, nebo v případě málo početné posádky. V některých případech se dařilo pod město podkopat a buď strhnout hradby nebo se pokračovalo v hloubení tunelu a útočníci se dostali do města (tato taktika se užívala po celý starověk, středověk a i v raném novověku se jednalo o účinnou taktiku), ale k uskutečnění podkopání bylo zapotřebí zkušených odborníků a těch bylo v té době málo.
Zcela první zmínka o používání válečných strojů pochází z doby obléhání města Nurrugum Šamši-Adadem I. (1813 př. n. l.–1761 př. n. l.), který nejspíše využil žebříky, beranidla a obléhací věže.Anglim, str. 184. Od té doby se již obléhací stroje stávají součástí většiny armád. Běžnou taktikou se stalo vybudování dobývacích staveb (příkopy, dřevěné palisády atd.) a poté přisunutí beranidel či věží. Tyto postupy nemohly organizovat lidé neznalí, takže se poprvé na bojišti objevili technici. Obránci na to odpověděli silnějším opevněním atd.(více v části obranné techniky). Výsledkem byla opětovná převaha obránců, ačkoliv se stále tehdejším mocnostem (Egypt, Chetitská říše) dařilo některá města dobývat. První říše, která vytvořila silné obléhací stroje, takže mohla dobýt většinu měst, byla říše Asyřanů.Anglim, str. 185. Asyřané dosáhli za vlády Tiglatpilesara I. velmocenského postavení. Po smrti tohoto panovníka dochází k úpadku říše a další vzestup jí čeká v devátém století př. n. l. V tomto období se Asyřané stávají mocností co se týče techniky obléhání, přičemž vrchol nastává v osmém století př. n. l. Pokud se asyrská armáda rozhodla oblehnout nějaké město či pevnost, postupovala následovně. Nejdříve vytvořila pás obléhacích staveb (dříve zmíněných) a jejich kontingenty lučištníků (chráněných štítonoši či stěnami z rákosu) zasypaly cimbuří nepřátelských hradeb. Následovalo vybudování rampy ze zeminy a pokryté kamennými deskami. Po této rampě mohlo být přisunuto beranidlo, ale v častějším případě se k tomuto účelu využívala věž.Anglim, str. 186. Věž byla několikaposchoďová, vybavená čtyřmi koly a beranidly v nižších patrech. Asyrská beranidla měla krytí (nemuselo být celkové), kovovou hlavici a samozřejmě kolečka. Asyřané nemuseli vždy zdolat město útokem, měli i schopnosti a vytrvalost pro zdolání města blokádou. Pokud se Asyřanům podařilo město dobýt, zachovali se většinou velice krutě. Nenávist ostatních národů vůči Asyřanům je výstižně vyjádřena v Bibli po dobytí Ninive roku 612 př. n. l.265px|vlevo|náhled|Římské obléhací stroje. Po pádu této říše se nakonec mocností na Blízkém východě stává Perská říše. Peršané sice vlastnili asyrské stroje, nějak zvlášť se však nesnažili o jejich používání, natož zdokonalení a Řekové neměli (prozatím) dostatečné znalosti pro zkonstruování obléhacích strojů. Kartáginci měli obléhací stroje prokazatelně k dispozici, ale převážně námořní charakter jejich říše zapříčinil nedostatek zájmu o obléhací techniky. Zvrat přišel až po nástupu Dionýsia I. (405–367 př. n. l.). Dionýsios byl vládcem sicilského města Syrakusy a rozhodl se skoncovat s přítomností Kartáginců na Sicílii. K tomu však potřeboval obléhací stroje. Dionýsios shromáždil v jeho městě velké počty inženýrů a techniků, kteří se pustili do zhotovování obléhacích strojů.Weir, str. 69. Výsledkem bylo vynalezení dvou zbraní/strojů řečených gastraphetes a oxybeles.Anglim, str. 198. Gastraphetes znamená v překladu břišní luk a jednalo se o primitivní předchůdkyni kuše. Oxybeles byl předchůdce makedonských a římských katapultů, přičemž využíval principu napínacího systému s použitím dřevěných ramen ohnutých dozadu. Tyto stroje významně zdokonalil Archimédes (oxybeles byl schopen vrhat koule až o váze 80 kilogramů).