Buddhové z Bámjánu (: تندیسهای بودا در باميان) byly dvě obří sochy stojících Buddhů vytesané do skalního masivu v bámjánském údolí v Afghánistánu. Sochy se nacházely přibližně 230 kilometrů severozápadně od afghánského hlavního města Kábulu v nadmořské výšce okolo 2 500 metrů. Byly vytvořeny v 6. století a stály až do roku 2001, kdy byly zničeny radikální islámsko-politickou skupinou Tálibán, ačkoliv se proti tomu postavilo i množství muslimských států.
Sochy, reprezentující Buddhu Vairóčanu a Buddhu Šákjamuniho, byly typickým příkladem prolínání vlivů indického a řeckého sochařství. Hlavní části byly vytesány přímo do pískovce, avšak detaily byly vymodelovány z hmoty sestávající z bláta a slámy pokryté štukem. Zatímco větší z Buddhů měl být jednolitě obarven karmínově červenou barvou, menší byl původně různobarevný. Celá vnější vrstva i s barvami však podlehla povětrnostním vlivům. Větší socha Buddhy měřila přes 50 metrů a menší přes 30 metrů. Sochy dělila vzdálenost 850 metrů. Ve skalách bývalo možné spatřit také tři menší sochy sedících Buddhů, které však podlehly času již mnohem dříve. Ve skalním masivu se zachovaly celé jeskynní systémy, často umístěné v několika patrech nad sebou, které byly, podobně jako výklenky soch, vyzdobeny nástěnnými malbami.
V roce 2003 byli bámjánští Buddhové spolu s dalšími archeologickými památkami bámjánského údolí přijati na Seznam světového dědictví UNESCO. I po zničení soch mnozí badatelé dále prozkoumávají oblast. Na základě popisu čínského poutníka Süan-canga někteří z nich věří, že se zde nachází další, až několikasetmetrová socha ležícího Buddhy, a věnují se jeho hledání. Uvažovalo se též o rekonstrukci soch, ale tento záměr nebyl uskutečněn.
Oblast Bámjánu náhled|Ilustrace od Alexandra Burnese (1833) Bámján v minulosti ležel na křižovatce tras hedvábné stezky, která zajišťovala obchodní spojení mezi Čínou a Indií na jedné straně a Centrální Asií, Středním východem a Evropou na straně druhé. Již od prvních století našeho letopočtu se zde usídlovali poutníci, kteří si ve skalách hloubili jeskynní příbytky. Ty sloužily jako stálé obydlí až několika tisícům mnichů i jako dočasné příbytky poutníků a nejrůznějších pocestných. V bámjánském údolí je kolem 1000 těchto jeskyní, od malých cel až po rozsáhlé svatyně vyzdobené freskami, reliéfy a sochami.
První buddhističtí mniši, kteří v oblasti Bámjánu šířili svou víru, byli podle tradice vysláni již králem Ašókou. Rozkvět buddhismu však v Bámjánu nastal až v průběhu 2. století za dob krále Kanišky, asi nejznámějšího vládce z Kušánské dynastie králů Baktrie, tj. územněsprávního celku, který se zde rozkládal od 6. století př. n. l. do 7. st. n. l. Na následujících několik století se pak Bámján stal významným centrem náboženské, převážně buddhistické vzdělanosti. Jak dokazují četné pozůstatky měst a opevnění v údolí, oblast byla také významným centrem obchodu. V následujících staletích byl buddhismus z oblasti postupně vytlačován islámem, až byl vypuzen úplně. Mniši byli nuceni z oblasti Bámjánu odejít a údolí bylo z převážné části opuštěno. Město Bámján, které se nachází nedaleko bámjánského údolí, se dochovalo až do současnosti a je hlavním městem stejnojmenné provincie.
Popis náhled|vpravo|Horní ochoz ve výklenku větší sochy je i po jejím zničení přístupný turistům Obě sochy nesly známky tzv. gandhárského umění, které se v této oblasti rozvíjelo přibližně od 1. století př. n. l. Pramenilo ze vzájemného vlivu řeckého a buddhistického umění. V gandhárském sochařství jsou typické buddhistické náměty v řeckém pojetí zobrazované v antickém rouchu. Oba Buddhové pak byli typickým příkladem tohoto stylu, přičemž na dalších vyobrazeních této oblasti lze rozpoznat i další, např. čínské vlivy. Ve skále bývaly umístěné také sochy sedících Buddhů a v přilehlých jeskyních se dodnes nachází vzácné malby.
Stojící sochy Buddhů a nejbližší jeskyně Sochy, z nichž větší reprezentovala Buddhu Vairóčanu a menší Buddhu Šákjamuniho, stávaly ve výklencích v jižní stěně pískovcového masivu. Navzájem byly od sebe vzdáleny 850 metrů a dívaly se směrem k místům, kde stávalo město a procházeli poutníci a karavany. Hrubé obrysy soch byly vytesány přímo do skály, přičemž detaily jako obličejové části či roucho byly doplněny směsí z bláta a slámy. Sukno bylo vytvářeno nezvyklou a unikátní technikou. Na jeho obrys byla dřevěnými kolíky přichycena lana, která byla následně pokryta štukem, čímž se vytvořilo zvrásnění celého roucha. Další části, jako spodní díl pravé nohy, byly vytvářeny podobnou technikou. Nejprve byly do skály vyhloubeny díry, do kterých byly vsunuty dřevěné kůly. Ty sloužily jako konstrukce pro přichycení hliněné hmoty vytvarované do podoby chybějící části nohy. Následně byla celá noha překryta vrstvou štuku představující sukno. Hluboký výklenek většího Buddhy měl představovat tělesné halo (mandorlu). Předpokládá se také, že horní části obličejů tvořily dřevěné masky. Podle německého badatele Edmunda Melzla byl větší z Buddhů původně obarven karmínově červenou barvou, zatímco menší byl různobarevný, jiní autoři udávají, že části soch byly pozlacené. Údaje o výšce soch se liší, některé zdroje například uvádí, že větší socha Buddhy měřila okolo 55 metrů a menší kolem 38 metrů, zatímco další hovoří o výškách 53 a 35 metrů. S touto výškou tak byl větší Buddha až do svého zničení v březnu 2001 jedním z největších stojících zpodobnění Buddhy na světě. Největší stojící sochou Buddhy byla v té době japonská socha Ušiku Daibucu, která však představuje Buddhu Amitábhu.
Zachovaný výklenek většího Buddhy je 58 m vysoký, 24 m široký a 16 m hluboký. Obsahuje dva do skály vytesané ochozy, které byly původně zdobeny nástěnnými malbami Buddhů a bódhisattvů. Dolní ochoz se spolu s přilehlými jeskynními chrámy nachází v přízemí a horní ochoz, který je prosvětlován otvory do výklenku, je vyhlouben v oblasti hlavy. V červenci 2002, kdy sochy již byly zničeny, byla nedestruktivními geofyzikálními metodami zkoumána oblast o rozloze 1 hektaru před výklenkem většího Buddhy. Průzkum, na němž se podílely organizace UNESCO, ICOMOS a afghánský Národní archeologický institut, zjistil, že tudy vedla cesta a stávaly zde různé stavby, vstupní brána a podél skály ochranná zeď. Někteří archeologové věří, že někde mezi oběma výklenky jsou pod zemí ukryty i pozůstatky buddhistického chrámu.
Výklenek menšího Buddhy je 38 m vysoký a 16 m široký. Ještě před zničením sochy v roce 2001 byl vyzdoben poměrně zachovalými freskami a osm ve skále vytesaných jeskyní ze 3. až 6. století bylo přístupných vchodem při úpatí sochy. Většina z těchto jeskyní měla tvar osmiúhelníku a byla rovněž vyzdobena freskami, které však již byly do značné míry zvětrané. V březnu 2003 tálibánské jednotky zničily i tyto zbytky maleb. Výklenek je obklopen sedmi patry galerií, z nichž každá je tvořena několika jeskyněmi, které původně sloužily jako svatyně, schůzovní místnosti či cely mnichů. Některými z těchto jeskyní prochází schodiště, které vedlo na vrchol sochy. Jeskyně jsou ve špatném stavu a některé z nich se zřítily.
Sedící sochy Buddhů a další vytesané jeskyně náhled|Jedny z jeskyní v Bámjánském údolí Ve skále bývaly také sochy sedících Buddhů. Jedna byla vytesána asi 50 metrů západně od menšího stojícího Buddhy, ovšem v průběhu věků byla zničena, takže do dnešních dnů po ní zůstal jen 6,2 m široký, 7,6 m vysoký a 3 m hluboký výklenek se zbytky maleb, umístěný ve výšce 30 metrů nad úpatím skály. Výklenek je obklopen 15 jeskyněmi a propojenými ochozy v několika patrech. Další velká socha sedícího Buddhy bývala v 10,8 m vysoké, 14 m široké a 3 m hluboké jeskyni patřící ke skupině jeskyní mezi oběma stojícími Buddhy. Socha byla zničena vlivem prosakující vody a činností vandalů, ovšem její zbytky bylo možné spatřit ještě v 70. letech 20. století.
V prostorné jeskyni, která byla součástí velkého jeskynního komplexu 140 metrů západně od tohoto místa, bývala ještě jedna malá socha sedícího Buddhy. Freskami bohatě zdobený výklenek je 5,6 m široký, 6,5 m vysoký a 4,5 m hluboký a je vytesaný ve výšce 30 m. Ze sochy, která byla pravděpodobně dřevěná a pocházela z 5. až 6. století, se zachoval pouze kamenný podstavec a malby již také podléhají povětrnostním vlivům. Skála obsahuje ještě další jeskynní systémy, z nichž některé jsou obydlené. V jedné z jeskyní lze spatřit ceněnou nástěnnou malbu bódhisattvy obklopeného šesti Buddhy s korunou.
Olejomalby Vědci z v Grenoblu analyzovali některé jeskynní malby pocházející ze 7. století a v dubnu 2008 oznámili, že několik z nich bylo malováno barvami na bázi oleje. Jeho zdrojem zřejmě byly vlašské ořechy a máky, které v oblasti rostly. Vynález olejových barev se dosud připisoval evropským malířům, ovšem bámjánské kresby je předešly o šest století, a staly se tedy nejstaršími známými olejomalbami.
Buddhové v proměnách staletí Sochy Buddhů v Bámjánském údolí vznikaly postupně v rozmezí 3. a 6. století, v období rozkvětu buddhismu v oblasti. Postupem doby však v souvislosti s šířením islámu jejich význam začal upadat, staly se ohroženými, až byly v roce 2001 zcela zničeny.
Vytvoření soch a jejich osudy ve středověku Počátky obou velkých soch Buddhů sahají do 3. století, kdy si jejich vytesání objednali stoupenci lókóttaravádové školy, jedné z mnoha tehdejších škol théravádového buddhismu. Dokončení se sochy dočkaly až o několik století později; menší ze soch okolo roku 507 a větší kolem roku 551.
První písemnou zmínku o sochách zanechal okolo roku 400 čínský cestovatel Fa-sien. Okolo roku 630 oblast navštívil další čínský poutník Süan-cang, který oblast Bámjánu popsal jako kvetoucí buddhistické centrum s deseti kláštery a několika tisíci mnichy. Dále mimo jiné napsal, že obě sochy Buddhů byly zdobeny zlatými šperky, jejichž „záře oslňuje zrak“. Süan-cang dokonce popsal další – třetí – sochu Buddhy, tentokrát však ležícího, o délce několikanásobně větší než sochy stojící, která však zřejmě byla již dávno zcela zničena. V současné době oblast zkoumají archeologické týmy ve snaze nalézt její základy.
Od doby, kdy byly sochy vystavěny, se o ně starali především buddhističtí mniši obývající tamní jeskynní obydlí. Se stále častějšími nájezdy muslimů v následujících stoletích však mniši začali bámjánskou oblast pomalu opouštět, a když se v 7. a 8. století chopila vlády arabská umajjovská dynastie, byl buddhismus z oblasti takřka úplně vytlačen. Až do 14. století přežívali buddhističtí mniši jen v malých komunitách, které muslimští vládci do jisté míry tolerovali. Dokud tato malá společenství existovala, mohla se o sochy starat. Když však roku 1321 jedna z chánovských dynastií zakázala buddhismus úplně, byli i poslední mniši nuceni opustit zemi a bámjánští Buddhové začínali ztrácet svou původní podobu. Jeskyně místo mnichů obydleli pastevci se svými stády.
Novověké objevování soch náhled|Náčrt soch od Alexandra Burnese, jak je viděl během své návštěvy Bámjánu roku 1832
V 19. století se sochy staly předmětem zájmu evropských amatérských archeologů. Britský cestovatel Alexander Burnes, který navštívil Bámján roku 1832, je považován za jejich novodobého objevitele. Burnes zde pořídil cenné náčrty na nichž lze vidět, v jakém stavu se sochy nacházely v té době. Ke konci 19. století byly sochy poničeny v důsledku nepokojů spojených se sporem mezi novým emírem Abdurrahmánem Chánem a Hazáry. V roce 1919 se moci v Afghánistánu chopil Amanulláh, který si dokázal uvědomit výjimečnost obou soch a jejich nevídanou historickou hodnotu, a začal podnikat rázná opatření na jejich ochranu. Avšak vládci po něm následující již takové pochopení neměli a sochy nadále ponechali jejich vlastnímu osudu.