Italské království (italsky ) bylo evropským státem vzniklým v roce 1861 sjednocením Itálie pod vládou savojské dynastie, jediného královského rodu italského původu, která vládla v jednom z italských států, Sardinském království. Italské království bylo prvním sjednoceným italským státem, který se rozkládal po celém Apeninském poloostrově od dob Římské říše.

Jako označení pro italský stát během Mussoliniho vlády se vžilo fašistická Itálie. Fašistická Itálie byla spojencem Třetí říše ve druhé světové válce až do roku 1943. Na zbývající dva roky války a poté, co byl Benito Mussolini sesazen a fašistická strana zakázána, se Italské království přidalo na stranu Spojenců. Zbytek italského území na severu, který byl stále pod kontrolou fašistů se stal německou loutkou jako Italská sociální republika vedená Mussolinim. Krátce po skončení druhé světové války, v roce 1946 přívrženci republiky vyvolali referendum, zda má Itálie zůstat monarchií, či se stát republikou. Italové se v referendu vyslovili pro zrušení monarchie a nastolení Italské republiky, kterou je Itálie dodnes.

Rozsah území náhled|vlevo|upright=0.9|Sjednocování Itálie v letech 1815 až 1870 (v závorce u každé země jsou uvedena data připojení, případně odstoupení):

Italské království si nárokovalo celé území dnešní Itálie. Územní vývoj nového státu postupoval během sjednocování Itálie až do roku 1870. Království poté dlouhou dobu neovládalo města jako Terst či Trentino-Alto Adige, která jsou dnes součástí Italské republiky a která se k Itálii připojila roku 1919. Po přijetí Versailleské smlouvy a smlouvy ze Saint-Germain byly k Itálii připojeny Gorizia, Terst a Istrie (dnes součástí Chorvatska a Slovinska) a malé části dnešního Chorvatska, stejně jako nepatrná část dnešní chorvatské Dalmácie. Během druhé světové války Italové připojili další části Dalmácie a Slovinska. Po druhé světové válce byly vymezeny dnešní hranice Itálie, která si již nenárokuje území, které ovládalo Italské království.

Kolonie

Itálie, podobně jako mnohé další evropské velmoci, vlastnila koloniální území, protektoráty a závislé státy. V roce 1936 italská armáda vtrhla z Italského Somálska do Etiopského císařství, kde byla zřízena kolonie Italská východní Afrika, kterou během druhé světové války dobyli Britové. Italové dále okupovali Albánii, Řecko, srbskou provincii Kosovo a Černou Horu a nepatrné území Tchien-ťinu v Číně. V Chorvatsku nacistické Německo a Itálie zřídili loutkovou vládu.

Vláda Italské království bylo podle ústavy konstituční monarchií. Avšak v letech 1925 až 1943 bylo prakticky fašistickou diktaturou. Výkonná moc náležela králi, ačkoliv přímo ji vykonávali jmenovaní ministři. Parlament, který se skládal ze dvou komor, omezoval panovníkovu moc – jmenovaný Senát a volená Sněmovna zástupců. V roce 1928 se stala vrcholným orgánem státu Velká fašistická rada, coby orgán nadřazený formálně jak vládě tak parlamentu, a Sněmovna zástupců byla v roce 1939 nahrazena Komorou svazů a korporací, založenou na principu korporativismu a reprezentace různých oblastí ekonomiky, nikoliv územního zastoupení veřejnosti. První volby po pádu fašistického režimu se konaly v roce 1946 do ústavodárného shromáždění, na základě systému poměrného zastoupení, spolu s referendem, na jehož základě se Itálie těsnou většinou stala republikou. Nový král, Umberto II., který slíbil, že bude výsledek hlasování respektovat, se pak své funkce skutečně vzdal. Ve svém abdikačním projevu vyzval italský národ k loajalitě vůči nové vládě a zemi natrvalo opustil.

Italští králové Králové, kteří vládli v Itálii v letech 1861–1946 pocházeli ze savojské dynastie a byli to: 1861–1878 Viktor Emanuel II. – bývalý sardinský král a první král sjednocené Itálie. 1878–1900 Umberto I. – přivedl Itálii do aliance s Německem a Rakouskem-Uherskem (tzv. Trojspolek). 1900–1946 Viktor Emanuel III. – král Itálie během první a druhé světové války. 1946 Umberto II. – poslední italský král, který pod tlakem lidového referenda odešel do švýcarského exilu.

Historie Sjednocení Itálie (1859–1870)

náhled|vlevo|upright=0.6|Hrabě Camillo Cavour, první italský ministerský předseda

Vyhlášení Italského království bylo výsledkem společného úsilí italských nacionalistů a monarchistů loajálních k savojské dynastii a myšlence na vybudování sjednoceného království zahrnující celý Apeninský poloostrov.

Po revolučním roku 1848 se vůdcem italských hnutí usilujících o sjednocení stal italský nacionalista Giuseppe Garibaldi. Tento charismatický vůdce byl velmi oblíbený v jižní Itálii i ve světě a proslul také svými až extrémně oddanými přívrženci. Garibaldi vedl v jižní Itálii hnutí republikánů, kdežto více na severu v Piemontu, který patřil pod sardinskou korunu, ale de facto byl nezávislým, měl hrabě Camillo Cavour také ambice vytvořit jednotný italský stát.

V roce 1859 Sardinsko-piemontské království spolu s francouzským císařem Napoleonem III. porazilo Rakousko a připojilo oblast Lombardie, ale ještě ne Benátska. Království poté uzavřelo důležitá spojenectví s Británií a Francií, která jí dopomohla zvýšit šance na úspěšné sjednocení italských států. Po boku svých spojenců se Sardinie angažovala v Krymské válce. Sardinské království bylo zcela závislé na francouzské ochraně a v roce 1860 bylo donuceno za záruku bezpečnosti odstoupit některá území Francii.

Hrabě Cavour poté odjel vyzvat jihoitalská republikánská osvobozenecká hnutí, organizovaná Garibaldim, aby rozpoutali lidovou vzpouru v papežském státě. Hrabě pak využil vzpoury jako záminky k invazi do papežských zemí a třebaže tento krok vyvolal pobouření u katolíků, kterým Cavour tvrdil, že invaze je v zájmu katolické církve a její ochrany před protináboženským republikánem Garibaldim. Sardinská i Garibaldiho vojska poté odňala Papežskému státu rozsáhlá území a pouze Řím a jeho bezprostřední okolí zůstaly pod kontrolou papeže Pia IX.Smith, str. 23-24 Navzdory názorovým rozdílům Cavour souhlasil s připojením Garibaldiho jižní Itálie k Sardinskému království a vytvořením unie. Následně 18. února 1861 hrabě Camilo Cavour vyhlásil zřízení Italského království, skládajícího se ze severní i jižní Itálie. Král Viktor Emanuel II. Piemontsko-sardinský ze Savojské dynastie byl prohlášen italským králem. Tento titul nebyl užíván od abdikace francouzského císaře Napoleona I. 6. dubna 1814.

náhled|vlevo|upright=0.7|Viktor Emanuel II., první král sjednocené Itálie Vzápětí po sjednocení většiny Apeninu pod jednotný italský stát přerostlo napětí mezi republikány a royalisty v otevřený konflikt. V dubnu 1861 Garibaldi vstoupil do italského parlamentu a obvinil Cavourovu vládu z rozdělení Itálie s tím, že hrozí vypuknutí občanské války mezi královstvím v severní Itálii a Garibaldiho armádou na jihu. 6. června 1861 však ministerský předseda hrabě Cavour zemřel. Následovalo období politické nestability, během nějž Garibaldi a jeho republikáni začali stále více prosazovat svůj vliv. Garibaldiho zatčení následujícího roku rozvířilo v celém světe bouřlivé diskuse.Smith, str. 61

V roce 1866 nabídl pruský kancléř Otto von Bismarck italskému králi Viktoru Emanuelovi II. spojenectví Pruského království proti Rakousku v prusko-rakouské válce. Za jeho vojenskou pomoc nabídl Bismarck králi (v případě úspěchu v prusko-rakouské válce) připojení Rakouskem kontrolovaných Benátek k Italskému království. Viktor Emanuel s aliancí souhlasil, a tak začala třetí italská válka za nezávislost. Italská armáda si však po vojenské stránce vedla špatně a žádného velkého úspěchu nedosáhla. Nicméně pruské vítězství ve válce zajistilo zařazení Itálie mezi vítězné strany a nad Benátkami zavlála italská vlajka. Poslední velkou překážkou ke sjednocení celé Itálie tak už zůstával jen samotný Řím.

V roce 1870 vstoupilo Pruské království do války s Francií. Francie na válku s Pruskem potřebovala každou zálohu, kterou mohla postavit do boje, a proto odvolala francouzskou posádku z Říma. Italové opět těžili z pruského vítězství nad Francií a převzali kontrolu na Římem i celým Papežským státem, který byl až dosud pod ochranou císaře Napoleona III. Italské sjednocení bylo úplné a krátce nato se hlavní město Italského království přestěhovalo do Říma.

náhled|vpravo|upright=0.7|Giuseppe Garibaldi, vůdce republikánského hnutí za nezávislost Ekonomická situace nového království byla žalostnáSmith, str. 95-96: Itálie byla méně industrializovaná než západní Evropa. Zejména v jižní Itálii byla značná chudoba, vysoká negramotnost (78 % populace) a pouze několik procent italských občanů mělo volební právo. Hnutí za sjednocení Itálie byla před sjednocením velkou měrou závislá na zahraniční pomoci a zůstala závislá i po vzniku Italského království.

Po obsazení Říma Italy zůstaly vztahy mezi Vatikánem a Italským královstvím chladné dalších šedesát let, během nichž se papežové pokládali za „vatikánské vězně“. Římskokatolická církev protestovala proti zásahům italské vlády, odmítala jednat s emisary italského krále a nabádala katolíky, aby bojkotovali italské volby.Smith, str. 91 Církev se takto chovala až do roku 1929, kdy byly obnoveny korektní vztahy mezi italskou vládou a Svatým stolcem.

Liberální éra náhled|upright=0.8|Poškození brány Porta Pia (vpravo) během obsazení Říma Italským královstvím, 1870 náhled|vlevo|upright=0.6|Agostino Depretis Po sjednocení Království se italská politika ubírala směrem k sociálnímu liberalismu. Pravice byla regionálně rozdrobena, což bylo dědictví po samostatných italských státech, ze kterých Italské království vzniklo. Velkou část v parlamentu obsadili také příznivci tzv. mladé levice. Šlo o volný svazek politických směrů, které zastupovaly své volební obvody z různých částí země. Mladá levice měla velmi rezervovaný postoj k reformám (např. povinná školní docházka, rozšíření volebního práva), zato důrazně požadovala snížení daní a větší státní finanční injekce pro zaostalé jižní oblasti Itálie.Procacci, str. 276 Ve volbách roku 1874 měla silné zastoupení v parlamentu, nebyla však dostatečně silná na sestavení vlády. Konzervativní ministerský předseda Marco Minghetti se držel u moci pouze díky podpoře revolucionářů a části levicových politiků (například v otázce zestátnění železnic), což utišovalo mladou levici. V roce 1876 ale Minghettiho vláda padla a po ne příliš regulérních volbách, která byly nejspíše zmanipulovány, se do čela země dostal levicový politik Agostino Depretis, s jehož příchodem nastala dlouhá éra socialismu v Itálii. Éra socialismu se vyznačovala korupcí, politickou nestabilitou, vzrůstající chudobou v jižní Itálii a užívání autoritářských prostředků italskou vládou.

Agostino Depretis započal svou kariéru ministerského předsedy vytvořením experimentální myšlenky zvané Trasformismo (Trasformismus). Teorií trasformismu bylo, že by vláda měla v zájmu zachování zajištění parlamentní většiny vyjednání podpory opozice, a případné uzavření vládní koalice, a kupování hlasů poslanců z menších stran a nepříliš vlivných stran. Díky kombinaci těchto metod se v praxi stal trasformismus zkorumpovaným a autoritářským režimem, kdy Depretis často sám vytvářel vládní krize, aby dosáhl přeskupení sil a rovnováhy ve vládnoucí klice. Agostino Depretis věřil, že vládou tvrdé ruky si zajistí podporu italského jihu. Během své vlády zavedl mnohá diktátorská opatření, jako například zákaz veřejných shromáždění, umisťování „nebezpečných“ lidí do interních vyhnanství na ostrovy kolem Itálie a osvojení vojenského režimu. Depretisova vláda ale na druhou stranu zaváděla reformní legislativu, jako rušení zatýkání pro dluhy, zavedení povinného, volně dostupného základního vzdělání, zatímco povinná výuka náboženství na základních školách byla zrušena.Smith, str. 95-107