upright=1.2|náhled|Molotov podepisuje německo-sovětskou smlouvu o neútočení. Za ním je vidět Ribbentrop (v černém) a Stalin (ve světlém, druhý zprava)
Pakt Ribbentrop–Molotov je smlouva o neútočení mezi nacistickým Německem a Svazem sovětských socialistických republik, podepsaná v Moskvě 23. srpna 1939. Pojmenování paktu vzniklo z příjmení dvou vyjednavačů: Hitlerova ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa a Vjačeslava Molotova, který byl lidovým komisařem (ministrem) zahraničí v stalinském Sovětském svazu. Ve smlouvě se obě strany zavázaly, že nepoužijí vojenskou sílu proti druhé straně a nespojí se s jejími nepřáteli. Smlouva znamenala zásadní obrat ve vztazích obou zemí a byla v podstatě dodržována až do 22. června 1941, kdy nacistické Německo napadlo Sovětský svaz (operace Barbarossa). Smlouvy o neútočení podepsané s nacistickým Německem nebyly v Evropě ojedinělé. Uzavření smlouvy předcházely smlouvy o neútočení Francouzsko-německá deklarace (1938) z prosince 1938, smlouva s Dánskem z května 1939, Lotyšskem a Estonskem z června 1939. Uzavření paktu také předcházelo jednostranné německé zrušení německo-polského paktu o neútočení dne 28. dubna 1939 (polsko-sovětský pakt o neútočení však byl stále v účinnosti a Sovětský svaz jej jednostranně porušil až svým vpádem do Polska 17. září 1939).
Pakt Ribbentrop–Molotov porušil řadu mezinárodních norem, smluv a dohod, včetně Pařížské smlouvy (Briandův–Kelloggův pakt) z roku 1928, sovětsko-polského paktu o neútočení z roku 1932, německo-polského paktu o neútočení z roku 1934, a odsoudil mezinárodní mír nastolený Versailleskou smlouvou k nezdaru, přičemž smířlivý přístup Západu k totalitním režimům znamenal, že rozhodnutí byla přijímána bez konzultací se státy střední a východní Evropy, což připravilo půdu pro vypuknutí druhé světové války.
Území připojená k Sovětskému svazu v letech 1939 a 1940 (Severní Bukovina, jižní Besarábie a Herca) jsou nyní součástí Ukrajiny. Polsku byla vrácena oblast kolem Białystoku a menší část Haliče východně od řeky San kolem Přemyšlu. Všechna ostatní území, ta anektovaná Finsku (Karélie, Petsamo), Estonsku (Ingrie a Petseri) a Lotyšsku (Abrene), zůstala součástí Ruské federace.
U příležitosti podepsání této smlouvy byly vedeny také tajné rozhovory obou zmocněnců, jejichž výsledkem bylo vymezení sfér vlivu v Evropě. Někdy se hovoří o tzv. „tajném dodatku“. Bylo ujednáno, že v Pobaltí bude hranice vlivu Německa a SSSR totožná s hranicí Litvy, tzn. že k Sovětskému svazu připadne Lotyšsko, Estonsko a Litva. Dále, že hranice v Polsku bude tvořena liniemi řek Narev, Visla a San, přičemž o existenci samostatného polského státu se mělo ještě jednat. Německá strana se vzdala vlivu v jihovýchodní Evropě, zatímco ruská strana deklarovala svůj zájem v Besarábii. Z jednání byl pořízen přísně tajný protokol podepsaný oběma vyjednavači. Existence tajného dodatku byla sovětskou vládou vehementně popírána až do roku 1989. Jedenáct dní po sovětské invazi byla mezi týmiž smluvními stranami uzavřena Smlouva o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie, ve své době rovněž z větší části tajná.
Po válce byl von Ribbentrop odsouzen za válečné zločiny a popraven. Molotov zemřel v roce 1986 ve věku 96 let. Vladimir Putin sice připustil, že pakt byl „nemorální“, zároveň jej ale obhajuje jako „nutné zlo“.
Sovětsko-německé sbližování
Sovětsko-německá spolupráce do příchodu Hitlera náhled|Evropa v roce 1923 a změny hranic po první světové válce Mírová smlouva, uzavřená ve Versailles vítěznými mocnostmi první světové války, odsunula poražené Německo a bolševické Rusko na okraj evropského dění. Oba státy proto v roce 1922 uzavřely v Rapallu smlouvu o obnovení diplomatických styků, zřekly se vzájemné náhrady válečných škod a zahájily hospodářskou a vojenskou spolupráci. Rusové získali moderní technologie, lokomotivy, stroje i těžké zbraně a Němci mohli v Rusku cvičit letectvo, tankové a dělostřelecké jednotky, což bylo ze strany Německa (SSSR ani jeho předchůdce účastníkem Versailleské smlouvy nebyl) porušením Versailleské smlouvy. Na smlouvu z Rapallu navázala Berlínská smlouva, která trvala ještě tři roky po nástupu Adolfa Hitlera k moci, až do roku 1936, kdy nebyla Berlínská smlouva dále prodloužena.
Původně rozvinutá spolupráce postupně značně poklesla, především z důvodu stále se zvyšujícího se izolacionismu stalinského režimu a současného zeslábnutí vojenské kontroly dodržování Versailleské smlouvy snížilo německou závislost na importu z SSSR, takže v roce 1934 sovětský import klesl na 223 milionů říšských marek, v roce 1927 činil 433 miliónů říšských marek.
Německá zahraniční politika začala ohrožovat nejen západní velmoci, ale také Sovětský svaz. Sovětský ministr zahraničí Maxim Maximovič Litvinov byl hlavním architektem smlouvy o vzájemné vojenské pomoci mezi Francií a Sovětským svazem z roku 1935, která byla reakcí na vzrůstající agresivitu nacistického Německa. O několik dní později byla uzavřena Československo-sovětská smlouva o vojenské pomoci, ta však byla vázána na podmínku, že v případě napadení Německem zasáhne vojensky i Francie. Nastalo krátké období sbližování mezi Velkou Británií, Francií a Sovětským svazem, které ovšem zásadně narušilo podepsání Mnichovské dohody. Sovětský svaz nebyl k jednání přizván, nebyl vítěznou mocností oprávněnou podle článku 86 Versailleské smlouvy v budoucnosti stanovit případná opatření k ochraně menšin na československém území. Sovětský ministr zahraničí Litvinov v letech 1937 a 1938 opakovaně prohlásil, že Sovětský svaz v případě války i přes podepsanou spojeneckou smlouvu neposkytne Československu pomoc, neboť jeho armáda není na takovou operaci připravena. Rovněž Hitlerova zuřivá antisovětská rétorika byla dalším z důvodů, proč se Británie a Francie rozhodly, že sovětská účast na Mnichovské konferenci bude nebezpečná a zbytečná. Stalin se začal obávat, že západní země připravují dohodu proti němu.
V říjnu 1938 prostřednictvím svých diplomatů Stalin potvrdil tehdejší závazek sovětské vojenské pomoci Československu za předpokladu francouzského zásahu. Problematická byla možná účinnost zásahu Rudé armády, která nemohla být přesunuta přes Polsko, se kterým byla jednání o možnostech průjezdu neúspěšná. Pro přechod přes Rumunsko nebyla do září 1938 podepsána konkrétní dohoda o výstavbě speciální železnice pro armádní tranzit.
Polsko-německá jednání náhled|Jazyková mapa Druhé polské republiky v roce 1937 Polsko mělo s Německem uzavřenou smlouvu o neútočení z ledna 1934. 24. října 1938 se sešel ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop s polským velvyslancem v Německu Józefem Lipskim. Navrhoval úplné vyřešení všech sporných otázek mezi oběma zeměmi, obnovení vzájemné smlouvy výměnou za připojení svobodného města Svobodného města Gdaňsk k Německu a za povolení výstavby exteritoriální dálnice a železnice mezi Východním Pruskem a Německem přes polský koridor. Následovala celá řada německo-polských rozhovorů, které se konaly až do března 1939. Lipski pak do Varšavy mimo jiné hlásil: „…Možnou oblastí vzájemné spolupráce mezi oběma zeměmi je podle názoru německého ministra zahraničních věcí společná akce v záležitostech koloniálních a otázka emigrace Židů z Polska a rovněž společná politika ve vztahu k Rusku, založená na zásadách Paktu proti Kominterně…“.
5. ledna 1939 přijal Hitler v Berchtesgadenu polského ministra zahraničí Józefa Becka. Hitler hovořil o společných zájmech Německa a Polska ve vztahu k Rusku a dodal, že každá polská divize činná proti Rusku znamená ušetření odpovídající divize německé a zmíní důležitost existence silného Polska. Beck vyjádřil jen připravenost Polska vyvázat Gdaňsk zpod protektorátu Společnosti národů a podřídit jej polsko-německé svrchovanosti. Beckův postoj byl takový, že ač je Polsko protibolševicky naladěné, nebude se podílet na akcích proti SSSR. Zpravodajská služba SSSR měla o vyjednáváních a polsko-německých vztazích podrobné zprávy od svého agenta přímo na německém vyslanectví ve Varšavě.
Polsko německé územní požadavky kategoricky odmítlo a v důsledku toho byla 28. dubna 1939 německo-polská smlouva o neútočení Hitlerem jednostranně vypovězena a Německo obnovilo své nároky v plné šíři. Oficiálním důvodem vypovězení bylo uzavření dohody mezi Polskem a Velkou Británií.
Sovětská jednání se Západem Ke změně postojů evropských mocností došlo 15. března 1939 po obsazení Čech a Moravy německými vojsky. Týž den vyzval Litvinov významné evropské státy k zahájení konference, která by se zabývala německou agresivní politikou v Evropě. 16. března vyzval Velkou Británii a Francii k jednání o smlouvě o vzájemné pomoci, ke které by se mohlo připojit i Polsko. Britský premiér Neville Chamberlain však jednání odmítl s tím, že je předčasné, a začal prosazovat myšlenku společného prohlášení Velké Británie, Francie, SSSR a Polska vůči ohrožení. Polsko toto prohlášení odmítlo podepsat. Jednání mezi SSSR a Velkou Británií probíhala od poloviny března do konce dubna 1939. Diskuze byla zaměřena na případné záruky pro země střední a východní Evropy pro případ německé agrese. SSSR navrhoval, aby politický obrat v pobaltských státech směrem k Německu představoval 'nepřímou agresi' vůči Sovětskému svazu. Británie se proti tomu postavila. Obávala se, že tato formulace by mohla ospravedlnit sovětskou intervenci ve Finsku a pobaltských státech nebo přimět tyto země k hledání užších vztahů s Německem. Diskuze o definici 'nepřímé agrese' se stala jedním z bodů, na kterém se politická jednání zastavila.
V srpnu 1939 probíhalo v Moskvě plánované jednání tří stran (britsko-francouzsko-sovětské) o vojenských záležitostech, jehož cílem bylo definovat, jaká by měla být reakce těchto tří mocností na očekávanou německou agresi. Zatímco Britové a Francouzi chtěli vést celé jednání spíše v obecné rovině a nechtěli řešit konkrétní problematiku nasazení vojsk, Sověti byli díky svým zpravodajským službám velmi dobře informováni o tom, jaké jsou vyjednávací pozice a mantinely britské a francouzské delegace a měli naprosto jasnou představu, čeho chtějí dosáhnout. A to bylo, aby žádné dohody nebyly uzavřeny.
Počátkem srpna vydal Stalin pro hlavního vyjednávače, maršála Vorošilova, detailní směrnici, jak má vést rozhovory. Nejprve měl sovětský maršál prohlásit, že je zmocněn podepsat vojenské smlouvy a zeptat se svých protějšků, zda i oni mají stejné pravomoci. Zde se jednalo o past Sovětů, protože v předchozích jednání z 8. a 9. července požadoval Molotov, aby se vojenské smlouvy podepsaly až společně se spojeneckou úmluvou. Jakmile, by se Vorošilov dověděl, že tyto pravomoci nemají, měl "vyjádřit překvapení, rozhodit rukama a uctivě se zeptat, za jakým účelem je tedy vláda poslala do SSSR". V podobném duchu Stalinova směrnice pokračovala dál, Vorošilov měl svádět rozhovory na konkrétní věci u kterých se předpokládalo, že je západní mocnosti buď ještě nemají vyřešené a nebo je nebudou schopny garantovat, např. možnost průchodu sovětské armády skrz Polsko a Rumunsko. Hlavně v případě Polska bylo toto prakticky nesplnitelné, a to přesto, že britští a francouzští představitelé tlačili na Poláky, aby s touto možností souhlasili. Ti nakonec odmítli povolit vstup sovětských vojsk na polské území, kdy polský ministr zahraničí Józef Beck mimo jiné poukázal, že jakmile Rudá armáda vstoupí na jejich území, nemusela by ho už nikdy opustit. Vorošilov potom směrnici přesně naplňoval a nasměřoval tak celá jednání ke krachu.
Dne 21. srpna Sověti trojstranné vojenské rozhovory pozastavili. Tentýž den obdržel Stalin ujištění, že Německo by souhlasilo s tajnou částí navrhovaného paktu o neútočení, který definoval oblasti zájmu obou stran. Stalin obratem odpověděl, že souhlasí a že přijme německého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa 23. srpna.
Německo-sovětská jednání