Maurjovská říše, někdy též maurijská či maurjská, byla první říší v Indii, které se podařilo sjednotit pod jednotnou vládu takřka celý Indický subkontinent. Existovala zhruba mezi lety 322 př. n. l.–185 př. n. l. Zakladatelem maurjovské říše byl Čandragupta Maurja, kterému se společně s jeho rádcem Kautiljou podařilo svrhnout dosavadní vládu Nandovců a chopit se moci. Čandragupta po nástupu na trůn nejprve sjednotil severní Indii pod jednu vládu a poté maurjovskou říši dále rozšiřoval do západnějších oblastí. Jeho syn Bindusára rozšířil říši na jih Indie.Po nástupu Čandraguptova vnuka Ašóky dosáhla říše vrcholu. Ašóka vládl takřka celému Indickému subkontinentu, po kterém šířil buddhismus pomocí skalních ediktů i misií, jež vysílal i do jiných zemí. Z jeho doby se dochovala řada buddhistických staveb jako jsou např. stúpy v Sáňčí. Úpadek říše nastal po Ašókově smrti, jelikož se jeho nástupcům již nepodařilo tak rozsáhlou říši udržet pod svou mocí. Poslední maurjovský panovník Brhadratha byl zavražděn generálem své armády Pušjamitrou, který pak položil základ říši Šungů.
Hlavním městem maurjovské říše byla Patáliputra (dnes Patna), kde sídlil panovník se svým dvorem. Na správu říše dohlížel rozsáhlý úřednický aparát. O řízení státu v době Maurjů vypovídá Arthašástra, klasické indické dílo o správě a řízení státu. Maurjovská říše byla administrativně rozdělena na čtyři provincie, které se dále dělily na další, menší a menší části, přičemž nejmenší územně správní jednotkou byla vesnice. Finanční zajištění rozsáhlé byrokracie a armády zajišťovaly zejména daně ze zemědělské činnosti, ale i např. prodej licencí na výrobu alkoholu či příjmy ze státních podniků.
Maurjové disponovali rozsáhlou armádou čítající řádově statisíce mužů a tisíce válečných slonů a vozů. V říši byla rozvinutá řemesla, hlavní obživou obyvatel bylo zemědělství. Maurjovská říše měla obchodní styky s okolními zeměmi, například Arábií či Cejlonem. Z dob Maurjů se zachovalo poměrně málo stavebních a uměleckých památek, jelikož hlavním tehdy používaným materiálem bylo dřevo a z trvanlivějšího kamene se začalo stavět až za Ašóky, byť jen sporadicky. Díky zachování alespoň nějakých stavebních a uměleckých kamenných památek (např. Bódhgaja, Vaišálí, Sárnáth) bývá doba Maurjů považována za kolébku indického umění historické doby.
Dějiny
Pozadí vzniku náhled|upright=0.8|vlevo|Říše Alexandra Velikého v roce s vyznačenými cestami do jižní Asie a návrat z jižní Asie do Babylonu po souši i po moři. První známá městská civilizace na Indickém subkontinentu byla harappská kultura, která zažila vrchol zhruba v letech 2600–1900 př. n. l. Poté nastalo zhruba tisíc let trvající období zvané védské, během kterého vznikaly védy. V době Gautamy Buddhy (6.–5. století př. n. l.) se na indickém území nacházelo množství malých státních útvarů zvaných mahádžanapady. Z mocensko-politických zápasů mezi těmito útvary vyšla jako vítěz Magadha, v jejímž čele nejdříve stála dynastie Šišunágů, založená Bimbisárou. Později magadhský trůn obsadila dynastie Nandovců, kterou založil Mahápadma Nanda.
Když v roce 327 př. n. l. vpadl do Indie chajbarským průsmykem Alexandr Makedonský, Nandovci byli stále u moci. Řecký historik Plútarchos se v jednom ze svých spisů zmiňuje o muži jménem Sandrakottos, který Alexandra přemlouval, aby napadl krále Nandu z dynastie Nandovců.Zbavitel (1985), s. 89. Podle tradice totiž Nandovci ve snaze nashromáždit co největší bohatství uvalili na své poddané těžké daně a jejich vláda se vyznačovala značnou tyranií a krutostí.Strnad a kol. (2008), s. 65. Sandrakottos se proto snažil Alexandra přimět k útoku proti Nandovcům. Alexandr k tomu však nesvolil a vydal se se svým vojskem zpět na západ. Muž, který vystupuje ve zmíněném pramenu pod jménem Sandrakottos, není nikdo jiný než sám zakladatel maurjovské dynastie Čandragupta Maurja. O Čandraguptovi toho není příliš mnoho známo, podle některých pramenů byl v té době snad velitelem nandovských vojsk. Někteří badatelé se dokonce domnívají, že jméno Maurja je odvozeno od jména Mura, což měla být Čandraguptova matka či babička a zároveň manželka údajně posledního nandovského krále. Tyto teorie však postrádají jakékoliv důkazní podklady. Většina buddhisticky a džinisticky orientovaných pramenů považuje Čandraguptu za původně kšatrijského válečníka z Magadhy. Tradice dále uvádí, že Čandragupta studoval v Takšašíle, kde se seznámil se svým budoucím rádcem Čánakjou (známým též pod jmény Kautilja či Višnugupta). Už v Takšašíle měli spolu vypracovat plán na uchvácení trůnu od Nandovců.Antonovová a kol. (1980), s. 68–69.
Poté, co se Alexandr Veliký vydal na cestu zpět na západ, začali Čandragupta s Čánakjou sjednocovat kmeny ze severovýchodních oblastí Indického poloostrova, s jejichž pomocí postupně svrhli vládu Nandovců a položili tak základ maurjovské říši. Vzhledem k nedostatku pramenů není jistý přesný sled událostí či podrobnější informace o Čandraguptově válečném tažení, nicméně v roce 317 př. n. l. Čandragupta dostal pod svou správu oblasti bývalé nandovské říše i oblasti na severozápadě země, které byly spravovány řecko-makedonskými posádkami.Strnad a kol. (2008), s. 65–66.
Rozmach náhled|upright|Sloup a stúpa ve Vaišálí z dob Ašóky; stúpa podle tradice uchovává ostatky Ánandovy Základ říše tak byl v zásadě položen, její postavení však nadále bylo nejisté. Již roku 305 př. n. l. do Paňdžábu přitáhl Seleukos I. Níkátór, zakladatel seleukovské říše a první z dynastie Seleukovců. Čandragupta, ve snaze zabránit Seleukovi v dalším postupu, proti němu vytáhl se svým vojskem. O výsledku bitvy (ba dokonce o jejím konání) se nedochovaly žádné zprávy, avšak z důsledků bývá usuzováno, že zvítězil Čandragupta.Zbavitel (1985), s. 90. Maurjům se totiž podařilo dostat ze Seleukova područí část Gedrósie (dnešní Balúčistán), Paropamisadai (Kábul) a provincii Ariru (Kandahár); naopak Čandragupta daroval Seleukovi na 500 válečných slonů.Strnad a kol. (2008), s. 66. Tato událost spolu s tím, že si Čandragupta vzal Seleukovu dceru Kornelii, znamenala počátek přátelství mezi oběma panovníky. Seleukos záhy vyslal na Čandraguptův dvůr vyslance jménem Megasthenés, z jehož pera pochází vůbec první známý souvislý výklad o životě Indů očima cizince. Byť se jeho dílo nezachovalo celé, jeho fragmenty jsou dochovány v dílech jiných autorů pod souhrnným označením Indika.
Čandragupta vybudoval silný a centralizovaný stát, jehož centrem byla Patáliputra. Někdy v době Čandragupty měla vzniknout Arthašástra (v překladu něco jako „Učebnice světských záležitostí“), která pojednává podrobně o tom, jak vládnout státu. Dodnes není zcela rozřešena otázka, kdo je autorem tohoto spisu, byť je Arthašástra tradičně připisována Kautiljovi. Podle určitých indicií se totiž zdá, že Arthašástra byla sepsána až po Kautiljově době na základě praxe v maurjovské říši, případně k ní byly některé části připojeny až později. I přes tuto nejasnost je Arthašástra první dochovanou politologickou příručku na světě.Krása a kol. (1997), s. 41.
Podle tradičního podání, které však není příliš jisté, se měl Čandragupta ke konci svého života odebrat do ústraní a věnovat se asketickému životu, než po 12 letech zemřel dobrovolným vyhladověním v oblasti dnešního Maisúru.Strnad a kol. (2008), s. 68–69. Po Čandraguptovi se maurjovského trůnu ujal jeho syn Bindusára, který v řeckých pramenech vystupuje jako Amitragháta, tj. „ten, jenž zabíjí (své) nepřátele“.Antonovová a kol. (1980), s. 70. O Bindusárovi a jeho vládě toho je známo jen velmi málo. Je známo, že se mu podařilo nejen úspěšně čelit několika povstáním uvnitř státu, ale dále rozšířil už tak velkou a mocnou říši více na jih až k Maisúru. Významně prý k jeho úspěchům přispěl opět Kautilja. Jedna z mála říší, která výbojům Bindusáry stále odolávala, byla východoindická Kalinga (zhruba oblast dnešní Urísy). Dobýt se ji podařilo až Bindusárově synovi a nástupci – královi Ašókovi, za jehož vlády dosáhla maurjovská říše vrcholu.
Ašóka
náhled|vlevo|upright|Mapa s nálezy Ašókových nápisů náhled|vpravo|upright|Maurjovská říše v době svého největšího rozmachu za krále Ašóky O Ašókově narození, dětství a mládí se příliš informací nedochovalo.Filipský – Vacek (1970), s. 24. Jisté je, že byl Bindusárovým synem a již v raném věku jej otec poslal do Takšašíly, aby potlačil povstání proti Maurjům.Zbavitel (1985), s. 101. Ašóka se tohoto těžkého úkolu zhostil a úspěšně jej vykonal, pročež ho otec jmenoval místodržícím ve městě Udžažainí (dnes Udždžain v Madhjapradéši).Filipský – Vacek (1970), s. 32. Zde se seznámil s dívkou jménem Déví, se kterou měl později děti Mahindu a Sanghamittu. Na trůn byl dosazen pravděpodobně ještě za Bindusárova života. Ašókův otec totiž měl jmenovat svým nástupcem všeobecně neoblíbeného Susíma, jehož odpůrci dosadili na trůn Ašóku. První čtyři roky vlády Ašóka pravděpodobně strávil bojem se svými odpůrci, zejména svými bratry. Teprve poté byl korunován ve slavnostním obřadu zvaném abhišéka.Strnad a kol. (2008), s. 69.
První období Ašókovy vlády se vyznačovalo dalším rozšiřováním říše a upevňováním moci silou. Krutost, s jakou Ašóka vystupoval proti svým nepřátelům i lidu, mu vynesla přízvisko Čandašóka čili Ašóka Strašný. Následně se nicméně měl obrátit na buddhismus, přijmout zásadu ahinsá (nenásilí) a aktivně začít buddhistickou víru šířit; díky tomu získal i přízvisko Dharmašóka, Ašóka Spravedlivý. Badatelé jsou v zásadě zajedno v názoru, že k panovníkovu obrácení na buddhismus došlo krátce poté, co si Ašókovo vojsko podmanilo Kalingu v obzvláště krvavé bitvě, k níž došlo kolem roku 260 př. n. l.Strnad a kol. (2008), s. 69–71. Následkem útoku maurjovských vojsk mělo zemřít až 100 000 obyvatel Kalingy a na 150 000 lidí bylo nuceno opustit své domovy. Po přijetí buddhismu započal Ašóka s šířením tohoto náboženství po celé říši i mimo ni.
V době Ašóky dosáhla maurjovská říše vrcholného rozsahu. Stanovení jejích tehdejších hranic je možné zejména díky skalním nápisům, které po sobě Ašóka zanechal, ale i díky jiným archeologickým nálezům a zprávám Řeků a čínských poutníků.Antonovová a kol. (1980), s. 74. Z nálezu jednoho ze skalních ediktů v Kandaháru se dá usuzovat, že k maurjovské říši patřila i Arachósie.Świderková (1983), s. 264. Na východ sahala maurjovská říše až k deltě Gangy, sever říše byl pak ohraničen himálajským pohořím, přičemž území Maurjů zahrnovalo ještě oblasti Kašmíru a dnešního Nepálu. Co se týče jihu, tak zde Ašókova říše sahala do Ándhry a na Malábár. Jižní cíp Indického poloostrova zůstal v držení Čólů, Čérů a Pándjů.Zbavitel (1985), s. 103.
Není jisté, kdy ani za jakých okolností Ašóka zemřel; podle některých zdrojů se tak mělo stát v roce 232 př. n. l. a tibetské zdroje dokládají, že v Takšašíle.Strnad a kol. (2008), s. 77.
Úpadek náhled|upright|Známka zpodobňující sárnáthskou sloupovou hlavici se lvy, která byla vystavěna na Ašókův podnět a jejíž zpodobnění se dnes nachází na státním znaku Indie Je pravděpodobné, že už ke konci Ašókovy vlády začala maurjovská říše ztrácet na svém postavení.Zbavitel (1985), s. 113. Jelikož se o tomto období Ašókovy vlády dochovaly jen fragmentární informace,Antonovová a kol. (1980), s. 86. je známo hned několik hypotéz o příčinách tohoto relativně rychlého úpadku. Někteří badatelé vidí příčinu oslabování říše v tom, že Ašóka kladl na metodu ahimsá až přemrštěný důraz, jiní sledují důsledek úpadku ve stále se vzmáhající vzpouře Bráhmanské vrstvy obyvatelstva.Strnad a kol. (2008), s. 76. Nabízí se též teorie, podle které vysoká míra nákladů na údržbu značně centralizovaného státu spolu s materiálním zabezpečením stovek tisíc příslušníků maurjovské armády postupně vedla k ekonomické a sociální krizi.