Konfesní právo je soubor právních norem, které upravují vztahy mezi státem a církvemi nebo náboženskými společnostmi. Zajišťuje výkon náboženské svobody jak v rovině individuální, tak i kolektivní.
Církve a náboženské společnosti Podle zákonné definice jsou církve a náboženské společnosti dobrovolná společenství osob stejné náboženské víry v organizaci s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy a obřady. Podle Listiny základních práv a svobod spravují záležitosti nezávisle na státních orgánech. Výraz církev přísluší výhradně náboženskému křesťanskému společenství. Není možno mluvit o židovské církvi ani o islámské církvi. Pro židovské společenství se ujal termín židovská obec, pro islámské a řadu dalších náboženská společnost. Církve jsou také společnostmi, vytvářejí si tedy své vnitřní normy a předpisy – církevní právo. V případě církevního práva katolických (a některých dalších) církví se také užívá pojem kanonické právo. Církve jako celky i jejich dílčí části bývají vybaveny právní subjektivitou (církevní právnické osoby).
Modely vztahu státu a církví (náboženských společností) Konfesijní stát je takový, v němž nositelé veřejné moci dávají přednost jednomu náboženství nebo jednomu směru určitého náboženství. Stoupenci jiných náboženství jsou buď zcela vyloučeni ze společnosti a pronásledováni, nebo jsou tolerováni. Mezi takové státy patřily středověké evropské státy a v pozdější době státy se státní církví nebo náboženstvím (muslimské státy, donedávna skandinávské státy). Sekulární státy se podle míry spolupráce dělí na odlukové a kooperativní. U nás se heslo o odluce církve od státu objevilo v 80. letech minulého století jako reakce na šikanování církve. V některých zemích odluka prosazovala okrajové postavení církve (Francie a USA). V kooperativních demokratických státech nové doby není společnost ovlivňována jednou církví, jedním náboženstvím. Máme co činit se světským státem, konfesijně neutrálním. Stát přistupuje ke všem uznaným náboženstvím stejně. Působení církví je směřováno nejen na členy těchto společenství, ale také na další občany. Církve kladou důraz na rodinu, péči o slabé a nemocné, na občanskou integritu, a tak jsou prospěšné státu a všem lidem. Konfesijní stát à rebours je takový stát, který povýšil ateistickou ideologii do postavení náboženství a vyznání. Totalitní komunistické státy jsou v podstatě náboženské: mají své obřady, které vytěsňují křesťanskou bohoslužbu a snaží se ji nahradit (KLDR, Kuba, Vietnam, Čína). V některých komunistických státech byla částečně tolerována náboženská svoboda (konání obřadů v kostele), ale šlo pouze o taktiku. K úplné likvidaci náboženství mělo dojít prostřednictvím nového vyučovacího oboru – vědeckého komunismu. Kvazikonfesní stát je takový, v kterém vládne jedna ideologie, jejíž součástí není sice výslovný ateismus, ale kvazireligiózní předznamenání (nacionalismus nabývající charakteru náboženského kultu a s ním spojený biologický rasismus). Příkladem je diktatura nacionálně socialistické dělnické strany v Německu (1933-1945). Náboženství bylo za nacismu prvkem slabošství a narušení bojového ducha. Rodiny i jednotlivci byli nuceni se stranicko-nacionalistického kultu účastnit a církevní sdružení mládeže i dospělých byla, jako nežádoucí konkurence, potlačena.
České konfesní právo v současnosti Konfesní právo zajišťuje uplatňování svobody náboženství a myšlení jak pro jednotlivce, tak i společenství věřících sdružených v církvích nebo náboženských společnostech. Stát na sebe bere povinnost chránit zájmy věřících i nevěřících. Stát zároveň zajišťuje podmínky pro uplatňování těchto svobod. Základním pramenem konfesního práva je Ústava a Listina základních práv a svobod. Konfesní právo se promítá do těchto oblastí: Školství a vzdělávací proces – církve a náboženské společnosti s tzv. zvláštními právy mají dle zákona o církvích a náboženských společnostech právo vyučovat náboženství na státních, soukromých a církevních školách. Na soukromých školách zakladatel může, ale nemusí, náboženství zařadit do výukového programu; výuka náboženství na veřejných školách v ČR je zaručena na ústavněprávní úrovni. Na církevních školách je buď náboženství povinné či vedeno jako volitelný předmět. Církevní školy vznikají na základě školského zákona, vztahují se na ně právní předpisy pro školy veřejných zřizovatelů. Běžné náklady jsou hrazeny státem, investiční náklady a budova školy příslušným náboženským společenstvím. V současné době je na území ČR asi 140 církevních škol (MŠ, ZŠ, gymnázia, VOŠ, konzervatoře). Teologické fakulty (5) mají právo vzdělávat své duchovní, jsou součástí veřejných vysokých škol a vydávají vlastní vnitřní předpisy, které dávají ke schválení akademickému senátu VŠ dle zákona o vysokých školách. Ozbrojené síly – v Armádě ČR a v ostatních ozbrojených silách nesmí být nikdo omezován ve svobodě víry, ať jde o profesionálního vojáka nebo vojáka v záloze. O vojáky se starají vojenští kaplani, kteří mohou vykonávat bohoslužby, ale jejich hlavní náplní práce je péče o lidský rozměr života těch, kteří pracují ve vojenském prostředí. Na praktickou stránku věci dohlíží Vojenská duchovenská služba, která vznikla na základě Dohody o duchovní službě mezi Ministerstvem obrany, Ekumenickou radou církví ČR (ERC) a Českou biskupskou konferencí (ČBK) v roce 1998. V současné době má Armáda ČR 40 vojenských kaplanů. Vojenským kaplanem může být pouze člen církve nebo náboženské společnosti se zvláštním právem dle zákona o církvích a náboženských společnostech. Vězeňství – v současné době upravuje Dohoda o duchovní službě, která byla uzavřena roku 2013 mezi Vězeňskou službou České republiky, ERC a ČBK, podmínky pro práci duchovních církví a náboženských společností se zvláštním právem s vězni ve výkonu trestu nebo ve vazbě. Dále tyto podmínky upravují zákon o výkonu vazby a zákon o výkonu trestu odnětí svobody. Vězeňská duchovní služba se skládá z vězeňských kaplanů, kteří mohou vykonávat např. bohoslužby, pastorační návštěvy, rozhovory, zajišťovat duchovní literaturu, organizovat besedy nebo koncerty. Zdravotní a sociální péče – Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví byla uzavřena mezi ČBK a ERC roku 2006 a umožňuje posílat do zdravotnického zařízení nemocniční kaplany, kteří zde poskytují duchovní péči nemocným bez rozdílu vyznání. Dohody se využívá také pro sociální zařízení. Tuto oblast rámcově upravuje také zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, který stanovuje právo pacienta, který je hospitalizován, na duchovní péči. Zároveň upravuje možné odmítnutí zdravotnického pracovníka poskytnout zdravotní službu v případě, že by její poskytnutí odporovalo jeho svědomí nebo náboženskému vyznání. Pokud jde o sociální a zdravotnické ústavy, byly zakládány náboženskými společnostmi po roce 1990. Jde především o ústavy katolických charit a evangelických diakonií. Tyto ústavy poskytují péči lidem bez rozdílu vyznání. Podobně činí i církevní nemocnice. Doposud však chybí komplexní zákonná úprava pro zajištění duchovní péče ve všech těchto zařízeních, náboženských i nenáboženských. Rodina – právní systém státu a právní systém náboženských společností se v rodinné oblasti stýkají ve dvou zásadních záležitostech, které jsou předmětem konfesního práva – jedná se o uzavření sňatku a náboženskou svobodu dětí. Občanský zákoník umožňuje výběr uzavření manželství náboženskou nebo občanskou (civilní) formou. Obě formy jsou platné a jsou si rovné. Právo náboženské svobody nezletilých dětí a právo být bez vyznání je zaručeno zákonem o církvích a náboženských společnostech. Zákon o ústavní výchově upravuje právo na náboženskou svobodu dětí, které vyrůstají mimo systém rodinné péče. Pohřební právo a hřbitovní právo – Zákon o pohřebnictví se zabývá právním zajištěním účasti náboženských společenství na péči o lidské pozůstatky, o pozůstalé, o výkon náboženských pohřebních obřadů i správy pohřebišť, včetně výkonu vlastnického práva k pohřebištím. Financování náboženských společností – Církve a náboženské společnosti jsou na území ČR financovány z více zdrojů. Jsou to výnosy sbírek konaných při bohoslužbách i mimo ně nebo pravidelné příspěvky i nepravidelné dary, které upravují vnitřní předpisy těchto společenství. Dalšími finančními zdroji jsou např. dědictví, odkazy či výnosy majetků již dříve nabytých (pozemky, budovy). Tyto částky jsou určeny na pokrytí nákladů na bohoslužebný provoz, na podporu církevních škol, církevních ústavů či studentů teologie. V současné době jsou financovány i na základě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Zákon o dani z příjmu umožňuje církvím a náboženským společnostem nedanit sbírky či příspěvky, případně zisk z podnikání (např. pronájem prostor) do výše 300 000 Kč za rok. Dary fyzických osob na kulturní, charitativní a církevní účely jsou odepisovány ze základu daní z příjmu. Kultura – Náboženská společenství v ČR plní důležitou kulturní funkci. Umožňují koncertní a divadelní činnost, poskytují své bohoslužebné prostory soukromým i církevním společnostem. Tato činnost není doposud nijak právně upravena. Podstatnou součástí našeho kulturního života jsou stavební památky. Zákon o státní památkové péči neobsahuje žádné speciální ustanovení týkající se náboženských společenství, ale ukládá povinnost vlastníkovi pečovat o kulturní památku na vlastní náklady, zachovat ji v dobrém stavu a chránit ji před poškozením nebo odcizením. Zákon umožňuje žádat finanční podporu na renovaci. Vzhledem k početnosti církevních památek (kláštery, kostely, fary, varhany, zvony, kapličky) a jejich velkému významu pro kulturu národa by využití dotací z veřejných zdrojů mělo být i v budoucnu oblastí, na níž se bude stát významně finančně podílet. Sdělovací prostředky – Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání ukládá provozovateli, aby pořady, které vysílá, nepodněcovaly k rasové nesnášenlivosti, k nenávisti barvy pleti, jazyka nebo náboženství. Pokud jde o náboženské vysílání, je spolupráce s náboženskými společnostmi smluvně zajištěna pouze s veřejnoprávní stanicí Český rozhlas. Dohodu o spolupráci uzavřela s ČBK a ERC v roce 1999. Česká veřejnoprávní televize uskutečňuje rovněž náboženské vysílání; spolupráce není zajištěna smluvní cestou, ale doposud nebyla zdrojem žádných kontroverzí. Tisk zajišťují některé církevní právnické osoby samy nebo prostřednictvím nakladatelství založených dle světského práva (Portál, Kalich, Karmelitánské nakladatelství). Trestní – zachování mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství upravuje zákon o církvích a náboženských společnostech. Duchovní jsou přímo osvobozeni od povinnosti oznámení, nemohou tedy být v tomto případě obviněni ze spáchání trestného činu neoznámení dle trestního zákoníku. Zachováním mlčenlivosti ale není dotčena povinnost překazit budoucí trestný čin.
Právní prameny Listina základních práv a svobod: Právo na svobodu vyznání je zakotveno v článku 15 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. V článku 16 Listina stanoví nezávislost církevních institucí a institucí náboženských společností na státních orgánech. Úmluva o právech dítěte: Svoboda ve výběru náboženství a myšlenkového směru je zakotvena v článku 14 Úmluvy o právech dítěte. Děti mají právo věřit, mohou praktikovat náboženské zvyky, pokud tím neomezují druhé lidi. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech zakotvuje v článku 18 svobodu každého člověka přijmout náboženství nebo víru. Evropská úmluva o lidských právech zakotvuje v článku 9 svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání každého člověka.