náhled|Četnická vlajka, „Za krále a vlast; svoboda nebo smrt“. Četnici, formálně Četnické oddíly jugoslávské armády, a také Jugoslávské vojsko ve vlasti a neformálně, hovorově jako Hnutí Ravná Hora, byli jugoslávské royalistické a srbsky nacionalistické hnutí a partyzánská síla v Osou okupované Jugoslávii. Ačkoli nešlo o homogenní hnutí, vedl je Draža Mihailović. Zatímco v dlouhodobých cílech byli proti Ose a v omezených obdobích se zapojovali do okrajových odbojových aktivit, zároveň se během téměř celé války zapojovali do taktických či selektivních forem kolaborace se silami Osy. Četnické hnutí přijalo politiku kolaborace vůči Ose a zapojovalo se do spolupráce v různé míře jak vytvářením modus vivendi, tak působením jako „legalizované“ pomocné síly pod kontrolou Osy., , , Postupem času a v různých částech země bylo hnutí postupně vtahováno do kolaboračních dohod: nejprve s loutkovou Vládou národní záchrany v Němci okupovaném Srbsku,, poté s Itálií v okupované Dalmácii a Černé Hoře, s některými jednotkami Ustašovců v severní Bosně a po kapitulaci Itálie v září 1943 přímo s Němci.
Četnici byli aktivní během povstání v okupovaném Srbsku od července do prosince 1941. Po počátečním úspěchu povstání uplatnili němečtí okupanti Hitlerovu formuli pro potlačování protinacistického odporu ve východní Evropě: poměr 100 popravených rukojmích za každého zabitého německého vojáka a 50 popravených rukojmích za každého raněného vojáka. V říjnu 1941 němečtí vojáci a srbští kolaboranti spáchali dva masakry na civilistech v Kraljevu a Kragujevaci, s celkovým počtem obětí přesahujícím 4 500 civilistů, z nichž většina byli Srbové. To přesvědčilo Mihailoviće, že zabíjení německých vojáků povede pouze k dalším zbytečným úmrtím desítek tisíc Srbů. V důsledku toho se rozhodl omezit četnické partyzánské útoky a vyčkat na spojenecké vylodění na Balkáně., , Zatímco četnická kolaborace dosáhla „rozsáhlých a systematických“ rozměrů, četnici sami svou politiku kolaborace označovali jako „využívání nepřítele“. Politoložka Sabrina Ramet poznamenala: „obojí, politický program četníků i rozsah jejich kolaborace, je bohatě, dokonce rozsáhle zdokumentován; je proto více než poněkud znepokojující, že se stále najdou lidé, kteří věří, že četnici dělali cokoliv jiného než se snažili uskutečnit vizi etnicky homogenního velkosrbského státu, kterou hodlali v krátkodobém horizontu prosazovat politikou kolaborace se silami Osy“.
Četnici byli součástí vzorce teroru a protipartyzánského teroru, který se během druhé světové války rozvinul v Jugoslávii. Používali teroristické taktiky proti Chorvatům v oblastech, kde žili Srbové a Chorvati smíšeně, proti muslimskému obyvatelstvu v Bosně, Hercegovině a Sandžaku, a proti komunisty vedeným jugoslávským partyzánům a jejich podporovatelům ve všech oblastech. Tyto taktiky zahrnovaly zabíjení civilistů, vypalování vesnic, atentáty a ničení majetku a prohlubování existujícího etnického napětí mezi Chorvaty a Srby.Djokic, Dejan. "Coming To Terms With The Past: Former Yugoslavia." History Today 54.6 (2004): 17–19. History Reference Center. Teroristické praktiky proti nesrbskému obyvatelstvu v NDH byly alespoň do určité míry reakcí na masakry Srbů prováděné Ustašovci, avšak největší četnické masakry se odehrály ve východní Bosně, kde předcházely jakýmkoli významným operacím Ustašovců. Chorvati a Bosňáci žijící v oblastech určených k začlenění do Velkého Srbska měli být bez ohledu na okolnosti očištěni od nesrbského obyvatelstva, a to v souladu s Mihailovićovou směrnicí z 20. prosince 1941. Teror proti komunistickým partyzánům a jejich podporovatelům byl motivován ideologicky. Několik historiků považuje četnické činy v tomto období za projev genocidy. Odhady počtu obětí způsobených četníky v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině se pohybují mezi 50 000 až 68 000, přičemž v oblasti Sandžak je registrováno více než 5 000 obětí. Zničeno bylo asi 300 vesnic a malých měst spolu s velkým množstvím mešit a katolických kostelů.
Etymologie Původ slova četnik není zcela jasný. Někteří se domnívají, že vzniklo z tureckého slova çete, znamenajícího „drancovat a vypalovat“,Tetsuya Sahara, "The Macedonian Origin of Black Hand". International Conference "Great War, Serbia, Balkans and Great Powers". Strategic Research Institute & The Institute of History Belgrade, 2015, s. 401–425, , s. 414. zatímco jiný názor uvádí, že bylo zděděno z praslovanského četa + nik, tedy „člen roty“.Marc L. Greenberg (2001). "Is Slavic četa an Indo-European Archaism?". International Journal of Slavic Linguistics and Poetics 43, s. 35–39. Slovo může také pocházet z latinského („shromáždění“ nebo „souhrn“). Sufix -nik je běžná slovanská osobní přípona označující „osobu nebo věc spojenou s něčím nebo do něčeho zapojenou“.
První použití slova četnik k popisu členů armádních a policejních jednotek se objevilo zhruba v polovině 18. století. Matija Ban použil slovo četnik v roce 1848 v souvislosti s potřebou vytvořit ozbrojené jednotky mimo Srbské knížectví, které by působily proti osmanské vládě po vzestupu nacionalismu na Balkáně. Na konci 19. století se pojem rozšířil na členy vojenských či polovojenských organizací se srbskými etnonacionalistickými cíli. Od roku 1904 byl srbský termín běžně používán pro označení člena balkánské partyzánské síly nazývané (), znamenající „oddíl“ nebo „četu“, tedy vojenské čety. Dnes se slovo četnik používá k označení členů jakékoli skupiny, která následuje „hegemonní a expanzivní politiku řízenou ideologií Velkého Srbska“. Pro činnost četnických skupin se užívalo slovo .
Pozadí Před rokem 1918 thumb|upright=1.3|Vojin Popović se skupinou četnických velitelů v roce 1912 Osmanská nadvláda trvala dlouhé období. V prvním srbském povstání, které začalo v roce 1804, sehrály oddíly banditů () důležitou roli, dokud rozsáhlé boje neposkytly Osmanům převahu a povstání nebylo roku 1813 potlačeno. Druhé povstání vypuklo o dva roky později a partyzánská válka byla znovu využita s výrazným efektem, což napomohlo vzniku částečně nezávislého Srbského knížectví, které bylo v roce 1833 výrazně rozšířeno a roku 1878 získalo plnou nezávislost. V tomto období a až do konce 19. století přetrvával zájem o partyzánskou válku, přičemž knihy na toto téma byly zadávány srbskou vládou a vydány v letech 1848 a 1868. Čtyři roky po získání nezávislosti se knížectví stalo Srbským královstvím.
První zmínka o četnicích na území bývalé Jugoslávie pochází z roku 1903. Bělehradský lékař Milorad Gođevac tehdy zřídil první četu. V letech 1904 až 1912 odcházely malé skupiny bojovníků, kteří byli soukromě verbováni, vyzbrojováni a financováni v Srbsku, do oblasti Makedonie v rámci Osmanské říše s cílem osvobodit tuto oblast od osmanské vlády a anektovat ji k Srbsku bez ohledu na přání místního obyvatelstva. Tyto skupiny byly převážně vedeny důstojníky a poddůstojníky v aktivní službě v Královské srbské armádě a srbská vláda brzy převzala řízení těchto aktivit. Podobné síly byly do Makedonie vysílány také Řeckem a Bulharskem, které si rovněž přály začlenit region do svých států, což vedlo k tomu, že se srbští četnici střetávali se svými rivaly z Bulharska i s osmanskými úřady. S výjimkou sociálnědemokratického tisku byly tyto četnické akce v Srbsku podporovány a interpretovány jako jednání v národním zájmu. Tyto četnické aktivity z velké části ustaly po mladoturecké revoluci v Osmanské říši v roce 1908. Četnici byli aktivní v balkánských válkách v letech 1912–1913; během první balkánské války proti Osmanům byli využíváni jako předvoje k oslabení nepřítele před postupujícími armádami, k útokům na komunikace za nepřátelskými liniemi, k šíření paniky a zmatku, jako polní četnictvo a k zavádění základní správy v okupovaných oblastech. Rovněž se velmi osvědčili proti Bulharům během druhé balkánské války.Po balkánských válkách byly četnické oddíly využívány k pacifikaci nových území získaných Srbskem během válek, což občas zahrnovalo i terorizování civilistů.
Protože se četnici během balkánských válek osvědčili, využila je srbská armáda stejným způsobem i v první světové válce; a přestože byli užiteční, utrpěli těžké ztráty. Na konci srbského tažení v letech 1914–1915 ustoupili společně s armádou při velkém ústupu na Korfu a později bojovali na makedonské frontě. Černohorští četnici rovněž bojovali proti|rakousko-uherské okupaci této země.
Na konci roku 1916 byly organizovány nové četnické oddíly k boji v Bulhary okupovaném jihovýchodním Srbsku. Z obavy před represáliemi proti rozsáhlému povstání vyslala srbská armáda zkušeného četnického vůdce Kostu Pećance, aby zabránil jeho propuknutí. Když však Bulhaři začali provádět odvody Srbů do armády, stovky mužů se připojily k četnickým oddílům. To vyústilo v toplické povstání v roce 1917 pod vedením Kosty Vojinoviće, ke kterému se nakonec připojil i Pećanac. Povstání bylo zpočátku úspěšné, ale nakonec bylo Bulhary a Rakousko-Uherskem potlačeno a následovaly krvavé represe proti civilnímu obyvatelstvu. Pećanac poté využil četníky k sabotážím a nájezdům proti bulharským okupačním jednotkám, poté pronikli do rakousko-uherské okupační zóny. Krátce před koncem války byly četnické oddíly rozpuštěny, některé byly poslány domů a jiné začleněny do zbytku armády. 1. prosince 1918 bylo bezprostředně po válce vytvořeno Království Srbů, Chorvatů a Slovinců spojením Srbska, Černé Hory a oblastí Rakouska-Uherska obývaných jihoslovanským obyvatelstvem.
Meziválečné období náhled|Četnici na přehlídce v Bělehradě, cca 1920. Díky svým vojenským výsledkům od roku 1904 patřili četničtí veteráni mezi přední srbské vlastenecké skupiny v novém státě. V roce 1921 byla v Bělehradě organizována „Četnická asociace pro svobodu a čest vlasti“, kterou založili četničtí veteráni s cílem pěstovat četnickou historii, šířit četnické vlastenecké myšlenky a pečovat o vdovy a sirotky po padlých četnících, stejně jako o invality z řad četníků. Asociace byla zároveň politickou nátlakovou skupinou a od počátku vyvstávaly otázky ohledně jejího vedení a politické ideologie. Zpočátku byl hlavním politickým vlivem v organizaci liberální Demokratická strana, avšak snaha o vliv ze strany dominantní Lidové radikální strany vedla v roce 1924 k rozkolu. Proradikální prvky prosazující myšlenku Velkého Srbska se ve stejném roce od asociace odtrhly a vytvořily dvě nové organizace: „Sdružení srbských četníků pro krále a vlast“ a „Sdružení srbských četníků ‚Petar Mrkonjić‘“. V červenci 1925 se tyto dvě organizace sloučily do „Sdružení srbských četníků ‚Petar Mrkonjić‘ pro krále a vlast“, v jehož čele stál Puniša Račić, jenž byl v roce 1927 zvolen do Národního shromáždění jako zástupce Radikálů, a v roce 1928 tam zavraždil tři zástupce Chorvatské rolnické strany přímo na zasedání parlamentu v rámci atentátu v parlamentu. Račić předsedal rozsáhlým sporům až do zániku organizace. Po zavedení královské diktatury králem Alexandrem v roce 1929, kdy byl stát přejmenován na Království Jugoslávie, byla Račićova bývalá organizace rozpuštěna a bývalí odpůrci se znovu připojili k původní „Četnické asociaci pro svobodu a čest vlasti“, která byla oficiálně povolena.