Racek chechtavý (Chroicocephalus ridibundus) je menší druh racka, který hnízdí v holarktické oblasti od Kamčatky přes Sibiř po západní Evropu; ve 20. století se rozšířil i na Island, do Grónska a východní části Severní Ameriky. Jedná se o početný druh s globální populací odhadovanou na 4,8–8,9 milionu jedinců (2015). Od 70. let 20. století však dochází v řadě evropských zemí k poklesu stavů. V Česku početnost racka chechtavého mezi lety 1973–2011 poklesla asi o 90 %. Důvody nejsou zcela jednoznačné, patrně se bude jednat o kombinaci faktorů, jako je ztráta potravních příležitostí, změna obhospodařování rybníků nebo chemické znečištění životního prostředí.
Racek chechtavý má štíhlou postavu, červené nohy, bílé břicho, ocas a hrdlo. Křídla jsou svrchu světle šedá, spodní strana konců křídel je černá. V zimě má bílou hlavu s tmavým příuším. V létě je pro něj typická tmavě hnědá maska, která s příchodem zimy mizí. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně. Mladí ptáci mají nahnědlá křídla, tmavý ocas a v létě méně viditelné hnědé opeření na hlavě. Živí se různými druhy vodního a suchozemského hmyzu, žížalami i mořskými bezobratlými živočichy. Mohou se uchylovat ke kleptoparazitismu.
Hnízdí v koloniích v těsné blízkosti poklidných vodních ploch nebo přímo na nich. Pát racků utváří monogamní, často dlouholeté svazky. Samice klade 1–3 vejce, rodičovská péče je sdílená. Rackové chechtaví jsou v obraně svých kolonií agresivní a na veškeré vetřelce se za hlasitého pokřiku vášnivě snáší, čehož využívá řada jiných druhů vodních ptáků (vrubozobí, rybáci aj.), kteří s oblibou hnízdí v bezprostřední blízkosti racků chechtavých, což je účinná antipredační strategie.
Systematika Za popisnou autoritu druhu se považuje švédský přírodovědec Carl Linné, který racka chechtavého pod názvem Larus ridibundus zařadil do 12. vydání Systema naturae z roku 1766. Do rodu Larus byl racek chechtavý často zařazován až někdy do roku 2005, kdy vyšla fylogenetická studie poukazující na polyfyletický původu skupiny Larus. Racek chechtavý byl přeřazen do rodu Chroicocephalus, což je rod menších až středně velkých racků sdružující racčí druhy z celého světa.
Nejbližším příbuzným racka chechtavého je racek hnědohlavý (Chroicocephalus brunnicephalus). Ve starších zdrojích se uvádí poddruh racka chechtavého subsp. sibricus ze severovýchodní Sibiře; avšak moderní taxonomisté jej neuznávají a považují racka chechtavého za monotypický taxon. Druhové jméno ridibundus pochází z latiny, ve které doslova znamená „chechtavý“ (ridere = „smát se“).
Popis vlevo|náhled|200x200pixelů|Šat první zimy Racek chechtavý patří se svou délkou 34–39 cm a váhou 225–350 g mezi menší druhy racků. Rozpětí křídel se pohybuje v rozmezí 100–110 cm. Racek chechtavý má špičatá, dlouhá křídla, malou hlavu, dlouhý krk a krátký ocas. Podobně jako u dalších druhů menších racků, i u racka chechtavého se rozlišují dvě věkové skupiny opeření: do 1. roku (juvenilní šat, šat první zimy a šat prvního léta) a od 1. roku dále (dospělý šat zimní a letní). Obě pohlaví jsou zbarvena stejně. náhled|200x200pixelů|Detail tmavě hnědé masky dospělce v letním šatu Šat prvního roku se vyznačuje variabilními odstíny hnědé a šedé, přičemž konečky křídel působí černě. Letní juvenilní šat (zhruba od poloviny června do srpna) mláděte má zrzavou či nahnědlou hlavu a hruď. Šíje a lopatky jsou tmavě hnědé až červenohnědé s peřím světlých okrajů. Krovky jsou šedé, přes střední krovky se táhne hnědě skvrnitý pruh, tzv. karpální páska. Ramenní letky jsou tmavé se světlými okraji. Vnější letky jsou bílé s nepravidelnou příměsí černé. Velké ruční krovky jsou bílé, občas s nevýrazným tmavším pruhováním. Ocas je bílý s černou páskou ve spodní části. Zobák je žlutavě masový s tmavým koncem, nohy jsou také žlutavě masové. Šat první zimy (zhruba od září do dubna) zůstává na křídlech, ocasu, nohou i zobáku stejně zbarvený jako v šatě letním, avšak hlava a tělo nabírají podobu dospělce v zimě. Šat prvního léta (zhruba od dubna do srpna) je podobný šatu první zimy, avšak řada jedinců má částečnou tmavou kápi různé intenzity, typicky méně výraznou než u dospělců. Hnědá na křídlech a na ocasu je vybledlá, často nejvíce koncem léta před prvním pelicháním. Kořen zobáku a nohy mají oranžovočervený nádech.
Dospělec má spodinu bílou, často s narůžovělým nádechem, horní část těla je šedá. Ocas je bílý, duhovky tmavé, zobák červený s černým koncem, nohy červené. Zobák se v určitém světle může z dálky jevit jako černý. Na konci spodní strany křídel se nachází tmavé pole. Zimní šat dospělce má bílou hlavu s tmavým příuším a různě tmavým stínováním na temeni a krku. Letní šat dospělce má výraznou hnědočernou masku, která z dálky působí spíše černě. Tato maska nezasahuje na šíji jako u racka černohlavého (Ichthyaetus melanocephalus). Oční kroužek je červený.
Výskyt, populace a ohrožení Racek chechtavý má holoarktický typ rozšíření. Hnízdí v mírném pásu Evropy a Asie od Velké Británie po Kamčatku a severní Japonsko. Do severní, jižní a západní Evropy přitom začal expandovat až od 19. století, hlavně pak v letech 1950–1980. Rozšíření hnízdního areálu druhu bývá dáváno do souvislosti s vhodnějším klimatem, sníženou mírou perzekuce (odstřel, sběr vajec), lepšími potravními příležitostmi i zlepšenou nabídkou hnízdních možností na nově budovaných nádržích. Ve 20. století rozšířil svůj areál dále k západu – zahnízdil na Islandu (1911), v Grónsku (1969) a v roce 1977 v Kanadě, kde nyní hnízdí na pobřeží Newfoundlandu a v oblasti zálivu Svatého Vavřince. Evropská populace racků chechtavých se od konce 19. století a hlavně v průběhu 20. století výrazně zvyšovala. Od 70. let 20. století však začal být v řadě evropských států zaznamenáván početní úbytek; jednalo se mj. o Švédsko, Finsko a Česko, od 80. let také o Nizozemsko, Dánsko, Litvu, Bulharsko i části Ruska nebo Spojeného království. Na snižování početnosti měla vliv řada faktorů spíše lokálního charakteru, které jsou podrobněji probírány v následující kapitole. Těžiště evropského rozšíření druhu se nachází v pobřežních oblastech a nížinaté rybniční krajině střední Evropy.
Populace ze severních oblastí jsou tažné, v ostatních končinách jsou částečně tažné nebo dochází k zimní disperzi. Řada ptáků táhne přezimovat na jih na atlantské pobřeží Evropy a do oblasti Středozemního moře, asijské populace zimují hlavně na severním pobřeží Tichého oceánu. Méně početně zimují v Africe severně od rovníku. Racek chechtavý vzácně, ale pravidelně zimuje i v oblasti Karibského moře, zatoulaní ptáci byli zjištěni až v severní Austrálii, jižní Africe, na Havajských ostrovech či Brazílii.
Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako málo dotčený. V řadě evropských zemí včetně Česka racek chechtavý mezi lety cca 1980–2020 znatelně ubyl, avšak v některých jiných státech je populační trend druhu stabilizovaný nebo dokonce na vzestupu a druh se rozšířil v řadě nových oblastí včetně Severní Ameriky. Zdá se tak, že nové rozšíření druhu do jisté míry vybalancovalo místní úbytky, nicméně populační trend racka chechtavého je nejistý (neví se, jestli globální početnost stoupá nebo klesá). V roce 2015 se globální populace druhu odhadovala na 4,8–8,9 milionu dospělých jedinců, z čehož 4–5,97 milionů připadalo na Evropu. Globální populační trend může negativně ovlivnit ptačí chřipka, botulismus, ropné skvrny nebo znečištění prostředí chemikáliemi.
Početnost a ohrožení v Česku náhled|Kolonie racků chechtavých na Vrbenských rybnících Podobně jako v řadě dalších končin střední Evropy, i na českém území hnízdí racek chechtavý hlavně v nížinaté krajině a oblastech s vysokým počtem rybníků a vodních nádrží. V případě vhodné vodní plochy může zahnízdit i ve výše položeném terénu, jako je vodní nádrž Lipno (730 m n. m.), která představuje vůbec nejvýše položenou hnízdní lokaci českých racků chechtavých. K tradičním a nejpočetnějším oblastem kolonií racků chechtavých patří jižní a východní Čechy, jižní a střední Morava a nížinné Slezsko.
Česká populace racků chechtavých začala prudce stoupat po roce 1945, kdy některé kolonie začaly početně přesahovat 10 000 párů. V letech 1973–1977 dosáhla populace českých racků chechtavých početního maxima s odhadem velikosti na 200 000–350 000 hnízdních párů, což ve své době představovalo kolem 30 % populace středoevropských racků (srv. s odhadem 4–5 tisíc párů pro Slovensko ve stejném období). Ještě v letech 1981–1986 hnízdilo jen na lednických rybnících kolem 20 až 50 tisíc párů, což dokonce přesahuje odhady celkové početnosti druhu na území Česka po roce 2020. Od 80. let 20. století se začala populace druhu v Česku zmenšovat. vlevo|náhled|Juvenilní jedinec na Brněnské přehradě V roce 1989 se počet hnízdících racků chechtavých na území Česka odhadoval na 80–150 tisíc párů, a v letech 2001–2003 to bylo již jen 50–100 tisíc párů a roku 2011 již snad jen 19 550 párů, což představovalo asi 90% pokles oproti stavu z let 1973–1977. Některé kolonie zmizely úplně, u jiných byly zaznamenány dramatické poklesy. Nové kolonie jsou v Česku zaznamenávány jen zřídka a typicky se jedná jen o dočasná hnízdiště malého množství párů. Český ornitolog Jiří Šebestian dokonce v roce 2022 prohlásil, že racek chechtavý je „v posledních dvaceti letech nejrychleji ubývající [ptačí] druh“ v Česku. náhled|Kolonie racků chechtavých na Vrbenských rybnících Důvody dramatického úbytku racka chechtavého v Česku se mezi ornitology stále diskutují. V minulosti byl racek chechtavý často viděn jako škodná, což vedlo k jeho aktivnímu pronásledování, typicky prostřednictvím ničení hnízd a sbírání vajec. Rybářům vadilo, že racci konzumují vysoké množství ryb v rybnících, chovatelé bažantů zase racky vinili ze zabíjení bažantích mláďat a početné racčí kolonie měly vliv i na kvalitu vody nádrží s pitnou vodou. Poslední doklad ničení kolonie na území Česka však pochází z roku 1982, čili z úbytku celkové populace nelze vinit pouze aktivní pronásledování v minulosti. K poklesu patrně přispěla intoxikace prostředí cizorodými látkami. Na Chomoutovském jezeře v Litovelském Pomoraví takto v roce 2010 uhynulo kolem 1440 racků chechtavých, kteří zemřeli po intoxikaci rodenticidem. Vedle přímých otrav rackům hrozí i sekundární otravy po požití chemicky ošetřené rostlinné nebo živočišné stravy.
Z dalších faktorů, které se patrně podepsaly na snížení stavů českých racků chechtavých, lze jmenovat vytlačování jinými druhy racků, které původně na Česka létaly jen na zimu, avšak nově zde začaly hnízdit. Dalším důvodem úbytku je patrně zefektivnění a intenzifikace zemědělství, což mělo za následek pokles potravních příležitostí. Racky může ohrožovat i fluktuace rybničních hladin, díky kterým může dojít k zatopení hnízd, při poklesu hladiny zase může vzniknout suchá pěšina pro predátory přirozené (prase divoké (Sus scrofa), liška obecná (Vulpes vulpes), kuna lesní (Martes martes) aj.) i invazivní (psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides), mýval severní (Procyon lotor) atp.). V Česku se jako nejvhodnější způsob ochrany jeví zachování a ochrana mokřadních biotopů.
Biologie a chování
Stanoviště vlevo|náhled|Hejno racků chechtavých v Turecku