Tvořivost neboli kreativita (z lat. creo = tvořím), také invence (z lat. invenio = nalézám, objevuji), je zvláštní soubor schopností, které umožňují uměleckou, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost. Ta se projevuje jako vynalézavost, jako vznik nového, originálního díla nebo myšlenky, popř. tvůrčím řešením problémů.
Vymezení Nejčastěji se tvořivost vymezuje jako „generování nových, neobvyklých, ale také přijatelných, užitečných myšlenek, řešení, nápadů“. Tvořivý proces je potom charakterizován dvěma základními prvky, což je originalita (novost, původnost) a užitečnost (hodnota, prospěšnost).
Pro výsledky činnosti, které lze označit jako tvůrčí, ale mají negativní sociální hodnotu (nové mučicí nástroje, plynové komory, atomová bomba atd.) užívají někteří autoři pojem antikreativita, negativní tvorba či protispolečenská tvořivost.
Klasifikace tvořivosti Tvořivost lze rozčlenit podle oblasti lidské činnosti, v níž se uplatňuje, na tvořivost uměleckou a tvořivost vědecko-technickou. Někteří autoři upozorňují na společné znaky tvořivosti v obou oblastech: „Umělecká tvorba je projevem téhož tvůrčího potenciálu jako jiná tvorba, ale zatímco výsledky vědy a techniky pronikají do lidské činnosti ve smyslu objektivního zkoumání a přetváření světa i člověka, umění hledá především lidské rozměry tohoto pronikání. Umění završuje vývoj člověka a jeho díla, započatý vědeckými a technickými prostředky.“ Autor dále upozorňuje, že umělecké dílo více než vědecké a technické vyvolává a vyžaduje tvůrčí přístup i u svého příjemce (divák, posluchač, čtenář).
Stupně kreativity
Flanagan rozlišuje následující kategorie tvořivosti: Produktivita – plodnost, množství idejí Kreativita – kvalita idejí, novum Ingenuita (důmyslnost) – objevování problémů a jejich invenční, překvapivé řešení. Stupně tvořivosti dle Maňáka: expresivní (spontánní) – díla a produkty vznikající z náhlého vnuknutí, z vnitřní potřeby a nutkání inovativní – vznik novinek vůči běžné praxi, záměrné úsilí o něco nového inventivní – vynalézavost, originalita, nová řešení emergentní – projev génia.
Klasifikace vzniklého produktu Bakalář a Erazím klasifikují vědecko-technickou tvůrčí činnost podle vzniklého produktu. Výsledkem tvůrčího procesu může být: Objev – nejvyšší stupeň – základní vědecké poznání Vynález – aplikace vědy nebo tvořivé inženýrské práce Pedagogický vynález – řešení sice známé, ovšem nově didakticky využité Nekonvenční řešení – nové postupy a podmínky, ne však vynález.
Tvořivý člověk Ve snaze nalézt biologické faktory, jež ovlivňují či podmiňují tvořivost člověka, zkoumali vědci vliv pohlaví, inteligence, pravolevé orientace a dalších. Výsledky ovšem vždy ležely v mezích statistické chyby a žádný z těchto faktorů tedy nelze pokládat za ukazatel biologických dispozic pro kreativitu jedince. Ohledně vztahu tvořivosti jedince a jeho inteligence se ukázalo, že pro hodnoty IQ nad 120 nelze prokázat korelaci s vyšší tvořivostí. Pro vysokou míru tvořivosti není mimořádná inteligence třeba a v některých případech může být dokonce na překážku.
Vlastnosti a rysy tvořivé osobnosti: vnímání a asociace tvořivé osoby směřují k menší všeobecnosti a typičnosti projevuje zájem o formu a eleganci, není svázána přesností a pečlivostí je intuitivní a emfatická, psychicky náladová, má zájem o lidské jednání je otevřená, vnímavá, libuje si v nových přístupech je esteticky, emocionálně a sociálně senzitivní využívá vlastní představivosti a fantazie překračuje hranice konvencí a je málo konformní (nejde s dobou) je zvídavá a snadno se nechává inspirovat okolím má široké zájmy je hravá, často využívá například přirovnávání a srovnávání.
Tvůrčí proces Dávné společnosti připisovaly vznik vynikajících uměleckých děl i myšlenek božské inspiraci či vnuknutí múz. Stará řečtina neměla pro tvořivost zvláštní slovo a užívala slovesa poiein (dělat) nebo ktizein (budovat, zakládat). Platón pokládal výtvarná díla za pouhou nápodobu, přesto proces tvůrčího poznání popsal takto: „Když se ty jednotlivé věci, jména a výměry (…) vespolek o sebe třou, v laskavých posudcích jsouce opravovány a s nezávistivým užíváním otázek a odpovědí, tu konečně vyšlehne oheň poznání a rozumu o každé jednotlivé věci, při největším úsilí, jakého je člověk schopen.“Platón, Listy VII., 344b.
Pojem tvoření (hebr. bárá) vznikl z biblické představy stvoření z ničeho, ale až v renesanci se začal běžně připisovat i člověku. „Génius“, ve starém Řecku božstvo, je od osvícenství označením pro velmi tvořivého člověka. Koncem 19. století se úvahami o tvořivém myšlení zabývali významní vědci, například fyzik Hermann von Helmholtz (1896), matematik Henri Poincaré (1906) nebo sociolog Max Wertheimer.
Jeden z prvních modelů tvůrčího procesu při řešení problémů publikoval roku 1926 sociální psycholog a ekonom Graham Wallas. Model navazoval na předchozí názory, byl dále rozpracováván a v podstatě se používá dodnes. Autor tvůrčí proces rozdělil do čtyř návazných fází: Příprava – člověk stojí před výchozí problémovou situací, která může být neurčitá (něco nefunguje jak má a neví se proč) či určitá (vnější zadání, jasně měřitelné rozdíly mezi skutečným a očekávaným). V této fázi dochází tedy k pojmenovávání, analyzování a zpracování problémové situace. Inkubace nebo zrání – oproti předchozí fázi, kdy hrála roli spíše logika (analýza, zpracování), se do procesu zapojuje intuice. Řešitel získává od problému vědomě odstup (ne vždy), v mysli zpracovává data a nechává je „vyzrát“. Podle Wallase se problém a jeho logicky a analyticky zpracované aspekty přesouvají do podvědomí, kde probíhá hledání řešení a jakási podvědomá analýza. Vznikají prozatím nekonkrétní nápady a myšlenky. Iluminace či osvícení je rovněž intuitivní a projevuje se náhlou konkrétní myšlenkou, nápadem. Řešitel již přestává být hledajícím a stává se objevitelem. Gestalt psychologie tento okamžik nazývá „AHA prožitkem“. Verifikace či ověřování, zda nalezené řešení problému odpovídá vstupní problémové situaci a zda je lze uplatnit v praxi.
Teorie tvůrčího procesu Tvůrčí proces je středem zájmu mnoha výzkumů z oblasti psychologie a kognitivní vědy. Různé interpretace výsledků těchto výzkumů vedli k různým teoriím o tom jak kreativní chování vzniká a jakým způsobem probíhá.
Inkubace Inkubace je přestávkou od aktivní snahy vyřešit problém, která může přinést vhled. Od doby, kdy byla začleněna do Wallasova modelu tvůrčího procesu, je tato přestávka v centru pozornosti mnohých výzkumů. Ward vypočítává všechny hypotézy, které byly sestaveny k vysvětlení toho, proč přestávka napomáhá tvůrčímu procesu a upozorňuje na část empirických důkazů, které naznačují, že hlavní přínos přestávky je v zapomínání. Bez přestávky se totiž řešitel problému mnohem snadněji zasekne ve slepé uličce díky fixaci na klamné nápovědi.
Tuto teorii můžeme vnímat v kontrastu s teorií starší, která tvrdí, že řešení problémů se za záhadných okolností vynořují z podvědomí, zatímco je vědomí zaujato něčím jiným, což umožňuje vytváření nových a originálních propojení myšlenek bez toho, aby tento proces byl narušován snahou vědomí o zachování řádu.
Divergentní a konvergentní myšlení Viz níže.
Kreativní kognice „Kreativní kognice je produkcí něčeho nového a zároveň užitečného“
Teorie kreativní kognice je přirozeným rozšířením její mateřské disciplíny — kognitivní psychologie. Kreativní kognice má dva cíle. Prvním je rozšířit vědecké chápání kreativity skrze adaptaci konceptů, teorií, metod atd. Druhým cílem je rozšíření vědeckého chápání kognice obecně za pomoci výzkumných pozorování kognitivních procesů, které se odehrávají během obyčejných činností.
Kreativní kognice se snaží posunout za tradiční psychometrické přístupy, jako je spolehnutí se na výsledky testů divergentního myšlení (viz níže) jako indikátorů kreativního fungování. Je totiž důležité rozlišovat mezi kreativitou jako takovou a „výkonem“ v těchto testech.
Některé výzkumy předpokládají, že tvůrčí proces probíhá ve dvou fázích. V první fázi si jedinec vytvoří určité mentální reprezentace, které tato teorie nazývá preinventivními strukturami. V druhé fázi z těchto struktur skládáme nápady a řešení. Tato teorie víceméně vychází z výsledků některých výzkumů, které naznačují, že i když lidé využívají svou imaginaci k vytváření nových myšlenek, činí tak většinou predikovatelným způsobem v rámci již existujících konceptů a kategorií.Ward, T.B. (1995). What’s old about new ideas. In S. M. Smith, T. B. Ward & R. A. & Finke (Eds.) The creative cognition approach, 157–178, London: MIT Press. Hans Welling popisuje čtyři základní mentální operace kreativní kognice. Jsou jimi: aplikace, analogie, kombinace a abstrakce.
Příkladem aplikace může být například práce právníka. Právník musí najít nejvýhodnější cestu mezi důkazy prezentovanými u soudu a existujícími justičními koncepty. Jeho představivost je limitována tím, že si nemůže vymýšlet důkazy a zákony a ani nevytváří nové koncepty práva. Pracuje již s existujícími informacemi a ty aplikuje takovým způsobem, aby bylo rozhodnuto ve prospěch jeho klienta.
Analogii definuje Finke a spol. jako „objevení použitelnosti existujícího schématu na novou situaci.“ Stejně jako u aplikace jsou i v rámci analogií kreativně použity již existující struktury. Příkladem může být například impresionismus nebo surrealismus. Surrealismus je založen na myšlence předčit každodenní realitu, prvně se objevuje v literatuře a analogií je zde pozdější vyjádření této myšlenky i v hudbě či vizuálním umění.
Kombinace je sjednocení dvou a více konceptů k vytvoření nového. Příkladů můžeme najít mnoho, od chemie, přes inženýrství až k umění. Konkrétním příkladem je například dvoušroubovice DNA. Jde o kombinaci již známých stavebních prvků (nukeotidů, vodíkových vazeb a spirál) spojených dohromady.
Poslední mentální operací je abstrakce. Tu můžeme definovat jako mentální proces, při kterém objevujeme jakékoliv struktury, pravidelnosti, vzorce apod. které jsou přítomny v rámci různých percepcí , ať už fyzických či psychických. Abstrakce může být i procesem zjednodušení (například v rámci eliminace nepotřebných detailů k odkrytí základního vzorce, schématu nebo struktury. Polem užití abstrakce může být matematika, fyzika či biologie. Dobrým příkladem je Einsteinova Teorie relativity — v ní je vztah mezi časem a prostorem redefinován do nové abstrakce ve které jsou čas i prostor součástí stejné entity.
Explicitní-Implicitní interakce Helie a Sun se pokusili navrhnout vlastní teorii tvůrčího procesu, která se zakládá na pěti principech: Společná existence a rozdíly mezi implicitními a explicitními znalostmi. Vzájemné působení implicitních a explicitních procesů během většiny úloh Redundantní reprezentace explicitních a implicitních znalostí. Integrace výsledků explicitních a implicitních procesů Iterační metoda Tuto teorii lze chápat jako první krok k vytvoření procedurální teorie tvořivosti, která bude zahrnovat vhled, inkubaci a další příbuzné jevy.
Míšení konceptů Tato teorie předpokládá, že tvořivé myšlenky vznikají míšením složek jednotlivých scénářů a vztahů mezi nimi na hranicích mezi dvěma rozdílnými referenčními rámci.
Teorie zdokonalování Teorii zdokonalování z větší části vyvinula psycholožka Liane Gaborová. Tato teorie v zásadě tvrdí, že tvořivost vzniká na základě sebeřízení a sebezdokonalování. Klade důraz nejen na viditelný výsledek tvořivého procesu, ale i na vnitřní kognitivní restrukturalizaci a úpravu pohledu na svět, kterou s sebou tvoření přináší. Úkol se zde střetává s naším světonázorem a z této interakce ani jedna strana nevyjde nezměněna. Tento střet se opakuje dokud není úkol splněn, ale v té chvíli je samotné zadání úkolu nazíráno z poněkud odlišného úhlu a světonázor prodělal mírnou, nebo i drastickou změnu, neboť následuje obecnou tendenci všech světonázorů eliminovat kognitivní disonanci a vyhledávat soulad mezi všemi svými složkami, ať to jsou myšlenky, přístupy, nebo vědomosti.