náhled|180px|Maturitní fotografie Jindřicha Pruchy náhled|180px|Jindřich Prucha – Melancholický portrét náhled|vpravo|Pamětní deska v Čáslavi, z roku 1971 náhled|vpravo|Dům v Čáslavi, kde bydlel v letech 1894–1908 náhled|Stavení v zahradě samoty Županda, ve kterém si Jindřich Prucha zřídil svůj ateliér. Jindřich Prucha (29. září 1886 Uherské Hradiště – 1. září 1914 Komarów na haličské frontěDatabáze padlých v I. sv. válce, Průcha Jindřich (1886) ) byl český malíř, krajinář i pozoruhodný portrétista, významný kolorista, představitel fauvismu, impresionismu a expresionismu. Jeho obrazy stojí na intenzívním vnitřním prožitku umělce, opakovaným hledáním a novými začátky se jeví jeho tvorba i v krátkém období vzniku poměrně různorodá. Paradoxně ranější díla působí na první pohled modernějším dojmem, než díla pozdní, byť jsou obojí nositeli svébytných uměleckých hodnot. Podstatná část jeho tvorby se váže k pobytu v Železných horách. Mimo výtvarného nadání byl též dobrým houslistou, zpěvákem, sběratelem přírodnin, příležitostným básníkem a nadšeným sportovcem.
Dětství a rodinné zázemí Narodil se jako nejmladší z pěti dětí. Nejstarší sestra Vojslava, od dvaceti let téměř hluchá, byla Jindřichovi po celý život oporou a po jeho smrti opatrovala pozůstalost. Ne nadarmo je jejich vztah přirovnáván k souznění Vincenta a Thea Van Goghových. Následovali tři bratři, kteří zemřeli v útlém věku. Jindřich se narodil matce, které bylo čtyřiačtyřicet let. Ani jeden z rodičů neprožil utěšené dětství, proto každý svým způsobem usiloval o klidný společný domov. Otec byl pedant prosazující pořádek okolo sebe až panovačným způsobem, matka, žena bez většího vzdělání, ale citlivá, srostlá s přírodou a v mnohém směru nadaná, mu mnohé promíjela z vděku za vlastní rodinu a domov. Vřelé rodinné vztahy do značné míry určovaly i Pruchovy životní osudy. Relativně staří rodiče by rádi viděli syna existenčně zajištěného, ale i když se dožili náznaků uznání a úspěchu, Jindřichova pouť za vzděláním byla velmi křivolaká. Jindřich Prucha sice tušil vlastní malířské kvality, ale na druhou stranu velmi potřeboval vnitřně i prakticky dosáhnout oficiálního uznání. V době, kdy současně tvořili (a byli zhusta autoritami) akademici realismu starého ražení, generace ovlivněná impresionismem, symbolismem, secesí a dalšími směry konce 19. století, a zároveň nastupovala převratná moderna, reprezentovaná například kubismem, však bylo téměř nemožné se zachytit nějakého pevného bodu. Navíc otec, prakticky založený, měl docela jiné představy o synově životní dráze, a to i tehdy, když posléze svolil, aby se věnoval umění. Jindřich nechtěl své rodiče zklamat, ale jako vzdělaný člověk s rozhledem odmítal rutinu, řemeslo bez obsahu, jak sám říkal „chlebařinu“. Snad také proto opustil postupně všechny instituce, kde se pokoušel získat oficiální malířské vzdělání.
Otec Josef Prucha byl ve službách četnictva, takže rodina se několikrát stěhovala při jeho přeložení. Sestra Vojslava se narodila v Chotovinách u Tábora, odkud pocházela též matka Anna, rozená Procházková. Jindřich se narodil za otcova působení v Uherském Hradišti. V roce 1891 se stěhují do Klatov, kde Jindřich začíná chodit do školy. Zde se také naučil lyžovat a byl později průkopníkem tohoto sportu ve vnitrozemí tehdy spíše neznámého. Roku 1896 přicházejí do Čáslavi, kde o rok později Jindřich začíná navštěvovat gymnázium. Matka v té době již trpí těžkým revmatismem a záduchou, zdejší klima nedaleko zadýmeného nádraží jí neprospívá, otec nachází samotu Županda nad obcí Běstvina v Železných horách, kam jezdí na letní byt. Roku 1901 Župandu kupuje s úmyslem usadit se zde po odchodu do penze. Zde nalezne Jindřich Prucha svůj domov a kraj Železných hor se mu stává osudem. V letech 1904–1905 maluje své první oleje pod vedením pokrokového gymnaziálního profesora Kleina, který postřehnul nadání svého studenta a překračuje navyklý rámec tehdejší výuky kreslení.
Cesta za vzděláním – Praha, Mnichov a znovu Praha Po maturitě v roce 1905 uvažuje Prucha o přírodních vědách, nakonec z ryze praktických důvodů (Jindřich se jazyky snadno učí a uplatnění absolventa je perspektivní) začíná studovat filologii – čeština a němčina na pražské filozofické fakultě. Nedokáže však opustit umění. Vstupuje do pěveckého spolku Hlahol a jeho poznámky z přednášek jsou bohatě iluminovány. Dychtivě navštěvuje výstavy světového i domácího umění, sleduje výtvarné časopisy. Již v roce 1906 maluje první oleje na řece Doubravě jako reminiscence na práce Antonína Chittussiho, rodáka z nedalekého Ronova nad Doubravou (Prucha zažil ještě stařičkého otce tou dobou již dávno mrtvého umělce). Malování jej stále více přitahuje. V letech 1907–1908 navštěvuje v Praze po tři semestry soukromou malířskou školu Ludvíka Vacátka, žáka Pruchova pozdějšího mnichovského učitele.
Otec je roku 1908 přeložen do Prahy, již po roce je však penzionován a rodina se trvale stěhuje na Župandu. Jindřich maluje první závažný obraz Opukový lom a koncem roku 1908 jej předkládá spolu s obrazy Měsíční svit a Kampa a žádá o přijetí za člena Spolku výtvarných umělců Mánes, kam je začátkem příštího roku přijat jako mimořádný člen. Tento dílčí úspěch bere jako potvrzení správnosti svého rozhodnutí a sděluje matce, že nebude podstupovat závěrečné zkoušky na filozofii. V roce 1909 končí Jindřich v samém závěru předčasně studia filozofie rozhodnut věnovat se plně malířství. Musí ovšem nastoupit vojenskou službu jako tzv. jednoroční dobrovolník . Nastává útrpný rok, kdy se sotva může věnovat alespoň kresbě. Službu končí na podzim 1910 důstojnickými zkouškami a odjíždí na Župandu. Konečně má čas na malování. Jeho umění dosahuje prvního vrcholu, mezi mistrovská díla tohoto období patří například Vnitřek bukového lesa, Před bouří, Májový den, Chotěboř či Vnitřek kostela v Běstvině. Charakterizuje je kontrast i harmonie výrazně barevných ploch.
Zajímavým místním průsečíkem je v jeho životě nedaleký Kraskov, kde působí jeho přítel, učitel Antonín Zavadil. Sem zajížděl Pruchův vzor Antonín Slavíček, později například Oldřich Blažíček. Pruchův Vnitřek Kostela v Běstvině je svým chvějivým pojetím opozicí „narýsovaným“ Blažíčkovým chrámovým interiérům. Antonín Zavadil, ostýchavý přítel Pruchovy sestry, zobrazený na svěžím Portrétu učitele Zavadila, padl rovněž na samém počátku první světové války.
Na přelomu let 1910 a 1911 maluje Jindřich munchovský autoportrét Vlastní podobizna v zimním šatě, vyjadřující odhodlání tvořit i pochyby o správnosti této cesty. Po tři roky jsou Jindřichovy práce vytrvale odmítány k přijetí na mánesovské členské výstavy, což Prucha těžce nese, zvláště když mnohá přijatá díla pokládá za průměrná. Teprve v roce 1911 je přijat obraz Na Kozích hřbetech na vídeňskou výstavu spolku a počátkem dalšího roku se Jindřich Prucha stává řádným členem SVU Mánes. náhled|Jindřich Prucha – Vnitřek bukového lesa (1911) Tou dobou již s otcovým požehnáním odjíždí do Mnichova studovat na akademii. Dostává se do ateliéru prof. Hertericha, což současníci považují samo o sobě za uznání mimořádných umělcových kvalit. Zde vznikají Pruchovy nejvyspělejší kresebné práce, jak figurální kresby na akademii, tak expresívní obrázky črtané v ulicích Mnichova. Navštěvuje zde Munchovu výstavu, ale dívá se na jeho dílo již s odstupem. Inspiruje ho Stará pinakotéka, Prucha sleduje starověké umění Egypťanů, nadšen je obrazy El Grecovými; jako vzpomínky na domov vznikají pod jeho vlivem studie k Pohřbu, Vzkříšení a Ukřižování. Za hlavní přínos pobytu na akademii považuje zdokonalení techniky barev. Z kreseb, které vznikly v tomto období, je však patrna kreslířská jistota a umělec si také ověřil své portrétní schopnosti. Přes nesporný pozitivní vliv Pruchovi vadí strnulost akademie, která vede žáka k ideálu technicky virtuózního umělce, místo toho, aby jej tvořivě podněcovala (Stěžuje si, že profesorovou modlou byl Jordaens, a k tomu všechno směřovalo). Nakonec již v březnu 1912 Mnichov opouští. Po návratu domů tvoří volnou kopii El Grecova Laookonta, El Grecovy protáhlé figury ovlivnily i obraz Jarní touha. Vzniká rodinný Trojportrét, Jarní cesta, ale také obrazy Opuka a Z Borové, působící jako ozvěna fauvistického období. V Mnichově snil o velkolepém zpracování domácích námětů, myslil na složité figurální kompozice, ale konfrontace s domácí realitou je jiná. Prucha byl malíř, který potřeboval kontakt se skutečností, neuměl si vymýšlet. Citově je příchod domů pro Pruchu těžký – sestra nesdílí jeho pojetí figurální tvorby podnícené akademií, a také otec považuje časný návrat z Mnichova za jednoznačný neúspěch. Jindřich se proto snaží dokončit vzdělání doma.
V Praze se informuje o podmínkách přijetí na pražské akademii, ale odradí ho formální překážky a nevlídné přijetí Maxem Švabinským. Nakonec studuje na pražské technice deskriptivní geometrii a profesuru kreslení u Adolfa Liebschera – škola měla vychovávat středoškolské učitele kreslení. Vyžadované precizní pojetí školních prací pozoruhodně kontrastuje s uvolněnými skicami z pražského prostředí, které vznikaly ve volném čase. Jindřich Prucha moderní umění považuje za své poslání, i když s některými trendy se nemůže ztotožnit, odmítá především kubismus. V momentě, kdy se zdá, že to bude jediný přípustný názor, chce dokonce zanechat malování. Ve škole, jako už dříve v Mnichově, však cítí, že je vlečen někam nazpět, jeho umělecký názor není slučitelný s vyděláváním peněz za cenu ústupků. Zároveň se cítí zavázán rodičům a nechce je zklamat. Tento rozpor vyústí v únoru 1913 v uměleckou i osobní krizi, uvažuje i o sebevraždě.
Konečně svůj – poslední roky života V roce 1913 Prucha studia opouští. V Praze ještě maluje drobné studie míněné jako pokus o obživu se ctí, vzniká obraz Zlatá ulička, nakonec získá otcovu „pozvánku“ domů, znovu maluje na Župandě. Vzniká Melancholický autoportrét. Po expresívním období 1910–1911, které je někdy považováno za nejsilnější, se přiklání v tvorbě k domácí tradici. V jeho uměleckém vyjadřování ale narůstá jistota sebou samým. Vznikají mistrovská díla, jako Doubravka u Spačic, Míčov. V červenci věnuje hodně energie výstavě v Ronově nad Doubravou, doprovodnou přednášku využívá k propagaci českého umění, vyzdvihuje Chittusiho, Alše i milovaného Slavíčka. Text se ale nedochoval. Po vojenském cvičení odjíždí na podzim téhož roku do Kameniček, kde se utkává po svém se Slavíčkovými náměty, ale vznikají i díla zcela svébytná, jako Kameničky v listopadu nebo Kameničky v mlze. Během měsíce maluje 13 obrazů.
Na jaře 1914 maluje díla, z nichž některá později Jarmila Kubíčková označuje za desetidílný cyklus pod názvem Jaro v Železných horách, mimo jiné Lichnici v máji, Suchý den a slavný obraz Ptáčnice. Teprve nyní jsou přijaty obrazy Zlatá ulička a Chalupy v Železných horách na výroční výstavu SVU Mánes a potěší ho příznivá kritika jeho prací. Pro kraskovské děti maluje rozměrné kulisy k divadelnímu představení Zakletá princezna Zlatohlávka s motivem kraskovské návsi. Vzniká poslední autoportrét, vyzařující svobodu, jistotu, ale možná též tušení neblahé budoucnosti. V červnu ještě vystavuje v Chotěboři, vracejí se staré náměty – Bukový háj, Kozí hřbety a Opukový lom, na kterých si ověřuje cestu, kterou od prvního provedení námětů urazil. Maluje poslední krajiny Žně a Po žních.
Po mobilizaci narukuje 27. července. Je ubytován v Močovicích u Čáslavi, naposledy se schází se sestrou a podnikají výlet podél Janského potoka do krajiny dětství. Týden na to, 21. srpna, odjíždí na haličskou frontu. Zde ještě vzniká několik posledních chvatných kreseb. Oficiálně padl 1. září 1914, měsíc před svými osmadvacátými narozeninami, v době, kdy po dlouhém hledání a pochybování konečně nalezl směr své umělecké cesty. Dlouho do podzimu o něm rodina nemá zprávy, jeho smrt je potvrzena teprve s několikaměsíčním zpožděním.
Citový život