Vilém Kandler, , (29. února 1816 Chrastava – 18. května 1896 PrahaArchiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Vojtěcha, sign. VO Z11, s. 96) byl česko-německý (böhmischer) malíř a restaurátor fresek, následovník Josefa Führicha a římských nazarénů. Maloval historické, žánrové a náboženské obrazy. Svými kresbami krajin se starožitnou architekturou přispíval do žánrových alb litografií a barvotisků Haasovy tiskárny v Praze.
Životopis Vilém / Wilhelm Kandler se narodil v Chrastavě (rodišti umělců Josefa von Führicha a Gustava Kratzmanna) jako nejstarší syn Michaela Kandlera (1787–1857) a matky Theresie.Děti Michaela a Theresie Kandler: Anna († 1848 v Žatci), Justina (* 1813 – † 1844 v Plzni), Wilhelm (* 1816), Eduard (* 1818), Maria (* 1822), Franz (* 1823 – † 1847 ve Vdni), Moritz (* 1825 – † asi kolem r. 1842/1843 v Praze) a dvě děti zemřelé do roku 1847.Policejní přihlášky, Praha, Michael Kandler Vilémův otec si na živobytí vydělával jako malíř (samouk) a štafír, stejně jako otec chrastavského rodáka Josefa Führicha nebo z nedalekého Wartenberka zakladatel uměleckého rodu Maxů. Nejprve pozlacoval rámy obrazů, které později doplňoval svými autodidaktickými malbami.
Uživit neustále se rozrůstající rodinu jako štafír a pozlacovač v Chrastavě bylo pro Michaela Kandlera stále obtížnější, takže zpráva o kolonizaci polského území mu přišla jako lákavé řešení svízelné finanční situace. Nejprve podnikl cestu do Varšavy, kde se rozhodl následovat vyzvání polského místodržícího a ruského velkoknížete Konstantina ke kolonizaci ruského Polska v Kališské gubernii. Strastiplná cesta za ukrutných mrazů, při které si uhnal plicní onemocnění, tamní nepříznivé klima a stesk rodiny po bývalém domově ho nakonec donutily k návratu.
V roce 1824 se rodina usadila v Chomutově, kde osmiletý Vilém pokračoval ve školní docházce. Po třech letech se rodina přestěhovala do Žatce. Vilém začal kreslit a kolorovat již ve třetím roce svého života, později ho v jeho uměleckém nadání podporoval i jeho učitel Anton Hübel a v malbě ho školil také vlastní otec. Jeho kresba žateckého řetězového mostu (prvního takového mostu v Čechách) přilákala pozornost tehdejšího krajského hejtmana Ferdinanda von Wussina natolik, že Vilémova otce pověřil vedením nové provizorně zřízené žatecké školy pro výuku kresby.
Praha 30. a 40. léta 19. století Vilém Kandler v letech 1830–1835 studoval malířství na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Františka Waldherra, Františka Tkadlíka<ref>KOTALÍK Jiří: Alamanach Akademie výtvarných umění v Praze. k 180 výročí založení (1799-1979). AVU a NG Praha 1979, s. 89</ref> a zejména u Josefa Führicha, který byl jeho celoživotním vzorem. Výtvarníkem byl také jeho mladší bratr Eduard (* 1818), který se stal rytcem. Pro prestižní zakázku výzdoby kaple sv. Rafaela Klárova ústavu slepců v Praze byl Kandler císařským dvorním malířem Eduardem Gurkem doporučen, aby se společně s Antonínem Lhotou naučil u mnichovských mistrů Johanna Baptisty Müllera a Josefa Holzmaiera technikám freskové malby a mozaiky. Roku 1842 již v pražském adresáři inzeroval jako samostatný malíř historií a bydlel ve Vyšehradské ulici čp. 413/7.
Není přesně jasné, kdy se rodina Kandlerových přestěhovala ze Žatce do Prahy, v roce 1834 se otcův zdravotní stav údajně natolik zhoršil, že byl sotva schopen vykonávat jakoukoliv práci. V důsledku toho musel Vilém Kandler přerušit studium na umělecké akademii a nastoupit jako kreslič vzorků do továrny. Podle povinné evidence obyvatel rodina Kandlerových bydlela v Praze teprve od roku 1837.
Vilémovo neustálé potýkání s chudobou ukončila až zakázka pátera Franze Hockeho, přítele v Praze zesnulého knížecího arcibiskupa pasovského Leopolda hraběte Thun-Hohensteina, na obraz „Kázání svatého Prokopa / Predigt des hl. Prokop” pro kostel svatého Martina v Kozlech. náhled|upright|Vilém Kandler: Císař Maxmilian I. v dílně Albrechta Dürera (r. 1841), olejomalba, zakoupil páter Jeroným Josef Zeidler, opat Strahovského kláštera na pražské výstavě náhled|upright|Vilém Kandler: Odpočinek svaté rodiny na útěku do Egypta (r. 1842), olejomalba 40 x 50 cm, jedna ze závěrečných prací na Akademii výtvarných umění Obraz se líbil, takže následovaly další zakázky. S krajinářem Karlem Würbsem vytvořil kresby náboženských výjevů a pohledů na Prahu pro mědirytiny pražského nakladatelství, ilustracích pro knihu „Das Panorama des Universums zur erheiternden Belehrung für Jedermann und alle Länder”, která vyšla v roce 1837 v tiskárně synů Gottlieba Haase v Praze. Führich zůstal Kandlerovým vzorem, což se projevilo na jeho prvním větším cyklu „Otče náš”, který vyšel roku 1838 v Hennigově litografickém ústavu s textem profesora Vihana.
Císařský dvorní malíř Eduard Gurk, který v Praze pobýval u příležitosti chystající se korunovace císaře Ferdinanda I. (7. září 1836), navrhl zpracování kresebných kopií nástěnných maleb bývalé Korunní komory na hradě Karlštejně. Profesor pražské Akademie Antonín Lhota začal společně s Kandlerem nejprve s kresbami nástěnných maleb na schodišti Velké věže. Z důvodu blížící se korunovace byli Gurkem z Karlštejna odvoláni a následně pověřeni rekonstrukcí mozaiky ze 14. století na Zlaté bráně pražské katedrály. I když se z časových důvodů omezili jen na opravu poškozených míst, měla tato celkem náhodná prestižní zakázka pro Kandlera zásadní význam.
Současně totiž probíhala z popudu ředitele Akademie výtvarných umění Tkadlíka a architekta Krannera na vrchu svatého Vavřince (Laurenziberg) výzdoba křížových zastavení. K vypracování fresek podle Führichových kreseb byli z Mnichova povoláni malíři Johann Baptist Müller (1809–1869) a Josef Holzmaier. Jak Lhota tak i Kandler se stali jejich pozornými žáky.
V roce 1836 se Paul Alois Klar, spravující po otci Ústav pro nevidomé, rozhodl pro výstavbu nového ústavního objektu (na Klárově čp. 131/III). Projekt na dvoupatrovou pozdně empírovou budovu vypracoval architekt Vincenc Kulhánek a plány pro ústavní kapli architekt Josef Ondřej Kranner. V roce 1838 převzal Vilém Kandler s Antonínem Lhotou a dalšími malíři od Paula Aloise Klara zakázku na výzdobu kaple freskami podle Führichových návrhů. V té době se zrovna Kandler přihlásil do prvního konkursu Klarova stipendia pro výtvarné umělce, z něhož kvůli Klarově zakázce odstoupil. Fresky v „Kapli Svatého Rafaela Archanděla” patří mezi největší životní dílo Viléma Kandlera.
Studijní pobyt v Itálii 1843-1850 Po několika olejomalbách, vystavených pražským Uměleckým spolkem, začalo nejpodnětnější období jeho uměleckého života. V roce 1843 se opět přihlásil do konkursu o Klarovo dvouleté umělecké stipendium, které mu bylo ve výši 300 zlatých ročně uděleno s tím, že namaluje votivní dílo pro kostel svého křtu v Chrastavě (obraz svatého Josefa pěstouna). V srpnu 1843 se vydal na cestu, pobyl krátce ve Vídni a pokračoval do Benátek, kde se seznámil s německým malířem Casparem Scheurenem z Düsseldorfu, při další cestě přes Padovu a Bolognu do Florencie s umělci Heinrichem Stohlem z Vídně, Švýcarem Amilcarem Daveriem, architektem Francem Krügerem z Drážďan a malířem historických obrazů Friedrichem Eugenen Schubackem z Altony.Libussa: Jahrbuch für 1859, Calve, s. 291-374: Wilhelm Kandler. Biographische Skizze von Franz Isidor Proschko.
V Římě, kam dorazil 30. září 1843, mohl díky Rudolfu hraběti von Lützow, rakouskému vyslanci u Svatého stolce ve Vatikánu, zdarma využívat bydlení v paláci Venezia (Gesandschaftshotel) c.k. rakouského místodržitelství. Zde se setkával s německým malířem Fritzem Overbeckem, sochařem Theodorem Wilhelmem Achtermannem, malířem Gebhardem Flatzem z Tyrolska, krajinářem Augustinem Ahlbornem a umělcem Johannem Martinem von Wagner z Bavorska. náhled|upright|Vilém Kandler: Pohled na Koloseum od jihozápadu ze zahradní terasy františkánského kláštera od kostela San Bon aventura al Palatino náhled|upright|Vilém Kandler náhled|upright|Vilém Kandler: olej na plátně (63.5 x 85 cm) Prostřednictvím mědirytce Josepha von Kellera z Düsseldorfu navázal Kandler kontakt s Emilem Braunem, tajemníkem královského pruského Archeologického ústavu na Kapitolu v Římě, od kterého obdržel zakázku na kresbu Michelangelova veledíla – monumentální nástropní fresky „Poslední soud” a kresbu stropu Sixtinské kaple. V květnu 1844 odcestoval Kandler ze starobylého etruského přístavu Civitavecchia do Neapole, kde se v královském Muzeu Capodimonte nacházela kopie původního nepřemalovaného (bez zahalení nahých postav) Michelangelova Posledního soudu od malíře Marcella Venustiho.
V Neapoli se seznámil s německým malířem historických pláten Karlem Merklem z Lipska a penzionovaným medailérem Antonem Scharffem z Vídně. Do Říma se vrátil v září roku 1844, kam byl později v roce 1847 z Prahy povolán mladý malíř a mědirytec Konrád Wiesner, který měl Kandlerovi návrhy a řadu jiných obrazů ze Sixtinské kaple vyrýt do mědi. Dílo nedokončil, jelikož po půl roce zemřel. Ke konci roku 1844 navštívil Řím mecenáš umění bavorský král Ludvík I., s kterým se Kandler setkal na uvítací slavnosti ve vile „Poniatowski” (nyní je vila součástí etruského muzea Museo nazionale etrusco di Villa Giulia). Ještě před ukončením roku dorazila do Říma objednávka probošta Petra Weebera z Jindřichova Hradce na oltářní obraz „sv. Kateřiny Sienské” a oltářní obraz „Nejsvětější Trojice” pro kostel v Nadějově. V létě 1845 se oba obrazy nacházely ve stavu dokončení.
V prosinci 1845 navštívil Řím ruský car Mikuláše I., k jehož přivítání byla uspořádána umělecká výstava, do které mohl každý umělec právě se v Římě nacházející zaslat dvě díla. Na této výstavě prodal Kandler obraz „Kázání Jonášova v Ninive”.Památky archaeologické a místopisné: organ Archaeologického sboru Musea království Českého a Historického spolku v Praze. Praha: Archaeologický sbor Musea království Českého, 1854, s. 190-191: Obrazy vlasteneckého malíře Viléma Kandlera. Velmi silným zážitkem se pro Kandlera stalo nejen úmrtí papeže Řehoře XVI., ale hlavně atmosféra věřících kolem investování papeže Pia IX. na Svatý stolec, vyhlášené papežské amnestie 16. července 1846 a papežem Piem IX. celebrovaná mše o svátku Nanebevzetí Panny Marie v bazilice Santa Maria del Popolo.
Kandler zažil v Římě také revoluční rok 1848: 27. března 1848 rozbouřenými lidovými masami stržení impozantního rakouského císařského erbu s výsostnými znaky všech provincií z budovy rakouského velvyslanectví a následné jejich ničení (při pohledu na dupání po bílém českém lvu s ním doslova lomcoval hněv), 5. listopadu 1848 vraždu ministerského předsedy Pellegrina Rossiho na schodech Cancellerie, útěk papeže Pia IX., Benátskou republikou odebrání paláce Venezia, vyvěšení rudé republikánské čapky na obelisku náměstí del Popolo, obléhání a 30. dubna 1849 obsazení Říma francouzskou armádou, návrat papeže Pia IX. a 21. dubna 1850 opětovné vyvěšení rakouského císařského znaku na budovu rakouského velvyslanectví. Státní znak namaloval Kandller náhradou za původní zničený a zrovna tak vyhotovil na žádost papeže Pia IX. i znak pro Svatý stolec. Všechny své zážitky si zapisoval do deníku, který byl po částech publikován v ročence „Libussa” v letech 1859 až 1860, vydávané Paulem Aloisem Klarem.
Na přímluvu tehdy slavného malíře Gebharda Flatze bylo Kandlerovi dvouleté stipendium uděleno i pro třetí rok a vzhledem k tomu, že v letech 1846 až 1850 se nikdo do konkursu o stipendium nepřihlásil, mohl být Kandlerův studijní pobyt s ročním stipendiem 300 zlatých nakonec prodloužen až do roku 1850.Národní listy. Praha: Julius Grégr, 2.10.1898, 38(271), s. 2. V Římě ho dostihly z domoviny tři smutné rodinné zprávy: v roce 1844 zemřela v Plzni sestra Justina (provdaná za finančního úředníka Wojacka), v roce 1846 bratr Franz (hodinářský učeň ve Vídni) a nakonec v roce 1848 sestra Anna (nešťastně provdaná v Žatci za Lichtnera).Podle zápisků v deníku zemřeli V. Kandlerovi 3 sourozenci během pobytu v Čechách (jedním z nich byl Moritz) a 3 sourozenci během pobytu v Římě (Justina, Franz, Anna).