Slabičná rovnováha (též komplementarita délky) je pravidlo výslovnosti severogermánských jazyků (s výjimkou dánštiny) – faerštiny, islandštiny, norštiny a švédštiny. V těchto jazycích je přízvučná slabika vždy dlouhá. Podle tohoto pravidla je v této slabice buď dlouhá samohláska (následována jednou krátkou nebo žádnou souhláskou), nebo je samohláska krátká následována foneticky dlouhou souhláskou. Mohou tedy nastat tyto kombinace: dlouhá samohláska (+ krátká souhláska) krátká samohláska + dlouhá souhláska (+ krátká souhláska)
Je-li za přízvučnou samohláskou více než jedna souhláska, samohláska je obvykle krátká a první souhláska ve skupině je dlouhá. Dvojhlásky (nejsou ve švédštině) se podle tohoto pravidla chovají jako dlouhé samohlásky.
Příklady norsky: – střecha, – děkuji švédsky: – špatný, – přát si, – dobrý, – mluvit, – ostrov
Za fonologický distinktivní (rozlišující) rys se obvykle považuje délka samohlásky. Délka následující souhlásky je k ní komplementární (doplňková). Dlouhé souhlásky se proto za samostatné fonémy obvykle nepovažují. Jsou tedy pozičními (polohovými) variantami (alofony) téže hlásky.
Literatura
Kategorie:Severogermánské jazyky Kategorie:Fonetika