Valdštejnové (německy Waldstein nebo též Wallenstein) jsou starý český šlechtický rod, větev markvartického rozrodu, jejíž jméno je odvozeno od hradu Valdštejn. Připomínají se od 13. století. Již v následujícím století se oddělila větev Brtnických z Valdštejna, která pak až do pobělohorských konfiskací sídlila na Vysočině na hradě Rokštejn a v Brtnici. Nejznámějším členem rodu byl Albrecht z Valdštejna (1583–1634), který se jako úspěšný vojevůdce třicetileté války stal osobností celoevropského významu. Kromě vojenských úspěchů vynikl jako pragmaticky smýšlející velkostatkář, v pobělohorských konfiskacích získal obrovský majetek v severních a východních Čechách. Jeho Frýdlantské vévodství bylo z ekonomického hlediska zcela samostatně fungujícím správním celkem, jemuž se navíc díky Albrechtově prestiži vyhýbaly nájezdy nepřátelských vojsk. Nevyzpytatelné politické postoje a vliv mimo kontrolu císařského dvora vedly nakonec k jeho pádu. V roce 1634 byl na popud císaře Ferdinanda II. zavražděn v Chebu a jeho majetek byl zkonfiskován. Jen menší část statků zůstala ve vlastnictví jeho příbuzných.
Pád Albrechta z Valdštejna neohrozil stoupající vliv ostatních linií rodu, všichni katoličtí Valdštejnové byli v roce 1628 povýšeni do hraběcího stavu (hraběcí titul byl nicméně udělen právě Albrechtovou zásluhou). Významné majetkové zázemí a společenské postavení pro své potomky vybudoval především nejvyšší purkrabí Adam mladší z Valdštejna (1570–1638), který se taktéž obohatil po Bílé hoře. Několik generací jeho potomků zastávalo významné funkce v zemské správě Českého království, v diplomacii i u císařského dvora ve Vídni. V roce 1656 po vymřelém rodu Sezimů z Ústí převzali Valdštejnové dědičnou hodnost nejvyššího kraječe Českého království (tento čestný post zastávali členové rodu při korunovacích a součástí titulatury zůstal do zániku monarchie v roce 1918). V roce 1758 jim byl přiznán nárok na jméno a erb spřízněného vymřelého rodu Vartenberků, od roku 1861 jim patřilo dědičné místo v rakouské panské sněmovně. Až do 20. století patřili Valdštejnové k nejbohatší šlechtě v Čechách, před vznikem Československa v severních a západních Čechách a na Vysočině vlastnili přes 50 000 hektarů půdy.Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen; Praha, 1891 s. 634-650 dostupné online V různých historických epochách se Valdštejnové podíleli na rozvoji průmyslu – v roce 1715 byla na jejich panství v Litvínově založena textilní manufaktura, v 19. století založili v Plzni slévárnu přebudovanou později na Škodovy závody.
V roce 1945 byl majetek Valdštejnů zestátněn na základě Benešových dekretů a členové rodu dnes žijí převážně v Rakousku. Z jejich bývalých sídel jsou dnes veřejnosti přístupné zámky Mnichovo Hradiště a Duchcov ve správě Národního památkového ústavu. Mimoto jim krátce nebo delší dobu patřily bývalé královské hrady Křivoklát, Bezděz nebo Radyně. Až do 20. století byl majetkem rodu Valdštejnský palác v Praze vystavěný Albrechtem z Valdštejna. Palác je dnes sídlem Senátu České republiky.
Historie náhled|Erb pánů z Valdštejna v 13. století náhled|Erb pánů z Valdštejna v 16. století Původ Valdštejnů Hrad Valdštejn (Waldstein) založil v období let 1260–1280 (přesné datum známo není) šlechtic Jaroslav z Hruštice (Hruštice byla tvrz u Turnova), nebo jeho syn Zdeněk. Jaroslav se psával s predikátem z Hruštice v letech 1238–1239. Pocházel z bohaté a vlivné rodiny Markvarticů, kteří získali za službu Přemyslovcům rozsáhlá panství v severních Čechách. Otcem Jaroslava byl Markvart z Března, purkrabí v Děčíně, matkou byla Hostilka. Jaroslav, zakladatel rodu Valdštejnů, měl tři bratry, mladšího Markvarta z Března, Chvala a zakladatele rodu Lemberků Havla z Lemberka.
Potomci zakladatele hradu Jaroslav z Hruštice, později s predikátem z Valdštejna, měl tři dnes známé syny. Dětenická a rotštejnská větev vymřely v 15. století. Syn Zdeněk založil hlavní větev rodu a ta se rozrostla na další větve rodu. Na zámku v Mnichově Hradišti je obraz, kde je vyobrazen bájný předek Valdštejnů, kterak přichází do vojenského ležení Přemysla Otakara II. se svými 24 syny. Je to zřejmě nadsázka, nicméně rodinu měl opravdu rozsáhlou.Hrady a zámky 1957, str.77 Jaroslavův syn Vok získal po dělení majetku kraj pod Kozákovem a postavil si zde svůj hrad Rotštejn. I tento Vok měl tři syny včetně dalšího Voka, který si hrad ponechal a kvůli němu se dostal do soudních pří se všemi okolními příbuznými.Hrady a zámky 1957, str.35
Na Valdštejnu zůstali Valdštejnové zhruba 100 let. Známí jsou Zdeněk z Valdštejna, ze svého působení u dvora krále Jana Lucemburského, či Hynek z Valdštejna, který se roku 1336 zúčastnil výpravy Jana Lucemburského na Litvu. Dalším byl Jan z Valdštejna, který půjčil markraběti Karlovi (pozdější král Karel IV.) 1500 kop grošů.Hrady a zámky 1957, str.38
Z lomnické větve vzešli Brtničtí Valdštejnové, jejichž příslušník Hynek zastával vysoké funkce, jeho bratr Jindřich vlastnil Brtnici a Heraltice. Jeho syna Zdeňka zvolili v roce 1619 v Brně stavovským direktorem. Hlavní štěpanická větev se v 15. století hojně rozvětvila do dalších rodových větví.
Valdštejnové v 17.–20. století Hostinská větev náhled|Erb Valdštejnů-Vartenberků (1758)|alt= náhled|vlevo|Císařský generalissimus Albrecht z Valdštejna (1583–1634) Zakladatelem hostinské větve byl Zdeněk z Valdštejna († 1525), který po otci vlastnil Hořice a v roce 1521 od svého švagra Jana z Vartenberka koupil panství Hostinné. Jeho potomci za složitých majetkoprávních poměrů vlastnili různé statky ve východních Čechách, z této linie pocházel také Albrecht z Valdštejna (1583–1634). Narodil se na tvrzi v Heřmanicích jako syn Viléma z Valdštejna, matka Markéta pocházela z rodu Smiřických. Albrechtovu výjimečnou kariéru předurčilo několik faktorů – solidní vzdělání, vstup do císařské armády a na doporučení jezuitů sňatek s bohatou dědičkou Lukrécií Nekšovou z Landeka. Albrechtovy osobní vlastnosti a přestup na katolickou víru mu umožnily další vzestup, na počátku třicetileté války stál již na straně Habsburků a v jejich službách byl pak v letech 1625–1630 vrchním velitelem císařské armády. V jejím čele dosáhl vynikajicích úspěchů v celé Evropě a souběžně budoval své zázemí v Čechách. V rámci pobělohorských konfiskací uplatnil svůj dědický nárok na majetek vymřelého rodu Smiřických, kteří byli tehdy nejbohatším českým rodem. Albrecht z Valdštejna následně skoupil řadu dalších statků v severních a východních Čechách, z nichž vytvořil frýdlantské vévodství se sídelním městem Jičín.
Na vzestupu Albrechta z Valdštejna profitovali i jeho příbuzní. Jeho bratranci Hanibal (1576–1637) a Jan Kryštof († 1655) byli v roce 1632 povýšeni do hraběcího stavu. Pokračovatelem této větve byl syn Jana Kryštofa Oktavián Ladislav (1646–1718), císařský tajný rada a místodržící Českého království, který sňatkem se svou vzdálenou příbuznou Marií Annou z Valdštejna získal jihomoravské Židlochovice. Židlochovické panství koupil v roce 1697 jeden z jeho zeťů, pozdější státní kancléř Filip Ludvík Václav ze Sinzendorfu. Oktaviánův mladší bratr Leopold Vilém (1650–1691) vlastnil Drahenice na Příbramsku a také Rožďalovice získané v roce 1650 od linie Adama mladšího z Valdštejna. V další generaci vynikl Leopold Vilém II. (1677–1748), který byl vyslancem v Polsku (1728–1733) a poté dlouholetým hejtmanem v Kladsku. V roce 1760 v této linii Valdštejnové ztratili panství Rožďalovice, posledním významným členem hostinské větve byl Emanuel z Valdštejna (1716–1789), biskup v Litoměřicích. Jeho starší bratr Jan Antonín (1714–1781) dosáhl v armádě hodnosti polního zbrojmistra. Díky sňatkům tato linie nakonec přesídlila do Uher, jejím posledním potomkem byl Albrecht z Valdštejna (1832–1886).
Hrádecká větev a potomstvo Adama mladšího z Valdštejna náhled|vlevo|Nejvyšší purkrabí Adam mladší z Valdštejna (1570–1638) Hrádecká větev má svůj název odvozen od středočeského panství Komorní Hrádek, které v roce 1556 koupil Jan mladší z Valdštejna († 1576), nejvyšší zemský sudí a nejvyšší komorník. Mimoto vlastnil i další statky, například Lovosice. Dědicem jeho majetku se stal syn Adam mladší z Valdštejna (1570–1638), který v první polovině 17. století vedle Albrechta z Valdštejna patřil k nejvýznamnějším osobnostem rodu. Přestoupil na katolickou víru a zastával řadu vysokých funkcí ve správě Českého království (nejvyšší hofmistr 1620–1627, nejvyšší purkrabí 1627–1638), zároveň se také obohatil na pobělohorských konfiskacích, i když původně byl zastáncem mírného postupu vůči povstalcům. Byl dvakrát ženatý, prostřednictvím druhé manželky Johanky ze Žerotína obohatil rodový majetek o moravská panství Židlochovice a Třebíč. V roce 1628 byl se svými syny i dalšími příbuznými povýšen do hraběcího stavu. Nejstarší syn Rudolf Maxmilián (1592–1649), který byl v letech 1637–1640 nejvyšším maršálkem Českého království, zdědil Třebíč a Židlochovice. Jeho syn Jiří Adam (1627–1666) byl císařským radou a komořím, po matce pocházel z vymřelého rodu Sezimů z Ústí a po Sezimech obdržel dědičnou hodnost nejvyššího kraječe Českého království. Sňatkem jeho dcery Marie Anny získal Židlochovice vzdálený příbuzný Oktavián Ladislav z Valdštejna (1646–1718), zatímco Třebíč se stala seniorátním fideikomisem, který přecházel vždy na nejstaršího člena rodu Valdštejnů. Z dalších Adamových synů zdědil Komorní Hrádek Jan Viktorin (1616–1673), který však začal kvůli dluhům svůj majetek rozprodávat. Od jeho vnuka, olomouckého kanovníka Jana Václava z Valdštejna (1674–1722), koupil Komorní Hrádek v roce 1713 jeho vzdálený příbuzný František Josef.
Z Adamových synů byl pokračovatelem rodu Maxmilián (1596–1655), který patřil k oblíbencům Ferdinanda II. a zastával vysoké funkce u císařského dvora, kde byl nejvyšším štolbou (1637–1642) a nejvyšším komorníkem (1652–1655). Byl předurčen jako univerzální dědic Albrechta z Valdštejna a po jeho smrti musel své nároky složitě obhajovat, v roce 1635 nicméně získal do dědičného vlastnictví panství Mnichovo Hradiště, Svijany, Dobrovice a Klášter Hradiště. Ze tří manželství měl početnou rodinu, dva synové měli další potomstvo. náhled|Erb Jana Josefa z Valdštejna na zámku Duchcov|alt= Nejmladší Maxmiliánův syn Jan Bedřich (1642–1694) byl předurčen k církevní dráze, stal se postupně biskupem v Hradci Králové (1668–1675) a arcibiskupem pražským (1675–1694), proslul především jako budovatel rodové rezidence v Duchcově. Jeho starší bratr František Augustin (1628–1684) se prosadil u dvora, kde zastával funkci nejvyššího dvorského maršálka, a jako majitel seniorátního fideikomisu Třebíč inicioval přestavbu kláštera na reprezentační zámek. Další dva bratři Ferdinand Arnošt a Karel Ferdinand měli další potomstvo. Karel Ferdinand (1634–1702) se uplatnil jako vlivný diplomat, později zastával vysoké funkce u císařského dvora a získal Řád zlatého rouna. Po otci zdědil Svijany a Loučeň (1655), po nejstarším bratru Ferdinandu Arnoštovi převzal Mnichovo Hradiště (1657), na základě složitých majetkoprávních poměrů a příbuzenských vztahů vlastnil krátkodobě také další velká panství. Jako přední císařský diplomat a dvořan se ale v Čechách zdržoval jen výjimečně. Jeho jediný syn Karel Arnošt (1661–1713) byl též významným diplomatem, byl vyslancem ve Španělsku, Polsku, Francii a Portugalsku. Za války o španělské dědictví padl do francouzského zajetí, po propuštění se stal ve Vídni nejvyšším komořím a státním ministrem, obdržel také Řád zlatého rouna. Byl majitelem panství Dobrovice, Svijany a Loučeň, od roku 1708 také uživatelem výnosu seniorního fideikomisu Třebíč. Nechal postavit loučeňský zámek, vzhledem ke svým aktivitám se stejně jako otec v Čechách vyskytoval jen výjimečně. Zemřel bez mužského potomstva, většinu majetku převzal synovec a zároveň zeť Jan Josef.