Norská nářečí jsou mluvené formy norského jazyka, omezené na určité oblasti Norska. Nářečí mají v Norsku velkou prestiž. Nářeční nebo nářečně zabarvená mluva se často používá v rozhlase, literatuře, divadle apod. Existují literární díla psaná dialektem.
Norská nářečí se dělí do dvou velkých skupin:Berkov (2002), s. 163–164, 323. východonorská nářečí (), kam patří i skupina nářečí Trøndelagu (), a západonorská nářečí (), ke kterým náleží i skupina severonorská ().
Některá nářečí jsou vzájemně tak odlišná, že nemusí být pro obyvatele jiných oblastí dobře srozumitelná.
Východonorská nářečí mají následující rysy, kterými se liší od západonorských: Pravidlo rovnováhy: Ve dvouslabičných slovech, jejichž první slabika byla ve staré norštině dlouhá, došlo k redukci druhé slabiky, v Trøndelagu zcela zanikla. U slov s historicky krátkou první slabikou k této redukci/zániku nedošlo. Např. v tvarech infinitivu (tzv. „rozštěpený“ infinitiv; viz Hlavní rysy): < (házet) vs. (číst). Tzv. „tlusté l“ – zvláštní hláska, poziční varianta (alofon) //, vzniklá z původní skupiny /rð/.
Vymezení oblastí 250px|Mapa norských nářečí Mapa norských nářečí Západonorská nářečí Aust-Agder Vest-Agder Rogaland Sogn a Fjordane Møre a Romsdal
Severonorská nářečí Nordland Troms Finnmark
Východonorská nářečí Telemark Vestfold/Østfold Akershus Buskerud Oppland/Hedmark
Trøndelagská nářečí Møre a Romsdal Trøndelag
Hlavní rysy Infinitivní formy Jedním z hlavních rozlišujících prvků norských nářečí je zakončení infinitivu. Podle toho, zda se užívá jediné zakončení, nebo více zakončení – tzv. rozštěpený infinitiv – se nářečí dělí na východní a západní.
Jediné zakončení (západní nářečí) -a, např. å vera, å bita, obvyklé na jihozápadě Norska, včetně oblastí kolem Bergenu a Stavangeru; -e, např. å være, å bite, obvyklé v Tromsu, Finnmarku, v oblasti Sogn a Fjordane a Møre a Romsdal, v jižních provinciích a několika dalších oblastech; bez koncovky, obvyklé v některých oblastech Nordlandu.
Dvě různá zakončení (východní nářečí) rozštěpený infinitiv, končí buď -a, nebo -e, obvyklé ve východním Norsku; rozštěpený infinitiv s odpadáním koncovky (nepřízvučného -e), obvyklé v některých oblastech Trøndelagu.
Rozštěpená distribuce koncovek má kořeny ve slabičné délce sloves ve staré severštině. Staroseverská slovesa s krátkou slabikou si zachovala původní koncovky, které byly přízvučné. Slovesa s dlouhou slabikou buď koncovku zcela ztratila, nebo jejich zakončení bylo redukováno na -e.
Dativ V některých nářečích se dochovaly tvary dativu (3. pádu) – původní germánský systém čtyř pádů byl zredukován na dva (nominativ a genitiv), současná norština vyjadřuje syntaktické vztahy převážně pomocí předložek a slovosledu. Dativ se ještě někdy používá severně od hlavního města Oslo, v Romsdalu a v okolí Trondheimu. Formy dativu se místně značně liší. Dativ se z nářečí postupně vytrácí, používají ho převážně starší generace.
Tlusté L Dalším důležitým rysem, který odlišuje východonorská nářečí od západonorských, je existence tzv. „tlustého“ l (retroflexního ). Tento jev se vyskytuje ve východním Norsku a v přilehlých oblastech Švédska.
Jedná se o poziční variantu (alofon) //, která vznikla z původní skupiny /rð/. Později nahradila i původní [l] v některých pozicích, např. sol (slunce). V některých nářečích se tímto způsobem vyslovuje koncové -rd, např. bord (stůl).
Palatalizace V severních oblastech, zahrnujících především trøndelagská a severonorská nářečí, se některé souhlásky vyslovují palatalizovaně („změkčeně“): . V oblasti na jih a jihozápad od Trondheimu se tak vyslovují ve všech pozicích, jinde jen v hlavní (přízvučné) slabice
Výslovnost /r/ Ve většině oblastí Norska se vyslovuje přední /r/, alveolární vibranta (jako v češtině). V oblastech jižního a západního Norska s centry Kristiansandem, Stavangerem a Bergenem se však vyslovuje uvulární („ráčkované“) /R/.
Odpadání -r v neurčitých plurálových formách V některých oblastech odpadá koncové -r v tvarech množného čísla podstatných jmen bez určitého členu. -r na většině území východního Norska, na jihozápadním pobřeží a na územích severně a východně od Stavangeru; -r zcela mizí – jižní cíp Norska, pobřeží severně od Bergenu, vnitrozemí u Trondheimu; -r mizí pouze v některých slovech – pobřeží okolo Trondheimu, většina území severního Norska; -r zůstává v některých slovech a u pravidelných podstatných jmen ženského rodu – jedna pobřežní oblast v Nordlandu.
Měkké souhlásky Jako „měkké“ souhlásky se v norštině označuje znělá výslovnost /p, t, k/ jako [b, d, g], např. skip (loď). Tato výslovnost je typická pro pobřežní pás mezi Stavangerem a Arendalem v jihozápadním Norsku.
NářečízápadonorskáseveronorskávýchodonorskátrøndelagskáTlusté lNe,s výjimkou Møre a RomsdalNe,s výjimkou větší části Nordlandu, Bardu a MålselvuAno,s výjimkou Západního TelemarkuAnoPalatalizaceNe,s výjimkou oblasti severně od SognefjordenuAnoNe,s výjimkou Hedmarku a oblasti severně od OpplanduAnoInfinitivE-infinitiv: Agder, Møre a Romsdal A-infinitiv: Rogaland, HordalandE-infinitiv: v Nordlandu však koncovka odpadá u většiny sloves Rozštěpený infinitiv: Bardu, MålselvRozštěpený infinitiv: u některých sloves zakončení -a, u jiných -eRozštěpený infinitiv: u některých sloves zakončení -a nebo -å, u jiných koncovka odpadáOsobní zájmenajámy eg/e/ime/mi æg/ævi/ve jeg/jevi/veznačně rozdílnéSlabý ženský rodurčitý tvar jednotného číslaklokka (hodiny)Většinou -o/-å (klokko/klokkå),-a v Agderu a Sogn a FjordaneVětšinou -a (klokka),kromě Nordlandu, kde se jednotlivá nářečí značně liší-a Většinou -aněkdy -o/-å na pobřeží jižně od Trondheimského fjorduSilný ženský rodurčitý tvar jednotného číslaboka (kniha)Různé-a (boka) na jihu a severu-o/-å (boko/bokå)-e/-i/-æ/-ei (boke/boki/bokæ/bokei) ve vnitrozemí-a (boka)Většinou -a-e/-i/-æ/-ei v horských oblastech na západě-aUvulární RAno,s výjimkou oblasti severně od SognefjordenuNeNeNeMěkké souhláskyAno,v Agderkystenu a ve větší části Rogalandu, jinak tvrdé souhláskyNeNeNe
Reference
Literatura
Externí odkazy
Kategorie:Norština