Vila Tugendhat v Brně je ojedinělým projevem funkcionalistického a internacionalistického uvažování německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe, který v roce 1928 vypracoval návrh stavby na zakázku manželů Grety (1903–1970) a Fritze (1895–1958) Tugendhatových. Grete, rozená Löw-Beerová a prvně provdaná Weissová, byla jedinou dcerou významného moravského textilního průmyslníka Alfreda Löw-Beera (1872–1939). Parcela i financování celé výstavby vily byly svatebními dary mladým novomanželům, kteří se vzali roku 1927. Fritz Tugendhat byl také dědicem textilních továren, které provozoval jeho otec Emil (1867–1928). Od roku 1958 byla vila využívána jako zdravotnické zařízení, roku 1995 byla prohlášena Národní kulturní památkou. Po mnohaleté snaze odborníků v oblasti dějin architektury i architektů byla vila Tugendhat roku 2001 zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO a v prosinci 2018 na Seznam kulturních statků pod zvýšenou ochranou. Je uvedena také v katalogu moderní architektury mezinárodní organizace Iconic Houses, která sdružuje mimořádná díla světových architektů, architektonicky významné domy, domy umělců a ateliéry z 20. století přístupné veřejnosti jako domovní muzea.Vila Tugendhat. Iconic Houses. [cit. 2023-12-04]. Dostupné online.
Geografická poloha vily v rámci Brna Vila Tugendhat se nachází na adrese Černopolní 45, na území městské části Brno-sever v katastrálním území Černá Pole na parcele č. 3365. Patří k ní i přilehlá zahrada s parcelním číslem 3366. Pozemek v příkrém jílovitém svahu byl součástí většího pozemku, jenž zakoupil roku 1913 Gretin otec Alfréd Löw-Beer spolu s vilou na ulici Drobného (v době výstavby vily se ulice jmenovala Parkstraße, čes. Sadová). Vilu i s pozemkem tehdy Löw-Beer odkoupil od dědiců dřívějšího majitele vily, Moritze Fuhrmanna, jenž ji vlastnil od roku 1903.
Pozice vily Tugendhat v kontextu moderní meziválečné architektury Společně s tzv. barcelonským pavilónem na výstavě EXPO v Barceloně (1929) bývá vila považována historiky architektury za nejvýznačnější meziválečné dílo architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Podle některých historiků architektury (Rostislav Švácha, V. M. Lampugnani) posunula stavba měřítka moderního bydlení. Velké prosklené plochy oken se již vymanily z tabuizované zóny plýtvání teplem a energiemi (každé okno je tepelným mostem, kterým z budov uniká teplo), nosnou funkci stěn či překladů převzala ocelová nosná konstrukce. A jakkoliv vila Tugendhat bezesporu patří k dílům, jež bychom snadno přikryli pojmem funkcionalismus, právě v této otázce mu příliš neodpovídá. Až rozmařile velký prostor, jehož obytná část (říkejme jí třeba „obývák“) má 160 metrů čtverečních, celková zastavěná plocha přesahuje 2000 metrů čtverečních, kontrastují s neutěšenou meziválečnou bytovou krizí tehdejšího Brna. Zatímco jen několik let před vybudováním vily vzniká ilegální nouzová kolonie Kamenka, kterou si po večerech staví zaměstnanci brněnských cihelen, je obrovská vila rodiny Tugendhat-Löw-Beer jasnou ostění bohatství a moci. A podobně je tomu s materiálem užitým při výstavbě vily: drahé polodrahokamy (aragonit, tzv. onyxový mramor), travertin či dýhy vzácných stromů, to vše jde spíše proti myšlence funkcionalismu. A pokud má forma následovat funkci, i zde se Mies svou koncepcí od funkcionalismu lehce odchyluje: obrovská místnost v prvním nadzemním podlaží, jež sloužila jako sklad zahradního nábytku, neměla stálé využití a rozměry ani záměru tohoto využití neodpovídala. Půdorysem však musela nezbytně kopírovat prostory druhého nadzemního podlaží, proto je tak velká, ačkoliv celý její prostor nebyl nikdy plně využit. Oproti tomu Mies dodržuje funkcionalistickou myšlenku např. v absenci pokoje pro hosty.
Popis vlevo|náhled|Vila Tugendhat, uliční průčelí náhled|vlevo|Průčelí vily z ulice působí velmi prostě
Samotný prostor je tvořen třemi patry, přestože z pohledu z ulice vila působí jako přízemní jednopodlažní budova. Horní patro obsahuje přijímací halu, oddělené ložnice manželů Tugendhatových (se sociálním zařízením), dva dětské pokoje a pokoj vychovatelky (druhé sociální zařízení) a rozlehlou terasu. K hornímu patru přiléhá také byt správce a garáž pro dvě auta. Konstrukci vily tvoří ocelový skelet, železobetonové stropy a cihelné zdivo. Terasy a schodiště mají travertinové obklady. Nosné ocelové pilíře architekt nijak neskrýval, jen je v obytné části nechal obalit chromovanými krytkami.Magazín Mladé fronty Dnes o bydlení, zahradě a hobby číslo 25, 20. června 2012.
Prostřední patro sloužilo jako obytná a reprezentativní část. Obsahuje volný prostor náznakově dělený závěsy, jednou dřevěnou půlkruhovou stěnou (oddělující jídelní prostor) a jednou tzv. onyxovou příčkou, oddělující pracovní prostor od obývacího. Onyxová stěna (nejde zde o minerál onyx, nýbrž o odrůdu aragonitu) má tu jedinečnou vlastnost, že pod určitým úhlem propouští sluneční paprsky a mění se tak její barva. Pořízení onyxové stěny bylo však velmi nákladné – stěna stála 200 000 prvorepublikových korun. Součástí prostředního patra je i skleněnou stěnou oddělená zimní zahrada, která měla své vlastní mikroklima. Celá přední strana pokoje je prosklená sedmi velkými tabulemi velmi průzračného skla o rozměrech 5 × 3,5 metru a síle 9,8 mm. Dvě z těchto tabulí bylo možno posouvat elektromotory, případně je celé zasunout pod podlahu a otevřít tak pokoj do zahrady.
náhled|Interiéry vily Tugendhat náhled|Obývací pokoj
Spodní patro, které je v současné době přístupné v rámci rozšířeného návštěvního okruhu, bylo vyhrazeno služebnictvu a technickému zázemí (strojovna vzduchotechniky, kotelna, strojovna pro elektrické spouštění oken, prádelna, fotokomora, místnost pro kožichy). Vytápění prostředního patra bylo na tehdejší dobu pokrokovým – na rozdíl od horního a spodního patra, kde byly normální radiátory, se prostřední patro vytápělo horkým vzduchem. Horký vzduch bylo možno pomocí technického zařízení, umístěného ve zvlášť vyhrazené místnosti ve spodním patře, nejdříve smísit s čerstvým vzduchem přiváděným průduchem z technické terasy nebo v létě s chladným vzduchem z chladicí místnosti, kde byl ochlazován vodou polévanými mořskými kameny. Smíšený vzduch byl poté zbaven nečistot v olejovém filtru, následně „provoněn“ ve filtru z cedrových hoblin a pak vháněn do obytného patra průduchy v podlaze a ve stěnách.
Ve spodním patře jsou vystaveny fotografie Fritze Tugendhata dokumentující stavbu a zařízení vily. Právě Tugendhatova záliba ve fotografování byla důležitým zdrojem pro původní vzhled domu, podle kterého se orientovaly návrh a provedení rekonstrukce vily v letech 2010–2012.
Historie
Výstavba Architektonický návrh vytvořil koncem roku 1928 německý architekt Ludwig Mies van der Rohe, který na pozvání manželů Tugendhatových přijel do Brna v září zmíněného roku. Stavba byla zahájena v červnu následujícího roku (1929), jako generální dodavatel byla zvolena brněnská firma Mořice a Artura Eislerových. Na stavbě se podílela řada domácích i zahraničních firem, přírodní materiál se dovážel z různých koutů světa.
Stavbu financoval otec Grety Tugendhatové, textilní průmyslník Alfred Löw-Beer, a architektu Miesovi van der Rohe nestanovil žádný finanční limit. Celá stavba domu včetně vybavení a zahrady přišla na jeden milión tehdejších říšských marek, jak víme z dopisu Miesova žáka Philipa Johnsona Henry-Russelu Hitchkockovi, což mohlo odpovídat asi osmi miliónům tehdejších československých korun (prvorepublikovou vilu jste mohli pořídit v průměru za 250 000 Kčs, městské lázně vystavěl Bohuslav Fuchs ve stejné době za 7,5 miliónu tehdejších Kčs). Vila byla postavena v rekordně krátké době, stavba trvala pouhých 14 měsíců. Již v prosinci 1930 se manželé Tugendhatovi mohli do vily nastěhovat.
Počátky: jak Grete poznala Ludwiga (1927, Berlín) Grete Tugendhat se s Ludwigen Miesem van der Rohe seznámila za svého pobytu v Berlíně roku 1927, kde studovala dějiny umění. Okruh jejích berlínských přátel se pravidelně scházíval v tzv. Perlesově vile, která Gretu uchvátila velkými okny, směřujícími přímo do zahrady. Když se Eduarda Fuchse, historika umění, jenž tehdy ve vile bydlel, zeptala, kdo vilu postavil, dostalo se jí odpovědi, že Mies van der Rohe. Roku 1911 zadal Hugo Perls zakázku Peteru Behrensovi. V jeho ateliéru tehdy pracoval pětadvacetiletý syn kameníka: Ludwig Mies (tehdy si ještě neříkal "van der Rohe"). Grete Miese oslovila s nabídkou stavby v Brně. Ten zpočátku nabídku odmítl se slovy: „Příliš na východ od Berlína,“ v září roku 1928 však Brno navštívil. Z pozemku se mu naskytl uchvacující pohled na brněnské panorama, zleva lemovaný gotickou katedrálou sv. Petra a Pavla, s dominantou hradu Špilberk, zprava uzavřen pravoslavným kostelem sv. Václava. A především: díval se přímo na západ a okamžitě zapojil paprsky zapadajícího slunce do celého konceptu. Proto stojí tzv. onyxová příčka, jež je translucidní (světelně polopropustná), v takovém úhlu, aby paprsky zapadajícího slunce procházely materiálem vápence a utvářely neskutečné světelné divadlo.
Biancošek. Neomezené finanční možnosti Mies byl v době realizace projektu proslulý náročností na materiál užitý při stavbě. S tím do projektu vstupovali také stavitelé. Alfréd Löw-Beer poskytl dceři biancošek, a Mies tak nemusel řešit, odkud materiál získá. Např. travertin, užitý ve vstupní hale a na terasách, pochází z italského Tivoli, z oblasti Lazio. V tamních lomech se však již několik let travertin netěžil a Mies si nechal části lomu znovu otevřít. Věděl, že v porézním materiálu se právě v této oblasti nacházejí také kousky vzácného onyxu. Cenu vily jsme na základě dostupných archivních materiálů schopni odhadnout jen velmi hrubě. Jediný doklad o ceně, který je badatelům k dispozici, je dopis Miesova žáka Philipa Johnsona jistému Hitchkockovi. V něm zmiňuje, že stavba „ještě před dokončením stála 1 milion marek“. Jeden milion říšských marek tehdy odpovídal zhruba 8 milionům československých korun. Pro srovnání – běžný rodinný řadový domek v Brně bylo možno v letech 1928–1932 postavit pod 100 tisíc korun, stavba samostatně stojícího domu stála cca 150–250 tisíc (často včetně pozemku). Cenovou relaci výmluvně ilustruje také výpověď pamětníka, architekta Karla Haimanna: „To bylo totiž tak. Když někdo řekl, že to se u nás nemůže dělat, tak řekli: nedělej, já to nechám udělat v Berlíně a pošlu to sem, na tom nezáleželo. To je jasné, že když stavba stojí několik miliónů, tak 100 tisíc na dopravu, na tom už nezáleží (…) My jsme si řekli mezi sebou: má prachy, tak proč by neinvestoval? Protože tam byli zaměstnaní řemeslníci, kteří normálně snad ani práci neměli. Protože všechno chtěl přesně, všechno muselo být vypracované detailně, tak každý měl radost, že má peníze.“
Známý je především prosklený hlavní obytný prostor vily Tugendhat se zimní zahradou. Dům byl ve své době převratný z několika důvodů: obyvatelný „volně plynoucí prostor“ („frei fliessender Raum“) dvě ze čtyř čelních oken (3 x 5 m) hlavního obytného prostoru bylo možné zcela spustit do podlahy a splynutí interiéru s přírodou v zahradě bylo velmi působivé (propojení vnitřního a vnějšího prostoru) nosný systém budovy je tvořen ocelovou nosnou konstrukcí. Nýtovaný skelet má vyšší nosnost než skelet svařovaný. Váhu budovy tudíž nenesou nosné zdi a překlady, nýbrž 29 ocelových nýtovaných nosných sloupů, opatřených v exteriérech mosaznou kapotáží (opláštěním), v interiérech a) mosazným pochromovaným opláštěním, b) plavě žlutým nátěrem (takové sloupy jsou k vidění např. v kuchyni), přičemž nýty zůstávají zabroušeny a nevystupují tak z profilu úhelníků, c) plavě žlutým nátěrem, přičemž nýty již zabroušeny nejsou, nebo d) jsou sloupy ponechány bez kapotáže i jakékoliv další povrchové úpravy. Takové se nacházejí v prvním nadzemním podlaží a v technickém zázemí. V exteriéru jsou nosné sloupy opatřeny mosaznou kapotáží, aby se do konstrukce nedostávala vlhkost.
Druhá světová válka