Zedníček skalní (Tichodroma muraria), též šoupálek skalní či šoupálek zední, je zpěvný pták řazený do samostatné čeledi zedníčkovití (Tichodromidae) a rodu zedníček (Tichodroma), pravděpodobně blízce příbuzný brhlíkům. Roztroušeně se vyskytuje od jižní Evropy po severní Čínu, přičemž je specialistou na horské oblasti se skalními stěnami, roklemi a útesy. Na území Česka pravidelně zimuje, zejména na Pavlovských vrších. Díky svému neobvyklému vzezření i způsobu letu tento druh dlouhodobě poutá lidskou pozornost, spatřit ho ve volné přírodě však může být obtížné.
Zedníček skalní je velký asi jako vrabec domácí, jeho charakteristickým znakem jsou černo-bílo-červená křídla, která dává často na odiv při slunění se na skalách. Ve skalnatém terénu se zedníčci pohybují jak pomocí skákání a šplhání, tak pomocí obratného letu. Jejich kořistí se stávají především různí bezobratlí. Zedníčci hnízdí od dubna do srpna, přičemž hnízdo si staví ve skalách. Jde o vysoce teritoriální ptáky, již si hájí jak letní hnízdní, tak zimní krmná teritoria.
Systematika Za popisnou autoritu zedníčka skalního je pokládán švédský přírodovědec Carl Linné, jenž jej roku 1766 popsal pod původním vědeckým jménem Certhia muraria. Zedníček skalní vystupuje jako jediný druh samostatného rodu Tichodroma i samostatné čeledi Tichodromidae. Popisnou autoritou rodu je německý přírodovědec Johann Karl Wilhelm Illiger (1811), popisnou autoritou čeledi pak anglický přírodovědec William Swainson (1827), byť ten ji klasifikoval na taxonomické úrovni podčeledi s názvem Tichodromia. Odborné jméno čeledi Tichodromidae je někdy přepisováno jako Tichodromadidae.
Vyjma klasifikace v rámci samostatné čeledi byl zedníček skalní, zejména na základě morfologických a etologických srovnání, řazen také buďto v rámci šoupálkovitých (Certhiidae), anebo brhlíkovitých (Sittidae). Lze shrnout, že zedníčci jsou podobnější brhlíkům než šoupálkům. Z hlediska vzhledu mají pestřejší svrchní stranu těla a podobný tvar ocasu (ovšem zobák se svým tvarem podobá zobáku šoupálků), z hlediska chování se obě skupiny podobají například pravidelným třepotáním křídly či kyvadlovým pohybem hlavy a těla. Inkubaci u brhlíků i zedníčků také zajišťuje výhradně samice, zatímco u šoupálků obě pohlaví.
Na základě molekulárně-fylogenetických analýz vystupuje zedníček skalní jakožto zástupce kladu Certhioidea, jenž vyjma brhlíků a šoupálků (včetně rodu Salpornis, někdy vydělovaného do samostatné čeledi) zahrnuje i leskoty a střízlíky. Některé studie naznačují sesterský vztah zedníčkovitých a brhlíkovitých, jiné však poskytují odlišné topologie. Oliveros & kol. (2019) zedníčky umístili jako bazální linii celého kladu Certhioidea.
Na základě IOC World Bird List (v14.2) se rozeznávají dva poddruhy zedníčka skalního:
T. m. muraria (Linné, 1766) – jižní a východní Evropa po Kavkaz a západní Írán; T. m. nepalensis (Bonaparte, 1850) – Kazachstán, Turkmenistán a oblast od východního Íránu po východní Čínu.
Oba poddruhy jsou však jen špatně rozlišitelné, a v některých zdrojích je proto zedníček skalní pokládán za monotypický taxon. Vzácně však dochází i k rozlišování většího množství poddruhů; ornitolog L. A. Portenko navrhoval populace z Kavkazu a severního a západního Íránu označovat trinomickým jménem longirostra a středoasijské populace trinomickým jménem ognewi.
Z miocénu–pliocénu Maďarska pochází popis fosilního zedníčka Tichodroma capeki Kessler, 2013.
Popis vlevo|náhled|Zedníček skalní se složenými křídly Zedníček skalní je velký asi jako vrabec domácí. Dorůstá celkové délky 16,5–17 cm a dosahuje tělesné hmotnosti 16,7–19,3 g. Zdá se být větší, než ve skutečnosti je, a to především díky neúměrně velkým křídlům, jež dosahují celkového rozpětí 27–32 cm. Křídla jsou na konci zaoblená, podobají se křídlům dudka. Ocas naproti tomu měří pouhých 5,5–6,5 cm a na konci je hranatý. Z dalších charakteristických znaků lze zmínit štíhlé končetiny, jež jsou útlejší stavby než u brhlíků. Ostré a zakřivené drápky napomáhají pohybu ve skalnatém terénu, přičemž nápadně prodloužený je zejména zadní drápek. Zobák je v porovnání se zobákem brhlíka dlouhý a zahnutý, na konci špičatý, doplňuje jej podobně dlouhý jazyk, jenž je na špičce rozeklaný. Dlouhé a úzké nozdry vyrůstají u základny zobáku a oči jsou orientovány tak, že do jisté míry umožňují binokulární vidění (podobně jako u sov). náhled|Zedníček skalní za letu, vyniká nápadný vzor na křídlech Zbarvení opeření zůstává napříč celým areálem výskytu poměrně uniformní. Charakteristickým znakem tohoto druhu jsou černo-bílo-červená křídla, přičemž různých červených odstínů dosahují střední a malé křídelní krovky, vnější prapory velkých krovek a kořen vnějšího praporu letek. Vnitřní prapory vnějších ručních letek zdobí kontrastní páry kapkovitých bílých skvrn. Temeno, týl a hřbet mají popelavě šedé zbarvení, kostřec je tmavě šedý. Obecné zbarvení může být doplněno růžovým nádechem. Černá ocasní (rýdovací) pera jsou na špičce šedá, až na jejich vnější dva páry, jež opět vynikají bílými znaky. Pohlaví lze podle zbarvení odlišit pouze ve svatebním šatu, poněvadž samci v takovém případě vynikají černým hrdlem a hrudí (zatímco zbývající spodní partie jsou tmavě šedé), u samic pak brada a hrdlo bývají světlé, někdy jen s tmavou skvrnou. V prostém šatu se rozdíly ve zbarvení spodních partií stírají. Nedospělí jedinci mají hrdlo hnědavé a celkově jsou tmavší než dospělci. Od dospělců je také odlišuje zobák, jenž není typicky srpovitě zahnutý.
Pro svůj charakteristický vzhled, chování, zpěv a obývané prostředí je záměna s ostatními pěvci nepravděpodobná.
Výskyt a populace náhled|Zedníček skalní v Gilgit-Baltistánu Zedníček skalní se roztroušeně vyskytuje od jižní Evropy po severní Čínu, areál výskytu je omezen na jižní části palearktu. Tento pták se specializoval na život v horských oblastech se skalními stěnami, roklemi a útesy. Přirozené stanoviště často doplňuje zdroj tekoucí vody, např. v Alpách typicky potoky či vodopády, stejně jako přidružená vegetace přitahující hmyz (mechy, byliny a keře, ale i porosty limby). Výskyt závisí spíše na typu stanoviště než na nadmořské výšce, například ve Švýcarsku zedníčci žijí od asi 350 m do 3 450 m n. m. (evropské populace obecně preferují nadmořské výšky mezi 1 000–2 500 m). V Himálaji hnízdiště většinou přesahují 3 600 m, z toho v Tibetu až 5 100 m. V Pamíru nejvyšší zaznamenaná nadmořská výška činila 4 700 m. Zimoviště se obvykle nacházejí v nižších nadmořských výškách než hnízdiště, na ostrovech ve Středozemním moři nebo v regionu jižního Turecka se dokonce stahují až k hladině moře. Někteří zedníčci však byli v mimohnízdním období nalezeni opět ve značných nadmořských výškách (ve Švýcarsku v 1 800–3 200 m, v Ladaku v 4 000 m a v Nepálu v 5 730 m). Někteří zedníčci využívají ve hnízdním i mimohnízdním období lidské stavby. Mohou také navštěvovat říční břehy, skalnatá říční dna, štěrková pole, morény aj. Zedníček je pouze částečně tažný druh, přičemž tahy mezi hnízdišti a zimovišti nemají jednoznačný směr – zimoviště se mohou nacházet i na sever od hnízdních oblastí. Někteří jedinci podnikají migrace přesahující i stovky kilometrů. Stejná zimoviště mohou být využívána opakovaně. Zatoulanci se objevili např. v Amsterdamu či na jižním pobřeží Anglie.
Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) odhaduje velikost evropských hnízdních populací na 29 000–69 700 párů, což se rovná 57 900–139 000 dospělých jedinců. Na základě těchto dat IUCN extrapoluje světovou velikost populace na 579 000–1 390 000 dospělých jedinců. Populační trend zůstává nejspíše stabilní, a druh je tudíž pokládán za málo dotčený, byť některé populace mohou být ohroženy zásahy do biotopů i vyrušováním ze strany člověka. V Česku zedníčci nehnízdí, jediný možný záznam o hnízdním páru pochází z roku 1889 ze zříceniny hradu Lukov. Pravidelně zde však zimují, zejména na Pavlovských vrších, ale i v jiných lokalitách (Moravský kras, skály nad Dyjí či Jihlávkou, Lukov). V Česku je druh pokládán za kriticky ohrožený.Vyhláška č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 114/1992 Sb. Dostupné online Na sousedním Slovensku hnízdí několik desítek párů, k roku 2001 byla hnízdní populace odhadována na 30–50 párů. Ačkoli zde byl zedníček skalní dlouhodobě pokládán za málo dotčený druh, vzhledem k nízké početnosti populací, negativnímu trendu početnosti a rozšíření a omezeným možnostem posílení populací z okolních území byl roku 2013 přeřazen také mezi druhy kriticky ohrožené. Byl zvolen slovenským ptákem roku 2023.
Chování a ekologie vlevo|náhled|Zedníček skalní v letu Zedníček skalní je pták dobře adaptovaný pro život ve skalnatém terénu. Dovede se pohybovat jak po vodorovných, tak po svislých plochách, typickým pohybem je přitom poskakování – dospělý jedinec vyskočí až do výšky asi 20 cm. Zejména při pohybu po hladkých skalních stěnách, kde je málo výstupků k zachycení, si vypomáhá křídly. Ta tak neslouží pouze k letu, ale i jako podpora při šplhání. Zedníčci nicméně představují zejména na krátké vzdálenosti vynikající letce. Neobvyklý tvar a velká plocha křídel jim umožňují využívat stoupavé proudy, stejně jako obratný let ve stísněných podmínkách (někdy je přirovnáván k letu netopýřímu). Z výše položených skal se zedníčci dostávají prudkým klesáním až pádem, přičemž svá rozměrná křídla rozprostřou teprve před přistáním – tehdy jim slouží spíše jako padák. Charakteristickým rysem chování zedníčků je třepotání křídly; poněvadž jej praktikují za různých okolností, jeho účel zůstává nejistý. Ovšem protože při tomto chování vynikají barevné letky a krovky, může snad mít význam při vnitrodruhové komunikaci.
Zpěvem se ozývají obě pohlaví, a to v klidu i během letu. Zpěv představuje sekvenci tenkých, byť daleko se nesoucích flétnových stoupajících a klesajících hvizdů (v literatuře je přepisován např. jako „tu tuí tuí zreeeeeeu“ či „cicicityi“). Obecně jej lze charakterizovat jako melodický, lidskému posluchači příjemný, podobný tomu špaččímu. Vábení je u zedníčků jen zřídkavé, popisované např. jako krátké flétnové „tui“; hvízdavé „trí“, resp. „dy, dy“ nebo „dy-i“; či bzučivé „zrí“. S výjimkou doby rozmnožování jde o relativně tichý druh. náhled|Samice skákající ze skály Za hezkého počasí se zedníčci často sluní, přičemž tehdy dávají na odiv i barevný vzor na křídlech. Slunění a také prachovým koupelím tito ptáci holdují zejména během přepeřování. Přes noc se zedníčci stahují do štěrbin pod skalními převisy. Poněvadž jsou na výběr nocoviště poměrně nároční, jeden úkryt využívají dlouhodobě.
Potrava Zedníčci skalní si shánějí potravu samostatně a jejich kořistí se stávají především různí bezobratlí. Některou kořist sbírají z povrchů, jinou vytahují ze skalních trhlin a štěrbin nebo přidružené vegetace. Zejména za deštivého počasí pátrají v sutích pod převislými skalami nebo podél břehů potoků. Zcela výjimečně podnikají výpady za létajícím hmyzem; podle některých hypotéz však mohou létající hmyz srazit a následně pozřít během třepotání křídly. Terénní pozorování v pohořích Malá a Velká Fatra ukázalo, že ráno či v deštivém počasí zedníčci pátrali po kořisti zejména na osluněných skalních površích, zatímco za horkých slunečních dní se soustředili spíše na zastíněná místa a osvětleným plochám se vyhýbali.