náhled|Sloup Nejsvětější Trojice, Olomouc (1716 až 1754) Jako baroko či barok se označuje epocha dějin umění a kultury v Evropě a jí ovládaných územích, která začala na přelomu 16. a 17. století po manýrismu a skončila okolo poloviny 18. století. Na některých místech – především v oblastech, které byly tak jako České země dějištěm třicetileté války – však baroko začalo později a ve venkovských oblastech střední Evropy často přetrvalo déle. Pojem baroko zahrnuje všechny druhy umělecké tvorby, architekturu i užité umění. Obvykle se dělí do tří nebo čtyř úseků, které se ovšem překrývají, různí autoři udávají jejich hranice odlišně a místo od místa se jejich přechod časově liší: rané baroko (v Itálii zhruba do roku 1630), vrcholné baroko (do 1680), pozdní baroko (do 1730) a rokoko, přičemž pozdní baroko a rokoko bývají někdy ztotožňovány a jinde – zejména v jihoněmeckém prostoru, kde bylo rokoko velmi oblíbené – jsou považovány za samostatné. Po baroku následoval na konci 18. století klasicismus.
Kolébkou výtvarného i hudebního baroka byla Itálie, odkud se hnutí šířilo po Evropě a po světě. Jeho těžištěm zůstala katolická část Evropy včetně českých zemí. Centry barokní kultury byly hlavní město tehdejší nejsilnější velmoci Paříž a ústředí katolické církve Řím. V protestantské části Evropy, kde bylo baroko slabší a střízlivější, však vznikla také významná umělecká díla, zejména v nizozemském malířství a německé hudbě. Barokní umění je slavnostní, výrazné, dynamické a v architektuře a vnitřní výzdobě často charakterizované velkou okázalostí.
Barokní malířství se vyznačuje dramatickým použitím světla a stínu, důrazem na pohyb a emoce, bohatou barevností a složitými kompozicemi. Mezi nejvýznamnější malíře patří Ital Caravaggio, Španěl Diego Velázquez, Vlám Peter Paul Rubens a Nizozemci Rembrandt a Jan Vermeer. V malířství se kromě náboženských a mytologických témat rozvíjely nové žánry jako zátiší, krajinomalba a žánrové scény z každodenního života. V sochařství se často používala figura serpentina, spirálovité rozvržení díla dodávající sochám dynamiku a lehkost. Nejvýznamnějším sochařem byl italský mistr Gian Lorenzo Bernini, jehož díla jako Extáze svaté Terezy zásadně ovlivnila evropské sochařství. Ve Francii vynikli především sochaři pracující na výzdobě Versailles, zatímco ve střední Evropě působili mistři jako Matyáš Bernard Braun.
Barokní architektura se vyznačuje monumentalitou, dramatickými efekty a bohatou výzdobou. Charakteristické jsou dynamické křivky půdorysů, mohutné kopule, propracované fasády a velkolepá schodiště. K významným dílům patří římský chrám Il Gesù, kolonáda Svatopetrského náměstí od Berniniho, francouzský zámek ve Versailles a ve střední Evropě například pražský chrám sv. Mikuláše. V literatuře se projevovala záliba v duchaplnosti, složitých metaforách a formální dokonalosti. Významnými autory byli španělští dramatici Lope de Vega a Calderón de la Barca, anglický básník John Milton či český spisovatel a pedagog Jan Amos Komenský. V hudbě vznikly nové formy jako opera a oratorium. Ke skladatelům tohoto stylu patřili Claudio Monteverdi, Antonio Vivaldi, Johann Sebastian Bach a Georg Friedrich Händel.
Vymezení Jako baroko se označuje období v dějinách západní kultury, trvající zhruba od přelomu 16. a 17. století do poloviny 18. století a ve srovnání s předcházející renesancí a manýrismem i pozdějším klasicismem se vyznačující větší emotivností a zdobností. Označení se týká všech oblastí umění – architektury, literatury a divadla, hudby a tance i výtvarného a užitého umění. Název se někdy používá i pro vědu a myšlení té doby, ale častěji se v této souvislosti hovoří o osvícenství, případně ještě o pozdním humanismu na počátku barokní epochy. Baroko se obvykle rozděluje na tři období: rané baroko, trvající přibližně do roku 1630, vrcholné baroko zhruba v období 1630-1680 a pozdní baroko začínající okolo roku 1680 a někdy zcela nebo zčásti ztotožňované s rokokem. Tyto časové údaje však mohou v různých zemích a oblastech být odlišné. Například do střední Evropy včetně českých zemí baroko ve větší míře přišlo až po skončení třicetileté války (1648), ale trvalo déle, než v jižní Evropě.
Sami umělci toho období svůj styl neoznačovali jako barokní. Název byl vymyšlen až později, a sice nejdříve jako hanlivé označení. Vztažen na barokní umění se poprvé objevuje v anonymní recenzi opery Hippolyte et Aricie od Jeana-Philippa Rameaua otištěné v Mercure de France z května 1734, kde kritik uvádí, že opera je du barocque, jelikož postrádá souvislou melodii, hýří disonancemi a neustále mění tempo i stupnice.Claude V. Palisca, "Baroque". The New Grove Dictionary of Music and Musicians, second edition, edited by Stanley Sadie and John Tyrrell (London: Macmillan Publishers, 2001). O několik desítek let později Dictionnaire de Trévoux (1771) definuje „obraz nebo namalovanou postavu podle barokního vkusu“ tím, že, „se nerespektují pravidla a proporce a vše je znázorněno podle umělcova rozmaru“Martínez Ripoll, Antonio (1989). El Barroco en Europa. Madrid: Historia 16., p. 8 a Antoine Chrysèque roku 1792 v Dictionnaire d’Architecture charakterizoval barokní architekturu „směšným přeháněním“. Slovo barocque přitom ve francouzštině označovalo „něco nepravidelného, bizarního, nevyrovnaného“."se dit aussi au figuré, pour irrégulier, bizarre, inégale." Le Dictionnaire de l'Académie Française (1762) Původ tohoto slova bývá hledán v portugalském slově barroco, označujícím perlu nepravidelného tvaru, někdy také ve scholastickém označení baroco pro jeden typ logického sylogismu. Byla vyslovena i hypotéza, že jde původně o jméno italského malíře Federica Barocciho (1528–1612).
Příznivější pohled na baroko se začal formovat až s odstupem. Jacob Burckhardt v knize Cicerone (1855) píše, že „barokní architektura mluví stejným jazykem jako renesance, ale v zdegenerovaném dialektu“. Ačkoli to nezní pochvalně, vydláždilo to cestu příznivějším oceněním, jako jsou studie od Cornelia Gurlitta (Geschichte des Barockstils in Italien, 1887), Augusta Schmarsowa (Barock und Rokoko, 1897), Aloise Riegla (Die Entstehung der Barockkunst in Rom, 1908) a Wilhelma Pindera (Deutscher Barock, 1912), což vyvrcholilo dílem Heinricha Wölfflina (Renesance und Barock, 1888; Kunstgeschichtliche Grundbegriffe, 1915), který jako první přiznal baroku vlastní výraznou stylovou autonomii. Benedetto Croce (Saggi sulla letteratura italiana del Seicento, 1911) baroko zasadil do jeho společensko-historického a kulturního kontextu a snažil se nehodnotit. V knize Storia dell'età barocca in Italia (1929) však baroko opět odsoudil jako „dekadentní“, a to právě v době, kdy jiní badatelé objevovali umělecké hodnoty této epochy, jako například Werner Weisbach (Der Barock als Kunst der Gegenreformation, 1921), Hans Sedlmayr (Österreichische Barockarchitektur, 1930) a Émile Mâle (Art religieux après le Concile de Trente, 1932).. V Česku se o objevování a popularizaci baroka zasloužil například Zdeněk Kalista řadou studií vznikajících od počátku 30. let 20. století.
Kontext
Honosné umění často vznikalo na pozadí ekonomické bídy. Neúroda v 17. století vedla až k hladomorům a obchod ve Středomoří stagnoval, i když Anglie a Nizozemí úspěšně obchodovaly s Východem a zakládaly k tomu účelu velké obchodní společnosti, které položily základy kapitalismu a vzestupu buržoazie. Špatnou ekonomickou situaci ještě zhoršily morové rány, které v polovině 17. století zasáhly zejména Středomoří. Byly také války, často v souvislosti s konfrontací mezi katolíky a protestanty, jako třicetiletá válka (1618–1648), jež zpustošila střed Evropy, zatímco na východě probíhaly vleklé osmansko-habsburské války (druhé obléhání Vídně bylo roku 1683). Všechny tyto faktory způsobily vážné zbídačení obyvatelstva; v mnoha zemích dosáhl počet chudých a žebráků čtvrtiny populace.
Výtvarné a architektonické baroko má původ v Itálii, především v papežském sídle Římě, který od umění očekával pomoc při šíření katolické reformace čili protireformace. Protestantská reformace 16. století totiž rozdělila západní Evropu na konfesně definované oblasti a donutila i katolickou církev nově promyslet svou nauku i praxi a navázat užší vztah s věřícími. Reforem tridentského koncilu (1545–1563) se chopilo především nově založené Tovaryšstvo Ježíšovo (jezuitský řád), rychle se šířící a využívající pro své působení i prostředky umění. Protireformace také upevnila postavení papežů, kteří pokračovali v programu expanze a urbanistické obnovy Říma. Zatímco protestantismus z ideologických důvodů tíhl k výrazové prostotě až obrazoborectví, katolická církev byla největším uměleckým patronem té doby a používala umění jako srozumitelný prostředek šíření svých myšlenek..
náhled|Hyacinthe Rigaud: Portrét Ludvíka XIV. (1701)Vedle církve byla dalším mecenášem barokního umění šlechta. I dvory monarchů potřebovaly umění jako nástroj propagandy a důkaz vznešenost panovníka; vzorem bylo Versailles „krále Slunce“ Ludvíka XIV., tzv. velké století. Vzestup sběratelství a s ním spojený oběh umělců a uměleckých děl po celém evropském kontinentu vedl ke rozvoji trhu s uměním, zejména v Nizozemí (Antverpy a Amsterdam) a Německu (Norimberk a Augsburg). K hlavním sběratelům umění patřili panovníci jako císař Rudolf II. v Praze, anglický král Karel I., španělský Filip IV. nebo švédská královna Kristýna. Vznikaly také umělecké akademie ve stopách těch, které se objevily v Itálii v 16. století – tedy instituce odpovědné za zachování umění jako kulturního fenoménu, regulaci jeho studia a konzervace a jeho propagaci prostřednictvím výstav a soutěží; byly to zejména Académie Royale d’Art, založená v Paříži v roce 1648, a Akademie der Künste v Berlíně (1696). Zejména v protestantských zemích se na kulturním provozu začalo výrazně podílet bohatnoucí měšťanstvo, jehož členové byli například typickými zákazníky nizozemských malířů.
Centrum moci se v Evropě přesunulo ze Španělska do absolutistické Francie, po vestfálském (1648) a pyrenejském míru (1659) nejmocnějším státě kontinentu až do vzestupu Anglie v 18. století. Paříž a Řím, centra politické a náboženské moci, tak byly hlavními městy barokní kultury a zdroji šíření absolutismu a protireformace. Španělsko bylo v politickém a ekonomickém úpadku, ale jeho kultura prožívala skvělé období, takzvaný zlatý věk. V ostatních velkých evropských zemích, kam se baroko dostalo (Anglie, Německo, Nizozemí), bylo často opožděné, neúplné a mělo výrazné národní charakteristiky..
Na počátku baroka položili myslitelé jako Galileo Galilei, Francis Bacon a René Descartes základy moderní vědy, která dosáhla svého prvního vrcholu v Newtonově díle Philosophiæ Naturalis Principia Mathematica (1687). Vlivem nových teorií, zejména heliocentrismu, vedoucího ke ztrátě antropocentrického renesančního postoje, byla otřesena víra v řád, harmonii a proporce. Inspirací se stává nestálá, tajemná a bezmezná příroda. Přes Descartovu snahu o dosažení pevného základu v myšlení (cogito ergo sum) se svět stává iluzorním (Calderón: Život je sen, 1632). Zatímco tedy věda hledala pravdu, umění směřovalo k vyjádření imaginace, touhy barokního člověka po nekonečnu. Odtud záliba v optických efektech a iluzích, dočasných stavbách i pocitu pomíjivosti; nebo hledání sugestivních, svůdných, smyslných a evokativních formulací v poezii, vášeň pro jazykové efekty, pro moc obrazů a sílu rétoriky, oživené nápodobou Aristotela nebo Cicera.
Charakteristika