thumb|Korunovační klenoty ruských carů Titul car představuje slovanský ekvivalent latinského slova caesar. Používali jej vládci v některých slovanských monarchiích, kromě Ruska (moskevského státu) také například v Bulharsku.

V moskevském státě použil jako první titul car veliký kníže moskevský a vší Rusi Ivan III. Carský titul však nepřijal oficiálně a nebyl nikdy korunován, a to ani carem, ani velikým knížetem. Jako car se občas tituloval vedle oficiální titulatury kníže nebo pán celé Rusi (kňaz – gosudar vseja Rusi) v korespondenci s méně významnými panovníky. Starší historiografie to dávala do souvislosti s Ivanovým sňatkem s byzantskou princeznou Sofií Palaiologovnou, neteří posledních dvou byzantských císařů Jana VIII. a Konstantina XI., se kterou se kníže oženil několik let po pádu Konstantinopole do rukou Osmanů, případně s teorií Moskva třetí - třetí Řím, která však byla formulována až po Ivanově smrti. Současní badatelé tyto hypotézy odmítají a použití carského titulu Ivanem III. vidí jako důsledek dokončení sjednocení rurikovských knížectví pod svrchovaností Moskvy a růst prestiže moskevského státu. Ani dvouhlavý orel na pečeti Ivana III. nemusel nutně znamenat, že byl přijat z Byzance, neboť dvouhlavého orla měli ve svém znaku také římští císaři, se kterými navázala Moskva v době Ivanova panování diplomatické styky.

Jeho nástupce Vasilij III. použil titul „car a vládce celé Rusi“ („car i gosudar vseja Rusii“) v návrhu rusko-habsburské spojenecké smlouvy, kterou v této podobě potvrdil císař Maxmilián I. Habsburský. Dědičně titul cara získal korunovací v roce 1547 Rurikovec Ivan IV. Hrozný a veliké knížectví moskevské se stalo tímto krokem carstvím. Rusko-habsburské spojenecké smlouvy využil Petr I. Veliký, který se snažil odůvodnit starobylý nárok ruských carů na císařskou hodnost. Jelikož západní mocnosti v této době neuznávaly (dědičnou) císařskou hodnost titulu car, proto roku 1721 mu Senát udělil titul imperátor a tím se formálně potvrdil nárok ruských carů na dědičnou císařskou hodnost a de facto tím titul car získal vedlejší postavení a byl příležitostně použit pro označení Cara polskiho jako ruského cara jako !krále! Polska. Proto se mezi některými historiky dnes vedou spory o to, zda je ruský titul car císařský nebo jen královský. Posledním ruským carem byl Mikuláš II. z romanovské, respektive holštýnsko-gottorpské dynastie, sesazený v roce 1917.

Tituly carské rodiny v Rusku rusky latinkourusky azbukoučeskyvýznamCarЦарьcar, zast. cařpanovník (císař nebo král)ImperatorИмператорimperátortitul, který přijal Petr Veliký v roce 1721; titul car se od té doby užíval neoficiálně CaricaЦарицаcarevna, zast. cařicepanovnice nebo žena cara (císařovna nebo královna) Imperatrica Императрицаimperátorkapanovnice nebo žena imperátoraCarevičЦаревичcarevič, zast. cařovicprinc, syn cara nebo carevny (v době před Petrem Velikým), kromě toho titul carevič měli i někteří potomci samostatných tatarských chánů, např. potomci Kučuma měli titul sibiřský carevičCarevnaЦаревнаcarevice, zast. cařovnaprincezna, dcera cara nebo carevnyNaslednik cesarevič Наследник Цесаревичnásledník cesarevičod r. 1797 titul následníka trůnu v mužské linii, plný titul následník cesarevič (Наследник Цесаревич), neformálně v Rusku zkracovaný do podoby „Наследник“ s velkým začátečním písmenem nebo řidčeji do podoby „Цесаревич“, rovněž s velkým začátečním písmenemCesarevnaЦесаревнаcesarevnažena cesarevičeVelikij kňazВеликий Князьvelkoknížejeden z titulů cara, později (v imperátorském období) náležel synům, bratrům a (v mužské linii) i vnukům imperátora (bratrům imperátora nárok odebrán nařízením Alexandra III.)Velikaja kňažnaВеликая Княжнаvelkokněžnaprincezna, dcera a dříve i sestra imperátora (sestrám nárok odebrán nařízením Alexandra III.) Z výše uvedeného je patrné, že čeština ne vždy používá názvy pro členy carské rodiny v souladu s jejich významem v ruském jazyce (viz carevna).

Ruští carové

Dynastie Rurikovců

Ivan IV. začal namísto původního označení velkokníže moskevský a vší Rusi užívat od roku 1547 titulu car.

Ivan IV. Vasiljevič Hrozný (1533–1584), de facto vládl od 1538 Fjodor I. Ivanovič (1584–1598, poslední z dynastie Rurikovců

Mezidobí Boris Fjodorovič Godunov (1598–1605) Fjodor II. Borisovič (1605) Lžidimitrij I. (1605–1606) Vasilij IV. Ivanovič Šujskij (1606–1610)

V letech 1610–1612 interregnum.

Dynastie Romanovců

Michal Fjodorovič (1613–1645) Alexej I. Michajlovič (1645–1676) Fjodor III. Alexejevič (1676–1682) Ivan V. Alexejevič (1682–1696), do 1689 de facto vládla regentka Sofie Alexejevna Petr I. Alexejevič Veliký (1682–1725), do 1696 spoluvládce Kateřina I. Alexejevna (1725–1727), jiná dynastie Petr II. Alexejevič (1727–1730) Anna Ivanovna (1730–1740) Ivan VI. Antonovič (1740–1741), jiná dynastie, de facto vládla regentka Anna Leopoldovna Alžběta I. Petrovna (1741–1762)

Dynastie Holstein-Gottorp-Romanov

Petr III. Fjodorovič (1762) Kateřina II. Alexejevna Veliká (1762–1795), jiná dynastie Pavel I. Petrovič (1796–1801) Alexandr I. Pavlovič (1801–1825) Mikuláš I. Pavlovič (1825–1855) Alexandr II. Nikolajevič (1855–1881) Alexandr III. Alexandrovič (1881–1894) Mikuláš II. Alexandrovič (1894–1917)