Šuša (, Šuši, ) je město v Ázerbájdžánu, v oblasti Náhorní Karabach na Kavkaze. Město má přezdívku Perla Karabachu, případně karabašský Jeruzalém.
Podle většiny zdrojů byla Šuša založena roku 1752 chánem Panahem Alim, zakladatelem Karabašského chanátu. Podle arménských zdrojů v těchto místech již v raném středověku stála arménská osada a pevnost. Od poloviny 18. století do roku 1822 byla Šuša sídelním městem Karabašského chanátu, po ruské expanzi na Kavkaz, kdy bylo území chanátu začleněno do Ruského impéria a chanát jako takový zrušen, byla Šuša hlavním městem provincie Karabach (1822–1840) a poté okresním městem Jelizavetpolské gubernie (1840–1923).
Na přelomu 19. a 20. století měla Šuša kolem 25 000 obyvatel a byla jedním z největších a nejvýznamnějších měst a kulturních center v Zakavkazsku. Během 20. a 21. století se však město stalo opakovaně místem těžkých střetů mezi arménskou a muslimskou/ázerbájdžánskou populací. Město se stalo dějištěm opakovaných pogromů, jak Arménů vůči Ázerbájdžáncům, tak Ázerbájdžánců vůči Arménům, i místem těžkých bojů během válek v Karabachu (1988–1994 a 2020). Střídavě byli z města vyháněni Arméni i Ázerbájdžánci, podle toho, kdo zrovna město kontroloval, takže populace silně fluktuovala. Rozsáhlé části města byly zničeny. Význam Šuše poklesl a na místě administrativního centra Karabachu jí vystřídal Stěpanakert.
Po druhé válce v Náhorním Karabachu (2020) je Šuša pod kontrolou Ázerbájdžánu, pod který administrativně spadá již od dob rozpadu Sovětského svazu (ovšem mezi lety 1992 a 2020 byla de facto pod kontrolou neuznané Republiky Arcach).
V Šuše se nalézají jak arménské, tak ázerbájdžánské kulturní památky. Šuša je spojena s hudebními tradicemi ázerbájdžánského lidu. Město je domovem jedné z předních škol mugamu, tradičního ázerbájdžánského žánru vokálního a instrumentálního umění. Východoarménská verze čtyř evangelií (Bible svatá) byla dokončena v roce 1830 právě v Šuše a teprve poté byla vydána v Moskvě. Šuša se také proslavila zdejšími ručně tkanými koberci.
Staré arménské přísloví říká, že kdo ovládá Šušu, ovládá celý Náhorní Karabach.
Název Šuša znamená „sklo“ a vzniklo odvozením od perského slova Shīsha (sklo). V minulosti se město také nazývalo Panahabad (tedy Panahovo Město), což bylo k poctě Panah Ali Chána, zakladatele Karabašského chanátu.
Vládce Bardy pozval Panah Ali Chán k návštěvě města, vyrazil s ním na lov do nedalekých hor a lesů. Chána fascinovala místní příroda a měl prohlásit: „Jak úžasné místo, jak čistý a průhledný vzduch, jako by byl ze skla (ázerbájdžánsky şüşə). Zde by bylo krásné založit nádherné město“. A tak se stalo a bylo založeno nové karabašské město, pojmenované Šuša. V roce 1834 tuto verzi o původu názvu města citoval ve svých poznámkách ruský spisovatel a vojenský historik Platon Zubov.
Podle arménských zdrojů, Šuša může být odvozeno z karabašského nářečí arménštiny od slova šoš/šuš (arménsky: շոշ/շուշ) znamenající „výhonek“ nebo „mladý strom“. Existují písemné prameny, že v 15. století existovala osada označovaná jako Šušu, podle arménských historiků je to právě dnešní Šuša.
Dějiny Založení města Šuša byla založena v roce 1752 zakladatelem a prvním vládcem Karabašského chanátu – Panah Ali Chánem. Tuto verzi potvrzuje i americký misionář Eli Smith, který napsal knihu Misijní výzkumy v Arménii: „Včetně cesty přes Malou Asii a do Gruzie a Persie s návštěvou nestoriánských klášterů a chaldejských křesťanů, ve které uvádí, že Chán Panah Ali postavil město Shoosha a nazval ho Penáh-abád, které bylo jeho vlastním jménem“. Arménský historik Raffi také zdůrazňuje tuto verzi, o založení města chánem. Tuto verzi potvrzuje také Velký encyklopedický slovník a Geografický ústav Ruské akademie věd, kde udávají datum založení města 1752.
Podle arménské verze existovala osada Šuša již po staletí a pouze Panah Ali Chán se rozhodl v ní postavit pevnost, ale použil již existující arménské město. Arménská encyklopedie uvádí, že pevnost Šuša existovala již na začátku středověku a byla známá pod jménem Šikakar. Podle jiné arménské verze byla v roce 1752 Šuša postavena na troskách starověkého arménského města Šuše, které ve středověku zničili Mongolové.
Britský historik Christopher Walker nazývá zakladatelem Šuše arménského melika Šachnazara a jeho spojence Panah Ali Chána. Město bylo podle něho založeno na ochranu proti ostatním arménským melikům.
Později se Šuša stala hlavním městem Karabašského chanátu a po Tbilisi a Baku třetím nejdůležitějším kulturním centrem v celém Zakavkazsku. Koncem 18. století byla Šuša opevněným městem a v předměstí byly četné řemeslné čtvrti. Obchodníci ze Šuše obchodovali s perskými městy a Moskvou, ve městě chán nechal razit vlastní stříbrné mince nazývané Panahabadi.
Ruské období Na začátku 19. století se Ruské impérium začalo na Kavkaze rozšiřovat na úkor Persie a Osmanské říše. Po anexi Gruzie v roce 1801 přijaly některé chanáty v následujících letech ruský protektorát. V roce 1804 ruský generál Pavel Dmitrijevič Cicianov (také znám gruzínsky jako Pavle Dimitris dze Tsitsishvili) přímo napadl Perskou říši a zahájil rusko-perskou válku v letech 1804–1813. Během této války byla uzavřena dohoda mezi Karabašským chanátem a Ruským impériem o převodu Karabašského chanátu pod ruskou vládu. Tato dohoda ale neměla prakticky žádný význam, protože obě strany stále válčily a Rusové neměli v tu dobu sílu si upevnit moc nad Karabašským chanátem.
Ruské impérium upevnilo svou moc v Karabašském chanátu teprve po Gulistánské dohodě v roce 1813, kdy Persie byla nucena uznat ztrátu většiny svých kavkazských chanátů (na území dnešního Dágestánu, Ruska a Ázerbájdžánu) ve prospěch Ruska. Absolutní konsolidace ruské moci nad Karabachem a tím i nad Šušou byla potvrzena výsledkem rusko-perské války v letech 1826–1828. náhled|Náboženský průvod během svátku Moharrem v Šuše (rok 1865) Během poslední rusko-perské války v letech 1826–1828 šušské opevnění odolávalo několik měsíců, když se Rusům podařilo znovu dobýt Jelizavetpol, bylo zrušeno perské obléhání města, které se tak ubránilo. Šuša ale přestala být hlavním městem chanátu, který byl v roce 1822 zrušen a místo toho se stala administrativním hlavním městem ruské provincie Karabach (1822–1840) a poté se stala okresním městem Jelizavetpolské gubernie (1840–1923). Šuša rychle rostla a rozvíjela se, což bylo podpořeno masivní migrační vlnou Arménů z Persie. náhled|Ázerbájdžánská kavárna – rok 1865 – Šuša Začátkem třicátých let 19. století byla Šuša rozdělena na dvě části: muslimové (dnešní Ázerbájdžánci) žili ve východních dolních čtvrtích, zatímco arménští křesťané se usadili v relativně nových západních horních čtvrtích města. Muslimská část města byla rozdělena na sedmnáct čtvrtí. Každá čtvrť měla vlastní mešitu, turecké lázně, vodní pramen a také zástupce čtvrti, který byl volen mezi staršími a fungoval jako jakýsi vedoucí obce. Arménská část města se skládala ze dvanácti čtvrtí, pěti kostelů, městské a okresní školy a dívčího semináře.
Obyvatelstvo města se zabývalo především obchodem, chovem koní, tkaním koberců a výrobou vína a vodky. Šuša byla také největším centrem výroby hedvábí na Kavkaze. Většina muslimů ve městě se věnovala chovu ovcí a koní, proto měla polokočovný život, zimu trávila v nížinném Karabachu na zimních pastvinách a léto na letních pastvinách v Šuše. V 19. století byla Šuša jedním z největších kavkazských měst, větší a více prosperující než Baku nebo Jerevan. Šuša stála uprostřed karavanních cest a měla deset karavanserájí. V roce 1824 prošel městem George Keppel, hrabě z Albemarle, a našel zde dvě tisíce domů a tři čtvrtiny obyvatel muslimů a čtvrtinu Arménů. Ve svých pamětech popisoval hedvábí, zpevněné cesty, velké kamenné domy a ušlechtilé koně. Dále o městě napsal: Jazykem místních obyvatel je dialekt turečtiny. Ale obyvatelé, kromě Arménů, zcela běžně mluví a píší persky. Obchod zajišťují ve městě Arméni, kteří obchodují s městy Šeki, Nachičevan a Tabríz. náhled|Šuša roku 1920 – ruiny města po velkém pogromu na Armény náhled|Katedrála Krista Spasitele (2014) Roku 1887 byla ve městě dostavěna Katedrála Krista Spasitele, jeden z největších arménských kostelů na světě a symbol prosperity arménské komunity ve městě.
Začátek 20. století První arménsko-ázerbájdžánské střety v Šuši se datují do počátku 20. století. V 90. letech 19. století carská vláda cíleně navyšovala arménské zastoupení v místních správních orgánech, aby oslabila vliv místní muslimské šlechty. V důsledku reforem z roku 1892 začali Arméni převládat v městských radách měst jako Šuša, Baku a Jerevan, což vyvolalo nespokojenost mezi muslimskou populací. Carské úřady, znepokojené nadměrně zvýšeným vlivem arménské buržoazie ve velkých městských centrech, se pokoušely tento vliv neutralizovat tím, že vyvolávaly negativní nálady mezi muslimy. Následné reformy v mocenských strukturách však vedly pouze ke zhoršení situace v Šuše i v celém východním Zakavkazsku, což zase způsobilo nespokojenost mezi arménskou inteligencí, která se nechtěla vzdát svých politických a ekonomických pozic. Po událostech z roku 1905 v Baku, Jelizavetpolu a dalších městech východního Zakavkazska došlo k arménsko-ázerbájdžánským střetům i v Šuše.
První střety z léta 1905 vyprovokovali arménští nacionalisté z Arménské revoluční federace.Eastern Europe, Russia and Central Asia 2004 Авторы: AUTOR NAO LOCALIZADO, Taylor & Francis Group — Стр.107, первый абзац, столбец справаF. Kazemzadeh. The Struggle For Transcaucasia: 1917–1921, The New York Philosophical Library, 1951, p. 19Luigi Villari. Fire and sword in the Caucasus. London, T. F. Unwin, 1906. K výrazně větším šarvátkám však došlo o rok později, v létě 1906. Nepokoje v Šuše trvaly 5 dní, obě strany používaly taktiku spálené země, což vedlo k rozsáhlým požárům a značným škodám. Na arménské straně bylo vypáleno mnoho domů, celá obchodní čtvrť a divadlo, na ázerbájdžánské straně bylo zničeno asi 80 domů. Zemřelo asi 300 lidí, z toho 200 muslimů. Materiální škody činily kolem 5 miliónů rublů.
1918–1920 Dne 28. května 1918 prozatímní národní rada Ázerbájdžánu vyhlásila vytvoření samostatného státu – Ázerbájdžánské demokratické republiky – na území bývalých gubernií Ruské říše Baku a Jelizavetpol, včetně Karabachu a Zangezuru. Arménská populace Karabachu a Zangezuru však kategoricky odmítla uznat autoritu ADR. 22. července 1918 se v Šuše konal I. kongres Arménů z Karabachu, který vyhlásil nezávislost Náhorního Karabachu a zvolil jeho vlastní vládu. V září 1918 byla na II. kongresu Arménů z Karabachu vláda přejmenována na Arménskou národní radu v Karabachu.
Podle arménského obyvatelstva se nové vládě podařilo nastolit v anarchii postiženém regionu pořádek: „bezuzdní byli zkroceni, lupiči byli vyhnáni, arménští špioni Ázerbájdžánu (takto to doslova stojí v textu) zastřeleni. Život se začal vracet k normálu“. Zpráva N. Michajlova, člena Mimořádné vyšetřovací komise vytvořené parlamentem ADR, však uvádí, že právě v této době začaly pogromy muslimské populace v Šuše a okrese Šuša ze strany Arménů. Zpráva zaznamenává údaje o více než stovce zabitých muslimů, včetně žen, starších osob a dětí. Zpráva uvádí, že zabíjení muslimů bylo doprovázeno rabováním a krádeží jejich majetku, vypalováním domů a dalších budov.Государственный архив Азербайджана, Ф. 970, оп. 1с, д. 161, л. 10-12
Vláda ADR se mezitím pokusila podrobit si Náhorní Karabach s pomocí tureckých jednotek, které napadly Zakavkazsko po podpisu brestlitevského míru mezi ústředními mocnostmi a sovětským Ruskem. Velitel tureckých vojsk Nuri Paša předložil Národní radě v Karabachu ultimátum k uznání moci ADR, ale II. kongres Arménů v Karabachu, svolaný 6. září 1918, jej odmítl. V září byla Šuša obsazena kombinovanými ázerbájdžánsko-tureckými jednotkami, které odzbrojily arménské jednotky a masově zatýkaly místní arménskou inteligenci.