Korán ( 'al-Qurʾān', doslova „recitace“) je hlavním náboženským textem islámu a spolu se sunnou jedním ze dvou hlavních zdrojů islámského práva. Obsahuje 114 súr (kapitol) složených z většího počtu veršů – ájat – o nichž muslimové věří, že byly v průběhu 23 let (počínaje tzv. Nocí úradku v roce 610) předány Proroku Mohamedovi přímo nebo prostřednictvím poslů Alláhem (Bohem). Vedle náboženského významu korán zároveň významně ovlivnil vývoj arabštiny a je považován za jedno z vrcholných děl klasické arabské literatury.
Korán se tematicky věnuje několika oblastem: jedinosti Boží (tzv. Tauhíd); potřebě konání modlitby a dobrých skutků a naopak vyvarování se zla (včetně popisu Soudného dne); popisy ze života Poslů a Proroků (nejen Mohameda, ale také například Adama, Abraháma, Jákoba, Mojžíše či Ježíše); popisy vědeckých zázraků a rozlišení toho, co je správné a bohulibé (halél) a toho, co je špatné a zavrženíhodné (harám).
Korán byl v útržcích zapisován ještě za života Proroka Mohameda a velké množství muslimů si jej slovo od slova pamatovalo. V jednu knihu byl zapsán nedlouho po smrti Proroka Mohameda. V koránu Bůh dává Proroka Mohameda muslimům za „krásný příklad“ ('uswetun hasenetun) laskavého, soucitného, pravdomluvného a důvěryhodného chování, který by muslimové měli napodobovat, takže nejen Korán, ale i hadísy (vyprávění o tom, co Prorok Mohameda řekl nebo udělal) jsou pro muslimy závazné.
Vznik koránu náhled| upright=1.3|Korán Mašhadu v Íránu, napsaný Alím náhled|Vzácný historický Korán z 11. století v mauretánském Chinguetti. V době, kdy korán vznikal, bylo na Arabském poloostrově už hodně židů i křesťanů, zejména na venkově, ale lidé dále praktikovali mnohobožství. V 6. a 7. století monoteismus už patrně převažoval před Mohamedem. Svědčí o tom i několik jeho proroků, Mohamedových současníků a konkurentů, které ale Mohamed i jeho první nástupce Abu Bakr tvrdě potlačili. Na Mohamedově mimořádném úspěchu se mohly podílet i dobové politické střety, například soupeření mezi perskými Sasánovci a byzantským císařem, který právě v roce 622 zahájil válečné tažení proti Persii. Mohamedovo pozvání do Mediny ve stejném roce s tím mohlo přímo souviset.
Muslimové věří, že korán obsahuje doslovně zaznamenané zjevení, jehož se Mohamedovi dostalo prostřednictvím anděla Gabriela (arabsky Džibríl). Mohamed je označen za tzv. „Pečeť proroků“, která uzavírá sled řady předchozích proroků, Abraháma, Mojžíše, Ježíše a mnoha dalších, kterým přišlo od Alláha zjevení. Ježíšovo „Evangelium“ (Indžíl) a Mojžíšova tóra mají být obrazem dokonalého slova Božího. Jeho kritikové později poukazovali na rozpory mezi koránem a staršími texty, což vedlo k vysvětlení v koránu o pokřivení původně významově shodných knih křesťanů a židů.
Sesílání veršů trvalo dohromady třiadvacet let (609–632 n. l.). Do podoby, v jaké korán známe dnes, byl sestaven roku 651, tedy devatenáct let po Mohamedově smrti. Korán byl nejprve uchováván v paměti Mohameda a muslimů. První následovníci islámu znali kompletně celý korán nazpaměť a neexistovala psaná verze. Vše se opakovalo a připomínalo neustálým přednášením mezi věřícími. Lze však předpokládat, že ještě před odchodem z Mekky začala být jeho slova zapisována. Z medínského období tradice uvádí, že Mohamed, který psát neuměl, užíval některé ze svých přívrženců jako písaře, navíc řada lidí uměla části, nebo dokonce celé zjevení nazpaměť. Po jeho smrti se objevila potřeba stanovit jednoznačnou verzi, aby bylo zjevení uchráněno deformací a odlišných interpretací. Tehdejší arabské písmo například nezaznamenávalo krátké i některé dlouhé samohlásky. Existoval tak problém se záměnami gramaticky podobných slov. Proto měla písemně zachycená seslání nižší hodnotu než recitace zpaměti.
Podle tradice existovalo v jisté době celkem pět exemplářů koránu, které se drobně odlišovaly. Mělo jít o kodex Mohamedovy manželky Hafsy, Hafs Ubajje ibn Ka'ba, Abdalláha ibn Mas'úda, Abú Músy al-Aš'ařího a Miqdada ibn 'Amra. Hrozilo, že rozdíly mezi nimi způsobí rozkol v islámské obci, a proto bylo třeba provést definitivní redakci textu. Za vlády třetího chalífy Uthmána tak došlo k vytvoření redakční komise, která především na základě Hafsiny verze koránu a sbírky předsedy komise Zajda ibn Thábita sestavila korán do dnešní podoby, tzv. Vulgáty v letech 651–656 v Uthmánském kodexu.
Přestože se v historii objevily pochyby o pravosti této verze koránu, je muslimy používána dodnes. Hlavní námitku proti Vulgátě vznesli šíité, kteří Uthmána podezírají, že z koránu vyškrtal všechny zmínky o Alím. Jelikož se však různé šíitské sekty nikdy nedokázaly shodnout na společné verzi, zůstalo při Uthmánově textu. Tvrdí však, že skutečně správnou verzi zná jedině „skrytý imám“, jehož příchod očekávají.
Šíření koránu Nejstarší dosud zachovaný rukopisný exemplář je takzvaný Birmingham Manuscript. Dvě stránky Koránu o velikosti 33,3 cm × 24,5 cm zůstaly téměř 100 let nerozpoznané v univerzitní knihovně v Birminghamu. Jsou datovány metodou uhlíku 14C do let 568–645, což je období Mohamedova života, respektive doba těsně po jeho smrti. Identifikované karty jsou součástí sbírky Mingana čítající přibližně 3000 dokumentů z Blízkého východu.
Další rukopisné exempláře jsou uchovávány ve dvou přepisech, které se nyní nacházejí v Taškentu a v muzeu Topkapi v Istanbulu.
Korán se po staletí šířil ústním podáním nebo rukopisy, a to výhradně v arabštině. V roce 1924 jej káhirská islámská Univerzita al-Azhar vydala poprvé tiskem, který muslimské autority schválily.
Struktura koránu Korán v podstatě nemá žádnou pevnou strukturu, souvislý „příběh“. Spíše než kniha v klasické podobě je to sbírka písemně zaznamenaných poselství proroka Mohameda, převážně napomenutí do života věřících. To také vysvětluje, proč se některé motivy a témata opakují i desetkrát. Je sice rozdělen na 114 súr (kapitol) a 6236 áj (veršů), ale i jednotlivé súry jsou často složeny z nesourodých skupin veršů, mnohdy patrně seslaných v rozpětí mnoha let. Klíč, podle kterého byly verše zařazeny do právě 114 súr, není jasný. Základ rozdělení na súry byl položen již Mohamedem, definitivní podobu dostal korán při uthmánské redakci. Tehdy došlo k seřazení súr podle délky od nejdelších k nejkratším. Ani tento postup však nebyl zcela dodržen, například na začátek byla zařazena krátká súra, tzv. „Otevíratelka“ (al-fátiha). Kromě deváté súry (At-Tawba) všechny ostatní uvozuje tzv. basmala: „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného“, která se do počtu veršů započítává pouze jednou.
Pokusy o seřazení súr Evropští učenci se opakovaně pokoušeli seřadit súry chronologicky, podle předpokládané doby seslání jejich podstatné části. Stejně tak činí české vydání z roku 1972 v překladu Ivana Hrbka. Takové řazení je logičtější, přesto text ani tak nezískává ucelenou podobu. Chronologické řazení je však důležité i kvůli učení o verších „zrušených a zrušujících“ nasch. Podle této praxe, zavedené již Mohamedem, mají později seslané verše vyšší hodnotu a ruší význam těch starších. Důvodem byla nutnost znovu přeformulovávat příkazy a zákazy podle aktuální situace islámské obce. Tento princip (nasch) je však poměrně sporný a jsou o něm vedeny vášnivé spory mezi tradicionalisty a modernisty.
Orientalisté, kteří řadili súry chronologickým způsobem: Němec Theodor Nöldeke (vydání 1860) Angličan John Medows Rodwell (vydání 1876) Dán Frants Buhl (vydání 1921) Francouz Régis Blachère (vydání 1949–1950) Srovnání s Biblí Korán není srovnatelný s hebrejskou Biblí formou ani obsahem. Starý zákon čili Tanach je rozsáhlejší a obsahuje velmi rozmanité texty (knihy), které vznikaly téměř tisíc let. Obsahuje písně a básně, příběhy, historická vyprávění i prorocké texty. Srovnávat s koránem by se snad daly náboženské a právní předpisy, konkrétní pravidla, příkazy, zákazy a někdy i tresty za porušení těchto pravidel. Islám nerozlišuje mezi náboženstvím a právem, což začíná již v koránu. Příčinou jsou okolnosti vzniku této knihy. Mohamed nebyl pouze duchovní, ale též politický a vojenský představitel, obsah koránu proto odpovídá jeho aktuální situaci a potřebám. Již v Mekce však korán formuloval některé zásady věřících muslimů, jako je například podoba modlitby.
Výklad koránu je oblastí zájmu islámských učenců po celé islámské dějiny. Ačkoliv korán tvoří základ šarí'y, pro jeho výklad jsou používány další prameny a uznávané právní postupy. Tradičně se korán dělil na 30 zhruba stejně dlouhých částí (ajzá), aby se dal celý projít v modlitbě za 30 dnů.
Z historického hlediska se koránský text rozděluje na 4 části podle doby seslání, které spojuje podobný obsah a forma. Jedná se o první, druhé a třetí mekkánské období a medínské období. Toto rozdělení je však spíše přibližné, není možné určit jejich přesné hranice (snad vyjma posledního) a celá věc je ještě komplikována pozdějšími úpravami a doplňováním starších súr. Otázka původu jednotlivých úseků súr je velmi složitá a názory nejsou jednotné.
Jazyk koránu náhled|Korán vytvořený Tatary, k vidění je v Chánském paláci v Bachčisaraji Jazyk a forma koránu jsou velice rozmanité. Jednoduše můžeme říci, že lze sledovat vývoj od velice poetických a obrazných veršů k sušším spíše právnickým a prozaickým textům. Především formou, nicméně do jisté míry i obsahem sdělení, se ze začátku Mohamed nijak nevymyká z řady předchozích staroarabských hanífů (poslů monoteismu) a káhinů (věštců). K jejich charakteristice patří krátký verš, extatická řeč, přírodní a kosmické obrazy, přísahy, hrozby, kletby a apokalyptické vize. Přirovnávání ke káhinům se Mohamed při diskusích se svými kritiky ostře bránil.
Za nejpoetičtější je možno považovat verše z prvního mekkánského období, zmiňována bývá především súra 55 pro hojný výskyt až monotónně se opakujícího refrénu „Které z dobrodiní Pána svého můžete popírat?“, v dalších obdobích se postupně prosazují delší súry a delší verše, které začínají postrádat poetické prvky, jakými jsou anafora (užití stejných slov na začátku veršů), epifora (opakování stejných slov na konci veršů) a již zmíněný refrén, až se nakonec v medínském období vytrácejí takřka docela. Ani přísahy a zvolání k Bohu, které jsou ze začátku velmi často využívány jako jakési úvody súr, se v medínském období nevyskytují zdaleka v tak hojném počtu.
Jak již bylo zmíněno, arabský jazyk v době vzniku koránu trpěl především ve své psané formě značnou nedokonalostí. Posledně je nutno také říci, že ani slovní zásoba arabštiny neodpovídala Mohamedovým potřebám. Ten se proto uchyloval jednak k aktualizaci významu již existujících slov, jednak k přejímání zcela nových výrazů, například z aramejštiny, hebrejštiny, syrštiny či etiopštiny. Tento fakt však nemá žádný zásadnější vliv na výklad koránu. Odlišné výklady se spíše objevují v souvislosti s některými gramatickými obměnami, které mohou i zcela zásadně změnit význam veršů a posloužit tak jako argument pro ten či onen postoj odporující tradičnímu výkladu. Výklad gramatiky byl také jednou z metod fikhu.
Jazyk koránu byl až do moderní doby přijímán jako norma spisovné arabštiny.
Zdroje inspirace náhled|200px|Královna ze Sáby navštěvuje Šalomouna, Edward Poynter, 1890. Šalomoun v Koránu vystupuje jako prorok, který vládne lidem, džinům i přírodě. Mohamed považoval své proroctví za návrat k přirozenému monoteismu, který hlásali již před ním mnozí prorokové a které navazuje na judaismus a křesťanství. Po odchodu do Medíny, kde se setkala komunita prvních muslimů s židovskou a později i křesťanskou, se zjevují verše reagující na aktuální situace. Orientace modlitby se přesunuje z Jeruzaléma na Mekku. Mohamed deklaruje, že přináší stejné poselství jako přední hanífa Abrahám, který založil modlitebnu Ka'ba. Korán považuje židy a křesťany za „lid Knihy“, který sice zbloudil, ale zaslouží si ochranu a úctu muslimů, pokud proti nim nevystupují nepřátelsky; na jiných místech je ale řadí mezi „nevěřící“ a hrozí vyhubením (Súra 2:253; 8:7 aj.).