náhled|Znak Náboženské společnosti českých unitářů Unitářství je organizačně nejednotný proud v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům patří zejména odmítání trinitárního dogmatu a odmítání plného božství a pre-existence Krista.
Charakter hnutí náhled|vlevo|Prapor v barvách Unitarie na průčelí Pöttingovského paláce v Karlově ulici v Praze Unitářství volně navazuje na starověké a středověké „hereze“, vymezující se vůči ortodoxním teologickým dogmatům, ustanoveným na církevních koncilech. Určitěji lze jeho kořeny spojovat s antitrinitářským hnutím, objevujícím se během 16. století v některých evropských zemích (Švýcarsko, Holandsko, Anglie, Polsko, Uhry), a to zejména v prostředí komunit anabaptistů (novokřtěnců). Na základě impulzů anglického a německého osvícenství se unitářství stává během 18.–19. století předním reprezentantem liberální teologie v Evropě i ve Spojených státech amerických. V současnosti spočívá jeho výjimečnost mezi křesťanskými denominacemi zejména v absenci závazných náboženských kréd. Do svých řad tak unitáři přijímají i vyznavače eklektických a synkretických teologií, nebo dokonce explicitní nekřesťany či agnostiky.
Navzdory evropské provenienci představují zhruba od poloviny 19. století zemi s největším rozšířením a vlivem unitářských denominací Spojené státy americké. V někdejším Československu se během meziválečného období rozšířilo unitářství právě na základě vlivů z USA. K unitářům se hlásila například také manželka prvního československého prezidenta Charlotta Garrigue-Masaryková.
Pojetí víry Ačkoli v unitářství neexistuje vynucující autorita, na následujících idejích se pravděpodobně většina unitářů shodne: víra v jediné Božství, v jedinost či jednotu Boha Ježíš Nazaretský se jako člověk zrodil, žil i zemřel život a učení Ježíše Krista, tak jako život a učení Buddhy, Mohameda a každého jiného moudrého člověka, jsou příkladem pro náš vlastní život rozum, racionální myšlení, věda a filosofie se nevylučují s vírou v Boha, ale naopak mají víru korigovat člověk má schopnost uplatňovat svobodnou vůli odpovědným, konstruktivním a etickým způsobem lidská povaha není ze své podstaty špatná či zvrácená, je schopná činit podle Božího záměru zlo či dobro přesvědčení že žádné náboženství nemá nárok na absolutní monopol na Ducha Svatého či teologickou pravdu Bible byla psána a upravována lidmi, kteří nebyli neomylní, můžeme z ní čerpat moudrost tak jako z mnohých dalších posvátných textů, ale i textů běžných, tak jako z umění a dalších zdrojů odmítání doktrín jako jsou doktrína o predestinaci, věčné zatracení, Nejsvětější Trojice (chápaná jako tři osoby), nebo víra v automatickou spásu díky Ježíšově oběti (což se může projevit jako alibismus)
Ideoví předchůdci náhled|301x301px|Michael Servetus – „Španěl z Aragonie“ (Hispanus de Aragonia) Při hledání historických kořenů unitářství nelze přehlédnout teologickou paralelu se starověkou herezí severoafrického kněze Areia (256–336), který odmítal soupodstatnost Ježíše Krista s Bohem a Kristovu pre-existenci (resp. nestvořenost).Albanese, Catherine, A Republic of Mind and Spirit: A Cultural History of American Metaphysical Religion, New Haven: Yale University Press 2006, 161–162. K ariánství se ostatně významná část raných unitářů v Evropě i v USA explicitně hlásila. Oproti moderním unitářům, kladoucím důraz na Kristovo plné lidství, považovali ariáni Krista stále za „nadčlověka“, byť již nikoli za Boha. Zastávali tak pomyslnou střední cestu mezi moderní liberální teologií a tradiční ortodoxií.Wilbur, Earl Morse, Our Unitarian Heritage, Boston: Beacon Press 1925, 246.Ariánská christologie si nadále udržela významnou pozici mezi unitáři v USA.Blíže viz: Albanese, Catherine, America. Religions and Religion, Belmont: Thomson Wadsworth 2007, 96.
Kořeny unitářství se obvykle hledají v antitrinitářství raného novověku. Spekulovat lze však také o možné genealogické návaznosti na starší křesťanské hereze. Jedná se zejména o manicheismus, gnosticismus, bogomilství a katarství, které se objevují v různých obdobích v oblasti Středomoří, případně s přesahy na Balkán a do střední Evropy.Špale, Drahomil, Nárys dějin unitářství v českých zemích, Praha: Unitaria 2010, 26–29. Přímé vlivy těchto heretických proudů na genezi pozdějšího unitářství však nelze s jistotou prokázat. Jejich vymezování se vůči ortodoxii navíc spočívalo spíše v kritice forem liturgie, zvyklostí mnichů a kléru, případně v teologických odchylkách, které se však přímo netýkaly hierarchického uspořádání sv. Trojice, jako je tomu v případě unitářů.
Přímé předchůdce unitářské teologie lze vystopovat až v 16. století. Významnou postavou, odmítající trinitární dogma, byl španělský učenec Michael Servetus (1509?–1553), odsouzený za teologické názory v Ženevě katolíky i protestanty, a po usnesení (vesměs kalvinistické) městské rady odsouzen k smrti upálením.
Vznikání prvních unitářských skupin lze následně sledovat především v protestantských komunitách anabaptistů (novokřtěnců), rozptýlených vlivem pronásledování z původní provenience ve Švýcarsku do četných zemí západní (zejména Nizozemí, Anglie, Itálie)Wilbur, Earl Morse, Our Unitarian Heritage, Boston: Beacon Press 1925, 61–62. a středovýchodní Evropy (zejména Polsko a Uhry).Wilbur, Earl Morse, Our Unitarian Heritage, Boston: Beacon Press 1925, 99. Hlavní protestantské proudy v německých a frankofonních oblastech naopak trinitární dogma dosud přijímaly. Oproti mystickým, výstředním a zároveň konzervativním anabaptistům však pozdější unitáři kladli důraz na racionalismus, liberalismus a náboženský pluralismus.
Významný impulz pro genezi unitářství představoval od 18. století zejména německý idealismus (Friedrich Wilhelm Schelling, Georg Friedrich Hegel), liberální teologie (Friedrich Daniel Schleiermacher, David Friedrich Strauss) a anglické osvícenství (John Locke, David Hume) s racionalistickými a empirickými přístupy k teologii a mýtu.Albanese, Catherine, America. Religions and Religion, Belmont: Thomson Wadsworth 2007, 95–95; Václavík, David, Proměny americké religiozity, Brno: Masarykova univerzita 2013, 70–71.
Unitářství ve světě V současnosti žijí významnější počty unitářů v tradičních protestantských zemích jako jsou Velká Británie a USA, ale také v oblasti Sedmihradska v Rumunsku.
Unitářské skupiny z různých zemí spolupracují v rámci Mezinárodní rady unitářů a univerzalistů (ICUU) a v rámci Mezinárodního svazu pro náboženskou svobodu (IARF). ICUU je spíše unitářská záležitost, zatímco IARF je organizace složená z různých náboženských tradic světa.
Unitářství v Polsku Polské antitrinitářské hnutí se začalo formovat ve druhé polovině 16. století především v prostředí kalvinistické reformované církve, a to na základě myšlenek importovaných z Itálie. Jejími šiřiteli byly především postavy jako Laelio Sozzini nebo Francesco Stancaro, dále přímí následovníci Michaela Serveta a jeho učení,Wilbur, Earl Morse, Our Unitarian Heritage, Boston: Beacon Press 1925, 101. a studenti (především ze šlechtických rodů), odcházející za studiem do zahraničí (Itálie, Německo, Švýcarsko).Wilbur, Earl Morse, Our Unitarian Heritage, Boston: Beacon Press 1925, 102.
První výraznou osobou tohoto hnutí byl polský učenec Piotr z Goniazdu (Petr Gonesius), který na synodách v Seceminu (1556) a Pinczowě (1558) popřel Níkajské a Athanasiovo vyznání víry, přičemž jediným akceptovatelným pro něj bylo tzv. Apoštolské vyznání. Na další synodě v Brestu Litevském pak připojil ještě některé názory, přejaté od anabaptistů, např. odmítání křtu novorozenců. Ačkoli nebyly jeho výtky většinou účastníků přijaty, našly mezi duchovenstvem i šlechtou nemálo příznivců.
náhled|Dopis Jana Kalvína účastníkům protestantského sněmu ve Vilniusu, v němž odsuzuje antitrinitářské postoje Giorgia Biandraty Vůdčí osobností liberálního hnutí v polské reformované církvi se brzy po synodě v Pinczowě stal italský kalvinista Giorgio Biandrata, kterého nadchly zde prezentované Gonesiovy myšlenky. Ovlivnil potom část aristokratů i duchovních a získal si jejich přízeň i přesto, že jej Kalvín zatratil ve svých dopisech polským hodnostářům jako nebezpečného heretika. Hnutí nabíralo na síle, polský kazatel Řehoř Pavel Březinský dokonce otevřeně kázal o tom, že Kristus byl jen prostým člověkem. Díky němu získali liberálové příznivce i v masách obyčejného lidu.Wilbur, Earl Morse, Our Unitarian Heritage, Boston: Beacon Press 1925, 103–104.
Liberální antitrinitářské hnutí se od ortodoxní reformované církve oddělilo v roce 1565.Wilbur, Earl Morse, Our Unitarian Heritage, Boston: Beacon Press 1925, 105. Ještě téhož roku zformovali liberálové vlastní, tzv. menší reformovanou polskou církev. Avšak vzhledem k tomu, že Biandrata odešel do Transylvánie, postrádala tato nová církev jak ideového, tak politického vůdce. Jediným jejich názorovým pojítkem byla víra, že Otec je nadřazen Synu. Hnutí se začalo vnitřně štěpit kolem různých osobností a jejich více či méně odlišných názorů na křest a podstatu Krista.Wilbur, Earl Morse, Our Unitarian Heritage, Boston: Beacon Press 1925, 107–108. Kromě teologických otázek menší reformovaná církev řešila i problémy civilního života, jako praktikování světských povolání, nošení zbraní či dělbu majetku (podle apoštolského novozákonního vzoru).
náhled|219x219px|Fausto Sozzini Sjednotitelem těchto více či méně extrémních výkyvů v názorech se stal Fausto Sozzini (Faustus Socinus),Wilbur, Earl Morse, Our Unitarian Heritage, Boston: Beacon Press 1925, 114. ústřední postava polského antitrinitářského hnutí – socinianismu. Centrem hnutí se stává polské město Rakov (okres Kielce), založené teprve roku 1569 velmožem Jakubem Sienienským. Ten byl sice ortodoxním kalvinistou, ovšem respektoval plnou náboženskou svobodu a antitrinitáři zde tak mohli založit nezávislou církev známou jako Polští bratři.Wilbur, Earl Morse, Our Unitarian Heritage, Boston: Beacon Press 1925, 111–112. Sozzini zde roku 1602 založil školu a tiskárnu, takže se sociniánské texty mohly šířit do celé Evropy.Wilbur, Earl Morse, Our Unitarian Heritage, Boston: Beacon Press 1925, 114–115. Nejvýznamnějším Sozziniho dílem je tzv. Rakovský katechismus, který byl dokončen a vydán jeho následovníky až několik let po smrti autora, v roce 1605.
Formuluje zde základní teze své víry, odvolávaje se na verš z Janova evangelia („A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“).Jan 17,3. Sociniáni tedy vidí mezi Bohem a člověkem nepřekonatelnou propast, kterou vyplnil právě člověk Kristus, když lidem vyjevil Boží vůli a skrze zmrtvýchvstání jim ukázal cestu ke spáse. Jedinou svátostí je proto připomínka jeho smrti, zatímco Večeře páně a křest jsou upozaděny coby veřejné manifestace přijetí víry.Wilbur, Earl Morse, Our Unitarian Heritage, Boston: Beacon Press 1925, 118–119.
Sociniáni se v Polsku udrželi až do roku 1638, kdy byl za probíhající násilné rekatolizace zničen Raków, a spolu s ním i centrum sociniánské komunity.Wilbur, Earl Morse, Our Unitarian Heritage, Boston: Beacon Press 1925, 124. Ze země byli sociniáni následně vyhoštěni, stejně jako poté i ostatní protestantské církve. Ačkoli byla v Polsku roku 1767 obnovena jejich stará práva, nikdy zde již nezískali významnější postavení.Wilbur, Earl Morse, Our Unitarian Heritage, Boston: Beacon Press 1925, 129.
Unitářství v Uhrách náhled|Ferenc Dávid na sněmu v uherské Tordě