náhled|Státní znak Spojeného království Spojené království Velké Británie a Severního Irska () je západoevropský stát, který zahrnuje Anglii, Skotsko, Wales na ostrově Velká Británie, a severovýchodní část ostrova Irsko, Severní Irsko. Zbytek tohoto ostrova (dnes Irská republika) byl součástí Spojeného království více než sto let.
Stát se do dnešní podoby zformoval Zákonem o unii z roku 1707, čímž se spojil Anglický a Skotský parlament a vytvořil Spojené království Velké Británie. Roku 1800 následoval Zákon o unii připojující Irské království a díky tomu vzniklo Spojené království Velké Británie a Irska.
Roku 1922 získal nezávislost Irský svobodný stát, který však ponechal Severní Irsko jako součást Spojeného království. Výsledkem bylo, že od roku 1927 nese tento stát oficiální název Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Často se ale nepřesně zkracuje na „Británie“, „Anglie“, „VB“ nebo „UK“.
Před vznikem Británie
náhled|Stonehenge náhled|Bitva u Hastingsu zachycená na tapisérii z Bayeux náhled|Stoletá válka: Bitva u Kresčaku
Příslušníci druhu Homo sapiens na britských ostrovech jsou doloženi nálezem ceremoniálního pohřbu z doby před asi 30 tisíci lety. Poslední doba ledová však zřejmě učinila ostrovy neobyvatelnými pro lidi. Stálé osídlení se předpokládá od jejího skončení před asi 11 700 lety. Od neolitu se obyvatelé ostrovů zapojovali do mezinárodního obchodu. V době bronzové se zde vyskytoval lid kultury se zvoncovitými poháry a v jižní Anglii vznikl nejznámější prehistorický monument Velké Británie, komplex menhirů a kamenných kruhů Stonehenge, starý asi 4000 let. Na konci prehistorické doby byly ostrovy obývány keltskými národy, které sem přišly kolem roku 800 př. n. l. a přinesly halštatskou kulturu. Keltskou Británii napadl Julius Caesar v rámci svého galského tažení dvěma výpravami v letech 55 až 54 př. n. l. Plně si Římané jih Velké Británie podrobili Claudiovou výpravou z let 43 až 47. Keltské protiřímské povstání z roku 61, vedené Boudiccou, bylo potlačeno.http://www.antickysvet.cz/26001n-povstani-v-britanii-a-boudicca-61-n.l. Později za císaře Hadriána Římané jižní Británii opevnili ze severu Hadriánovým valem proti severobritským kmenům, jako byli Piktové. Roku 287 Británii od říše odtrhl vzbouřený důstojník Carausius, avšak roku 296 byla znovu Římany dobyta. V době římské nadvlády byly Britské ostrovy počínaje 3. stoletím částečně pokřesťanštěny. Baštou křesťanství se stalo zejména Irsko se svou svébytnou mnišskou kulturou. Římskou nadvládu nad Británií v době hroutící se západní části impéria ukončila armádní vzpoura z roku 409. Po pádu římské moci na ostrovy pronikaly Germánské kmeny z dnešního severního Německa, souhrnně označované jako Anglosasové (Anglové, Sasové, Jutové a Frísové). Jejich jazyk je základem dnešní angličtiny. Britské ostrovy byly v té době politicky nejednotné, byly však položeny základy pozdějšího Skotského království, které vzešlo z království Dál Riata, vzniklého v 6. století. V 7. století vykrystalizovalo sedm nejdůležitějších anglosaských království v dnešní Anglii, a to Wessex, Sussex, Essex, Northumbrie, Mercie, Východní Anglie a Kent. V tomto období bylo také dovršeno pokřesťanštění ostrovů, nejprve Irska v 6. století vlivem sv. Patrika, a pak dalších oblastí hlavně zásluhou iroskotských misionářů.
Roku 789 došlo k prvnímu nájezdu loupeživých Vikingů (Norů a Dánů) na východní pobřeží Velké Británie. Dánská invaze ve východní Anglii roku 865, kterou vedli Halfdan Ragnarsson a Ivar Bezkostý, pak znamenala začátek trvalé přítomnosti Vikingů v Anglii. Jejich hlavním protivníkem tehdy byl wessexský král Alfréd Veliký, jemuž se podařilo udržet západní část Anglie a založit zde mocenské centrum, jež lze považovat za počátek anglického království. Králi Athelstanovi se po roce 926 dokonce na čas podařilo podrobit většinu území Velké Británie. Smrt Eduarda Vyznavače roku 1066 přivodila dynastickou krizi, na kterou sousedé anglosaského království Dánové a Normané reagovali invazí. Poslední anglosaský král Harold II. odrazil Dány, avšak vylodění normanského vévody Viléma Dobyvatele již nedokázal čelit. Bitva u Hastingsu 14. října 1066 znamenala Haroldovu smrt a podrobení Anglie Normanům. Francouzsky mluvící Normané postupně zabrali velkou část Británie, přinesli na ostrovy gotickou kulturu a feudální řád a do roku 1204 spojili Velkou Británii do jednoho celku s Normandií, a tím i Francií. Založeny byly tehdy univerzity v Oxfordu a Cambridgi.
Potopení Bílé lodi (1120) s jediným dědicem trůnu Vilémem Aethelingem na palubě způsobilo vymření normanské dynastie a roku 1154 nastoupila, v osobě Jindřicha II., dynastie Plantagenetů. Vypuzený irský král Diarmait Mac Murchada si Jindřicha II. přizval na pomoc proti svému konkurentu, jímž byl velekrál Ruaidrí Ua Conchobair, a následující normanská invaze do Irska znamenala začátek nároků anglických vládců na Irsko. Slabý král Jan Bezzemek ztratil počátkem 13. století většinu pevninských držav ve prospěch francouzského krále, a byl pak roku 1215 anglickými velmoži donucen přijmout Velkou listinu práv a svobod (Magna charta libertatum), omezující královskou moc a považovanou někdy za zárodek budoucí britské konstituční monarchie. Eduard I. v letech 1276 až 1284 dobyl pro Anglii Wales, dlouho politicky roztříštěný a až ve 13. století sjednocený knížaty Gwyneddu.
Vymření Kapetovců ve Francii roku 1328 umožnilo anglickému králi Eduardu III. vznést nárok na pařížský trůn. Tím vyvolané politické napětí roku 1337 vyústilo ve stoletou válku s Francií, jež s přestávkami trvala do roku 1453. Přes řadu úspěchů, jako byly bitvy u Kresčaku (1346) či u Agincourtu (1415), byli Angličané poraženi a ztratili většinu zbylých držav ve Francii. Následkem byly i spory o následnictví, jež později vyústily v boje o trůn mezi dvěma větvemi Plantagenetů, Lancastery a Yorky, označované podle květů v erbech obou rodů jako války růží (1455–1487). Bitva u Bosworthu, v níž padl Richard III. z rodu Yorků, války růží ukončila nástupem nové dynastie: v osobě Jindřicha VII. na anglický trůn usedli Tudorovci. náhled|vlevo|Poprava Olivera Crommwella (1661) V době počínající reformace se Jindřich VIII. vzepřel papeži, aby dosáhl rozvodu s Kateřinou Aragonskou. Tím roku 1534 zahájil anglickou reformaci. V Anglii a Walesu se prosadila státní Anglikánská církev, ve Skotsku radikálnější kalvinistická Skotská církev a Irsko zůstalo převážně katolické. Marie I. se neúspěšně pokusila vrátit Anglii ke katolictví. Nahradila ji protestantka Alžběta I., do jejíž vlády spadá odražení španělského pokusu o invazi, znamenající počátek dlouhodobé britské námořní převahy nad ostatními velmocemi. Anglie si brzy nárokovala první zámořská území objevená mořeplavci, jako byli Walter Raleigh nebo Francis Drake. Roku 1600 vznikla Východoindická společnost, klíčová kolonizační instituce. Symbolem alžbětinského kulturního rozkvětu bylo dílo dramatika Williama Shakespeara. Alžbětou Tudorovci vymřeli a trůn roku 1603 zdědil skotský král Jakub VI. Stuart. Ekonomické a náboženské rozpory, jež Stuartovci zdědili z předchozí epochy, vedly ke třem občanským válkám let 1642–1651, popravě krále Karla I. (1649), dočasnému vyhlášení Anglické republiky a protektorátu Olivera Cromwella. Restaurace stuartovců vyvrcholila roku 1660. Katolického krále Jakuba II. však svrhla slavná revoluce vedená radikálními protestanty (1688) a na trůn se dostal protestant Vilém III. Oranžský. To provázely masakry katolíků v Irsku. Důsledkem bylo i oslabení královské moci na úkor parlamentu. Kulturně však šla země zjevně nahoru, ve vědě (Isaac Newton) i filozofii (John Locke). Již před slavnou revolucí se též ustavily zárodky prvních politických stran, whigů a toryů.
Roku 1707 bylo Zákonem o unii připojeno Skotsko. To bývá považováno za datum vzniku Spojeného království.
Nástup hannoverské dynastie vpravo|náhled|Vývoj britské vlajky náhled|Smrt kapitána Cooka podle rytiny z roku 1790
Po smrti královny Anny (1702–1714) z rodu Stuartovců, na britský trůn nastoupil její nejbližší příbuzný, protestant Jiří I. (1714–1727), původem z Německa, člen hannoverské dynastie. Jeho nezájem o politické události ve Velké Británii byl předurčen jeho původem a neznalostí angličtiny. Veškerou politickou moc tak v zemi fakticky získali členové parlamentu, přesněji řečeno jeho dvě politické frakce strany Whigů. Novou dynastii zpočátku ohrožovala nová vlna jakobitských povstání, ta však skončila bitvou u Cullodenu (1745), poslední regulérní pozemní bitvou na půdě Velké Británie. Porážka povstání, jež měla zázemí ve Skotsku, nakonec vedla zejména k podrobení Skotska Angličany.
Jiří II. (1727–1760) přenechával faktickou vládu svému ministerskému předsedovi. Robert Walpole položil základy k funkci britského ministerského předsedy poté, co složil z členů Parlamentu svůj vlastní ministerský kabinet (po prasknutí tzv. jihomořské bubliny na burze, před nímž předtím marně varoval). Panovník měl od té doby ceremoniální funkci, hlavní výkonnou moc získal ministerský předseda. Británie též rozšířila svou koloniální říši zabráním území po celém světě, nejdůležitější místo zaujímalo 13 amerických kolonií na východním pobřeží. Britové se úspěšně prosazovali i v Kanadě nebo v Indii. Za Jiřího II. se Británie rovněž zúčastnila Sedmileté války (1756–1763), v níž porazila Francii. Válce předcházel velký mezinárodně politický přesun, tzv. „zvrat aliancí“, který ukončil 250 let trvající nepřátelství mezi Francií a Rakouskem a z Pruska učinil spojence Británie. Navzdory krvavé bilanci tohoto konfliktu, někdy označovaného za “nultou světovou válku”, se však velmocenské poměry na kontinentě de facto nepohly ani o píď. Jedním z mála reálných výsledků této války bylo, že Británie zaujala postavení první průmyslové, obchodní a námořní velmoci Evropy a tím pádem i světa. náhled|vlevo|Lord Clive s Mir Jafarem v Indii Jiří III. (vládl 1760-1820), třetí hannoverský panovník Británie, se na rozdíl od svých dvou předchůdců v Británii již narodil a angličtina byla jeho rodným jazykem. Za jeho vlády nabral na obrátkách proces průmyslové revoluce, Británie čelila vzpouře severoamerických kolonií a zapojila se do napoleonských válek. Vláda prvních tří hannoverských panovníků byla provázena kulturním rozkvětem, který symbolizovali spisovatelé Daniel Defoe, Jonathan Swift či Walter Scott.
Vztahy mezi třinácti severoamerickými koloniemi a koloniálním centrem v Londýně se zhoršily během 60. a 70. let. Zdrojem napětí byly britské pokusy zdaňovat americké kolonisty bez jejich souhlasu, které pocházely většinou z britského parlamentu. Akty odporu (např. známé Bostonské pití čaje roku 1773) v roce 1775 přerostly v ozbrojenou revoluci a začala americká válka za nezávislost. V roce 1776 Američané deklarovali nezávislost Spojených států amerických. Po zastavení britské invazní armády v roce 1777 vytvořili spojenectví s Francií. Britská armáda během války ovládala jen hrstku pobřežních měst. Válka těžce devastovala britské rozpočty a rozvracela celou společnost, což roku 1881 mj. vedlo k tzv. Gordonovým nepokojům, což byla vzpoura protestantů proti zrovnoprávnění katolíků. V říjnu 1781 se lord Cornwallis vzdal u Yorktownu ve Virginii, čímž byla válka ztracena. V roce 1783 byla podepsána Pařížská smlouva, která formálně ukončila válku a uznala nezávislost Spojených států. Při návratu bojů v letech 1812-14 nicméně Britové uhájili Kanadu.
Ztráta třinácti kolonií, nejlidnatějších z celé Britské říše, znamenala přechod mezi „první“ a „druhou“ koloniální říší. Británie svou pozornost přesunula na Asii, Pacifik a později Afriku. V Pacifiku se zájem soustředil na Austrálii, kterou pro Evropu objevil britský mořeplavec James Cook roku 1770. Na vědecké cestě do jižního Pacifiku v roce 1778 sepsal Joseph Banks pro vládu zprávu, v níž došel k závěru, že by se Austrálie hodila jako trestanecká kolonie. V roce 1787 do Austrálie Britové vypravili první zásilku odsouzených.
Průmyslová revoluce náhled|Trevithickova lokomotiva z roku 1804