Sršeň obecná (Vespa crabro) je zástupcem jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých a rodu Vespa (sršeň). Žije v mírných oblastech Evropy a Asie, zavlečena byla i do Severní Ameriky.
Stavbou těla se podobá běžnějším vosám, je však větší a trochu jinak zbarvená. Dosahuje délky 18–35 mm. Na těle se střídá žlutá, černohnědá a cihlová barva. Oválné hnízdo z papíroviny (směs slin a starého dřeva) si většinou staví v dutinách stromů. V průměru může hnízdo měřit až 80 cm. Žije ve společenstvech, která mohou čítat až okolo 1700 jedinců. Společenstva zakládá oplodněná samice – královna, a následně je tvoří dělnice, samci, samice a nedospělí jedinci. Samice a dělnice disponují silnými kusadly a žihadly s jedem, samcům žihadlo chybí a kusadla mají měkčí.
Sršně krmí své larvy různým hmyzem, především mouchami, můrami, vosami, včelami, cikádami a vážkami, případně pavoukovci. Dospělci se živí většinou sladkou šťávou z ovoce, květů a mízou stromů. Královna krátce po probuzení z hibernace konzumuje hmyz, aby získala bílkoviny.
Pokud není podrážděná, nechová se agresivně a lidí si nevšímá ani v blízkosti hnízda. Jed sršně je poměrně slabý, zejména v porovnání se včelím jedem, avšak způsobuje člověku značnou bolest. Někdy je sršeň označována za škůdce (kvůli požírání včel a zralého ovoce) nebo za obtížný hmyz (z obavy před žihadlem), ale zároveň se upozorňuje na její prospěšnost (hubení much a vos).
Etymologie Slovo sršeň je s drobnými obměnami přítomno ve všech slovanských jazycích. Toto slovo je nejblíže příbuzné lotyšskému sirsenis a litevskému širšuõ. Tato slova vznikla odvozením od indoevropského výrazu *ḱr̥s-en-, jehož původ se hledá buď v kořeni *ḱer- (hlava) a odvozené slovo by znamenalo „hlavatý hmyz“ (podobně byla utvořena i slova srna a kráva), nebo je onomatopoického původu a odvozuje se od slova „sršet“ a napodobení bzučivého zvuku.
S indoevropským základem souvisí i protogermánské slovo *hurz-nut-, od něhož bylo odvozeno jednak anglické hornet a jednak starohornoněmecké hornaz, ze kterého vzešlo německé Hornisse. Je možné, že u germánských slov došlo pod dojmem z bzučení k přiklonění ke slovu horn (trouba, trubka, roh), jak dokládá starosaské označení sršně – hornobero (doslova „trubač“). Od indoevropského základu bylo odvozeno i latinské označení crabro, které se používá jako druhové jméno sršně. Rodové jméno Vespa pochází z latiny a znamená „vosa“. Tento výraz se zřejmě vyvinul z protoindoevropského *wobʰseh₂ odvozeného od *webʰ-, což znamená tkát (podle způsobu stavby hnízd).
V běžném úzu slova převažuje mužský životný rod (ten sršeň), v biologickém úzu rod ženský (ta sršeň). V místních nářečích může mít jméno různou podobu, například sršán, stržán, širšáň, šíršán, šršeň, šeršiň, šršleň, sršáň, sršín či bršleň.
Taxonomie náhled|Nejběžnějším „poddruhem“ či formou sršně obecné ve střední a západní Evropě je Vespa crabro germana. Vyznačuje se dvěma sbíhavými červenými proužky na horní straně hrudníku (středozádí) a červenavou spánkovou a temenní částí hlavy. Na fotografii je samec, který má delší, kyjovitě prohnutá tykadla a sedm článků zadečku. Sršeň obecná je zástupcem blanokřídlého hmyzu z podřádu štíhlopasých, z čeledi sršňovití (Vespidae). Tato čeleď zahrnuje černo-žluto-oranžově zbarvené vosy, jak samotářské, tak sociální. Dále se řadí do podčeledi Vespinae, konkrétně do rodu Vespa (sršeň), který zahrnuje asi 22 žijících a několik fosilních druhů. Sršeň obecná je typovým druhem tohoto rodu. Vědecky ji popsal a zařadil Carl Linné v díle Systema naturae. V rámci rodu Vespa vytváří skupinu nazvanou crabro. Do ní patří ještě Vespa dybowskii, jež je zároveň občasným sociálním parazitem sršně obecné. Obě sršně jsou jak morfologicky, tak geneticky úzce spřízněné. Jejich příbuznými druhy v rámci jednoho kladu jsou sršeň východní (V. orientalis), V. mocsaryana a V. affinis.
Poddruhy Sršeň obecná bývala rozdělována na rozličné poddruhy (například Vespa crabro crabro Linnaeus, 1758; Vespa crabro vexator Harris, 1776; Vespa crabro germana Christ, 1791; Vespa crabro crabroniformis Smith, 1852; Vespa crabro borealis Radoszkowski, 1863; Vespa crabro oberthuri du Buysson, 1902; Vespa crabro flavofasciata Cameron, 1903; Vespa crabro altaica Pérez, 1910; Vespa crabro caspica Pérez, 1910; Vespa crabro chinensis Birula, 1925),Archer 2012, s. 258–259 nicméně toto členění není nadále (stav k roku 2020) používáno a údajné poddruhy jsou považovány za pouhé barevné varianty či formy.
Popis náhled|300px|Anatomie sršně obecné: A = hlava (caput), B = hruď (thorax), C = zadeček (abdomen). 1 − jednoduchá očka, 2 − složené oko, 3 − přední pár končetin, 4 − střední pár končetin, 5 − středozádí, 6 − zadní pár končetin, 7 − blanitá křídla, 8 − články zadečku
Královny (plodné samice) sršně obecné dosahují velikosti 25 až 35 milimetrů, dělnice 18 až 25 milimetrů a samci 21 až 28 milimetrů. Hmotnost se pohybuje v průměru okolo 477 miligramů, přičemž maximum je 580 mg. V rámci rodu Vespa se řadí mezi průměrně velké druhy (větší jsou například sršeň mandarínská či Vespa tropica, menší jsou třeba sršeň asijská či Vespa bicolor). Dosahuje ovšem větších rozměrů než vosy rodů Vespula (například vosa útočná či obecná) a Dolichovespula. Vzhledem se jí podobá vosa prostřední (Dolichovespula media), která se jí rovněž nejvíce blíží svými rozměry.Macek 2017, s. 150–157
Má dvě velké složené oči ledvinovitého tvaru s výrazným výřezem umístěné po stranách žlutě, resp. červenavě (záleží na barvené formě) zbarvené hlavy. Mezi nimi se nacházejí tři jednoduchá očka. Samčí tykadla jsou větší a mají 13 segmentů, zatímco samičí mají 12 segmentů. Hruď, z níž vyrůstají křídla a tři páry nohou, se dělí na tři části (předo-, středo-, zadohruď) a je stopkovitým útvarem připojena k zadečku. Samičí zadeček se skládá z 6 článků, zatímco samčí jich má 7. Samčí zadeček má oblé zakončení, zadeček samic a dělnic je špičatý a obsahuje žihadlo. Let umožňují dva páry blanitých křídel, která jsou protkána žilnatinou a spojená řadou háčků. Přední pár je výrazně větší. Křídla skládá sršeň rovně nad tělem. Tělu dominují v zásadě tři barvy – sytě žlutá, tmavě hnědá (až téměř černá) a cihlově červená. Žlutá má obvykle tmavší odstín, než je typické u vos rodu Vespula (vosa obecná, vosa útočná).
Ve střední Evropě se vyskytují dva různě zbarvené „poddruhy“ (formy). Vespa crabro germana má v přední svrchní části středohrudi dva červenavé sbíhavé pruhy, kdežto u formy Vespa crabro crabro tyto pruhy chybějí a svrchní část středohrudi je celá tmavě zbarvená.
Sršně jsou schopny účinné termoregulace. Teplota jejich těla se mění podle aktivity a podle měřené části (hlava, hruď, zadeček). Zabývá-li se stavbou hnízda, teplota dosahuje v průměru 26 °C (hlava), 29,6 °C (hruď), 23,5 °C (zadeček), při boji vzroste na 33,1 °C (hlava), 37,2 °C (hruď), 30,2 °C (zadeček).
Smysly náhled|Hlava sršně|alt=Pohled zpředu na sršeň s detailem hlavy, která má čelo žluté. Jdou vidět velké ledvinovité oči a tykadla.
Základním sršním smyslem je zrak. Sršeň disponuje velkýma složenýma očima, které sice neumožňují vidět tak ostře jako například člověk, ale na druhou stranu dokáží zaznamenat i zcela nepatrný pohyb. Oči pokrývají zorné pole o úhlu 360° (horizontální rovina) a téměř se 360° (vertikální rovina). Frekvence nervových vzruchů přenášených z oka do mozku dosahuje 200 impulzů za sekundu, což je zhruba osmkrát více než u člověka. Barevné spektrum, které sršeň vnímá, je oproti lidskému rozšířeno o ultrafialové, což je důležité kvůli potravě a rozmnožování.
Důležitým smyslem při vyhledávání potravy je čich. Podobně jako ostatní blanokřídlí dokáže zachytit svými receptory i nepatrné množství aromatických chemických sloučenin zvaných estery (např. methyl-butyrát či butyl-acetát), vylučovaných zrajícím ovocem. Sršeň má vyvinutý rovněž hmat a sluch. Tykadla samců plní důležitou hmatovou a čichovou funkci při vyhledávání partnerky.
Jed Jed sršně obecné je bezbarvá aromatická kapalina hořké chuti. Obsahuje aminy, aminokyseliny, enzymy, polypeptidy a ester acetylcholin. Část těchto látek způsobuje šok, část narušuje buněčné membrány a část má neurotoxické účinky. Poloviční smrtná dávka neboli LD50 se pohybuje od 8,7 po 90 mg/kg živé váhy. K výše zmíněným výsledkům došlo při testech na myších a krysách. Při testování na hmyzu se smrtelná dávka snížila na 2,7 až 7,6 mg/kg, což potvrzuje hypotézu o vyšší účinnosti sršního jedu na hmyz než na savce. náhled|vlevo|Vysunuté žihadlo sršně obecné|alt=Sršeň leží na zádech, zadeček má zvednutý a žihadlo vysunuté ven.
Populární mýtus tvrdí, že sršně a další vosy jsou vůči vlastnímu jedu imunní. Experimenty se sršněmi však prokázaly efektivní účinnost jejich jedu vůči jedincům vlastního druhu. Navíc se zjistilo, že poloviční smrtelná dávka (LD50) byla 4 mg/kg, tedy poměrně nízká. Při každém bodnutí vypustí sršeň přibližně 0,5 mg kapalného jedu (včela 1,7 mg), což představuje asi 0,17 mg suchého jedu.Macek 2017, s. 156 Slouží především k usmrcení bránícího se hmyzu, případně k soubojům s jinými sršněmi, čímž se liší od včelího jedu, který má mít obranný účinek vůči vetřelcům, vesměs obratlovcům, napadajícím včelí hnízdo. Toxicita sršního jedu je přibližně patnáctkrát (údaje se často liší a udávají se čísla v rozmezí od 1,7 po 50krát) menší než včelího. Sršní bodnutí je oproti bodnutí jinými vosami bolestivější, protože sršní jed obsahuje větší množství acetylcholinu (cca 5 %), což je látka, která zprostředkovává přenášení vzruchů v nervové soustavě živočichů.
Pro zdravého člověka není nebezpečné ani několikanásobné bodnutí (měl by bez jakýchkoli problémů snést 50 až 100 bodnutí). Teoreticky smrtelná dávka vosího a sršního jedu je asi 155 bodnutí na 1 kg živé váhy. Ohroženou skupinou jsou malé děti, starší nemocní lidé a především alergici, u nichž ve výjimečných případech může dojít i k úmrtí v důsledku anafylaktického šoku. Alergie na žihadlo není vrozená, může se vyvinout jen u jedince, který již sršní žihadlo dostal. Nicméně mezi sršním a vosím jedem existuje silná zkřížená reaktivita, takže lidé alergičtí na vosí jed, jsou obvykle alergičtí i na jed sršní. Na rozdíl od včely může sršeň použít žihadlo opakovaně, neboť není opatřeno zpětnými háčky. Navíc jed dokáže vystřikovat i do vzduchu,Archer 2012, s. 68 a to až do vzdálenosti několika desítek centimetrů. Pokud v tomto případě zasáhne oči, funguje jako pepřový sprej.
Jed obsahuje poplašný feromon (2-metyl-3butyn-2-ol), který spouští agresivní reakci ostatních sršní.
Rozšíření
Dnešní světová populace sršní pochází zřejmě z východní Asie. V této oblasti žije 11 druhů, což značí nejvyšší druhovou pestrost ze všech světových regionů. Sršeň obecná obývá značnou část Evropy a Asie v pásu, který se táhne od Britských ostrovů až po Japonsko. Zavlečena byla i do Severní Ameriky. Prvně byla pozorována roku 1840 ve státě New York, odkud se rozšířila do dalších států Spojených států amerických a některých provincií Kanady. Začátkem třetího tisíciletí byl výskyt sršně obecné potvrzen i v Guatemale, avšak nepodařilo se prokázat, že by se v zemi uchytila. K zachycení jednotlivých náhodných exemplářů občas dojde i na jiných místech (Alžírsko). V rámci Evropy došlo v roce 2010 k rozšíření na severní Sardinii. Rozšíření jednotlivých barevných forem („poddruhů“) je přibližně následující:
Vespa crabro altaica – jihozápadní část asijského Ruska, severní Mongolsko; Vespa crabro birulai – severní Čína; Vespa crabro caspica – území mezi Černým a Kaspickým mořem, severní Írán; Vespa crabro crabro – Skandinávie (jižní část), Česko (vzácně), Chorvatsko, Rumunsko, evropská část Ruska, jihovýchodní Sibiř, jižní část ruského Dálného východu, Mandžusko, Korea; Vespa crabro crabroniformis – jihovýchodní Čína; Vespa crabro flavofasciata – Japonsko, Korea, Tchaj-wan;