Jan II. Komnenos (řecky Ioannes Komnenos; 13. září 1087 – 8. dubna 1143) byl byzantský císař v letech 1118 až 1143, který panoval v období tzv. komnenovské renesance byzantské říše. Narodil se jako nejstarší syn císaře Alexia I. Komnena a Ireny Dukainy.
Jan byl velice zbožný a energický muž, odhodlaný odčinit pohromu, již říše utrpěla o půlstoletí dříve po bitvě u Mantzikertu. V průběhu své pětadvacetileté vlády uzavřel spojenectví se Svatou říší římskou na západě, přesvědčivě zvítězil nad Pečeněgy na Balkáně a osobně vedl řadu vojenských výprav do Malé Asie proti seldžuckým Turkům. Janova tažení zcela zásadně změnila dosavadní rovnováhu sil a přinutila Turky k přechodu do defenzívy. Mnoho dřívějších byzantských měst a pevností v Anatolii bylo získáno zpět. Na jihu byly byzantské hranice posunuty z údolí řeky Maiandros na západě až do Kilíkie na východě. Ve snaze prosadit se jako nejmocnější panovník křesťanského světa se Jan vypravil do Sýrie v čele mohutného vojska tvořeného Byzantinci a křižáky. Navzdory velkému úsilí, s nímž vedl kampaň, byla Janova důvěra zklamána věrolomností jeho křižáckých spojenců, kteří ho nepodpořili v boji proti společným muslimským nepřátelům.
Latinský historik Vilém z Tyru, jenž patřil mezi velké obdivovatele císaře, popsal Jana jako podsaditého a neobvykle nevzhledného člověka, jehož oči, vlasy i pleť byly velmi snědé, což mu vyneslo přezdívku „Maur“. I přes svůj fyzický vzhled obdržel Jan přízvisko Kaloioannes (řecky „Krásný Jan“ nebo „Sličný Jan“), jež nepoukazovalo na krásu jeho těla, nýbrž na vznešenost jeho ducha. Oba jeho rodiče byli i na tehdejší poměry mimořádně zbožní lidé, v čemž je Jan dokonce ještě převyšoval. Konverzace na císařském dvoře se omezovala pouze na vážné záležitosti. Taktéž pokrmy předkládané na císařské tabuli byly velmi skromné, čímž císař svým dvořanům a šlechtě vytýkal jejich nádherymilovnost a nezměrný přepych. Přes svoji vážnou a asketickou povahu byl Jan mezi svými poddanými velice oblíbený, neboť jeho zásadovost a mravní bezúhonnost byly nepředstírané.
Jan byl proslulý svojí hlubokou zbožností a pozoruhodně mírnou a spravedlivou vládou. V době, kdy krutost byla považována za běžnou vlastnost, patřil mezi výjimečně shovívavé vládce. Podle historika Nikety Choniata neodsoudil jediného člověka k trestu smrti. Někdy byl proto nazýván byzantským Marcem Aureliem. Jan byl navíc podobně jako jeho otec rovněž výtečným vojákem a vynikajícím příkladem odvážného a vytrvalého muže, který si uložil za povinnost dobýt zpět všechna někdejší území říše obsazená Seldžuky.
Život
Počátek vlády Okolnosti Janova nesnadného nástupu na trůn vylíčil ve svém díle Niketas Choniates. Alexios preferoval Jana jako svého následníka na úkor Nikefora Bryennia, oblíbence své manželky Ireny Dukainy, za něhož byla provdána jejich dcera Anna Komnena. Alexios musel proto svůj postoj tajit, aby zabránil Ireniným intrikám vůči Janovi a jejím požadavkům na Nikeforovo nástupnictví. Když 15. srpna 1118 Alexios umíral v klášteře Mangana, vnikl Jan, doprovázený příbuznými stojícími na jeho straně, mezi nimiž nechyběl jeho bratr, sebastokrator Izák Komnenos, do kláštera a odejmul svému na smrtelné posteli ležícímu otci císařský pečetní prsten. Poté se zdviženými pažemi ihned zamířil do Velkého paláce, kde byl s podporou lidu prohlášen císařem. Irena byla zcela zaskočena, pročež nebyla schopna svého syna nijak zadržet či podnítit Bryennia k nějakému činu proti němu. Třebaže císařská garda nejprve odmítla Jana vpustit do paláce, dav obklopující nového císaře si vstup vynutil silou. Alexios zemřel během následující noci. I přes naléhání své matky se Jan odmítl připojit ke smutečnímu obřadu, jelikož jeho vláda byla zatím příliš nejistá. Teprve o několik dnů později byla jeho pozice zabezpečena.
náhled|upright=0.8|Mince znázorňující Pannu Marii vkládající korunu na hlavu Jana II. Komnena Po uchopení moci odměnil Jan své příbuzné a stoupence mnoha úřady. Svého bratra Izáka přijímal takřka jako sobě rovného. Svého stejnojmenného bratrance učinil císařským komorníkem (parakoimomenos) a Gregoria Taronita představeným císařovy šatny (protovestiarios). Nejvyšší pocta byla ale vyhrazena pro muže tureckého původu, Ioanna Axucha, který byl Janovým blízkým přítelem už od dětství. Ten obdržel hodnost vrchního velitele byzantského vojska (megas domestikos). Je třeba podotknout, že politika udělování úřadů příbuzným a blízkým přátelům byla v souladu s politikou nepotismu prováděnou Alexiem a jeho matkou Annou Dalassenou. Jan ovšem nebyl schopen uspokojit všechny mocné členy rodiny a často raději preferoval jedince, kteří s ním nebyli spřízněni, ale sloužili pod jeho otcem. Po celou dobu své vlády dával Jan neustále najevo značnou neochotu umožnit příbuzným zasahovat do řízení státu. Tím vytvořil nebezpečný antagonismus, který vedl k intrikování dokonce i v užším kruhu Janovy rodiny.
Choniates v této souvislosti popisuje spiknutí, za nímž stály císařova matka a Anna Komnena. Cílem těchto dvou žen bylo sesazení Jana z trůnu, k čemuž se odhodlaly ještě před koncem prvního roku jeho vlády. Útok byl uskutečněn v době, kdy se císař zaneprázdněný válčením v Anatolii nacházel mimo hradby Konstantinopole. Annin manžel Nikeforos se však v klíčovém momentu zachoval příliš nerozhodně a odsoudil tak spiknutí k nezdaru. Jan následně projevil shovívavost vůči spiklencům, jimž zkonfiskoval majetek a svoji matku a sestru poslal do kláštera. Podle Choniatova tvrzení to byl především Axuch, kdo zasáhl ve prospěch Anny, s níž se Jan nakonec usmířil. V roce 1122 ustavil Jan svého malého syna Alexia svým spoluvládcem, čímž chtěl zajistit jeho budoucí následnictví.
Konflikt s Benátčany Krátce po svém nástupu na trůn odmítl Jan potvrdit smlouvu uzavřenou mezi Alexiem a benátskou republikou v roce 1082, na základě níž byla Benátčanům zaručena rozsáhlá obchodní privilegia na území byzantské říše. Tato změna politiky nebyla motivována finančními zájmy, neboť její příčinou se stal jistý incident mezi Benátčany a jedním z příslušníků císařské dynastie. Svoji roli zřejmě sehrála také skutečnost, že jihoitalští Normané nebyli již považováni za bezprostřední hrozbu. V důsledku Janova rozhodnutí došlo k vážnému konfliktu, který umocnila skutečnost, že Byzantinci byli v této době zcela závislí na benátském námořnictvu. Na počátku roku 1123 Benátčané napadli ostrov Kerkýru a pouze naléhavá žádost křižáků o pomoc je přinutila přerušit obléhání. V reakci na to Byzantinci vypálili benátskou čtvrť v Konstantinopoli. Benátská flotila poté provedla odvetný útok, při němž vyplenila ostrovy Rhodos, Chios, Samos, Lesbos a Andros. V roce 1126 se Benátčané pokusili zmocnit Kefalenie v Jónském moři. Po těchto porážkách Janovi nezbylo než potvrdit Benátčanům jejich výsady, protože pokračování války ho stálo příliš mnoho finančních prostředků. Tato neblahá zkušenost s Benátčany přesvědčila Byzantince o nutnosti vybudování vlastní silné flotily.
Boje s Pečeněgy a Maďary náhled|upright=0.8|Císařovna Irena, mozaika v chrámu Hagia Sofia V prvních letech své vlády zastavil Jan pronikání seldžuckých Turků v Anatolii a obnovil kontrolu Byzantinců nad jihozápadní částí této země. Nicméně v zimě 1121 až 1122 podnikli nomádští Pečeněgové invazi do Thrákie. V létě 1122 se proto císař vypravil v čele svého vojska proti nájezdníkům. Vzhledem k početní převaze Pečeněgů Jan předstíral, že je ochoten s nimi uzavřít mírovou smlouvu. Současně se je snažil rozdělit a některým z jejich vůdců nabízel cenné dary. Mezitím je však nepozorováně obklíčil, načež podnikl překvapivý útok proti vozové hradbě, chránící ženy a děti útočníků. V nastalé rozhořčené bitvě u Beroie se Janovi s vydatným přispěním varjažské gardy podařilo dosáhnout nad Pečeněgy drtivého vítězství. Tímto byzantským úspěchem, jehož výročí bylo připomínáno jako svátek, bylo definitivně odstraněno nebezpečí vpádů Pečeněgů na Balkánský poloostrov.
V dalším roce vedl Jan trestnou výpravu proti Srbům. Četné srbské zajatce nechal podobně jako dříve Pečeněgy shromáždit a pak je dal přesídlit do maloasijské Nikomédie, kde sloužili jako vojenští kolonisté. Tímto opatřením chtěl Jan přinutit k poslušnosti vládce srbského knížectví Raška, které bylo formálně podřízeno byzantské říši. Zároveň měla být východní hranice zabezpečena proti útokům Seldžuků.
Janovou manželkou byla uherská princezna Piroška, jež přijala řecké jméno Irena. Po smrti uherského krále Kolomana, se vlády v Uhrách chopil králův syn Štěpán II. Jeho oslepený strýc, kníže Álmoš, již dříve uprchl do Konstantinopole, kde byl přátelsky přijat. Štěpán požadoval Álmošovo vydání, čemuž Jan odmítl vyhovět. V letech 1127 a 1128 tudíž uherské vojsko překročilo Dunaj a napadlo byzantské území. Maďaři zaútočili na Bělehrad, Braničevo, Niš a Sofii a pronikli hluboko na jih až k městu Philippopolis (Plovdiv). V roce 1128 vytáhl Jan vstříc nepříteli, přičemž část vojska nechal přepravit na lodích, plavících se proti proudu Dunaje. Když se Maďaři stáhli za řeku, nechal Jan posílit hradby Braničeva. Jakmile se však vydal zpět do Konstantinopole, Maďaři zahájili nový útok na Braničevo, pročež se císař ihned vrátil zpět. Ačkoli jeho vojsko bylo vystaveno nemocem a muselo postupovat zrádným terénem, vyvaroval se Jan těžkých ztrát, v naprosté tajnosti přesunul své muže na druhý břeh Dunaje a vpadl do týlu Maďarů. Poté, co se takto vypořádal se svými nepřáteli na západě, mohl se Jan plně soustředit na dobývání Malé Asie a Sýrie.
Západní diplomacie Soudobé byzantské prameny opomíjejí Janova diplomatická jednání se západními monarchy. Vzestup normanského vládce Rogera II. Sicilského, který se kolem roku 1130 zmocnil většiny jižní Itálie a představoval tak hrozbu pro byzantské provincie na Balkáně, přiměl Jana k podpoře římsko-německého císaře Lothara III. Tomu se v roce 1137 podařilo proniknout do Bari na jihu Apeninského poloostrova, čímž vážně ohrozil Rogerovu pozici. S Lotharovým nástupcem Konrádem III. vyjednal Jan spojenectví stvrzené sňatkem Konrádovy švagrové Berty ze Sulzbachu a Manuela, Janova čtvrtého syna. Po většinu svého panování projevoval Jan větší zájem o dění na východní hranici své říše. Lze tedy důvodně předpokládat, že aliance s římsko-německými vládci byla namířena proti Rogerovi, jenž měl být zaneprázdněn tlakem Štaufů, zatímco Jan vedl válku na východě.
Kampaně proti seldžuckým Turkům
Seldžukové vytrvávali ve svém náporu na byzantské území na západě Malé Asie, avšak Jan byl rozhodnutý je odrazit a zastavit jejich další pronikání na západ. Už v roce 1119 se vypravil do Frýgie proti seldžuckým Turkům, kteří odřízli přístup k městu Attaleia (Antalya) na jižním pobřeží Anatolie. V boji proti turkickým nomádům Byzantinci rychle dobyli město Laodikeia (poblíž dnešního Denizli), načež se císař okamžitě vrátil do Konstantinopole. Přesto ještě v témže roce císař lstí obsadil město Sozopolis, které se rozkládalo ve špatně přístupném terénu. Při dobývání města provedli Byzantinci klamný útok na hradby města, jímž vylákali Turky k pronásledování. Mezitím byl zahájen nový byzantský útok, takže se turečtí obránci ocitli v kleštích. Jan se poté zmocnil ještě několika nedaleko ležících pevností a obnovil pozemní spojení s Attaleiou.
náhled|vlevo|upright=0.8|Zlatá mince s vyobrazením Panny Marie a Jana II., který drží kříž