Tibet (tibetsky བོད་, Wylie Bod; 西藏, pchin-jin Xīzàng, Švarný Si-cang) je region v jihozápadní Číně, jenž rozprostírá na celém území Tibetské autonomní oblasti a částech provincií Čching-chaj, S’-čchuan, Jün-nan a Kan-Su. Z velké části se rozkládá na Tibetské náhorní plošině a jeho průměrná výška dosahuje přibližně 4 500 m n. m., proto se Tibetu někdy říká „střecha světa“. Tradičním etnikem Tibetu jsou Tibeťané hovořící tibetským jazykem. Na území Tibetu žijí také Chanové a Chuejové. Mimo jiné je Tibet centrem tibetského buddhismu, tzv. lámaismu.
V 7. století vzniklo Tibetské království,Beckwith, Christopher I. (1987): The Tibetan Empire in Central Asia: A History of the Struggle for Great Power among Tibetans, Turks, Arabs, and Chinese during the Early Middle Ages, pp. 11-36. Princeton University Press. . které se zhroutilo po roce 842. Západní a střední Tibet byly poté převážně sjednoceny tibetskou vládou ve Lhase nebo v blízkých lokalitách, ta byla v různých dobách pod mongolskou a čínskou nadvládou. Východní oblasti Kham a Amdo byly často rozděleny mezi řadu knížectví a jiné skupiny, tyto oblasti většinu času spadaly přímo pod čínskou správu. Současné hranice Tibetu byly obecně definovány v 18. století. V roce 1903 provedli Britové invazi do Tibetu a donutili místní vládu podepsat smlouvy, kterými se stal Tibet v podstatě britským protektorátem, i nadále však Britové ujišťovali Čínu, že stále uznává její nároky na autoritu nad Tibetem. Tibet v roce 1913 vyhlásil nezávislost, to ovšem nebylo uznáno čínskou vládou. Později Lhasa převzala kontrolu i nad západní části čínské oblasti S’-čchuan. V regionu vláda udržela autonomii do roku 1951, kdy byla tibetská armáda zničena v bitvě u Čhamdo. Po neúspěšném povstání, při kterém zemřelo okolo 1,2 milionu Tibeťanů, byla Čínou v roce 1959 tibetská vláda zrušena. Dne 29. dubna téhož roku však Jeho Svatost Dalajláma ustanovil dle práva a dle moci jedinou právoplatnou a svrchovanou vládu nad celým Tibetem, dnes sídlící v Dharamsale – Tibestkou exilovou vládu CTA (de facto reorganizací Kashagu, 14. června 1991 oficiálně jako Tibetská vláda v exilu).
Historický Tibet se skládal ze tří provincií – Amdo, Kham a Ü-Cang (která sama se skládá z regionů Ngari, Ü a Can, je však někdy uváděna dohromady, jako jedna provincie Ü-Cang), a měl rozlohu okolo 2,5 milionů km². K historickému Tibetu se někdy počítá též Bhútán a území v severní Indii – Ladak, Sikkim a severní část Arunáčalpradéše (tzv. Jižní Tibet). Asi polovinu území historického Tibetu dnes zabírá Tibetská autonomní oblast.
Dějiny náhled|vlevo|180px|Songcän Gampo, jeden z nejvýznamnějších tibetských panovníků
Novodobé dějiny Tibetu začínají v 7. století, kdy se vládci jménem Songcän Gampo podařilo sjednotit oblasti okolo řeky Brahmaputra (či Jarlung) a vytvořit tak první stabilní státní útvar na tibetském území. Söngcan Gampo byl tvůrcem mnoha reforem a vytvořil silnou a stabilní říši. V roce 640 se oženil s princeznou Wen-čcheng, neteří mocného čínského císaře Tchaj-cunga. Za Gampovy vlády se v Tibetu rozšířil buddhismus, který zásadním způsobem ovlivnil ráz tibetské kultury. V době vlády dalších králů se buddhismus stal státním náboženstvím a Tibetská říše se dále rozrůstala napříč střední Asií.
Mezi lety 750–794 bylo pod tibetskou nadvládou i království Nan-čao, které se však v rozhodující chvíli rozhodlo podpořit ve válce Čínu a porazit tak Tibet. Mezi lety 780 až 790 dosáhla Tibetská říše největší expanze, kdy kontrolovala území, táhnoucí se přes moderní Afghánistán, Bangladéš, Bhútán, Myanmar (Barmu), Čínu, Indii, Nepál, Pákistán, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán.
Nepřátelství mezi Čínou a Tibetem však pokračovalo až do let 821/822, kdy obě země podepsaly mírovou dohodu. Smlouva mimo jiné zahrnovala detailní popis hranic mezi oběma zeměmi a byla vyryta do tří sloupů. Jeden z nich, který se nachází u kláštera Džókhang ve Lhase, stojí dodnes.
Ve 13. století ovládla Tibet mongolská dynastie Jüan. Na mongolský dvůr tehdy začala mít velký vliv škola sakjapa, jejíž hlavní představitel se za nedlouho stal tibetským vládcem. V polovině 14. století se podařilo svrhnout teokratickou vládu sakjapovců a novým králem se stal Čhangčhub Gjalcchän (1302–1364). Počátkem 15. století vznikla díky Congkhapově učení škola gelugpa. V roce 1578 si mongolský vládce Altan chán pozval ke svému dvoru vysoce postaveného lámu této školy Sönam Gjamccha, kterému udělil titul dalajláma. V roce 1624 Tibet navštívili první Evropané, a to portugalští misionáři, kterým se podařilo postavit na tibetském území kostel. V roce 1642 byl svržen dosavadní tibetský král a na jeho místo byl dosazen dalajláma, který se tak poprvé stal světským i duchovním vládcem Tibetu.
18.–20. století
náhled|Historická mapa Tibetu, Bhútánu a Nepálu V roce 1717 dobyli Tibet opět na krátkou dobu Mongolové, ti však byli vyhnáni čínskými vojsky. Část Tibetu Amdo se dostala pod kontrolu čínské dynastie Čching v roce 1724 a další část Kham byla začleněna mezi čínské provincie v roce 1728. Roku 1792 do Tibetu vpadli nepálští Gurkhové, které však za nedlouho čínská armáda také porazila. Ovšem v roce 1854 vpadla do Tibetu znovu nepálská vojska a mírová smlouva zavazovala platit daně Nepálu.
Tibet nebyl v 18. a 19. století vůči Evropanům vstřícnější než vůči ostatním cizincům. S téměř nepřekonatelnými překážkami se setkávaly nejen snahy o navázání kontaktů diplomatických a obchodních, ale i náboženských. Evropským misionářům, kteří již působili v Číně, se nikdy nepodařilo překonat autoritativní odmítavý postoj tibetských církevních hodnostářů a byli opakovaně vypovídáni ze země.
V 19. století se Tibet stal křižovatkou strategických zájmů mocností, zejména Anglie a Ruska v rámci tzv. Velké hry. Angličané začali tajně mapovat Tibet již v 60. letech 19. století. Důležitou roli sehráli v těchto operacích domorodí stopaři z tibetsko-sikkimského pomezí. náhled|vlevo|Pevnost v Gjance, dobytá Brity během jejich postupu na Lhasu během Younghusbandovy expedice V červenci roku 1903 začali Britové v indickém Gangtoku pod velením generála Macdonalda připravovat vojenskou expedici, která si měla vynutit otevření Tibetu pro obchodní cíle a předejít možným kontaktům s ruským impériem. Jejím vedením byl pověřen plukovník Francis Younghusband. Když v prosinci téhož roku překročila tato moderně vyzbrojená expedice o síle 3 000 vojáků a 7 000 šerpů tibetské hranice, uvědomili si tibetští generálové britskou vojenskou převahu a usilovali o dohodu o neútočení, s níž Younghusband předběžně souhlasil. Přesto si tato „malá válka“ vyžádala život několika tisíc Tibeťanů, vojáků i civilistů. K jednomu z největších masakrů došlo 31. března roku 1904 v horském průsmyku u osady Guru, kdy Britové stříleli – podle svědectví vlastních vojáků – ze svých maximů do zad prchajících Tibeťanů. Younghusband telegrafoval svým nadřízeným do Indie: „Věřím, že tento obrovský trest bude prevencí pro budoucnost a přiměje je podrobit se.“Charles Allen: Duel in the Snows. The True Story of the Younghusband Mission to Lhasa, viz Literatura
Dříve než Britové dorazili do Lhasy, uprchl třináctý dalajláma do Urgy ve Vnějším Mongolsku k nejvyšší duchovní autoritě Vnějšího Mongolska bogdgegénovi. Younghusbandovi se však podařilo sestavit vládu z probritsky orientovaných úředníků a 23. září 1904 byla ve Lhase podepsána dohoda mezi britskými silami, světskými a církevními reprezentanty této vlády a zástupci klášterů Sera, Däpung a Gandän. Tibet se zavázal k otevření hranic mezi Sikkimem a Tibetem pro volný obchod mezi britskými a tibetskými subjekty (otevřeny 3 trhy) a k vyplacení odškodnění britské vládě za výlohy, které jí vznikly vysláním vojenských sil do Lhasy. Zároveň se zavázal, že vyjde vstříc všem požadavkům britského obchodního pověřence se sídlem v Gyangzê (tento úřad existoval od roku 1904 až do roku 1944; od 30. let 20. století paralelně s velitelstvím britské mise ve Lhase).
V dohodě se Tibet zároveň zavazoval, že bez britského souhlasu neodstoupí žádné ze svých území jiné mocnosti a neudělí žádné jiné mocnosti koncesi ke zřizování železnic, telegrafních linek a dolů. Tyto exteritoriální výsady, analogické těm, jejichž prostřednictvím Británie, Francie, Rusko, Německo, Japonsko a později USA spoluovládaly také dění v Číně, nebyly omezeny ani smlouvami uzavřenými v následujících letech mezi Británií a Čínou a mezi Británií a Ruskem.V roce 1906 byla uzavřena úmluva mezi Británií a Čínou, v níž se Britové zavázali, že neanektují tibetské území a nebudou zasahovat do vnitřní správy Tibetu, a Číňané naopak, že totéž nedovolí žádnému jinému státu. V anglo-ruské smlouvě z roku 1907 Britové uznávají Tibet jako svrchované území Číny a zavazují se respektovat jeho územní celistvost, nevysílat do Lhasy své diplomatické zástupce a nevstupovat do jednání s Tibetem jinak, než jako prostředníci čínské vlády. Obě tyto bilaterální dohody měly v kontextu již existujících pravomocí Britů v Tibetu a Číně pouze formální charakter.
Po odchodu čínských jednotek z Tibetu v roce 1912 byla až do 40. let 20. století britská posádka jedinou zahraniční vojenskou složkou přítomnou na tibetském území.
Nezávislý Tibet (1912–1951)
200px|náhled|Současná vlajka Tibetu byla zavedena třináctým dalajlámou v roce 1912, dnes se užívá mezi Tibeťany v exilunáhled|200px|Méně známá vlajka Tibetu zavedená v období let 1920–1925 V r. 1911 využilo carské Rusko rozkladu mandžuského impéria a na severu od pouště Gobi prosadilo vznik státu nezávislého na Číně, dnešní Mongolsko tak vzniklo v sobotu 1. prosince 1911. Podobnou myšlenku se pokusili realizovat i Britové v Tibetu. Jejich zájem se hlavně soustředil na strategicky důležitý tzv. Vnější Tibet. Konference, která byla svolána ve městě Simla (Indie) 1913–1914, měla za cíl legalizovat vznik nezávislého tibetského státu. Válka v Evropě přerušila tento proces.
Následně zahájila tibetská vláda, v čele s 13. dalajlamou, proces postupné modernizace Tibetu. Navržené reformy podstatně omezily ekonomickou moc klášterů, které byly v držení pančenlamy. Pančenlama na protest odešel do kláštera, který se nacházel v provincii Qinghai na území tzv. Vnitřního Tibetu. V roce 1925 odjel do Číny a chtěl si v Pekingu stěžovat ústřední čínské vládě na dalajlámovy reformy. Byl sice zdvořile přijat, ale čínská vláda už do situace v Tibetu nezasáhla. Důvodem bylo, že dny pekingské vlády byly již sečteny, neboť v té době již začal pochod kuomintangské armády z jihu Číny na sever.
Koncem 20. let kuomintangská vláda zřídila Výbor pro záležitosti Mongolska a Tibetu a v tehdejším dočasném čínském hlavním městě Nankingu byla ustavena reprezentační Tibetská kancelář. Občanská válka a protijaponská válka neumožnily Kuomintangu mít vliv na Tibet jinak, než zcela formálně.
Po zániku Čchingského impéria nebylo v Číně silné ústřední vlády schopné udržovat někdejší čínskou suzerenitu (vazalství) nad Tibetem, a ten tak byl fakticky samostatným státem, na čemž se shoduje většina nezávislých historiků i právníků.
Čínská anexe Tibetu Situace se změnila poté, co vyšli vítězně z čínské občanské války komunisté. Dne 25. října 1950 Čínská lidová republika oficiálně oznámila, že „jednotky Čínské lidové osvobozenecké armády“ dostaly rozkaz k pochodu na Tibet, aby „osvobodily tři miliony Tibeťanů od imperialistického útlaku a upevnily národní obranu na západní hranici Číny.“ Toto oznámení ovšem bylo učiněno poněkud pozdě, protože čínské vojsko do Tibetu bez upozornění vtrhlo již 7. října. Na hlavní město východního Tibetu Čhamdo z osmi směrů zaútočilo čtyřicet tisíc čínských vojáků. Malá tibetská armáda, kterou tvořilo osm tisíc vojáků a domobrany, byla poražena. Po dvou dnech bylo Čhamdo obsazeno a místní guvernér zajat. Při této invazi přišlo o život přes čtyři tisíce tibetských vojáků,is.muni.cz podle tajemníka komunistické strany Číny pro Tibet bylo během invaze zabito 5700 „nepřátel“.