Dějiny Srbska

Dějiny Srbska začínají v 6. století, kdy přišli jižní Slované na Balkán.

Počátky srbského státu jsou spojeny se dvěma historickými územími, s vnitrozemskou Raškou a s přímořskou Dukljou (Zetou). Ze státotvorného hlediska jsou Srbové mezi posledními národy na Balkáně, kteří vytvořili organizované společenství neboli stát.

Prehistorie

Středověk

náhled|upright|Freska Svatého Sávy v klášteře Studenica, 1314. Formování Srbska bylo v rámci Balkánu jedním z nejkomplikovanějších procesů středověku. Střídavý tlak sousední Byzantské říše, Bulharska, Uher a dalších evropských a asijských států se podepsal na politickém, ekonomickém i kulturním vývoji celé srbské země. Ovlivněno bylo i náboženské myšlení a tím i kultura, která byla v rámci Srbska velice různorodá.

Během 6. století do oblasti přišli slovanští předci Srbů. Pod silným kulturním vlivem Východořímské říše se zde uchytilo pravoslaví. V polovině 10. století vznikl první státní útvar v Rašce, kterému vládl Časlav Klonimirović. Jádro tohoto království leželo na jihu dnešního Srbska, v regionu stejného jména. První srbské státy se soustředily v okolí pevnosti Ras; nebyly příliš zemědělské a jejich obyvatelstvo se věnovalo hlavně chovu dobytka.

U jadranského pobřeží se vytvořily další státní útvary, z nichž nejvýznamnější byla Duklja, později nazývaná Zeta. Tento stát je nicméně vnímán spíše jako klíčová država z hlediska černohorských dějin. Dukljanská knížata si dokázala při střetech s Byzantskou říší udržet jistou míru samosprávy. Mezi nejvýznamnější vládce tohoto útvaru patřili Štěpán Vojislav, Michailo a Konstantin Bodin. Duklja a další okolní státní útvary byly v různých údobích samostatné, případně podléhaly lenní vládě Byzance. Srbští vládcové často dostávali od byzantských císařů titul despoty, což byla po císaři nejvyšší hodnost v Byzantské říši. Titulem tehdejších srbských vládců, kteří vládli Rašce, byl Velký Župan. Nejednotu těchto státečků dokázaly sousední mocnější říše (Bulharsko a Byzantská říše) využít pro svoje zájmy a několikrát vojensky tak obsadili jak Duklju, tak i Rašku.

Sjednotitelem všech srbských držav (Regnum Serville) se stal v druhé polovině 12. století král Štěpán Nemanja, který založil dynastii Nemanjićů. Pod jeho vládu se dostala kromě celé Rašky také i Duklja, ale i oblasti, jakými jsou Zachlumsko a Travuňsko (okolí Trebinje) – obě v dnešní Hercegovině. Rovněž také přispěl k rozšíření křesťanství mezi prostý lid; zasadil se o rozvoj klášterů, jejichž síť patří v Srbsku i dnes mezi ty hustší. Jeho syn Rastko Nemanjić (známější jako svatý Sáva) se stal prvním arcibiskupem autokefální srbské pravoslavné církve se sídlem v klášteře Žiča.

Za vlády cara Dušana Velikého (1331–1355) dosáhlo středověké Srbsko největší moci a rozlohy. Většina Balkánu byla tehdy ovládaná Dušanovou říší, která se poměřovala i s tehdejší regionální mocností -Byzancí. Její územní rozsah značně převýšil cokoliv předtím; Srbsko se rozkládalo až k Peloponésu, což přivodilo významné územní ztráty hlavně Byzantské říši. Srbské území se začalo zvětšovat velmi rychle; po Bitvě u Velbuždu v roce 1330 byly spojené síly Bulharů a Byzantské říše zastaveny a srbskému vojsku nestálo již nic v cestě. O několik let později byla obsazena města Prilep, Ochrid a Strumica. Na severní hranici Srbska pak došlo o několik let později ke střetům s uherským králem Karlem Robertem, které rovněž dopadly pro Srbsko úspěšně a ziskem území Mačvy. V říjnu 1345 se nechal Štěpán Dušan uznat za císaře Srbů a Řeků a jeho cílem bylo zcela nepochybně ovládnout celou Byzanc. Tehdejší stát přejímal byzantskou kulturu. Byl také sestaven i první zákoník, který nese dodnes Dušanovo jméno.

Po Dušanově smrti, která nastala za neznámých okolností, se srbská říše rozpadla a na jejím území vzniklo několik nástupnických států, kde soupeřily o moc jednotlivé dynastie. Rozhádanost jednotlivých panovníků využily v polovině 14. století sílící turecké snahy o pronikání do Evropy. Odehrálo se několik bitev, které oslabily pozici jednotlivých srbských vládců. Jednou z významnějších z těchto střetů byla také bitva na Kosově poli v roce 1389, jejíž výsledek je hodnocen jako nerozhodný, ale byla v ní zničena srbská elita včetně cara Lazara Hrebeljanoviće. Padl i turecký sultán Murad, jehož dle legendy zabil rytíř Miloš Obilić.

Srbsko v Osmanské říši náhled|170px|Obléhání Bělehradu v roce 1456 osmanským sultánem Mehmedem II. náhled|upright|Mehmed Paša Sokolović (narozen jako Bajica - Bajo Nenadić), osmanský velkovezír, nejslavnější Srb muslimského vyznání Osmanská říše se střetla se srbským vojskem ve dvou klíčových bitvách; nejprve vyšla vítězně z bitvy na řece Marici nedaleko od dnešního města Edirne,Dějiny Srbska, s. 88 druhým významnýmDějiny Srbska, s. 96–98 střetnutím se stala bitva na Kosově poli, kde Osmanům čelila vojska knížete Lazara, tehdejšího nejvýznamnějšího vladaře Srbů. Výsledek bitvy je hodnocen zpravidla jako nerozhodný, přesto bitva vyřešila osud Srbska, neboť v ní byla zničena srbská elita,Dějiny Srbska, s. 96–99 hlavní síla, která byla schopná Turky zastavit.

Země následně vstoupila do neklidného období, kdy se u vlády střídali nepříliš silní despotové. Srbsko ztratilo velkou část území a postupně se dostávalo pod nadvládu Osmanské říše.Geografický místopisný slovník světa, Academia, heslo Srbsko, str. 754 V 15. století se Srbové pod vládou nové dynastie Brankovićů v boji proti turecké expanzi spojili s uherským králem Janem Hunyadym, ale nakonec podlehli. Hlavní město Smederevo bylo obsazeno Turky bez boje v červnu 1459, což také znamenalo na téměř 350 let konec srbské nezávislosti.

Po zániku srbského státu udělovali do roku 1537 uherští vládci srbským představitelům titul despoty, ti se účastnili bojů proti Osmanům. Despoty byli Vuk Grgurević-Branković (1471–1485), Đorđe Branković (1486–1496), Jovan Branković (1496–1502), Ivaniš Berislavić (1504–1514), Stjepan Berislavić (1520–1535), Radič Božić (1527–1528, pretendent Zápolského frakce) a Pavle Bakić (1537). Po bitvě u Moháče se nechal za srbského cara označit lidový vůdce Jovan Nenad (1526–1527), který shromáždil vojsko svých příznivců a se střídavými úspěchy bojoval s Osmany;Dějiny Srbska, s. 126 vojsko po něm převzal Radoslav Čelnik (1527–1530). Turci však obsadili Uhry a rozvrátili také oblast, rozkládající se na území dnešní Vojvodiny.

Srbsko strávilo jako součást Osmanské říše téměř pět století. Na území dnešního státu, které bylo rozděleno mezi osmanské administrativní jednotky, známé jako sandžaky, začaly platit islámské zákony a pořádky. Původní centra byla opuštěna, staré hospodářské vztahy přestaly fungovat. Došlo k útlumu kulturního rozvoje.

Srbsko bylo zčásti islamizováno, vzhledem k relativní náboženské toleranci v Osmanské říši docházelo k přestupům na novou víru zejména z ekonomických důvodů, neboť se muslimové stali protežovanou skupinou obyvatelstva s řadou privilegií a možností získáni funkcí ve státní správě říše.Dějiny Srbska, s. 122 Asimilace v Srbsku se nikdy neuskutečnila, Srbové si zachovali pravoslaví. Úspěšně ale proběhla v Bosně a Hercegovině, kde probíhala relativně hladce a vedla k vytvoření nového etnika s vlastní kulturní, náboženskou i národní identitou – Bosňáků.

Pravoslavní mohli pod podmínkou loajality nadále vyznávat svou víru, pokračovala také činnost klášterů.Dějiny Srbska, s. 128 V roce 1557 byl Osmanskou říší obnoven srbský patriarchát zaniklý pádem Smedereva. Patriarchové zčásti s říší spolupracovali, zčásti však vyjednávali s jinými mocnostmi a výrazně se angažovali v obou srbských povstáních. Po opětovném nastolení loajálního vedení byl nakonec srbský patriarchát roku 1766 zrušen.

Jistou změnou poměrů se stal konec 17. století, kdy turecké síly oslabily a začaly se po prohraných bitvách stahovat z uherského území. To bylo následně osvobozeno od osmanské nadvlády Rakouskem, jehož postup se zastavil až v samotném Srbsku. Po dobytí Bělehradu roku 1688 vypuklo na osmanském území povstání a habsburská vojska poté pronikla až do Makedonie. Válečná situace se však obrátila a roku 1690 Turci znovu obsadili Bělehrad. V reakci na to začaly rozsáhlé přesuny Srbů z osmanského území do Uher. Ty se staly součástí migračního procesu známého jako srbské stěhování, které způsobilo drastické demografické proměny západního Balkánu i Uher.

V roce 1716 vyhlásili Rakušané oslabené Osmanské říši válku, v níž získali území až po řeku Západní Moravu. Nastalo období přibližování evropské civilizaci, muslimské měšťany nahradili katoličtí kolonisté, často Němci. I kvůli nepříliš tolerantnímu prosazování katolictví však habsburská vláda nezískala podporu místních pravoslavných.Dějiny Srbska, s. 148–150 Roku 1737 došlo v součinnosti s Rakušany k dalšímu srbskému povstání na osmanském území. Po počátečních úspěších bylo rakouské vojsko roku 1739 poraženo a padl Bělehrad. Mírovou smlouvou se hranice vrátila téměř do stavu na počátku století, byla tvořena řekami Dunajem a Sávou a ze Srbska se stalo pohraniční území.Dějiny Srbska, s. 150–151 Bačka, Srem a Banát se staly teritorii uherskými a s početnou srbskou menšinou. I nadále tam proudily početné zástupy lidí, čemuž se snažila Osmanská říše zabránit, avšak jen s částečným úspěchem.

Na sklonku 18. století proběhla rakousko-turecká válka, které se účastnily i dobrovolnické oddíly srbských emigrantů, tzv. frajkory. Císařská vojska pod vedením generála Laudona dobyla roku 1789 Bělehrad a postupovala dále na jih, mezinárodní situace si však vyžádala uzavření míru, jenž vracel hranice do předválečného stavu.Dějiny Srbska, s. 161–162

Srbská povstání

náhled|upright|Vůdce prvního povstání Karađorđe Petrović, cca 1810 V roce 1804 využil vnitřní krize Osmanské říše obchodník s dobytkem Karađorđe Petrović, který se postavil do čela úspěšného povstání. Tato vzpoura nebyla zaměřena prvotně proti Turkům jako takovým, ale proti správcům (tzv. dahijům), kteří tehdejší území Srbska spravovali a počínali si obzvláště krutým způsobem. Zpočátku se proti nim Srbové spojili se sultánovými vojáky a společně dobyli Bělehrad, poté ale odmítli svá vojska rozpustit a pokračovali v povstáníDějiny Srbska, s. 170. Po řadě výbojů, během kterých se území ovládané vzbouřenci rozšířilo z Orašje až na celý bělehradský pašalík, vznikla první vláda nezávislá na sultánovi (tzv. praviteljstvujušči sovet). Srbští povstalci viděli velkou pomoc v Ruském impériu, od kterého doufali zajištění bezpečnosti před Turky, Rusové se ovšem do celé akce nezapojili, navíc Evropa byla zmítaná napoleonskými válkami, což znamenalo, že cílem bylo situaci v Šumadiji co nejrychleji uklidnit. Srbští vzbouřenci vyslali do Istanbulu svého zástupce – Petra Ička, který vyjednal roku 1806 mírové podmínky. Ty přiznávaly Srbsku autonomii včetně vlastního výběru daní, ale kvůli vypuknutí nové rusko-turecké války nebyly realizovány.

Po skončení rusko-turecké války se uvolnily Istanbulu vojenské síly pro zpacifikování Srbska. Vzbouřenci o této skutečnosti věděli a velmi se jí obávali. V roce 1813 tak byla zahájena vojenská akce; obsazena Šumadija a Karađorđe uprchl do vyhnanství. Za správce sandžaku byl jmenován bosenský vezír Sulejman Skopljak. Ačkoliv sultán vyhlásil amnestii, docházelo k vyhánění Srbů z půdy a jejich zabíjení a brutálně byly potlačeny srbské vzpoury na konci roku 1814.Dějiny Srbska, s. 174

Již následující rok proto vypuklo další povstání. Bylo vedené jedním z vojenských velitelů prvního povstání Milošem Obrenovićem. Ten si počínal mnohem obratněji: po vojenských úspěších v průběhu roku 1815 vedl diplomatická jednání, díky nimž byl o rok později uznán Osmanskou říší vrchních knížetem Srbů a vznikla srbská autonomie, i když nebyla formálně potvrzena.Dějiny Srbska, s. 176

Autonomní knížectví a nezávislý stát

náhled|Situace v Srbsku roku 1849