Kolumbie, plným názvem Kolumbijská republika, je stát ležící převážně v Jižní Americe s ostrovními regiony v Severní Americe. Kolumbijská pevnina sousedí na severu s Karibským mořem, na východě a severovýchodě s Venezuelou, na jihovýchodě s Brazílií, na jihu a jihozápadě s Peru a Ekvádorem, na západě s Tichým oceánem a na severozápadě s Panamou. Andy rozdělují zemi ze severu na jih, na západě se nachází úzký pás pobřežních nížin a na východě savany Llanos a jižně od nich Amazonský prales. Klima je převážně tropické, přičemž se vyznačuje rozdíly v pěti přírodních regionech a silně závisí na nadmořské výšce. Kolumbie se dělí do 32 departementů, na ploše přibližně 1,14 mil. km² žije 53 milionů obyvatel. Hlavním a největším městem je Bogota, mezi další významná města patří Medellín, Cali, Barranquilla a Cartagena. Drtivá většina obyvatel jsou mestici a běloši, 9 % černoši a 4 % domorodí indiáni. Úředním jazykem je španělština, v jednom departementu také kreolština. Celkem 70 % obyvatel jsou katolíci, 17 % se hlásí k jiným křesťanským směrům.
Kolumbie je domovem mnoha domorodých národů a kultur již nejméně od doby 12 000 př. n. l. Španělé poprvé přistáli v La Guajira v roce 1499 a do poloviny 16. století kolonizovali většinu území dnešní Kolumbie a založili Nové království Granada s hlavním městem Santa Fe de Bogotá. Nezávislost na Španělském impériu byla vyhlášena v roce 1810 a dnešní Kolumbie se stala Spojenými provinciemi Nové Granady. Po krátké španělské reconquistě byla kolumbijská nezávislost zajištěna a v roce 1819 začalo období Velké Kolumbie. Nové politické zřízení experimentovalo s federalismem jako Granadinská konfederace (1858) a poté Spojené státy kolumbijské (1863), než se v roce 1886 stalo centralizovanou republikou – současnou Kolumbijskou republikou. S podporou Spojených států a Francie se Panama v roce 1903 od Kolumbie odtrhla, což vedlo k vytvoření současných hranic Kolumbie. Od 60. let 20. století trpěla země asymetrickým ozbrojeným konfliktem nízké intenzity a politickým násilím, které v 90. letech eskalovaly. Od roku 2005 došlo k významnému zlepšení v oblasti bezpečnosti, stability a právního státu, jakož i k bezprecedentnímu hospodářskému růstu a rozvoji.
Kolumbie je unitární prezidentská republika, hlavou státu je prezident, zákonodárnou moc má dvoukomorový kongres. Patří mezi rozvojové země,její diverzifikovaná ekonomika je třetí největší v Jižní Americe, s makroekonomickou stabilitou a příznivými dlouhodobými vyhlídkami na růst. V indexu lidského rozvoje se umístila na 83. místě. Kolumbie je uznávaná pro svůj systém zdravotní péče, který je podle Světové zdravotnické organizace nejlepší v Latinské Americe. Kolumbie je jednou ze sedmnácti megadiverzitních zemí světa; má nejvyšší úroveň biologické rozmanitosti na čtvereční kilometr na světě a druhou nejvyšší úroveň celkově. Její bohaté kulturní dědictví – včetně jazyka, náboženství, kuchyně a umění – odráží její historii jako kolonie, ve které se spojily kulturní prvky přinesené imigrací z Evropy, Blízkého východu, Afriky a domorodých předkolumbovských civilizací. Kolumbie je klíčovým členem významných globálních a regionálních organizací, včetně Organizace spojených národů, Světové obchodní organizace, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Organizace amerických států, Pacifické aliance a Andského společenství; je také globálním partnerem Severoatlantické aliance.
Název Název „Kolumbie“ je odvozen od příjmení mořeplavce Kryštofa Kolumba (, ). Byl koncipován jako odkaz na celý Nový svět. Název byl později přijat Kolumbijskou republikou z roku 1819, která vznikla z území bývalého místokrálovství Nová Granada (dnešní Kolumbie, Panama, Venezuela, Ekvádor a severozápadní Brazílie).
Když se Venezuela, Ekvádor a Cundinamarca staly nezávislými státy, bývalý departement Cundinamarca přijal název „Republika Nová Granada“. Nová Granada v roce 1858 oficiálně změnila svůj název na Granadinskou konfederaci. V roce 1863 byl název opět změněn, tentokrát na Spojené státy kolumbijské, než byl v roce 1886 přijat konečný název – Kolumbijská republika.
Kolumbijská vláda používá pro označení své země termíny Colombia a República de Colombia.
Dějiny
Lovecko-sběračské skupiny jsou v okolí dnešní Bogoty doloženy z období 12 000 let př. n. l. (archeologická naleziště El Abra a Tequendama). V nalezišti San Jacinto byla nalezena keramika, jde o nejstarší keramiku v celé Americe, pochází z období 5 000–4 000 př. n. l. Krátce poté se předpokládá přechod k zemědělské kultuře.
vlevo|náhled|Zlaté sošky kultury Quimbaya Od 1. tisíciletí začínají odborníci rozlišovat jednotlivé indiánské kultury. Nejvýznamnější z nich byly Muisca a Tairona, které tvořili Čibčové. Kultura Quimbaya je proslulá svými zlatými figurkami. Významné byly i kultury Tierradentro a San Agustín. Těžily a zpracovávaly kovy. Na vrcholu mocenské pyramidy těchto společností stáli náčelníci zvaní kasikové. Nejrozvinutější mocenský systém vyvinuli Čibčové, kteří sídlili v oblasti Boyacá a Cundinamarca, a kteří dokonce vytvořili nadkmenovou konfederaci (tzv. Konfederace Muizca), jež bývá obvykle označována za nejpokročilejší v domorodé Americe, hned po říši Inků.
O velikosti indiánské populace v Kolumbii v době příchodu Španělů se vedou spory, odhady se pohybují mezi 1,6 až 7 miliony. Čibčové vyráběli předměty ze zlata, které se později staly velkým lákadlem pro kolonisty. V San Agustínu po sobě indiáni zanechali pozoruhodnou nekropoli.
vlevo|náhled|Socha Gonzala Jiméneze de Quesady v Sibaté Alonso de Hojeda dosáhl poloostrova Guajira v roce 1499. Španělé, vedení Rodrigem de Bastidas, podnikli první průzkum pobřeží v roce 1500. V roce 1508 Vasco Núñez de Balboa vedl expedici k Urabskému zálivu a v roce 1510 založil město Santa María la Antigua del Darién, první stabilní osídlení na kontinentu.
Po založení měst Santa Marta (1525) a Cartagena (1533) bylo pobřeží pevně ve španělských rukou a započala kolonizace vnitrozemí. Conquistador Gonzalo Jiménez de Quesada, který byl puzen vidinou bájného Eldoráda, při tažení k jihu kolonizoval rozlehlou oblast podél řeky Magdalena, porazil mocný indiánský kmen Čibčů a roku 1538 založil město Bogotu (Santa Fé de Bogotá). Nazval celou oblast El nuevo reino de Granada (Nové granadské království – podle maurského granadského království v jižním Španělsku, dobytého roku 1492).
vlevo|náhled|Cesty Sebastiána de Belalcázara V Bogotě byla v letech 1548–1549 zřízena audiencie (soudní a poradní dvůr) a od roku 1564 úřad guvernéra, podléhajícího místokráli v Limě. Protože cestování mezi oběma městy bylo zdlouhavé, došlo roku 1717 k vyčlenění nového místokrálovství Nová Granada z dosavadního místokrálovství Peru. Místokrálovství představovala nejvyšší územní jednotku španělské správy v Americe. Původně byla jen dvě – Nové Španělsko se sídlem v Mexiku (Severní a Střední Amerika a karibské ostrovy) a Peru (Jižní Amerika a Panama) se sídlem v Limě. Nyní se Nová Granada stala třetím a později (1776) přibylo ještě čtvrté místokrálovství La Plata se sídlem v Buenos Aires (Argentina, Uruguay, Paraguay a Bolívie). Ve stejném období se uskutečnily další dvě pozoruhodné cesty raných conquistadorů do vnitrozemí. Sebastián de Belalcázar, dobyvatel Quita, cestoval na sever a v roce 1536 založil Cali a v roce 1537 Popayán. V letech 1536 až 1539 německý conquistador Nikolaus Federmann prošel oblastí Orinoquía a poté překročil Východní Kordillery. I on hledal bájné Eldorádo. náhled|José Mutis Británie vyhlásila Španělsku válku v roce 1739 a město Cartagena se stalo jejím hlavním cílem. Mohutné britské expediční síly byly vyslány k dobytí města, ale po dosažení počátečních úspěchů byly britské voje ochromeny ničivými epidemiemi a Britové byli nuceni se stáhnout. Bitva se stala jedním z rozhodujících vítězství Španělska a zajistila mu nadvládu v Karibiku až do sedmileté války.
Botanik a matematik José Celestino Mutis byl pověřen místokrálem Antoniem Caballero y Góngorou, aby provedl komplexní průzkum Nové Granady. Jeho výprava začala v roce 1783. Klasifikovala rostliny a volně žijící živočichy a založila první astronomickou observatoř v Bogotě. Součástí expedice byly i postavy, které posléze sehrály značnou roli v boji za nezávislosti Nové Granady, jako byl astronom Francisco José de Caldas, vědec Francisco Antonio Zea nebo zoolog Jorge Tadeo Lozano.
náhled|vlevo|Bitva u Boyacá Od konce 18. století se v Kolumbii odehrávala častá protišpanělská povstání. Kolumbie vydala svou Deklaraci nezávislosti 20. července 1810. Hnutí za nezávislost bylo iniciováno Antoniem Nariñem. Krátce po skončení napoleonských válek se Ferdinand VII., který byl nedávno znovu uveden na španělský trůn, nečekaně rozhodl vyslat vojenské síly, aby znovu obsadily většinu severní části Jižní Ameriky. Místokrálovství bylo obnoveno pod velením Juana de Sámana. Začal nový osvobozovací boj, jehož vyvrcholením byla bitva u Boyacá (1819), ve které Simón Bolívar dokázal porazit španělské oddíly. Během války za nezávislost zemřelo 250 až 400 tisíc lidí (12–20 % předválečné populace).
V roce 1821 byl Bolívar jmenován prezidentem nově vzniklé Velké Kolumbie (dnešní Kolumbie, Venezuela, Panama, od 1822 Ekvádor). V roce 1821 byla v Cúcutě přijata ústava, a Kolumbie tak měla první konstituční vládu v Jižní Americe. Roku 1830 se země rozpadla na Novou Granadu (Kolumbie, Panama), Venezuelu a Ekvádor. V roce 1903 byla na popud USA odtržena Panama (kvůli stavbě průplavu). V letech 1848–1849 vznikly Liberální a Konzervativní strana, dvě nejstarší stále funkční politické strany v Americe. V roce 1851 bylo zrušeno otroctví.
vlevo|náhled|Nepokoje El Bogotazo roku 1948 Od konce 19. století probíhaly v zemi četné boje mezi konzervativci a liberály. Ty vyústily v sérii občanských válek. Nejkrvavější z nich, tzv. tisícidenní válka (1899–1902), připravila o život 100 až 180 tisíc Kolumbijců. Nacionalisté v této válce porazili liberály.
První polovina 20. století byla ve znamení stabilizace, ale nová občanské válka mezi liberály a konzervativci vypukla v roce 1948. Rozbuškou se stal atentát na liberálního prezidentského kandidáta Jorge Eliécera Gaitána. Následné nepokoje v Bogotě, známé jako Bogotázo, se rozšířily po celé zemi. Období známé jako La Violencia („Násilí“) trvalo až do roku 1958. Zabito v něm bylo asi 180 tisíc Kolumbijců.
Roku 1958 se konzervativní a liberální strana dohodly na vytvoření koalice zvané Národní fronta. Podle dohody se v prezidentském úřadu střídali konzervativci a liberálové každé 4 roky po dobu 16 let. Obě strany měly paritu ve všech volených úřadech. Levicové gerily, které vznikly v 60. letech, byly jakýmsi odštěpkem občanské války mezi liberály a konzervativci – šlo o nejradikálnější elementy, které tato válka zplodila, a které se odmítly smířit s kompromisním řešením.
náhled|Juan Manuel Santos, nositel Nobelovy ceny míru K takovým patřily zejména Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC) a o něco umírněnější Národní osvobozenecká armáda (ELN). Proti nim stála vedle kolumbijské armády pravicová paramilitární organizace Spojená sebeobrana Kolumbie (AUC), která vznikla až v roce 1997. Mezi jejich praktiky patřily únosy civilistů nebo dokonce jejich zabíjení. Vláda byla ovšem krom boje proti rebelům též zatížena bojem se stále silnějšími drogovými kartely. Calijský a Medellínský kartel nechvalně známého Pablo Escobara vzkvétaly od 70. let do první poloviny 90. let 20. století, kdy byly rozprášeny.
Občanská válka v Kolumbii si do roku 2012 vyžádala na 220 tisíc obětí a více než 5 milionů Kolumbijců muselo opustit své domovy. V roce 2015 vláda Juana Manuela Santose uzavřela s povstalci FARC mírovou smlouvu a prominula jim jejich zločiny. Referendum o ratifikaci dohody však bylo neúspěšné. Revidovanou mírovou dohodu poté kolumbijská vláda a FARC podepsaly v listopadu 2016. Vláda ji tentokrát pro jistotu nechala schválit jen kongresem. Za mírové snahy byla prezidentu Santosovi udělena Nobelova cena míru.