Žerotínové (dříve ve staré češtině též Zierotinové) byli moravský šlechtický rod. Připomínají se již ve 13. století, panského stavu dosáhli v roce 1478, kdy již vlastnili značný majetek na Moravě. Během 16. století pronikli Žerotínové mezi nejvýznamnější rodiny Moravského markrabství a v několika větvích nechali postavit řadu hodnotných renesančních zámků (Moravská Třebová, Přerov, Náměšť nad Oslavou, Břeclav, Dřevohostice, Hustopeče nad Bečvou, Ruda nad Moravou). Ze žerotínských renesančních sídel jsou dodnes nejvýznamnější Velké Losiny. Na přelomu 16. a 17. století ze široce rozvětveného rodu vynikli dva významní představitelé stavovské opozice, Karel starší ze Žerotína a Ladislav Velen ze Žerotína, oba zastávali funkci moravského zemského hejtmana. Většina Žerotínů po bitvě na Bílé hoře ztratila svůj majetek v konfiskacích.KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti a obecné aspekty, Matice moravská, Brno, 2006; tabulka na s. 796–801 ISBN 80-210-4130-7 Do pobělohorského období přetrvaly tři rodové linie, meziříčská (vymřela po meči r. 1692), falkenberská (vymřela po meči r. 1779) a losinsko-vízmberská. S Žerotíny na Velkých Losinách jsou spojeny čarodějnické procesy na Šumpersku koncem 17. století. V této linii získal rod hraběcí titul (1706) a až do 20. století sídlil na nejstarším rodovém sídle v Bludově. Posledním významným představitelem rodu byl Karel Emanuel ze Žerotína (1850–1934), místodržitel na Moravě v letech 1900–1906. Jeho prasynovcem Ladislavem rod v roce 1985 vymřel po meči. náhled|Erb Žerotínů na rodové hrobce v Bludově.
Nejstarší dějiny rodu thumb|left|Hrad Starý Jičín, jedno z hlavních rodových sídel 1500–1622 Původem stará moravská vladycká rodina byla roku 1478 povýšena do panského stavu a v roce 1706 císařem Josefem I. do říšského hraběcího stavu (pro země Koruny české potvrzen 1712). Jejich původ je odvozován od Bluda, který je k roku 1213 zmiňován coby markraběcí kastelán v Přerově. Bludův stejnojmenný vnuk, kastelán v Přerově a v Olomouci, dal patrně někdy po roce 1250 zbudovat hrad Bludov u Šumperka, v jehož blízkosti vyrostla také stejnojmenná ves. Tuto vesnici a zdejší panství Žerotínové několikrát ztratili, ale vždy ji znovu získali do svého vlastnictví, a zdejší zámek zůstal sídlem rodu až do 20. století.
Predikát „ze Žerotína“ (někdy uváděný též jako „z Žerotína“) pak připomíná ves Žerotín u Šternberka, kterou Bludovo potomstvo získalo patrně na sklonku 13. století; zřejmě poprvé se podle Žerotína psal Viktor, jinak řečený ze Sukolomi, v roce 1329.Stibor (2007), s. 81. Vesnice se v majetku rodu nacházela až do druhé poloviny 15. století, kdy byla Bernardem ze Žerotína směněna s proboštem šternberského augustiniánského kláštera za vesnice Roštění, Vítonice, Všetuly a pusté Kladeruby poblíž Kroměříže, což bylo do zemských desek zapsáno v roce 1480.Stibor (2007), s. 99-100.
Zakladatelem majetkového a společenského vzestupu Žerotínů byl Jan starší (cca 1435–1499), Bernardův bratr, který byl přívržencem Jiřího z Poděbrad. V roce 1479 byl přijat do panského stavu, poté byl nejvyšším moravským sudím (1480–1482). Získal panství Šumperk a Fulnek, pohřben je ve svém dalším sídle ve Strážnici na jižní Moravě. Krátce před smrtí koupil také Nový a Starý Jičín. Součástí šumperského panství byly mimo jiné Velké Losiny, které na rozdíl od jiných statků zůstaly jedním z hlavních sídel jeho potomků až do počátku 19. století. Potomci Jana staršího v různých obdobích drželi na severní a jižní Moravě další statky. V generaci jeho vnuků došlo ke sporu o dědictví, v němž Jan mladší zabil v souboji svého staršího bratra Zikmunda a byl poté uvězněn. Po propuštění se ujal majetku. Město Šumperk se v té době vykoupilo z poddanství, takže Jan mladší přenesl své sídlo do Velkých Losin, kde nechal vystavět honosný renesanční zámek. K sourozeneckým sporům o majetek došlo také v linii Janova dalšího syna Petra staršího († 1530), jehož synové Bedřich a Vilém se soudili o své podíly na Starém Jičíně.TUREK, Adolf: Hrad a panství Starý Jičín; Muzeum Novojičínska, Nový Jičín, 2014; s. 62–63 ISBN 978-80-87359-13-6
Bernard ze Žerotína, bratr Jana staršího, byl zakladatelem linie označované později jako napajedelská (panství Napajedla bylo majetkem rodu v letech 1527–1583).KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV.; Praha, 2000; s. 262–263 ISBN 80-85983-16-8 Z jejího potomstva vynikl o sto let později Bedřich ze Žerotína (†1598), který ve službách Habsburků působil jako voják a diplomat, nakonec byl v letech 1594–1598 moravským zemským hejtmanem. Kromě zděděných Napajedel koupil na jižní Moravě Židlochovice. Dalším významným přínosem do rodového majetku bylo panství Přerov (1596). Bedřichův bratr Jan Jetřich (†1595) se přiženil do bohaté české rodiny Trčků z Lípy, sňatkem získal Smiřice a později koupil Heřmanův Městec ve východních Čechách. Byl radou komorního soudu a hejtmanem chrudimského kraje.
Také další Žerotínové se mezitím usadili i v Čechách. Polní maršál Karel († 1560), původně sídlící na Fulneku, sloužil Habsburkům jako voják a později také hejtman v Hlohově. Za zásluhy obdržel jako zástavní majetek panství Kolín s 18 vesnicemi, byl roku 1547 povýšen na polního maršála a roku 1537 byli jeho zásluhou Žerotínové ustanoveni do dvorského úřadu dědičného komorníka královského dvora na Moravě. Jeho syn Kašpar Melichar (1556–1632) nechal přestavět kolínský zámek, protože měl ale četné spory s kolínskými měšťany, císař Rudolf II. vykoupil panství zpět do majetku královské komory.Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VI. Východní Čechy; Praha, 1989, s. 200 V sousedství Kolína pak Kašpar Melichar koupil panství Nové Dvory, kde nechal postavit nový renesanční zámek.LEDR, Josef: Děje panství a města Nových Dvorů, Kutná Hora, 1884; s. 42–52 dostupné online V generaci jeho potomstva přišli Žerotínové o jihomoravské panství Strážnice během pobělohorských konfiskací. V Čechách se usadil také Jan, zvaný opět starší († 1583), který původně zdědil Nový Jičín a Štramberk, byl též majitelem panství Branná, které v roce 1582 s rozestavěným zámkem prodal Bruntálským z Vrbna. Mezitím ve složitém dědickém řízení obdržel Náměšť nad Oslavou. Na náměšťském panství podporoval Jednotu bratrskou a z tiskárny v Kralicích nad Oslavou vyšla významná literární památka Bible kralická. Jan starší ze Žerotína mimo jiné zdědil po matce panství Brandýs nad Orlicí s 21 vesnicemi ve východních Čechách. Brandýs si oblíbil a na zdejším zámku se také narodil nejslavnější člen rodu Karel starší ze Žerotína (1564–1636).Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VI. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 53–54 Karel starší patřil ke vzdělaným osobnostem renesanční Moravy a nakonec se stal nejvýznamnějším představitelem rodu. Stejně jako otec byl předním stoupencem Jednoty bratrské, proslul jako spisovatel, vedl také čilou korespondenci s renesančními humanisty v celé Evropě. Angažoval se i politicky a v letech 1608–1615 byl moravským zemským hejtmanem. Jeho autorita se projevila především během stavovského povstání, kdy se mu zpočátku dařilo zabránit moravským velmožům připojit se k českým vzbouřencům. Svými umírněnými postoji získal Karel starší ze Žerotína respekt i u císařského dvora a ač byl nekatolíkem a představitelem stavovské opozice, byl uchráněn od sankcí po Bílé hoře. Po vydání Obnoveného zřízení zemského se nakonec rozhodl odejít do zahraničního exilu, bylo mu ale umožněno za výhodných podmínek prodat své statky.Kolektiv: Náměšť nad Oslavou. Dějiny města od nejstarší doby po naši současnost; Náměšť nad Oslavou, 1984; s. 52–54 I později se ale do Čech a na Moravu a vracel a nakonec zemřel v Přerově.Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983; s. 193 Předákem protihabsburské opozice během stavovského povstání byl i Karlův bratranec Ladislav Velen ze Žerotína (1579–1638), který byl v letech 1619–1621 moravským zemským hejtmanem. Na rozdíl od Karla staršího mu chyběly diplomatické schopnosti, proslul jako radikál s minimálními sklony ke kompromisům. Po porážce stavovského povstání uprchl do exilu, odkud finančně i vojensky pokračoval v boji proti Habsburkům. V pobělohorských konfiskacích přišel o všechen majetek na Moravě a zemřel v Poznani.
Bájný původ rodu náhled|Kapitola, věnovaná Žerotínům, na stránkách Paprockého Zrcadla slavného Markrabství moravského (1593) Podle moravského humanistického autora polského původu Bartoloměje Paprockého z Hlohol († 1614) pocházeli nejstarší předkové rodu Žerotínů z Kyjevské Rusi.Stibor (2007), s. 76-77. Ve svém Zrcadle slavného Markrabství moravského (1593) podává Paprocký příběh Olega, člena rozvětveného rodu Rurikovců, jenž byl na Rusi zavražděn, ale jeho nejmenovanému synovi se podařilo uprchnout na Moravu, kde se posléze usadil a z jeho potomstva měli později vzejít také Žerotínové. Dle Paprockého výkladu byla v rodině po generace uchovávána listina, která byla údajně Olegem předána synovi krátce před útěkem; sám Paprocký však dokument nespatřil, neboť ten měl být za dramatických okolností ztracen někdy v polovině 16. století.
V průběhu 17. století navázali na Paprockého genealogické konstrukce jezuitští historikové Georgius Crugerius († 1671), Bohuslav Balbín († 1688) a zejména Dominik Calin de Marienberg († 1683), jenž nedlouho před svou smrtí v roce 1683 vydal tiskem latinské dílo Virtus Leonina. Zde Calin pojednal o dějinách a genealogii rodu, představil jednotlivé větve a přinesl informace o významných žerotínských předcích. Ovlivněn rukopisnou prací Crugeria však na rozdíl od Paprockého za předka Žerotínů nepokládal Olega, ale jeho bratra Vladimíra, kyjevského velkoknížete v letech 980–1015, který kolem roku 988 přijal křesťanství a po své smrti byl prohlášen za svatého. Vladimír měl pak se svou chotí Annou Porfyrogennétou, dcerou byzantského císaře Romana II., zplodit syna Izjaslava, jehož historickými prameny nedoložený syn Jaroslav údajně v roce 1051 uprchnul do Polska, odkud se jeho potomci dostali na Moravu a položili základy rodu Žerotínů. Mezi tohoto Jaroslava a Jana staršího ze Žerotína (†1499) pak Calin vložil několik desítek zcela vyfabulovaných jmen, z nichž utvořil jednotlivé generace žerotínských předků a příbuzných.Stibor (2007), s. 77.
Bájný původ od rurikovských vládců a byzantských císařů se stal oblíbeným především v pobělohorském období, kdy posloužil jako jeden z argumentů pro udělení hraběcího titulu v roce 1706.Polách (2014), s. 104. Povědomí o východních kořenech pak posilovaly genealogické nástěnné mapy, které jsou od sklonku 17. století zaznamenány na některých žerotínských sídlech.Stibor (2007), s. 168; srov. Polách (2017), s. 105. Domnělý původ sehrál svou roli rovněž v úvahách Jana Jáchyma hraběte ze Žerotína o jeho příbuznosti s manželkou ruského velvyslance u císařského dvora, či při stavbě slavnostního castra doloris, které vzniklo v kostele Navštívení Panny Marie v Zašové při příležitosti zádušní mše za Františka Ludvíka hraběte ze Žerotína v létě roku 1731 a jež bylo ozdobeno skulpturou, představující „ruského orla“.
Od konce 19. století, zejména díky pracím Augusta Sedláčka či Moritze Wilhelma Trappa, začalo být na genealogii rodu Žerotínů nahlíženo kriticky. To přineslo přehodnocení rodové mytologie, zavrhlo spojování moravských Žerotínů s českým rodem stejného jména (k čemuž se uchýlil jak Paprocký, tak Calin) a dokázalo, že skutečný původ rodu je nutné hledat mezi potomstvem přerovského markraběcího kastelána Bluda, nikoliv v Rusku či oblastech někdejší Byzantské říše.
Zenit rodu v 16. a 17. století