náhled|280 px|Americký soudce hovoří k advokátovi Soudce je osoba pověřená autoritativně rozhodovat ve sporných záležitostech, zejména právních. Soudce vstupuje do sporu dvou stran jako třetí a nezúčastněný, aby rozhodoval nestranně a spravedlivě. Proto musí být nezávislý a nemůže rozhodovat o záležitostech, v nichž může mít nějaký osobní zájem (podjatost). V moderních demokratických státech je soudce ústavní činitel, nositel soudcovské moci a představitel soudu. Je nezávislý na vládě a svým rozhodováním prosazuje státní moc. V Evropě jsou soudci většinou jmenováni, v USA jsou většinou voleni. V České republice jeho právní postavení určuje Ústava (hlava IV., moc soudní) a zákon o soudech a soudcích.
V běžné řeči se často označují jako „soudci“, resp. sudí také sportovní rozhodčí, členové hodnotících porot na výstavách a podobně, kteří ovšem žádnou soudcovskou moc nevykonávají.
Původ a historie V moderním státě je soudce představitel jedné z rozdělených mocí státu a soudí jeho jménem, proto rozsudek v České republice začíná slovy „Jménem republiky“. Tak tomu ovšem ve starších společnostech nebylo: soudní moc patřila až do novověku panovníkovi, v kmenových společnostech náčelníkovi nebo radě starších, případně výjimečným charismatickým osobám, které neměly žádnou výkonnou moc a opíraly se jen o neformální společenskou autoritu.
Potřebu rozsuzovat a ukončovat spory však měly i ty nejstarší a nejjednodušší společnosti a podle etnologických výzkumů se zdá, že funkce soudce je (přinejmenším někde) starší než funkce náčelníka či krále jako držitele soustředěné moci. Předcházela jí funkce vyjednavače, který byl pod ochranou božstev a snažil se přimět poškozenou stranu (např. pozůstalé po zavražděném), aby se vzdala pomsty a přistoupila na výkupné (tzv. wergeld). Zatímco vyjednavač sám byl chráněn, pachatel se musel skrýt nebo použít právo azylu. Funkce soudce vzniká ve chvíli, kdy je už společenská autorita dostatečně silná, aby zabránila pomstě, a to i když se obě strany před soudcem sejdou.Sokol, Moc, peníze a právo. Plzeň 2007, kap. 14 a další.
Autorita soudce se zakládala především na tom, že společnost jeho rozhodnutí uznávala jako spravedlivá. Jeho rozhodování mohla usnadnit zásada, že podobné případy se rozhodují podobně, nepodobné odlišně. Tak vznikl princip precedentu. Americký právní antropolog E. A. Hoebel popisuje případ, kdy se šejenská rada starších rozhodla rozsudek (ve věci domnělé krádeže koně) rozšířit a udělat z něho obecné pravidlo;E. A. Hoebel, The law of primitive man. New York 1954, str. 24. tak si lze představit původ zákonů.
V nejstarších společnostech se soudce opírá jen o souhlas společnosti a nemá k dispozici výkonnou moc, která by jeho rozhodnutí vynutila. To názorně ilustruje ještě pověst o Libušině soudu, jak ji zachovala Kosmova kronika česká: když se odsouzený s rozsudkem nesmíří, bude třeba krále.Kosmova kronika česká. Praha: Melantrich 1949, str. 20. Se vznikem soustředěné moci náčelníka, případně krále, přechází soudcovská moc na něj a vymáhá se jeho mocí. Tak tomu bylo ještě v antice a ve středověku, kdy ovšem v Evropě od 12. století panovníkovu soudnictví začalo konkurovat soudnictví církevní. Už ve středověku se začala prosazovat myšlenka, že i panovník je vázán zákony své země (Jan ze Salisbury) a v 17. století se objevuje požadavek na omezení libovůle panovníka (John Locke, Druhé pojednání o vládě, 1690) a dokonce na rozdělení moci výkonné, zákonodárné a soudní (Montesquieu, O duchu zákonů, 1748).
Souběžně s tím omezily absolutistické státy moc šlechty a výkon moci svěřovaly stále víc do rukou úředníků, u nichž se dalo vyžadovat odborné vzdělání. Od 18. století jsou tak soudci zpravidla profesionálové s právním vzděláním. Oddělení soudcovské moci uzákonily až republikánské ústavy v 18. a 19. století, snahy o zajištění soudcovské nezávislosti však pokračují dodnes.
Starověký Řím Oddělení soudní moci od moci výkonné souvisí s civilizačním vývojem společnosti. Také ve starověkém Římě soudil nejdříve král, v době republiky pak jurisdikce (iurisdictio) přešla na dva volené konzuly a poté byl za tímto účelem zřízen úřad praetora. Ten byl nejdříve městský (praetor urbanus), později k němu přibyl i praetor cizinecký (praetor peregrinus), vyřizující spory mezi římskými občany a cizinci. Soudní moc ovšem nevykonával sám, řízení bylo totiž rozděleno na dvě stádia: in iure před praetorem a apud iudicem před soukromým soudcem (iudex privatus). Praetor nejdříve zvážil nárok žalobce a námitky žalovaného a dospěl-li k závěru, že věc má být rozsouzena, nechal strany sporu, aby si vybraly svého soudce ze seznamu sestaveného z římských občanů. Jestliže se neshodly, vybral soudce sám. Na závěr byl přesně vymezen předmět sporu a praetor přikázal zvolenému soudci, jak má věc po vyšetření skutkových okolností rozhodnout. Iudex pak už jen provedl dokazování a na základě jeho výsledku rozhodl, protože však byl vázán právním hodnocením praetora, byl praetor tím, komu náležela soudní moc.
Soudci v Československu Českoslovenští soudci byli jmenováni prezidentem republiky, o jejich jmenování ale rozhodovala vláda.§ 64 odst. 1 bod 8 a § 81 písm. c) Ústavní listiny Československé republiky, uvozené zákonem ze dne 29. února 1920, č. 121/1920 Sb. Jmenováni byli do svého úřadu trvale, skládali při tom služební přísahu a při jeho výkonu byli zcela nezávislí, vázáni jen zákony.§ 98, § 99 a § 100 Ústavní listiny Československé republiky, uvozené zákonem ze dne 29. února 1920, č. 121/1920 Sb.
Soudci mívali rozdílná označení podle toho, u jakého soudu působili. U okresních soudců šlo o „okresní soudce“, předseda byl „přednosta okresního soudu“, u soudů krajských to byli „soudní radové“, předseda byl „prezidentem krajského soudu“ a místopředseda „viceprezident krajského soudu“, a u soudů vrchních „vrchní soudní radové“, předseda „prezident vrchního soudu“ a místopředseda „viceprezident vrchního soudu“. U nejvyššího soudu soudili „radové nejvyššího soudu“, pokud ale předsedali soudnímu senátu, tak „senátní prezidenti nejvyššího soudu“. Předseda tohoto soudu byl „prvním prezidentem nejvyššího soudu“ a jeho zástupce „druhým prezidentem nejvyššího soudu“.Zákon ze dne 9. listopadu 1928, č. 201/1928 Sb., o úpravě některých organisačních otázek v oboru soudnictví
V období komunistického režimu byli zavedeni tzv. soudci z lidu, kteří na rozdíl od soudců z povolání nemuseli mít právní vzdělání a kteří byli na dobu 4 let voleni příslušnými národními výbory. Také profesionální soudci začali být voleni, a to na návrh Národní fronty. Zpočátku též národními výbory na funkční období 3, resp. 4 let, později na 10 let národní radou, soudci nejvyššího soudu byli ale voleni vždy parlamentem.Zákon ze dne 4. července 1957, č. 36/1957 Sb., o volbách soudců a soudců z lidu lidových a krajských soudů a o úpravě některých jejich poměrů, a nejprve čl. 99 a později čl. 101 ústavního zákona ze dne 11. července 1960, č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky Návrat ke skutečné nezávislosti soudní moci a k trvalému jmenování soudců přišel až po roce 1991, institut soudců z lidu byl ale ve formě přísedících zachován.Ústavní zákon ze dne 16. července 1991, č. 326/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje Ústava České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů
Soudci v České republice
Soudci obecných soudů
Vznik funkce soudce Původně byl pro jmenování do funkce soudce určen institut justičního čekatele, který se po absolvování právnické fakulty připravoval tříletou praxí u soudu na výkon této funkce. Později však už nebyl příliš využíván a proto jednotlivé krajské soudy organizovaly na volná soudcovská místa ve svém obvodu vlastní výběrová řízení. Těch se mohl obecně zúčastnit každý, kdo splňoval podmínky pro jmenování soudce. Od roku 2022 došlo k opětovnému sjednocení výběru soudců prostřednictvím nového institutu justičního kandidáta. Justiční kandidáti jsou vybíráni ve výběrových řízeních u krajských soudů. Výběrového řízení na pozici justičního kandidáta se mohou účastnit uchazeči, kteří mají složenou odbornou justiční zkoušku (především asistenti soudce§ 110 zákona č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích) nebo jinou profesní zkoušku, za níž se považuje též advokátní zkouška, závěrečná zkouška právního čekatele, notářská zkouška a odborná exekutorská zkouška.§ 13 odst. 5 vyhlášky č. 516/2021 Sb., vyhláška o odborné justiční zkoušce, výběru a odborné přípravě justičních kandidátů, výběru uchazečů na funkci soudce, výběru předsedů soudů§ 60 odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích Výběrové řízení sestává ze tří částí. První část tvoří písemný test aplikace práva, v případě, že uchazeč uspěje, je podroben psychologickému vyšetření a nakonec se účastní ústní části výběrového řízení před pětičlennou komisí.§ 15–20 vyhlášky č. 516/2021 Sb., vyhláška o odborné justiční zkoušce, výběru a odborné přípravě justičních kandidátů, výběru uchazečů na funkci soudce, výběru předsedů soudů Praxe justičního kandidáta trvá nejméně 12 měsíců. Po absolvování roční praxe se mohou zúčastnit výběrového řízení u ministerstva spravedlnosti na konkrétní funkci soudce.§ 112–117 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1. 1. 2022
Praxi justičního kandidáta jako podmínku pro účast na výběrovém řízení do funkce soudce nemusí absolvovat advokáti, státní zástupci, exekutoři nebo soudci Ústavního soudu, kteří tuto praxi vykonávali po dobu nejméně 5 let. Zákon o soudech a soudcích stanoví výjimku také pro pedagogické pracovníky a legislativce, doba požadované praxe je však delší. Osoby splňující požadovanou dobu praxe se mohou přihlásit do výběrového řízení do funkce soudce bez předchozí praxe justičního kandidáta.§ 117 odst. 2 zákona o soudech a soudcích
České soudce jmenuje prezident republiky. Podmínkami jmenování, na které však není jinak právní nárok, jsou: státní občanství České republiky plná svéprávnost bezúhonnost věk nejméně 30 let české vysokoškolské magisterské vzdělání v oblasti práva složení justiční zkoušky nebo jiné profesní zkoušky§ 60 odst. 5 zákona o soudech a soudcích zkušenosti a morální vlastnosti dávající záruku, že bude funkce soudce řádně zastávána souhlas s ustanovením za soudce a s přidělením ke konkrétnímu soudu Uchazeči narození do 1. prosince 1971 navíc musí podle zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky (tzv. lustračního zákona), doložit negativní lustrační osvědčení.
Soudce po jmenování do funkce skládá do rukou prezidenta republiky tento slib: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“ Poté je ministrem spravedlnosti přidělen k výkonu své funkce k určitému soudu.§ 67 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích
Výkon funkce soudce Soudce je při výkonu své funkce zcela nezávislý a je vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Je ale povinen je vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem. Dojde-li k závěru, že zákon, který by měl být v dané věci použit, je v rozporu s ústavním pořádkem, měl by věc předložit k posouzení Ústavnímu soudu, který pak takový zákon může zrušit.Čl. 82 odst. 1, čl. 95 a čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky