náhled|upright=0.7|Státní znak Dánska Dějiny Dánska jako sjednoceného království začínají v 8. století, historické prameny popisující dánské území a jeho obyvatele, Dány, však sahají až na počátek 6. století. Mezi tyto rané dokumenty patří spisy historiků Jordanese a Prokopia. Přijetí křesťanství Dány v roce 960 naznačuje existenci svrchované královské moci nad dánským územím. Od panovníků této doby, jako byl Gorm Starý nebo Harald Modrozub, odvozuje svůj původ i současný vládnoucí rod, což činí dánskou monarchii nejstarší v Evropě.http://madmonaco.blogspot.com/2010/06/oldest-monarchy.html http://www.royalinsight.net/content/danish-monarchy-overview

Dánské dějiny značně ovlivnila jeho zeměpisná poloha mezi Severním a Baltským mořem, strategicky a hospodářsky významné umístění mezi Švédskem a Německem, uprostřed jejich vzájemných bojů o kontrolu Baltského moře (dominium maris baltici). Dánsko dlouhodobě soupeřilo se Švédskem o nadvládu nad jihošvédskou oblastí Skånelandene a s Německem o ovládnutí Šlesvicka (dánské léno) a Holštýnska (německé léno).

Dánsko nakonec v těchto soubojích prohrálo a bylo nuceno nejdříve odstoupit Skåneland Švédsku a později Šlesvicko-Holštýnsko Německému císařství. Po osamostatnění Norska roku 1814 si Dánsko udrželo staré norské kolonie – Faerské ostrovy, Grónsko a Island. Během 20. století získal Island nezávislost, zatímco Grónsko a Faerské ostrovy se staly integrální součástí Dánského království. Roku 1920 se po plebiscitu k Dánsku znovu připojilo Severní Šlesvicko. Za druhé světové války bylo Dánsko okupováno nacistickým Německem a v roce 1945 osvobozeno britskou armádou. Po válce Dánsko vstoupilo do OSN a roku 1949 se stalo jedním ze zakládajících členů NATO.

Prehistorické Dánsko Lidé žili na území dnešního Dánska už před více než 100 000 lety, ale byli pravděpodobně nuceni na čas opustit toto území kvůli ledovci, který pokryl krajinu během doby ledové. Předpokládá se, že lidé zde trvale žijí až od období kolem roku 12 000 př. n. l. Zemědělství se zde pak začalo praktikovat okolo roku 3000 př. n. l.

V raném a středním neolitu se v Dánsku rozšířila kultura s nálevkovitými poháry, jejíž nositelé se věnovali zemědělství a chovu dobytka a budovali také megalitické hrobky. Původní mezolitičtí lovci a sběrači byli před asi 5 900 lety kulturně a geneticky nahrazeni těmito neolitickými zemědělci, ale první zemědělce postihl obdobný osud, když se přibližně od roku 2800 př. n. l. v Dánsku rozšířila kultura jednotlivých hrobů, součást komplexu kultur se šňůrovou keramikou, jejíž nositelé měli významnou složku stepního genetického původu spojenou s populacemi jámové kultury z pontsko-kaspické stepi a pravděpodobně se podíleli na šíření indoevropských jazyků do jižní Skandinávie.

Severská doba bronzová se v Dánsku značí pohřbíváním mrtvých společně s jejich majetkem do mohyl a také z tohoto období pochází mnoho dolmenů a kamenných hrobek objevených na dánském území. Mezi mnoha dalšími nálezy z této doby najdeme i krásné bronzové náboženské artefakty, hudební nástroje a také důkazy raného rozvrstvení společnosti do tříd.

Během předrománské doby železné (4. – 1. století př. n. l.) se klima v Dánsku a jižní Skandinávii začíná ochlazovat a zvlhčovat, což značně ovlivňuje zemědělství a nutí místní obyvatelek k odchodu do jižněji položených míst na území dnešního Německa. V této době také lidé začali těžit železo a dále ho zpracovávat. Známky silného vlivu kmenů Keltů na původní obyvatele Dánska a obyvatele dalších území ve Skandinávii se odráží v některých starších územních názvech.

Římské provincie ovlivňují život a hlavně obchod v Dánsku, přestože se jejich hranice zastavily před jeho územím. Toto je dokázáno několika nálezy římských mincí na území Dánska. První známé runové nápisy se datují do období okolo roku 200 př. n. l.. Vyčerpání zemědělské půdy v jižnějších částech Evropy v 1. století př. n. l. vede ke zvýšení populace v oblasti Skandinávie a k zvyšování počtu konfliktů mezi germánskými kmeny a římskými osídlenci v oblasti Galie. V nálezech na území Dánska jsou běžné hlavně římské artefakty z období 1. století, což zřejmě značí, že část dánské vojenské šlechty slouží v římské armádě. Jedněmi z nejcennějších nálezů z tohoto období jsou nálezy velice dobře zachovaných těl, která se uchovala díky utopení dané osoby v bažině. Díky těmto nálezům se dozvídáme velice cenné informace o životě v té době v Dánsku.

Germánská doba železná Materiální kultura severní Evropy během tzv. stěhování národů v 5. – 7. století se nazývá Germánská doba železná. Mezi nejznámější pozůstatky této doby můžeme zařadit „rašelinové mrtvoly“, mezi kterýmiž jsou nejlépe zachovaná těla dvou uškrcených mužů. Dle historických předpokladů v tomto období ze Švédska do Dánska přichází kmen Dánů, jehož potomci žijí v Dánsku dodnes.

Středověk

Nejstarší písemné památky Za nejstarší dánské písemné památky jsou považovány Widsith a Beowulf, dva známé hrdinské eposy, a kronikářské dílo Saxo Grammatica (žijícího kolem roku 1200), který například zpracoval i příběh o Hamletovi.

Vikingové Lidé známí jako Vikingové obývali většinu území Dánska od 8. do 11. století. Měli daleko komplikovanější sociální strukturu než většina předcházejících obyvatel Skandinávie a proslavili se hlavně loupežnými výpravami na lodích zvaných drakkary, které podnikali prakticky do celé Evropy. Během doby Vikingů se Dánsko rozléhalo na Jutském poloostrově, Zélandském ostrově, jižní částí dnešního Švédska (Skåneland) a na počátku 11. století ještě král Knut Veliký na skoro 30 let připojil Anglii.

Formování dánského státu a jeho christianizace náhled|Kameny v Jellinge označované za křestní list Dánska náhled|Skandinávie v roce 1219; žlutě jsou na mapě označena Dánskem vybojovaná území, estonský ostrov Saaremaa a část severního Německa

Prvním historicky doloženým panovníkem na dánském území byl Godfred, který vládl v době Karla Velikého, jenž se pokoušel proniknout na poloostrov, a byl jeho vážným protivníkem. Za prvního opravdu důležitého panovníka pak můžeme označit vikinského válečníka Hardegona, který koncem 9. století dobyl Jutský poloostrov, ale i přesto existovalo na území dnešního Dánska mnoho drobných království. Prvním, kdo se snažil o jejich sjednocení, byl Hardegonův syn Gorm (později označován jako Gorm Starý) z dynastie Skioldungů, který měl sídlo Jellinge v Jutsku. Předpokládá se, že kolem roku 980 dokončil Gormův syn Harald I. Modrozubý sjednocování dánského území. Přibližně ve stejné době pak Dánsko navštívili němečtí misionáři, kteří podle legendy prošli zkouškou ohněm, čímž přesvědčili Haralda konvertovat ke křesťanství (965). Nové náboženství, které teprve během staletí nahradilo původní severskou mytologii, mělo mnoho výhod pro krále, například ho opravňovalo k zavrhnutí mnoho jeho odpůrců, kteří byli přívrženci původní severské mytologie. Křesťanství také znamenalo určitou podporu od Svaté říše římské.

Po smrti Knuta Velikého v roce 1035 se Anglie od Dánska odtrhla a to se dostalo do krize. Po smrti Knutova syna Knuta III., který byl zabit při lidovém povstání, dokonce ovládl Dánsko na pět let (1042–1047) norský král Magnus Dobrý. Z této situace Dánsko vysvobodil až Knutův synovec Svend Estridsen, který znovu získal plnou moc nad územím Dánska. Vybudoval si také velice přátelské vztahy s brémským arcibiskupem, který byl v té době arcibiskupem zodpovědným za celé území Skandinávie.

Na počátku 12. století bylo v Dánsku zřízeno arcibiskupství v Lundu, což zemi dávalo církevní moc nad celou Skandinávií. Nedlouho poté vznikla arcibiskupství také v Norsku i Švédsku, což jim zajistilo církevní nezávislost na Dánsku. Ve 12. století vypukl v Dánsku krvavý boj o královský trůn – válčili mezi sebou největší feudálové. Postupně vykrystalizovali tři kandidáti na trůn – Valdemar I., Knut Magnussen a Sven III. Grathe, všichni z rodu Estridsenů. Až roku 1157 došlo k jednání v Roskilde, které mělo vést ke stabilizaci poměrů. Tato schůzka je však známa jako krvavá, protože Sven III. své soky napadl, Knut Magnussen byl zabit, ale Valdemar prchnul. Ještě v roce 1157 porazil Valdemar I. v bitvě na Grathe hede Svena III., který v bitvě padl a Valdemar I. Veliký tak získal kontrolu nad celým královstvím, stabilizoval ho a reorganizoval jeho správu. Během Valdemarovy vlády byl postaven hrad ve vesničce Havn, což nakonec vedlo k vybudování Københavnu (česky Kodaně), dnešního hlavního města. Společně s biskupem Absalonem pak Valdemar vybudoval z Dánska největší velmoc v oblasti Baltského moře, která mohla soupeřit s německou Hanzou, vévody z Holštýnska a Řádem německých rytířů v obchodě, území i nadvládě nad Baltským mořem.

Po Valdemarově smrti vládli jeho synové Knut VI. a Valdemar II. Vítězný.

Valdemar II. byl jedním z nejvýznamnějších dánských králů – během jeho vlády dosáhla dánská expanze svého vrcholu a Dánsko mělo vliv na celou oblast Baltu, hlavně Estonska. Na podporu této expanze došlo k přesunu moci z Jutska na Sjalland. Valdemar II. ovládl Holštýnsko, potvrdil vládu nad Šlesvikem a 15. června 1219 dobyl Estonsko v bitvě u Lindanise (dnešní Tallinn). Během této bitvy podle pověsti spadla z nebe dánská vlajka. V roce 1225 pak byl Valdemar II. se synem zajat Jindřichem Zvěřínským, původcem tohoto zajetí byl však císař. Na podporu propuštění Valdemara vystupoval i papež Honorius III. a tak ho císař pod podmínkou vzdání se Holštýnska propustil. Ovšem už v prosinci 1225 byla smlouva Valdemarem prohlášena za neplatnou a Dánové začali sbírat vojsko. Jejich spojencem se stal rod Welfů a v roce 1227 došlo mezi oběma stranami k bitvě u Bornhövedu, v níž byl Valdemar kvůli zradě sedláků poražen a také přišel o oko. Tato bitva znamenala konec jeho snah o rozšíření území.

K českým dějinám má Valdemar II. vztah prostřednictvím své ženy Markéty (při svatbě přijala jméno Dagmar Dánská), dcery Přemysla Otakara I.

Problémy krále Král měl problémy udržet moc nad královstvím hlavně kvůli sílící moci šlechty a církve. Dlouhý čas byly vztahy krále a římského papeže velice vlažné. Na konci 13. století byla královská moc stále na ústupu a tak se šlechtě podařilo donutit krále k podepsání první dánské ústavy. Ze slabosti dánského krále měli užitek i německá Hanza a vévodové z Holštýnska – poslední jmenovaní získali kontrolu nad velkým územím Dánska, protože král jim musel ručit svým lénem při výměně peněz k jejich finančním operacím. Následkem toho byl král ve 20. letech 14. století prakticky bez území, protože byl vázán mnoha sliby těmto hrabatům.

Dánské království stále upadalo a tak přešlo území Skåne na čas pod správu švédského krále. V roce 1340 pak trůn připadnul Valdemaru Atterdagovi (přízvisko můžeme přeložit jako „nový den“), vládnoucímu jako Valdemar IV. Dánský, který byl velice schopným politikem a podařilo se mu znovu sjednotit Dánské království, když postavil vévody proti sobě navzájem. Černá smrt objevivší se v Dánska během Valdemarovy vlády, také podpořila jeho snažení. Dále pak Valdemar IV. usiloval o další rozšíření dánského území, což se mu dařilo až do roku 1360, kdy se dostal do otevřeného konfliktu s Hanzou. K její nelibosti totiž obsadil Gotland s městem Visby, jež bylo důležitým obchodním centrem. Spojenectví Hanzy a Švédského království uzavřené kvůli napadení Dánska, zažilo ostudnou porážku, když dánské vojsko ukořistilo velké území pod držením Hanzy, které jí bylo vráceno až po zaplacení značné sumy peněz. Naštěstí pro Hanzu se Jutská šlechta vzbouřila proti vysokým daním vybíraným kvůli expanzivním válkám v oblasti Baltského moře a donutila v roce 1370 krále k odchodu do exilu. Poté po léta Hanza kontrolovala většinu pevností mezi Sjællandem a Skåne.

Markéta I. a Kalmarská unie náhled|Korunovace Erika Pomořanského králem severských zemí 17. června 1397