Náboženství

Náboženství, religie je moderní souhrnný pojem pro velmi rozmanité soustavy jednání, symbolů a představ, jimiž různá společenství a církve vyjadřují reálný, životní, osobní vztah k transcendentní (smyslové vnímání přesahující) zkušenosti či transcendentním představám.

Každé náboženství má společné rituály nebo bohoslužby, určité představy o světě a místě člověka v něm. U většiny z nich se vyžaduje i určitá morálka. Velké množství náboženství se chápe jako vztah k osobnímu Bohu nebo božstvům, na nichž člověk závisí a k nimž se obrací s díkem a s prosbou o ochranu. Výkon bohoslužebných obřadů je často vázán na určitá posvátná místa (obětiště, chrámy) a časy (svátky), svěřen zvláště vybraným nebo pověřeným osobám, kněžím, a některá náboženství se společensky organizují jako církve.

Často se náboženství ztotožňuje s náboženskou vírou, která může být reflektována náboženskou naukou, jejíž přesnější vypracování zevnitř je úkolem teologie.

Srovnávacími studiemi jednotlivých náboženství i celých náboženských systémů, obecnou teorií všech náboženství i samotným pojmem náboženství se zabývá religionistika.

Náboženství je ovšem už od starověku také předmětem kritiky, například Sókratovy,Platón, Euthyfrón, Praha: Oikúmené 1994. Epikúrovy,Lucretius, O přírodě. Praha: Jan Laichter 1948.. skepticismu, racionalismu a ateismu.

Pojem náboženství Moderní evropský pojem náboženství (lat. religio) nemá ekvivalent v řečtině, v hebrejštině ani v dalších jazycích a při překladech se musí nahrazovat pojmy pro zbožnost, kult, povinnost, zákon nebo učení. České slovo náboženství původně znamenalo kult či bohoslužbu, podobně jako dosud v polštině. Latinská religio také původně znamenala svědomité dodržování kultu a pravidel, včetně věšteckých znamení. Teprve v císařském období, kdy se v Římské říši setkávaly velmi různé kulty a bylo třeba společné označení, začal se význam slova rozšiřovat na různá náboženství a pro Lucretia už dokonce znamenalo téměř totéž co pověraRitter – Gründer, heslo Religion. v pojetí blízkém ateismu.

V tomto významu jej v novověku převzala většina evropských jazyků (vedle domácích slov pro zbožnost, kult atd.), protože zejména osvícenská kritika náboženství neviděla mezi náboženstvími podstatné rozdíly. Teprve důkladnější poznání a studium zejména mimoevropských „náboženství“ resp. soustav víry ukázalo, že se jedná spíše o eurocentrický omyl. Současná antropologie i etnologie naopak vyžaduje, aby se kulturní a společenské jevy popisovaly z hlediska a v pojmech „domorodců“, lidí, kteří v dané společnosti žijí (tzv. emický přístup). Také někteří protestantští teologové (Karl Barth a jeho škola) toto označení odmítají, zdůrazňují, v čem se křesťanství od jiných náboženství liší a tvrdí, že je naopak kritikou všech náboženství.Sokol, Člověk a náboženství.

Naproti tomu řada sociologů si všimla společenské funkce náboženství a z tohoto hlediska v nich vidí mnoho společného. Émile Durkheim pokládal náboženství za výraz kolektivní identity skupiny, která si teprve v posvátném uvědomuje sebe samu. Psychologové objevili obdobnou roli náboženství při integraci lidské osoby, pro vznik vztahů důvěry, jako oporu společné morálky a podobně. Jiní autoři – například Rudolf Otto – naproti tomu hledají společné prvky nebo vrstvy různých náboženství: pro R. Otta je to posvátná bázeň, pro M. Foessela „výraz toho, zač dlužíme bytosti-základu“ a pro J. Sokola „lidská odpověď na fakt života a existence, který se v náboženství chápe jako dar.“Sokol, Člověk a náboženství, str. 74.

Typologie náboženství Různá náboženství v širokém slova smyslu provázela všechna známá lidská společenství, a to už od velmi dávných dob: za první nepochybné známky člověka se často pokládají symbolické, kulturní projevy, například pohřby nebo malby, které ovšem nemusí být kultem náboženským, mít nutně náboženský, kultovní charakter. Nejstarší známé pohřby jsou patrně staré až 300 tisíc let,Athapuerca ve Španělsku. R. Dunbar (ed.), The evolution of culture. Edinburgh 1999, str. 150 n. symbolické malby desetitisíce let. Během posledních dvou století shromáždili archeologové, etnologové a religionisté nesmírné množství materiálu z celého světa, jež ukazuje obrovskou rozmanitost náboženských projevů.

Pokusy uspořádat tuto rozmanitost do lineární řady, jak se o to snažili evolucionisté 19. století, se nezdařily, přesto se lze pokusit o (samozřejmě jen hrubé a přibližné) třídění, typologii náboženství podle různých hledisek.Heller – Mrázek, 2004, kap. 5. Třídění náboženství. U významných náboženství lze vysledovat historickou linii obsahující částečné souvislosti. Z Egypta (atonismus) vyšla abrahámovská náboženství a jejich neortodoxní směry a sekty. Mezopotámie přes Anatolii (Chetité) pak ovlivnila náboženství Řeckahttps://www.academia.edu/8066604/ a to etruskou a římskou mytologii. Hinduismus ovlivnil prostředí Indie, kde pak vznikly směry jako je buddhismus či džinismus. Konfucianismus ale nemusí být považován za náboženstvíhttps://books.google.cz/books?id=I-JpRmACSdYC&pg=PA1&hl=cs#v=onepage&q&f=false - Yong Chen: Confucianism as Religion: Controversies and Consequences a prolínání kultu s kulturou nelze jednoduše oddělit. Náboženská víra obecně totiž není ani tak vrozená, ale je spíše kulturním fenoménem.https://phys.org/news/2017-11-religious-belief-linked-intuition-rational.html - Religious belief 'not linked to intuition or rational thinking': study

Předstupně náboženství Náboženství vyrůstá z obecné sociální pospolitosti a jejího vzájemného prožívání jednotlivci. kultura, také pojímaná jako tzv. přírodní nebo kmenové náboženství je ve skutečnosti nezpochybnitelný, nerozlišený celek zvyklostí a tradic daného společenství, který tvoří jeho identitu a odlišuje je od ostatních – jeho kultura. Charakterizuje zejména společnosti sběračsko-lovecké a předává se socializací. V složitějších společnostech se z tohoto celku vydělují jednotlivé složky kultury: hudba a tanec, umění, divadlo, obyčeje, právo, vyprávění, případně v písemné formě jako literatura a další součásti. Kmenový, společenský zdroj náboženství je kolektivní a ucelený, člověk se do něj rodí, děje se ve společných slavnostech a nemá žádné výslovné učení. Složitější společnosti pak vedou ke vzniku větších bohů.https://phys.org/news/2019-03-complex-societies-gave-birth-big.html - Complex societies gave birth to big gods, not the other way around: study rodové kulty – výchozí, základní, elementární základ a formu náboženství představuje náboženství rodové, kult předků, typické pro zemědělské společnosti, které má společnou strukturu, ale v každém rodě se uctívají jiní společní předkové. Souběžně se zvětšováním společenství (kmenů a národů) se pozdvihují společní uctívaní předkové a ustavují se jako zvláštní pojem bůh, duch apod. Jejich vliv je nemateriálního charakteru s materiálními projevy – zázraky.

Historická náboženství Naproti tomu náboženství rozvinutější, historická, se odvozují od vystoupení určité zakladatelské osobnosti a jejího zjeveného učení a příkladu a jeho historické zachování, zejména v písemných dokumentech. Příkladem může být židovství s Abrahámem a Mojžíšem, mithraismus se Zarathuštrou, křesťanství s Ježíšem Nazaretským nebo islám s Mohamedem. I když obvykle začínají jako náboženství omezené skupiny, vytvářejí si posvátné texty, později psané a komentované. Díky tomu lze často sledovat i určitý vnitřní vývoj, který může vést jednak k monoteismu a k posunu důrazu od vnějšího náboženského jednání (kultu) k učení a mravním požadavkům a jednak k jeho rozšíření, univerzalizaci. Postupně se přitom obracejí k jednotlivému člověku a mohou se šířit i přes hranice původní skupiny, např. etnika, nabývat univerzální povahu. Často provázejí i širší společenskou a politickou integraci a více či méně se spojují s politickou mocí. Zavazuje člověka k určitému jednání vůči druhým a vůči společnosti, kterou v průběhu času hluboce proměnilo. Přes střídavě více a méně kritický postoj ke „světské“ moci se politickému zneužití často neubránilo.

„... že všechna politika na mravnosti se zakládá a mravnost na vyšším stupni vývoje je podstatnou částí náboženství, politika nutně měla vždy náboženský ráz ...“ (T. G. Masaryk, Ideály humanitní, str. 197)

Polyteismus a monoteismus

Rozlišení spočívá v tom, zda dané náboženství uctívá jednoho nebo více bohů. V případě věrouky bez bohů se mluví o víře ateistické.

Nesnáz je v tom, že mnohé kmenové společnosti o žádných bozích nemluví, nýbrž uctívají „přírodní síly“ na posvátných místech a při zvláštních příležitostech (nový Měsíc, zatmění a podobně). Na dotazy etnologů domorodci často neurčitě zmiňují nějakého původce světa, což vedlo W. Schmidta k domněnce o „původním monoteismu“. Bůh i božstvo jsou totiž pojmy naší kultury, které se nedají snadno přeložit do jiných jazyků a kultur. To ovšem může být projevem jak nerozvinuté terminologie, tak zároveň nepochopení či uzavřenosti samotných překladatelů, omezených monopolizací slova „bůh“ pro jedinou bytost resp. bytosti. Vzhledem k tomu je vhodnější místo pojmu „náboženství“ přesnější pojem víra.

Většina vyspělých kultur starověku uctívala a uctívá různě členitou hierarchii božstev s jedním nejvyšším a ani v řecké a římské mytologii nejsou postavy bohů tak zřetelně odlišené, jak si naši předkové představovali. Mytologie jsou velmi proměnné a svědčí spíše o pojmenování nějakých sil (blesku, plodnosti, úrody) nebo oblastí (rodiny, obchodu, řemesel) než o vyhraněných „osobnostech“ bohů se stálými jmény. V buddhismu se bohové objevují jen jako kategorie bytostí vedle lidí, zvířat a dalších typů. V židovství nesmí být Bůh (Jahve) nijak zobrazován..

Místní a univerzální náboženství Jiné rozlišení se zakládá na tom, zda se určitá forma náboženství vyskytuje pouze na určitém místě, v určité oblasti, anebo zda je na místě nezávislá a univerzální. Místní „náboženství“ v pravém slova smyslu jsou vlastně kulty, provozované na určitém posvátném místě, které lidem nebrání, aby se na jiném místě – v rámci téže kultury – účastnili jiných. Takové kulty jsou zpravidla kolektivní a mohou se konat jen v určitém čase – podobně jako křesťanské pouti. Takové cesty věřících na poutní místa určitého náboženství vyžadují od poutníků též sebezapření, sebetrýznění, askezi, či jiného utrpení. Univerzální náboženství se naproti tomu obvykle obracejí k individuu (i když také zdůrazňují společenský výkon obřadů a společenskou povahu etiky) a kladou důraz i na morálku a učení. Nauka (dogmatika) je ostatně způsob, jak se náboženství může vymezit od svého okolí a přitom se neopírat o etnický původ.

Jistý návrat k uzavřenému a výučnému náboženství představují aspoň na první pohled tzv. sekty, jenže z historie víme, že podobně začínala i pozdější univerzální náboženství a naopak úspěšné sekty se snaží o větší otevření a oslovení široké veřejnosti, podobně jako tzv. nová náboženská hnutí, většinou odvozená z křesťanství. Rozlišení mezi uzavřeným a otevřeným náboženstvím, které se v důsledku promítne i do povahy společnosti, zavedl Henri Bergson.H. Bergson, Dvojí pramen mravnosti a náboženství. Oikumené: Praha 2002.

Vnější a vnitřní náboženství Jiná důležitá proměna se podle Karla Jasperse odehrála v tzv. „osové době“ kolem poloviny prvního tisíciletí př. n. l. V několika různých vyspělých kulturách tehdy došlo k „objevu“ individua, osobní svobody, svědomí a odpovědnosti. V oblasti náboženství tomu odpovídá zvnitřnění, posun důrazu od společných slavností a svátků k individuální upřímné zbožnosti a morálce. V židovství se v té souvislosti také poprvé objevuje pojem náboženské víry jako očekávání budoucnosti a naděje na záchranu (spásu).K. Jaspers, Vom Ursprung und Ziel der Geschichte, 1948.

Náboženství

Źródło i licencja