Kuňka obecná (Bombina bombina Linné, 1761) je obojživelník z čeledi kuňkovití. V České republice je silně ohroženým druhem. náhled|Kuňka obecná náhled|Spodní strana těla

Vědecká synonyma Bombina bombina arifiyensi (Özeti & Yilmaz, 1987) Bombina bombina arifyensis (Özeti & Yilmaz, 1987) Bombina bombina danubialis (Calinescu, 1931) Bombina bombina var. viridis (Marián, 1959) Bombina ignea (Laurenti, 1768) Bombinator bombina (Linnaeus, 1761) Bombinator bombinus (Linnaeus, 1761) Bombinator igneus (Laurenti, 1768) Bombinator variegatus bombina (Linnaeus, 1761) Bombitator bombinus (Linnaeus, 1761)ŠANDERA, Martin. Kuňka obecná. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 18. 5. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id316/

Někdejší národní názvy kuňka ohnivá ropucha ohnivá žába ohnivá

Rozšíření Od východní části Německa po jižní část Uralu. Na severu je rozšířena až do jižního Švédska, na jihu do severozápadního Řecka; zasahuje do asijské části Turecka.

Území České republiky leží u západního okraje areálu druhu. V České republice je prokázána ve 48,7 % kvadrátech síťové mapy, přičemž v mnoha oblastech není výskyt souvislý, ale pouze ostrůvkovitý a mnohé populace již nejsou vzájemně migračně propojeny. Téměř úplně chybí v západních Čechách, v centrálních partiích Českomoravské vrchoviny, v karpatských pohořích a kromě okolí Ostravy na severní Moravě a ve Slezsku.MAŠTERA, Jaromír. Kuňka ohnivá. In: Obojživelníci České republiky. [cit. 18. 5. 2018]. Dostupné z: http://www.obojzivelnici.wbs.cz/kunka-ohniva.html V oblasti Českomoravské vrchoviny, Čech a severovýchodní Moravy v povodí Odry je výskyt poměrně souvislý, a to ve výškovém rozpětí 150–730 m n. m.

Popis Dorůstá délky 4,5–5 cm. Tělo je zploštělé a končetiny relativně krátké. Poměr těla a hlavy je větší než 3 : 1, čenich je výrazně zaoblený. Ušní bubínek není viditelný. Dobře viditelné jsou obloukově zahnuté parotidní žlázy za okem. Oči jsou vystouplé, oční zornice srdcovitého či trojúhelníkovitého tvaru.

Kůže je charakteristicky bradavičnatá. Kožní bradavičky jsou zaoblenější a celkově spíše jemnější na pohled i na dotek oproti kuňce žlutobřiché. Na hřbetě jsou zakončeny tupě, na vrcholu s malou černou špičkou.

Zbarvení svrchní strany těla bývá proměnlivé, tmavě šedé s drobnými černými skvrnami nebo tmavohnědými skvrnami, tmavozelené se zelenými skvrnami, někdy i trávozelené s drobnými tmavými skvrnami. Celkově bývá kuňka obecná tmavší než kuňka žlutobřichá.

Břicho je tmavé – černé až šedočerné – s typickým oranžovým, oranžovočerveným až oranžovožlutým skvrněním. Oranžová barva nepřesahuje 50 % pokrytí břicha, tmavá barva převažuje. Tmavé skvrny na břiše bývají hustě posety drobnými bílými tečkami. Kresbu na břiše má každý jedinec specifickou. Prsty na předních i zadních končetinách jsou zespodu tmavé.

Samci jsou menší než samice, mají mírně větší hlavu a vyvinutý párový podhrdelní rezonanční měchýřek. V době páření se jim vytvářejí černé zrohovatělé plošky na vnitřní straně předních končetin (zpravidla zasahují na první a druhý prst), tzv. svatební polštářky. Slouží samcům při páření k přichycení na těle samice v oblasti beder (amplexus inguinalis).

Pulci obou druhů kuněk mají dýchací otvor (spiraculum) na břiše. Tím se liší od pulců ostatních druhů našich žab.STICHMANN, Wilfried a KRETZSCHMAR, Erich. Svět zvířat kolem nás: průvodce evropskou zvířenou. Praha: Granit, 1998, s. 186. .

Samci kuňky obecné se ozývají ve dne i v noci pomalým, pravidelným a silným houkavým kuňkáním, nosově znějícím „unk-unk-unk“ (přepisováno také jako „uuh-uuh-uuh“). Hlas působí melancholicky. Volání má frekvenci nižší než 40× za minutu (na rozdíl od kuňky žlutobřiché, jejíž volání je rychlejší).

Ekologie Obývá nížiny až pahorkatiny do 400 m n. m., výše se vyskytuje vzácně (výškové optimum: oblasti položené do 300 m n. m.). Nejvýše položená lokalita výskytu byla pozorována v nadmořské výšce 732 m.MAŠTERA, Jaromír. Kuňka ohnivá. In: Obojživelníci v okrese Jihlava [online]. ©2002–2012 [cit. 10. 5. 2008]. Dostupné z: http://amphibia.webzdarma.cz/Kunka%20obecna.htm Jeřábková uvádí, že v ČR byla nejčastěji zjištěna v nadmořské výšce 150–550 m n. m. Často se zdržuje ve větších společenstvích.

Preferuje otevřená slunná stanoviště, a to zejména v období rozmnožování. Mimo období rozmnožování se vyskytuje v mokřadech, na loukách a pastvinách, často v mělkých kalužích na loukách, polích, okrajích lesů, v loužích na cestách a v zaplavovaných místech. Vyžaduje dostatek vhodných vodních ploch, jak větších nádrží k rozmnožování, tak drobných tůní a kaluží. Může se rozmnožovat i v dočasných vodách, ale dává přednost trvalejším vodním plochám a využívá spíše větší vodní plochy s rozsáhlou vodní vegetací. Zásadní je pro ni dostatečný rozsah mělčin s hloubkou vody do 40 cm, dostatek oslunění vodní hladiny, dostatek kvalitních litorálních porostů, dostatek potravy a menší rybí obsádka. Nejčastěji se rozmnožuje v mělčinách rybníků a jezer a v různých typech tůní. Ve vodních tocích ani ve výrazně průtočných nádržích se nerozmnožuje.MAŠTERA, Jaromír; ZAVADIL, Vít a DVOŘÁK, Jan. Vajíčka a larvy obojživelníků České republiky. Praha: Academia, 2015. .

Je více vodomilná než kuňka žlutobřichá a naprostou většinu roku tráví ve vodě, kde dochází k páření a kladení vajíček, většinou v několika vlnách v závislosti na deštích (od dubna do srpna). Rozmnožování předcházejí hlasové projevy. Rozmnožování probíhá v mělké vodě s hustou vegetací. V jedné snůšce samička naklade na vodní rostliny a kameny okolo třiceti vajíček ve shluku. Vajíčka o velikosti až dvou milimetrů (s obalem 8 mm) jsou světle hnědá, s mírně světlejší spodní polovinou.MAŠTERA, Jaromír. Obojživelníci (Lissamphibia). Podrobnosti k vajíčkům a larvám obojživelníků [online]. [Havlíčkův Brod]: AOPK ČR, [cit. 2026-02-09]. Dostupné z: https://is.muni.cz/el/1431/podzim2013/Bi8770/um/2_Obojzivelnici.pdf Během léta se kuňka obecná může rozmnožovat i vícekrát.

Pulci se líhnou asi po týdnu. Jsou okrové až hnědě zbarvení. Vysoký ploutevní lem začíná téměř v úrovni očí. Ústní disk je při zavřených ústech téměř trojúhelníkovitý. Vývoj pulců trvá přibližně dva a půl měsíce. Živí se řasami a organickými zbytky. Žabky velké dva centimetry opouštějí vodu a přezimují na souši. Zimují v puklinách skal, opuštěných norách hlodavců, pod návějemi listí, v ruinách, ve sklepích atp. Zbarvení bříška je již zcela vyvinuté. Probouzejí se v dubnu. Ve třetím roce života jsou kuňky obecné pohlavně dospělé. Dožívají se průměrně patnácti let.

Žáby se živí bezobratlými, zejména hmyzem a jeho larvami: 56 % potravy tvoří komáři a jejich larvy, 18 % brouci, 18 % pavouci a 3 % stonožky. Ostatní bezobratlí tvoří méně než 1 % potravy. Čerstvě metamorfované žabky se živí převážně hmyzem (brouci, blanokřídlí, dvoukřídlí). Potravu uchvacují čelistmi, neloví ji jazykem (jako např. skokani a ropuchy), protože mají jazyk málo pohyblivý a vysunou ho z úst jen nepatrně.

Byli popsáni kříženci s kuňkou žlutobřichou, a to i v ČR. Areály jednotlivých druhů kuněk se nepřekrývají, ale v zóně dotyku areálů vzniká tzv. hybridní zóna, kde nalezneme téměř výhradně křížence těchto dvou druhů.

Obranné chování Při ohrožení na souši (zejména v chladném počasí) zaujímá obrannou pozici: celá se miskovitě prohne a dlaně zadních i předních končetin výhružně vystaví proti predátorovi. (Někdy si předníma nohama zakryje oči.) Odkryté kontrastní zbarvení na nohou, hrdle a po stranách těla může predátora odradit. Kuňka v této pozici setrvá několik sekund a poté se snaží rychle uniknout. Pokud predátor neustoupí, začne kuňka vylučovat z kožních žláz bělavý a intenzivně páchnoucí sekret. Při pokusu o útěk může vydávat i obranné volání. Při útěku ve vodě se zaryje do jemného bláta ve dně.

Ohrožení V minulosti tato žabka patřila k běžně rozšířeným druhům. Dnes je zákonem řazena mezi druhy silně ohrožené. Současný stupeň ohrožení je však výrazně vyšší. Během posledních 15 let se její výskyt v některých regionech snížil o 80 %. Výrazné ohrožení představují krajinotvorné změny – scelování zemědělské půdy, úprava rybníků pro zemědělské a rekreační účely, přeměna luk na pole apod. Často také dochází ke kontaminaci vhodných lokalit pesticidy. Postupně se tak kuňky kvůli člověku staly jedním z nejohroženějších druhů obojživelníků v ČR.

Péče o druh V České republice je silně ohroženým druhem chráněným dle vyhlášky č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Druh je zařazen v seznamu ohrožených druhů Bernské konvence a v seznamu ohrožených obojživelníků v projektu ochrany přírody v Evropské unii Natura 2000.

Důležitá je ochrana a vhodná údržba biotopů. Pro kuňky je prospěšné zachovat místa s vysokou hladinou Podzemní vody (lidově: spodní voda). Na těchto místech je vhodný extenzivní způsob hospodaření, což znamená mj. zamezit hnojení a používání biocidů. Stejně důležité je zabránit znečištění a zazemnění drobných nádrží. Často stačí odstranit organickou hmotu (např. spadané listí), jíž jsou malé vodní plochy zanášeny. Někdy je vhodné nádrž i mírně prohloubit. Dále je třeba údržba pobřežních houštin. Pro kuňky vyžadující osluněnou vodní plochu je tento zákrok důležitý. Z ochrany tohoto druhu by měl být vyloučen umělý transfer jedinců, protože druh je výrazně geneticky diferencován.JEŘÁBKOVÁ, Lenka. Kuňka obecná. In: ISOP = Informační systém ochrany přírody [online]. ©2006 [cit. 2026-02-08]. Dostupné z: https://portal.nature.cz/w/druh-1#/

Odkazy

Reference

Literatura CONTMEDIA GMBH. Obojživelníci a plazi: druhy, oblasti výskytu, chování. Köln: Naumann & Göbel Verlagsgesellschaft mbH, . 96 s. Vědomosti v kostce. ISBN 978-3-625-12056-8. [Překlad a jazyková úprava Martin Sobkuljak, Jan Šindelka] DUFRESNES, Christophe. Obojživelníci: obrazový průvodce: 139 druhů. Překlad Zdeněk Kymla. 1. vyd. Praha: Euromedia Group, 2021. 224 s. Esence. ISBN 978-80-242-7006-7. DUNGEL, Jan a ŘEHÁK, Zdeněk. Atlas ryb, obojživelníků a plazů České a Slovenské republiky. 2. vyd. Praha: Academia, 2011. 181 s. Atlasy. ISBN 978-80-200-1979-0. [1. vyd. 2005, ISBN 80-200-1282-6.] HÄCKEL, Martin. Anatomie obratlovců pro praktickou taxidermii. II, Speciální část. 2, Obojživelníci. 1. vyd. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2025. 220 s. ISBN 978-80-213-3410-6. CHOBOT, Karel, ed. a NĚMEC, Michal, ed. Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Obratlovci = Red list of threatened species of the Czech republic. Vertebrates. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2017. 181 s. Příroda (Agentura ochrany přírody a krajiny ČR), č. 34. ISBN 978-80-88076-46-9. JEŘÁBKOVÁ, Lenka a ZAVADIL, Vít. Atlas rozšíření obojživelníků České republiky. 1. vyd. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, ©2020. 103 s. ISBN 978-80-7620-041-8. MAŠTERA, Jaromír a MAŠTEROVÁ, Aneta. Obojživelníci Vysočiny. 1. vyd. Jihlava: Pobočka České společnosti ornitologické na Vysočině, 2017. 64 s. ISBN 978-80-88242-02-4. MAŠTERA, Jaromír. Kuňka ohnivá. In: Obojživelníci České republiky. [cit. 18. 5. 2018]. Dostupné z: http://www.obojzivelnici.wbs.cz/kunka-ohniva.html MAŠTERA, Jaromír; ZAVADIL, Vít a DVOŘÁK, Jan. Vajíčka a larvy obojživelníků České republiky. Praha: Academia, 2015. 179 s. Atlas. . MATĚJŮ, Jan et al. Obojživelníci a plazi Karlovarského kraje. 2. vyd. [Karlovy Vary]: Karlovarský kraj, 2015. 135 s. ISBN 978-80-88017-23-3. MIKÁTOVÁ, Blanka a VLAŠÍN, Mojmír. Ochrana obojživelníků. Brno: EkoCentrum. 2002. 137 s. ISBN 80-902203-9-8. MORAVEC, Jiří, ed. Atlas rozšíření obojživelníků v České republice = Atlas of Czech amphibians. Praha: Národní muzeum, 1994. 136 s. MORAVEC, Jiří. Obojživelníci a plazi České republiky. 1. vyd. Praha: Academia, 2019. 461 s. Atlas. ISBN 978-80-200-2984-3. STICHMANN, Wilfried a KRETZSCHMAR, Erich. Svět zvířat kolem nás: průvodce evropskou zvířenou. Překlad Thea Větrovská. Praha: Granit, 1998. 446 s. .