Sociální zabezpečení v Česku

náhled|Logo ČSSZ Sociální zabezpečení je v Česku hlavním nástrojem sociální politiky sloužící k naplnění jejích cílů. Z hlediska jednotlivce pak umožňuje předcházení, zmírňování a vyrovnávání se s nepříznivými sociálními situacemi. Systém sociálního zabezpečení v ČR tvoří nemocenské, důchodové a zdravotní pojištění, státní politika nezaměstnanosti a systém dávek sociální podpory. Vyjma zdravotního pojištění, které je financováno zdravotními pojišťovnami, jsou složky sociálního zabezpečení financovány ze státního rozpočtu. Za tuto oblast je odpovědné Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Sociální zabezpečení se dělí do tří základních skupin:

zdravotní pojištění, sociální pojištění (zahrnuje nemocenské a důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti), dávky sociální podpory.

Historický vývoj V prvotní pospolné společnosti se lidé z obce postarali o přestárlé či nemocné příslušníky tím, že se o ně starala širší či užší rodina. V otrokářské společnosti neměl otrok žádná práva, byl majetkem svého pána. První sociální opatření bylo rozdávání chleba, nařízené římskými císaři. Ve středověku vznikaly svépomocné podpůrné spolky (hornická bratrstva). V roce 1661 byl v českých zemích přijat patent o tulácích a žebrácích, který dovolil obcím přiznávat právo žebrat pouze práce neschopné chudině. O práceneschopné, staré a nemocné se starala církev. Později tato povinnost pečovat o chudé byla přenesena na obce. V roce 1868 bylo uzákoněno domovské právo, což znamenalo, že ubytování a strava byly poskytovány v rámci obce, ke které chudý příslušel. Za vlády Marie Terezie v 2. polovině 18. století došlo k rozsáhlé reformě státní správy a k nástupů profesionálů do vysokých úřadů. Představila tzv. penzijní normály, které zajišťovaly vdovám a dětem po zaměstnancích nárok na státní podporu a státním úředníkům zajišťovaly po deseti letech uspokojivé služby právo na penzi. Dále následovaly Bismarckovy reformy – v roce 1883 bylo uzákoněno nemocenské pojištění, v roce 1884 úrazové pojištění a v roce 1889 starobní a invalidní pojištění. Byly tak položeny základy tzv. Bismarckova modelu sociálního pojištění. Povinné sociální pojištění poté bylo zavedeno i v rakouské části Rakouska-Uherska (tj. i pro české země). Tyto zákony bývají označovány jako Taafeho reforma, v jejímž rámci bylo v roce 1888 přijato úrazové a nemocenské pojištění dělníků.

Vývoj v období 1918–1938 Po skončení 1. světové války v Československu nebylo možné vytvořit vlastní zákonodárství, proto převzalo na základě tzv. recepční normy (zákon č. 11/1918 Sb.) od Rakouska-Uherska i právní předpisy ze sociální oblasti. Až v následujících letech byly postupně přijímány vlastní nové právní předpisy. Mezi nejvýznamnější patřil zákon č. 221/1924 Sb. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Toto pojištění zajišťovala Ústřední sociální pojišťovna.

Vývoj v období 1946–1948 Po skončení 2. světové války bylo zákonodárství v oblasti sociální v zásadě převzato. Situace po válce byla velmi složitá, protože pojistné fondy byly zabaveny okupační mocností nebo znehodnoceny v důsledku válečných událostí. V roce 1948 byl přijat zákon č. 99/1948 Sb. o národním pojištění. Zákon umožnil vytvoření nové jednotné soustavy národního pojištění.

Vývoj v období let 1949–1989 První reforma sociálního zabezpečení spadá do r. 1956, kdy byl přijat zákon č.54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců. Druhá reforma sociálního zabezpečení byla uskutečněna v r. 1964, kdy byly přijaty zákony č. 101/1964 Sb. o sociálním zabezpečení, a zákon č.103/1964 Sb., o sociálním zabezpečení družstevních rolníků. V této době došlo ke zhoršení důchodového zabezpečení. K další reformě došlo v 70. letech přijetím zákona č. 121/1975. Sb., o sociálním zabezpečení. V tomto období došlo také k rozvoji zabezpečení rodin. Neúspěšný hospodářský vývoj v 80. letech neumožňoval další pokračování měkké sociální politiky. Až po nástupu Michaila Gorbačova k moci v tehdejším SSSR v roce 1985 se československá vláda opět začala snažit získat si obyvatelstvo velkorysejší sociální politikou. Byl přijat zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení.

Vývoj po roce 1989 Po listopadu 1989 byla nutná nová reforma sociálního zabezpečení, přestože byl systém v některých směrech na vysoké úrovni, např. v oblasti péče o rodinu, ale zaostával v oblasti důchodů, byl velice těžkopádný, finančně náročný a také nespravedlivý, a proto se rozhodlo, že dojde k reformě sociální, jejímž úkolem byl přechod od sociálního zabezpečení k sociálnímu pojištění. K prvním opatřením patřilo zrušení preferencí v důchodovém systému a také k odstranění diskriminace osob samostatně výdělečně činných. Došlo k převedení nemocenského pojištění ze správy odborů a organizační sjednocení k důchodovému pojištění v rámci České správy sociálního zabezpečení a zavedení pravidelné indexace důchodů.

Vývoj po roce 1989 lze rozdělit do 3 etap: První etapa zahrnuje vývoj od roku 1989 do roku 1992, kdy byl vytvořen koncept záchranné sociální sítě a již byly zřízeny některé právní instituty, zejména minimální mzda a také životní minimum. Druhá etapa se zrodila po vzniku samostatné České republiky roku 1993. Začaly se zde projevovat neoliberální tendence. Bylo zavedeno pojistné, zvláštní platba mimo daně. Roku 1995 byly přijaty dva významné zákony – zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Třetí etapa reformy se odehrávala od poloviny roku 1998 s nástupem sociálně demokratické vlády, kdy se novelizovaly právní předpisy, a začala se chystat reforma důchodového pojištění. V období od konce 20. století dochází k obnovám v oblasti státní sociální podpory, důchodového pojištění i nemocenského pojištění. V důchodové reformě se bere v úvahu demografický vývoj, s ohledem na průměrný dožívaný věk a snižující se počet porodů. V tuto dobu neexistuje zaměstnanecké pojištění. A dále pokračuje vývoj a změny v důchodovém pojištění. Roku 2001 došlo v významným změnám, kdy došlo k vymezení invalidity, a zavádí se tak třístupňový invalidní důchod v závislosti na poklesu pracovní schopnosti pojištěnce, jež poklesla pod 35 %. Bylo také upraveno samostatně úrazové pojištění zákonem č. 266/2006 Sb., ale jeho účinnost byla opakovaně odkládána a to až do 1. ledna 2017. K zásadním změnám došlo i v sociální péči přijetím zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci hmotné nouzi a zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Roku 2006, kdy se změnila vláda na liberální, došlo k několika změnám. Byl přijat zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. V sociální zabezpečení se provedly změny především v oblasti státní sociální podpory. V roce 2011 zákonem č. 362/2010 Sb. došlo k úsporám v oblasti státní sociální podpory pro příklad v části porodného. Tento rok byly přijaty 2 důležité zákony v oblasti veřejného zdraví, a to zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování a zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. Roku 2013 byla schválena důchodová reforma, která uspořádala důchodový systém České republiky do tří pilířů. První z nich je základní státní důchodový systém, který je všeobecný a povinný a upravuje jej zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Druhý pilíř tvoří důchodové spoření, které je upraveno zákonem č. 426/2011 Sb., účast na něm byla dobrovolná. Poslední třetí pilíř tvoří penzijní pojištění se státním příspěvkem a doplňkové penzijní pojištění, upravuje jej zákon č. 42/1994 Sb., vzniká na základě smlouvy mezi osobou starší 18 let a penzijním fondem. K příspěvku účastníka poskytuje příspěvek stát, za účastníka může hradit příspěvek zaměstnavatel, pokud ho hradí zcela, stát jej poté neposkytuje. Roku 2013 bylo zavedeno doplňkové penzijní pojištění zákonem č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření. Umožňuje vyšší výnos, jelikož si může účastník vybrat z několika strategií, ale je to spojeno s určitou možností ztráty. Výhodou je poskytnutí tzv. předdůchodu.

Financování sociálního zabezpečení náhled|350x350pixelů|Podíl výdajů podle funkcí sociální ochrany v % celkových výdajů na sociální ochranu. Údaje k 21. 10. 2021. Zdroj: Český statistický úřad Systém sociálního zabezpečení je financován průběžným způsobem (tzv. pay-as-you-go). V praxi se jedná o přerozdělení prostředků, kdy se z veřejných příjmů daného rozpočtového roku hradí výdaje na sociální zabezpečení. Je tak založen na mezigeneračním přerozdělování. Jeho výhodou je, že lze tímto způsobem flexibilně vyrovnávat inflaci. Na druhou stranu nelze pracovat se zhodnocením prostředků a výše prostředků je závislá na demografickém vývoji a produktivních schopnostech aktivní části populace. Nemotivuje také k vytváření úspor a systém může být zneužit populistickými politiky. Jediným příkladem fondového financování v českém systému sociálního zabezpečení představuje III. pilíř dobrovolného doplňkového penzijního spoření.

Výdaje na sociální zabezpečení mimo zdravotní péči jsou hrazeny z příjmů ze sociálního pojistného. Pojistné a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti jsou příjmem státního rozpočtu. Méně významnými příjmy jsou také penále, přirážka k pojistnému na sociální zabezpečení a pokuty.

Zdravotní péče je financována z povinného zdravotního pojištění, které plyne do mimorozpočtových finančních fondů sociálního zabezpečení. V České republice, na rozdíl například od Polska, existuje konkurenční systém více zdravotních pojišťoven. Ty jsou ale poměrně přísně regulovány zákonem (Zákon č. 48/1997 Sb. a další).

Vývoj výdajů na sociální zabezpečení je možné monitorovat pomocí ukazatele sociální kvóta. Ten vyjadřuje podíl výdajů na sociální zabezpečení (Vsz) v poměru k HDP:

V ČR se v roce 2019 jednalo od 18,9 %, což představuje evropský podprůměr. Dlouhodobý trend je navíc klesající. Z celkového objemu podpory tvoří téměř 80 % výdaje na zdravotní péči a starobní důchody, což je nejvíce v celé Evropě. Znamená to, že v porovnání s ostatními evropskými státy český systém vydává méně prostředků na podporu rodiny a dětí, invalidní důchody nebo podporu v nezaměstnanosti.

Zdravotní pojištění náhled|490x490pixelů|Podíl výdajů na sociální ochranu vůči HDP v České republice mezi lety 2010-2019. Zdroj: Český statistický úřad. Zdravotní pojištění je druh zákonného pojištění, na jehož základě je pojištěnci hrazena zdravotní péče. Zdravotní pojištění je povinné pro všechny osoby s trvalým pobytem na území ČR (bez ohledu na státní občanství), a dále pro všechny osoby pracující pro zaměstnavatele působícího na území České republiky. Obdobné platí pro příhraniční pracovníky, což jsou osoby zaměstnané nebo samostatně výdělečně činné v jiném státě, než je stát jejího bydliště, do něhož se zpravidla vrací denně nebo alespoň jednou týdně.Nařízení (ES) č. 883/2004 Tyto osoby jsou povinny být pojištěny na místě výkonu práce. Tato povinnost se vztahuje i na krátkodobé pracovní pobyty. Pro české příhraniční pracovníky je ale zároveň možné čerpat některé dávky i v České republice.

V některých případech odvádí zdravotní pojištění za pojištěnce stát.

Stát odvádí pojistné za tyto osoby: nezaopatřené děti (nevýdělečně činné do nejvýše 26 let věku), osoby starší 26 let studující prvně v doktorském studijním programu ve standardní době v prezenční formě studia, pokud nejsou zaměstnanci nebo osobami samostatně výdělečně činnými, poživatelé důchodu (starobního, invalidního, vdovského/vdoveckého, sirotčího), osoby na mateřské nebo rodičovské dovolené, osoby pečující osobně o alespoň jedno dítě do věku 7 let nebo nejméně dvě děti do 15 let, příjemci rodičovského příspěvku, uchazeči o zaměstnání v evidenci Úřadu práce, osoby pobírající dávku pomoci v hmotné nouzi a osoby s nimi společně posuzované, osoby převážně nebo úplně závislé na péči jiné osoby, osoby pečující o dlouhodobě těžce zdravotně postižené děti nebo částečně bezmocné rodinné příslušníky starší 80 let,