náhled|Pohled na vrch Vihorlat z města Humenné náhled|Pohled na vrchol Vihorlatu náhled|Betonový pylon s křížem na vrcholu Vihorlatu náhled|Pohled na Velký Sninský kámen náhled|Pohled na Malý Sninský kámen z Velkého Sninské kamene náhled|Pohled na Morské oko z Malého Sninské kamene náhled|Malé Morské oko náhled|Pamětní tabule v lokalitě Světového dědictví UNESCO ve Vihorlatských vrších, nedaleko od břehu jezera Morské oko Vihorlatské vrchy (někdy též zkráceně Vihorlat) (ukrajinsky Вигорлат, Vyhorlat) je pohoří na východním Slovensku s malým přesahem na území Ukrajiny (chrebet Čantoš). Táhne se severozápadně-jihovýchodním směrem od Humenného k Užhorodu. Jeho nejzápadnější část, Humenské vrchy, je ohraničena tokem Laborce. Na severu přechází v Beskydské podhůří (údolí Cirochy a Ublianky, Ublianska pahorkatina). Na východě ho ohraničuje řeka Už zhruba v úseku mezi Užhorodem a obcí Malyj Bereznyj. Na jihu přechází v Podvihorlatskou pahorkatinu, součást Východoslovenské pahorkatiny, s vodní nádrží Zemplínská šírava.

Na území Vihorlatu se rozprostírá Chráněná krajinná oblast Vihorlat. Turisty je pohoří vyhledáváno pro svoji relativní nedotčenost. Vyskytují se zde vzácné druhy motýlů, jako otakárek ovocný, ale i jiná pozoruhodná fauna.

Nejvyšším vrcholem je Vihorlat, vysoký 1076 m.

Polohopis Vihorlatské vrchy na jihu a západě hraničí s Východoslovenskou pahorkatinou, na severu s Bukovskými vrchy, Laboreckou vrchovinou a Beskydským Predhorím. Pohoří Vihorlat prudce vystupuje z Východoslovenské nížiny. Zatímco okrajové části Východoslovenské nížiny dosahují 250–300 m n. m., Vrcholové části Vihorlatu přesahují 1000 m, čímž vertikální převýšení dosahuje až 800 metrů.

Vývoj a geologický popis Mladovulkanické pohoří na Slovensku vznikaly koncem třetihor, v neogénu, kdy došlo k rozsáhlé sopečné činnosti. Na Vihorlatu se začala sopečná činnost později, asi před 15 mil. let, a váže se na vznik hlubinných zlomů, které otevřely vstupní cesty magmatu. Na zlomech tohoto systému se nacházejí všechny významnější vulkanické centra pohoří – u Morského oka, v závěrech potoků Porubský a Sokolský, na vrchu Vihorlatu a na vrchu Kyjova. Nejvyšší hory pohoří, jako je Vihorlat, Veľká Trestia, Motrogon, Ščob, Veža a jiné, vznikaly v poslední etapě vulkanickou činností zhruba před 9 mil. let a jsou tvořeny převážně andezity. Finální vulkanismus (vznik čediče) se na Vihorlatu neprojevil. Sopečné hmoty vzniklého pohoří překryly zejména části druhohor bradlového pásma, Magurského flyše a neogenních sedimentů.

Sopečná činnost na Vihorlatu se odehrávala převážně v poklesávajícím území a pouze v pozdějším období bylo celé pohoří vyzdviženo vysoko nad své okolí. V důsledku toho se na většině území nesetkáváme s typickým vulkanickým reliéfem, jako jsou sopečné kužely apod., ale vyskytují se zde převážně erozní-zlomové formy s projevem stratovulkanické stavby.

Přestože Vihorlat patří k nejmladším pohořím, jeho povrch je značně destruovaný. Původně vyšší hory se vlivem eroze a častých rozsáhlých sesuvů postupně zmenšovaly. Četné svahové toky odnášely půdotvorných materiál a na základnách svahů vytvářely mohutné náplavové kužele. Odkryté lávové proudy se rozpadaly na velké kamenné bloky a kamenná moře.

Andezity budující hřeben pohoří vytvářejí dobré podmínky pro vsakování vod. Povrchová voda se na mnoha místech vsakuje podél zlomových linií. Na povrch vystupují mnohé z nich na styku s méně propustnými pyroklastiky nebo paleogenními horninami..Böhm, V., 1983, Regionálna hydrogeológia ČSSR II. (Západné Karpaty). Univerzita Komenského v Bratislave, 141 s.

Vrcholy

Vrcholy Vihorlatských vrchů nad 800 m n. m.:

Vihorlat (1075,5 m n. m) (Nejvyšší hora Vihorlatských vrchů) Vetrová Skala (1024,5 m n. m) Nežabec (1023,4 m n. m) Motrogon (1017,9 m n. m) Sninský kámen (1006,0 m n. m) Popriečny vrch (994,5 m n. m) Holica (983,6 m n. m) Strihovská polana (981,0 m n. m) Fedkov (978,2 m n. m) Díl (974,2 m n. m) Malé Tŕstie (965,7 m n. m) Tŕstie (951,0 m n. m) Věž (926,8 m n. m) Čierťaž (903,8 m n. m) Ľadovisko (893,9 m n. m) Čop (865,7 m n. m) Díl (858,8 m n. m) Bačkajovský vrch (858,5 m n. m) Roh (857,6 m n. m) Starý Koňuš (836,2 m n. m) Divoká (8346 m n. m) Zeď (832,6 m n. m) Kyjov (821,1 m n. m) Lysák (821,1 m n. m) Jasenovská vrch (819,5 m n. m)

Sedla Sedla ve Vihorlatských vrších:

Tri tably (825 m n. m) Rozdíl (815 m n. m) Strihovské sedlo (644 m n. m)

Jezera Jezera Vihorlatských vrchů:

Kotlík (850m m n. m) Malé Morské oko (727 m n. m) Morské oko (618 m n. m) Vinianske jezero (205 m n. m)

Chráněná území Chráněná území Vihorlatských vrchů:

Národní přírodní rezervace Jovsianska Hrabina (1953) Národní přírodní rezervace Kyjovský prales (1974) Národní přírodní rezervace Humenská (1980) Národní přírodní rezervace Humenský Sokol (1980) Národní přírodní rezervace Motrogon (1980) Národní přírodní rezervace Postávka (1980) Přírodní rezervace Ďurova mláka (1980) Přírodní památka Sninský kámen (1982) Národní přírodní rezervace Morské oko (1984) Přírodní rezervace Vinianské stráň (1984) Přírodní rezervace Vinianske hradní vrch (1984) Národní přírodní rezervace Vihorlat (1986) Přírodní památka Podhorodský hradní vrch (1986) Přírodní památka Černý potok (1988) Přírodní rezervace Chlmecká skalka (1988) Přírodní rezervace Jedlinka (1988) Přírodní rezervace Machnatý vrch (1988) Přírodní rezervace Roztoky (1988) Přírodní památka Beňatinský travertin (1989) Přírodní památka Voniarsky jarok (1990) Chráněný areál Lužný les při Laborci (1992) Přírodní památka Malé Mořské oko (1992) Přírodní památka Kamienka (1993) Přírodní rezervace Drieň (1993) Přírodní rezervace Jasenovská bučina (1993) Přírodní rezervace Lysá (1993) Přírodní rezervace Lysák (1993) Přírodní rezervace Pod rákosu (1993) Přírodní rezervace Baba pod Vihorlatom (1999) Lokalita Světového dědictví UNESCO Vihorlatský prales (2007)

Dřevěné kostelíky Dřevěné kostelíky ve Vihorlatských vrších:

Chrám Přenesení ostatků svatého Mikuláše (Ruská Bystrá, 1730, UNESCO) Chrám Nanebevstoupení Páně (Šmigovec (bude umístěn v LUTIE), 1775) Chrám svatého Basila Velikého (Hrabová Roztoka, 18. stol) Chrám svatého Michala Archanděla (Inovce, 1836)

Příroda

Lesní společenství Lesy Vihorlatu byly zařazeny podle převažujících funkcí do tří kategorií: Nejrozšířenější jsou hospodářské lesy s hlavní funkcí produkce dřevní hmoty. Na extrémních stanovištích, na strmých svazích a kamenitých půdách jsou ochranné lesy. Plní zejména půdoochranné funkci. Lesní porosty v NPR Morské oko patří k lesům zvláštního určení, kde jiné celospolečenské funkce převládají nad produkční funkcí. Pozorný návštěvník to může posoudit z procházky po naučné stezce přes původní bukové porosty, kde se může setkat se všemi vývojovými fázemi přírodního lesa. Nejstarší stromy postupně odumírají a na jejich místě po vniknutí světla vyklíčí mladé jedince příští generace. Dorůstáním mladina se vytvářejí tloušťkové i výškové diferencované části porostů, které optimálně využívají půdní i vzdušný prostor. Vyvrcholením růstu přírodního lesa je tloušťkově i výškově vyrovnaný porost s maximální zásobou dřevní hmoty.

Na poměrně krátkém úseku z Remetské hamrů a ze Sninských rybníků překonáme výškové rozpětí 700–800 m. Změní se klima z mírně teplé a mírně vlhké (teploty 5–7 °C, srážky 700–800 mm) na klima mírně chladné až chladně horské (teploty 4–5 °C, srážky 800–1000 mm). Vlivem klimatu a jiných půdotvorných činitelů, hlavně geologického podloží a členitého reliéfu, mění se půdní poměry, což v konečném důsledku je určujícím prostředím pro výskyt, rozšíření a vegetační stupňovitost lesních společenství této oblasti. Dubové bučiny (Querceto-Fagetum) se nacházejí v podpoří Sninského kamene v nadmořských výškách 300–500 m na mírných svazích. Vedle původních, převážně bukových porostů s dubem, se vyskytují i smíšené porosty se zvýšeným zastoupením habru, břízy a z jehličnanů borovice, smrku a modřínu. Bohatá je křovinné patro, v němž se uplatňuje líska, svída, ptačí zob, krušina olšová. Bylinný porost je převážně z jednoděložných rostlin, který na vypouklých svazích tvoří ostřice chlupatá (Carex pilosa), svízel vonná (Asperula odorata) a kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera). Na propadlých svazích a jejich bázích přistupují druhy náročnější na vlhkost, jako jsou žindava evropská (Sanicula europaea), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), hluchavka žlutá (Lamium galeobdolon) a kopytník evropský (Asarum europaeum). Kyselé dubové bučiny (Fagetum quercinum) se vážou na ostré sbíhající se hřbety svahů, na podloží které je minerální chudé. Jejich výskyt je jen fragmentární. V dřevinné složení převládá buk, v bylinném podrostu bika bělavá (Luzula nemorosa) s hojným zastoupením mechů. Jasanové olšiny (Fraxineto-Alnetum) lemují břehy potoků podhůří Sninského kamene. Původní porosty tvořila olše lepkavá a jasan, kteří pro svou existenci potřebují dostatek půdní vláhy a minerálních živin. V bylinném podrostu jsou zastoupeny vlhkomilné lesní druhy, jako je šťavel kyselý (Oxalis acetosella), popenec obecný chlupatý (Glechoma Hirsuta), bršlice kozí noha a jiné. Bučiny (Fagetum Pauper) jsou převládajícím společenstvím pohoří Vihorlat. Vyskytují se na sklonitých a kamenitých svazích v nadmořských výškách 400–800 na minerály středně zásobených půdách. Pro společenství jsou charakteristické dřevinná patra, kde buk má absolutní převahu. Důsledkem je hromadění bukového odpadu, chudý nebo téměř žádný bylinný kryt. Výjimkou je jaro, když fialové květy kyčelnice žláznaté (Dentaria glandulosa) oživí na pohled mrtvý les. V průběhu vegetace jsou v nízkém zastoupení přítomny kyčelnice cibulkonosná a ostřice chlupatá. Typická bučina (Fagetum typicum) má rozšíření na pravidelných a vypouklých svazích v nadmořských výškách 500–800 . Živné stanoviště, dostatečná půdní i vzdušná vlhkost podnítily pestré druhové složení stromové a bylinné vrstvy. Vedle buku a jeho doprovodných rostlin se začínají uplatňovat další cenné listnáče a nitrofilní druhy, jako je bažanka vytrvalá (Mercurialls perennis), Popenec obecný a jiné. Lipové bučiny (Fagetum tiliosum) zabírá promáčknuté svahy v nadmořských výškách 500–800. Na minerální bohatých půdách mají zvýšené zastoupení javory, jilmy a jasan, dominantní pokryv mají nitrofilné rostliny. Jedlová bučina (Fagetum abietinum) se váže na minerální chudé kamenité podloží. Její výskyt je fragmentární a je charakteristický zastoupením kyselomilných druhů, jako je bika lesní (Luzula sylva), brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), plavuň pučivá (Lycopodium annotinum), vranec jedlový (Huperzia selago). Na tyto stanoviště se váže i výskyt původní jídle na Vihorlatu. Jedlové bučiny (Abieto-Fagetum) zabírají pravidelné a vypouklé svahy v nadmořských výškách 800–1000 m. Pro společenství jsou charakteristické bukové porosty s diferencovanou porostní výstavbou, vícevrstvý bylinný podrost s výraznějším uplatněním kapradin, ostružiny srstnaté (Rubus hirtus), starčeku hajního (Senecio nemorensis), kamzičníka rakouského (Doronicum austriacum) a šťavelu kyselého. Nitrofilné druhy jsou přítomny, avšak nedosahují dominance. Buková javořina (Fageto-Aceretum) se vyskytuje na minerálně bohatých půdách propadlých a podhřebenových svahů Sninské kamene. Zastoupení buku je rovnocenné se zastoupením cenných listnáčů, z nichž převládá javor horský. Bylinný podrost je tvořen nitrofilních rostlinami, jako jsou bažanka vytrvalá, měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva) a ptačinec hajní (Stellaria nemorum). Hojné jsou i kapradiny a bučinové druhy. Jasanové Javoriny (Fraxineto-Aceretum) zabírají kamenité a balvanovité suti se zásypovým humusem v okolí Sninského kamene. Charakteristické je zastoupení javoru horského, jilmu a jasanu, též jeřábu ptačí. V bylinném podrostu převládají nitrofilné druhy, hlavně měsíčnice vytrvalá a udatna lesní (Aruncus vulgaris). Společenství má důležitou půdoochranné funkci.