Rorýs obecný (Apus apus) je malý pták z řádu svišťounů (Apodiformes), hnízdící v severní Africe a na velkém území Evropy a Asie. Jde o striktně tažný druh zimující na území subsaharské Afriky, který při každé cestě na zimoviště a zpět překonává ve vzduchu vzdálenost několika tisíc kilometrů.
Rorýs obecný je nenápadně hnědočerně zbarvený pták jen o něco málo větší než nepříbuzná, ale na první pohled podobná vlaštovka obecná, s dlouhými srpovitými křídly a vykrojeným ocasem. Patří k nejlepším letcům vůbec. S výjimkou hnízdního období se téměř neustále zdržuje ve vzduchu, kde sbírá potravu, pije a dokonce i spí. Za potravu mu slouží výhradně (aktivně i pasivně) létající hmyz a pavouci, které sbírá za obratného letu různě vysoko nad zemí.
Původně k hnízdění využíval přírodních dutin skal a stromů, avšak v současnosti většina populace hnízdí synantropně v otvorech a skulinách lidských staveb. Hnízdo má podobu nízké hromádky z materiálu nasbíraného ve vzduchu smíchaného se slinami. Samice klade jednou ročně 2–3 bílá vejce, na kterých sedí oba rodiče 18–20 dnů. Kondice mláďat je stejně jako samotná délka hnízdní péče značně závislá na počasí a s ním spojenou dostupností potravy, přičemž za nepříznivých podmínek se může protáhnout až na 56 dnů.
Z globálního pohledu je rorýs obecný Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) vzhledem k rozsáhlému areálu rozšíření a početné populaci považován za málo dotčený druh. Lokálně však mohou stavy tohoto ptáka procházet značným poklesem, a to zvláště v důsledku úbytku hnízdišť, které často nevratně zanikají při rekonstrukcích a zateplování budov. V Česku, kde je rorýs obecný jediným hnízdícím a pravidelně se vyskytujícím druhem rorýse, se populace zdá v posledních dekádách stabilní.
Etymologie a systematika Druh prvně formálně popsal švédský přírodovědec Carl Linnaeus v roce 1758 v desátém vydání díla Systema Naturae pod názvem Hirundo apus, řadící jej tak do jednoho rodu s vlaštovkami a dalšími vlaštovkovitými ptáky. Současný rod Apus zavedl italský přírodovědec Giovanni Antonio Scopoli roku 1777 na základě tautonymie. Latinské jméno apus je odvozeno ze starořeckého ἄπους (ápous), čili „bez nohou“, a odkazuje na zakrnělé rorýsí končetiny, které – pevně přitisknuty k tělu – rorýsovi v letu skutečně propůjčují zdánlivě „beznohý“ vzhled.
Český název rorýs (dříve také rorejs) je původu předobrozeneckého. Vznik nejstarší doložené varianty rorajk, ze které je současný český spisovný název odvozen, není jasný, ale nejčastěji se udává z německého Rohrreiger („bukač“, příp. „volavka“) nebo jiných variant typu Rohrreisser, Rohrreiter, odvozených od výrazu Rohr („rákos, třtina“). Proč však rorýsovi připadl zrovna název asociující výskyt v blízkosti vod, kde rorýs obecný nežije, zůstává nejisté a patrně souvisí se zaměňováním rorýse s podobnou, ale nepříbuznou břehulí říční, která takové prostředí obývá. Rovněž břehule říční byla v minulosti na Moravě známá pod názvem juřék, kterým se ale označoval další vlaštovkovitý pták, a to jiřička obecná; je tedy zřejmé, že mezi jednotlivými vlaštovkovitými ptáky docházelo dříve u lidí k zaměňování, a na první pohled podobného, ale ve skutečnosti nijak nepříbuzného rorýse se to týkalo také. Mezi další užívané nářeční varianty jména rorýs patří rorejk(a), rurich, rorejt, radavice (na Novopacku) či dešťovník (na Slovácku).
V rámci rodu Apus, jehož je rorýs obecný jediným středo– a severoevropským zástupcem, zatímco většina ostatních druhů žije v tropickém pásu, jsou za blízce příbuzné druhy považovány rorýs jednobarvý (A. unicolor) a rorýs somálský (A. niansae). Morfologicky velice podobným druhem je rorýs šedohnědý (A. pallidus) hnízdící v jižní Evropě a v oblasti Středomoří. Ačkoli se areály rozšíření obou těchto druhů částečně překrývají a na společných hnízdištích je jejich vizuální rozlišení často obtížné, existují mezi nimi jasné rozdíly v hnízdní a migrační biologii, pelichání a hlasu, které se stačily vyvinout od oddělení obou taxonů před 1,9–2,1 miliony lety.
Poddruhy Rozlišují se dva poddruhy rorýse obecného: Apus apus apus (Linnaeus, 1758) – hnízdí v severní Africe a Evropě, východně po jezero Bajkal a jižně po Írán; Apus apus pekinensis (Swinhoe, 1870) – hnízdí od Íránu po severní Mongolsko a Čínu.
Ssp. pekinensis se od té nominální liší celkově o něco světlejším odstínem opeření, který je nejvíce patrný na mírně větší, bělejší a nápadnější skvrně na hrdle; rovněž čelo je o něco světlejší a svrchní strana těla více do hněda.
Popis
O málo větší než vlaštovka obecná, s krátkým ostrým zobákem s mírně dolů zahnutou špičkou, dlouhými srpovitými křídly a poměrně krátkým, ale nápadně vykrojeným ocasem. Délka těla je 16–18 cm, rozpětí křídel dosahuje 42–48 cm a hmotnost se pohybuje v rozmezí 31–52 g. Podobně jako ostatní rorýsi má nápadně zkrácené nohy opeřené až k prstům, které jsou všechny obráceny dopředu (na rozdíl od většiny ostatních ptáků, u kterých jeden nebo dva prsty směřují dozadu a ostatní kupředu).
Opeření je u obou pohlaví zbarveno nenápadně, vesměs kouřově hnědočerně, s výraznou, ale v letu často jen sotva viditelnou šedobílou skvrnou na hrdle. Spodní strana křídel je o něco světlejší než ta svrchní a barevný kontrast je zespodu patrný také mezi tmavšími malými krovkami a o něco světlejšími velkými křídelními krovkami. V určitém světle má hřbetní část trupu a vrch hlavy leskle kovový a svrchní část křídel zase namodralý lesk. Čerstvé peří se pozná díky šedým lemům narušujícím jinak hnědočernou monobarevnost. Mladý pták je podobný dospělému, ale liší se světlými lemy per na čele, uzdičce a křídelních krovkách a bělejší skvrnou na hrdle. Zobák, nohy a drápy jsou ve všech šatech černé, duhovka oka tmavohnědá.
Mladí ptáci při podzimním pelichání získávají definitivní vzhled dospělců. Letky dospělých ptáků pelichají většinou během zimy v Africe, ale někteří ptáci se na hnízdiště vrací ještě s nepřepeřenými krajními ručními letkami. Celé přepeřování u rorýse obecného trvá šest měsíců (u pěvců jde jen o několik týdnů) a probíhá postupně tak, aby nebyla narušena schopnost letu.
Záměna Rorýs obecný bývá ve středoevropských podmínkách nejčastěji zaměňován s nepříbuznými ptáky podobné siluety (dlouhá zašpičatělá křídla a vykrojený ocas) a rychlého obratného letu. Vůbec nejvíce záměna hrozí s jen o něco menší vlaštovkou obecnou, která se občas vyskytuje i společně s rorýsi. Vlaštovka se od rorýse liší světlou spodinou těla, hluboce vykrojeným ocasem s nápadně prodlouženými krajními ocasními pery, švitořivým hlasem spíše než křikem a stylem letu, který je více třepetavý s pouze krátkými fázemi plachtění.
Méně často lze rorýse obecného zaměnit i s dalšími druhy vlaštovkovitých ptáků typu jiřičky obecné (lišící se bílou spodinou těla a už z dálky viditelným bílým kostřcem) nebo břehule říční (která má světlou většinu spodiny těla).
Na jihu a západě Evropy žije z příbuzných druhů podobný rorýs šedohnědý a větší rorýs velký (Tachymarptis melba), který velmi vzácně zaletuje i na území Česka a který se od rorýse obecného liší velkou bílou skvrnou na břiše.
Hlas Zejména v hejnech nad hnízdišti a při potyčkách dosti hlasitý pták. Volání v letu tvoří nejčastěji pronikavý, na první poslech monotónní (někdy mírně klesající nebo naopak stoupající) sípavý křik „srriiirr“, který je možné slýchat až hluboko do soumraku. Frekvence volání se pohybuje mezi 4,4 a 6,7 kHz, tedy ve vysokém frekvenčním pásmu, a v urbánním prostředí rorýsí křik často přehluší i městský ruch.
Partneři v duelu se ozývají pronikavým „svíí–ríí“, přičemž první část volání (jasnější „svíí“) vydává samice, a druhou (poněkud hlubší „ríí“) samec. Na hnízdě lze zaslechnout rovněž tiché cvrčivé volání.
Na tahu a zimovištích se ozývá méně často než v průběhu hnízdního období.
Rozšíření a stanoviště Rorýs obecný má palearktický typ rozšíření, s hnízdním areálem zahrnujícím severní Afriku, Evropu a Asii a zimovišti ležícími na území subsaharské Afriky hlavně v rozmezí od Demokratické republiky Kongo a Tanzanie jižně po Zimbabwe a Mosambik. V Africe hnízdí výhradně v pobřežních oblastech Středozemního moře (Maroko, Alžírsko, Tunisko), v Evropě na celém kontinentu severně po 70° s.š. (chybí na Islandu a v nejsevernějších částech Skandinávie a evropské části Ruska). V Asii hnízdní areál zasahuje od Uralu a Izraele jižně po Írán a východně až po severní Čínu.
V rámci rozsáhlého areálu výskytu obývá širokou škálu biotopů, od pouštních a stepních prostředí na extrémním východě a jihu, přes celou řadu vnitroevropských i středomořských stanovišť, až po boreální pásmo za polárním kruhem. Původně hnízdil ve skalách, útesech a stromových dutinách, avšak v současnosti je většina populace soustředěna do urbánního prostředí, kde k hnízdění využívá primárně lidské stavby. Malé populace hnízdící tradičně v přírodních dutinách lze dodnes pozorovat například v některých částech Skotska a Německa či v polském Bělověžském pralese. Vyskytuje se takřka ve všech nadmořských výškách, v Himálaji pravidelně do 1500–3300 m a na tahu až do 5700 m n. m.
Výskyt v Česku V Česku hnízdí téměř na celém území od nížin po hory, včetně Labské boudy a krkonošských hřebenů až do 1310 m n. m. (pro ostatní česká pohoří platí hranice 700–800 m n. m.). České populace hnízdí převážně v lidských sídlech, a to hlavně ve velkých městech, odkud při lovu potravy zaletují do širokého okolí; hnízdění ve volné krajině je daleko méně časté, ale probíhá, a to hlavně ve skalách a zříceninách hradů.
Biologie a ekologie
left|náhled|Hejno rorýsů při večerním letu nad hnízdišti Rorýs obecný se po většinu roku zdržuje takřka výhradně v letu. Výjimkou je období rozmnožování, které tráví ve veliké míře přímo na hnízdě (včetně nocí). K takřka nepřetržitému létání je přizpůsoben jak stavbou těla (aerodynamický tvar, úzká křídla s tvrdými pery a výrazně prodlouženými ručními letkami, které vynikají v porovnání s naopak nezvykle krátkými loketními letkami), tak technikou letu, v rámci které díky kombinaci fází mávání křídly a dlouhého plachtění bez úderů křídel efektivně snižuje svůj energetický výdej. Původně se předpokládalo, že rorýsi tráví v letu celé mimohnízdní období bez výjimek (tedy včetně spánku), ale novější pozorování prokázala, že část ptáků v noci (a zvláště pak za nepříznivého počasí) pravidelně přistává na stromech nebo zdech, odkud se však po krátkém spánku opět vrací do vzduchu. Při přenocování na stromech se rorýsi prsty drží listí, jejich těla se zpravidla opírají o listoví a nebo visí volně, držíce se pouze jednoho listu. Na zemi oproti tomu dobrovolně nepřistávají, a ocitnou-li se náhodou na vodorovné ploše, zpravidla z ní obtížně vzlétají (nejčastěji se jim to podaří po sérii prudkých úderů tvrdých hran křídel o podloží, následkem čehož nadskočí a vzlétnou). Rovněž z hnízda se dospělí a posléze i mladí ptáci dostávají tak, že nemotorně popolezou ke kraji vletového otvoru a doslova z něj „vypadnou“ rovnou do vzletu (potřebují proto volný prostor kolem vletového otvoru bez jakýchkoliv překážek).