náhled|Veřejně přístupný park ve Vídni, Belvederské zahrady. náhled|Ukázka zahrady v Garten Tulln, Rakousko. náhled|Zahrada na ostrově Isola Bella v Itálii Zahrada je lidmi upravený pozemek s uměle vysázenou vegetací, prostor, kde jsou obvykle pěstovány nebo umístěny rostliny. Může sloužit k odpočinku, volnočasovým aktivitám a reprezentaci, pro pěstování rostlin určených ke konzumaci nebo i k jinému účelu. Vědeckým, výzkumným a pedagogickým účelům pak slouží specializované botanické zahrady a arboreta, kde jsou sbírky často také nějak architektonicky upraveny. Zemědělský slovník vymezuje zahradu jako prostor s úplným nebo částečně omezeným přístupem veřejnosti.
Zahradu zakládá majitel, zahradní architekt nebo zahradník, udržuje majitel, uživatel nebo zahradník. Je doporučováno a vhodné, aby zahradu udržoval stále týž zahradník nebo táž osoba. Zahrada může být založena podle pravidel sadovnické tvorby.
Při příležitosti znovuotevření Květné zahrady v Kroměříži ředitelka NPÚ Naďa Goryczková řekla: „Zahradní kultura je u nás stále opomíjena.“
Etymologie Slovo zahrada znamená v původním významu ohrazený prostor, malou ohradu. V některých zemích rozlišují více typů zahrad založených pro specifické účely, s různými rostlinami; vznikla pro ně jednoslovná pojmenování nebo bývá k podstatnému jménu připojeno přídavné, které typ specifikuje, například zahrada zeleninová, bylinková či okrasná.
Park a zahrada jsou synonyma. Do 21. století je v českém jazyce za synonymum ke slovu zahrada považováno slovo sad, ale rovněž park.slovník synonym Zahrada u obytné budovy před stavbou směrem ke vstupu na pozemek bývá označována jako předzahrádka, ovšem pokud je to jediná taková velká intenzivně udržovaná plocha, bývá používáno i zde slovo zahrada. Až do 20. století bývala zahrada rovněž spojena s rostlinami. Móda japonských zahrad tuto představu zrušila.
Zahrada vznikala v různých částech světa v mnoha podobách a šlo původně vždy o nejintenzivněji obdělávanou zemědělskou část (nebo části) pozemku, obvykle u obytné budovy. Podobně vzniká zahrada i u staveb velmožů a duchovních i světských vůdců, kde nejméně obdělávanou částí pozemku byla obora se zvěří a stromy. Tyto úpravy jsou pokládány za základ parku a zahrady. Rozdíl pozemků s označením zahrada a park lze vysledovat ve velikosti a intenzitě údržby. Z tohoto hlediska bylo možné barokní parky (jak tomu i dodnes u těchto dobových je) označit jako zahrady (např. Květná zahrada). Naproti tomu úpravy stejné plochy ve stylu anglického parku se obvykle označovaly jako park, a to i v případě, že pozemky byly ohrazeny. Ještě ve 20. století ve střední Evropě za zahrady pokládali udržované ohrazené plochy bez ovocných dřevin. Takovéto plochy s ovocnými dřevinami (stromy) vně hlavní stavby byly označovány jako sad, a jsou-li mimo uzavřený celek stavby, jako dvůr. Podobnou charakteristiku a rozdělení zahrad podle použití a účelu na dvory a zahrady lze vysledovat například i u korejských zahrad na venkově.
Naproti tomu v některých dalších evropských zemích byly už od 18. století některé součásti parků označovány jako zahrady a mohlo jich být v parku i více. Parky a zahrady bylo možné rozlišit právě způsobem výsadby a intenzitou údržby. Zemědělský slovník vydaný v 21. století slovo zahrada používá pro uzavřené víceméně soukromě plochy, kdežto park jako místo k pobytu v krásném prostředí; dále specifikuje, že vznikají i veřejné parky, otevřená veřejná prostranství. Realita 21. století ukazuje, že slovo park je používáno bez ohledu na velikost, veřejnou funkci, intenzitu údržby či styl úpravy. Stejně tak je tomu u pozemků označovaných jako zahrada. Oba pojmy jsou, zejména u veřejných pozemků, používány běžně. U soukromých pozemků je v 21. století pro více či méně obdělávané, oplocené nebo neoplocené zelené plochy u obytné budovy obvykle správný název zahrada.
Přídavné jméno u slova zahrada často mění jeho smysl. Výraz zimní zahrada je tak označení pro prosklenou obytnou místnost nebo i zasklený balkon. Zahrada zde ale může být zastoupena pěstováním rostlin v nádobách. Výraz zoologická zahrada označuje plochu, kde jsou ukázky druhů zvířat. Rostliny v ní nejsou nezbytné a podstatné, někdy však napodobují přirozené prostředí zvířat, která se v nich nacházejí, a mohou takto sloužit i k edukativním účelům.
Ustálené fráze: Kvítko z čertovy zahrádky. Rajská zahrada.
Funkce náhled|Ukázka zahrady. Vztah člověka a lidské společnosti k zahradě je odedávna velmi specifický a projevuje se jak na úrovni ekonomických potřeb a kulturních vztahů, tak například i na úrovni sociálního symbolu. Vztah člověka k okolnímu přírodnímu prostředí vyplývá převážně z ekonomických potřeb, ovšem zahrada nemusí být hospodářsky významná; je hodnocen její estetický a sociální přínos (nebo nutnost), a to podle dosaženého stupně společenské formace. Zahrady někdy mohou být součástí větších architektonických celků a kombinují se s krajinnými prvky, jako jsou například aleje, parky či lesoparky.
Okrasné zahrady mohou mít různou velikost a mnoho podob. Mnohdy záleží na účelu, kterému slouží, na možnostech majitele a záměru tvůrce. Odlišnost slohů a úprav také souvisí s vnímáním krásy zahrad. A to nikoliv jen s estetickými a architektonickými zásadami, mnohdy poplatnými době, ale především s vnitřními podněty vytvářejícími tato pravidla, tedy s touhami zákazníka, majitele pozemku.
Konkrétní způsob úpravy zahrady se během historie tedy měnil z ekonomických důvodů, jako znak příslušnosti majitele zahrady k sociální skupině, ale především zde hrála roli měnící se móda. Pokud by zahrady sloužily jako pouhý znak příslušnosti k sociální skupině, za estetické by byly považovány zahrady přibližně shodné. Proměnlivost oceňovaných prvků a jejich kvalit je však dána nejen vývojem poznání, ale i snahou majitele předvést svou jedinečnost. V jakékoliv době vývoje zahrad jsou obvykle nejcennější právě unikátní úpravy a prvky. Ty nejobdivovanější jsou však současně nejčastěji napodobovány. Hodnota jedinečnosti je dána právě vzácností nebo unikátností objektu a jeho vlastnictví je pak důkazem schopností majitele. Opakování a napodobování tuto hodnotu devalvuje, což platí i u zahrad. Předměty touhy a jejich podoba se proto proměňují; právě z toho důvodu jsou krásné zahrady tak různé a invence tak ceněná.
Pokud by hlavní funkcí zahrad a parků bylo odpočinout si v lůně přírody, nevznikaly by a jistě by celá století nevládly parky založené na geometrických principech se zářivými barvami, oslňující architekturou a blyštivými doplňky. Úkolem těchto úprav je oslnit návštěvníka bohatstvím majitele, pravidelné rozestupy pak mají již od starověku implikovat odpovídající majitelovy vlastnosti, jako je dokonalost, přesnost, kázeň a pořádek.
Pokud by hlavní funkcí parků a zahrad bylo poskytnout majiteli zdroj potravin, nevznikaly by okrasné zahrady a parky. Plody zde v mnoha případech ty jedlé jen napodobují. Velké a bohaté květenství může opravdu navozovat očekávání hojnosti. Nicméně v tomto ohledu je zahrada jen obraz, napodobení.
Pokud by zahrady totiž skutečně měly odrážet přírodu a přirozenost, nebyly by vždy, i ty přírodní, venkovské, či anglické, svého druhu divadlem, okázalým dramatickým uměním využívajícím především barvy, kontrasty, romantické a atraktivní prvky, vodní hladiny a vodní toky v zelených kulisách. Podobně jako divadlo se zahrada spoléhá na zručnost svých nejschopnějších umělců, kteří co nejvěrohodněji vyvolávají umělými nádržemi dojem říčních meandrů a pomocí záhonů iluzi kvetoucích luk. Zahrady nejsou věrnou napodobeninou přírody. Ve skutečnosti probouzejí pocity a vzpomínky, podobně jako je tomu u jiných uměleckých prací. Napodobení přírody, jakkoliv dokonalé, by bylo bezúčelné. Pozorovatel očekává emoce. Použití symbolů a vytváření efektů, vyvolávání sentimentu, radosti či krásného smutku má v kompozici právě tento účel, jak o tom hovoří už Repton. Skladba kompozice je prakticky scénářem, který architekt vytvářením parku či zahrady píše. Náznak, symbol, stylizovaný obraz má tak ve vztahu k podněcování emocí větší význam než vytváření skutečně reálných situací. To je u zahrad 20. století zjevné.
Některé byly vytvářeny jako příběh, další jako živé náboženské knihy. Schopnost zahrad vyvíjet se v čase a měnit se i během roku nebo dne je známá. Schopnost poutat pozornost, dávat svou úpravou vyšší smysl, který stojí za zkoumání, či být něčím víc než jen úhrnem záhonů, to vše je vysoce ceněno. Lidská touha naslouchat příběhům a poznávat nové věci je zřejmě bezedná. Požadovanou kvalitu, tj. vyprávět příběh, však nemusí naplňovat jen sled symbolů dávajících nějaký význam, tvarované keře, obrazy a sochy rozmístěné v parku. Po zahradě celý rok zelené a plné květů mnohdy majitel touží zcela stejně jako po zahradě, která se od jara do podzimu mění a vyvíjí, kde některé rostliny vykvétají, jiné už plodí a další hynou. I z takového důvodu jsou ceněny i pláně trvalek spálených suchých mrazem. Poutavou dobrodružnou zahradou může být zahrada upravená ve stylu přírodní zahrady, vždyť na počátku 21. století je vítána právě možnost pozorovat přírodu a zvířata.
Tyto motivy tvorby zahrad lze prokázat v starověkých čínských zahradách, v japonských zahradách, zahradách středověku a devatenáctého století stejně jako v těch moderních. Všechny takto motivované úpravy mají v majiteli a návštěvníkovi vyvolávat potěšení a obdiv.
Kulturní, sociální, politický a ekologický vliv „Některé rostliny rodí a rostou, jsou-li dobře vyživovány; a další, naopak, raší z odpadu a materiálů zcela různých. Kultivace způsobí, že… …vytváří plody dobrými k jídlu. …(tyto) se nazývají zdomácnělé rostliny… …Proč je tymián v Attice tak hořký, zatímco všechny ostatní plody jsou tak sladké? Není to proto, že půda Attica je lehká a suchá, takže rostliny v ní nenajdou mnoho vlhkosti? … …Proč myrta promnutá mezi prsty jak se zdá, má lepší vůni, než když se není rozemnuta? Je to to stejně jako s hrozny, z nichž se svazky sklizené z vinice se zdají být sladší než ty, utržené z podnože?“ Aristotelés (384–322 př. n. l.)
Kulturní vliv zahrad na vývoj lidstva je zaznamenán od starověku, existence zahrad ovlivňuje literaturu i jiné směry umění, básníci (George Gordon Byron například prosazoval architekturu anglického parku proti francouzskému baroknímu stylu) a umělci často ovlivňují styl zahrad. Politikové ve starověku díky zřizování veřejných zahrad a parků získávali přízeň poddaných nebo podřízených. Zahrad a parků si ve Francii majitelé více cenili než paláců u nich ležících. Majetní lidé dávali ještě v devatenáctém století najevo svou moc, invenci a majetnost právě úpravami zahrad.
Odpor k pravidelným zahradám byl na přelomu 18. a 19. století v Evropě celospolečenským jevem a vedla se veřejná a zcela vážná diskuse, plná osobních sporů, zda jsou správné zahrady pravidelné, nebo nepravidelné. Florimánie ve starověkém Římě musela být omezena zákonem a posedlost holandskými tulipány v devatenáctém století otřásala Evropou. Šlechtitel růží David C. H. Austin byl za své dílo povýšen do šlechtického stavu, získal Medaili cti a stal se nositelem Řádu britského impéria. Ve dvacátém století po dvou světových válkách byla zahrada vnímána jako místo k pěstování potravin, méně často místo pro aktivní odpočinek. Zahrady upravené jako pravidelně kosené trávníky, jsou na počátku 21. století považovány za ekologickou hrozbu omezující druhovou rozmanitost a přírodní zahrady jsou propagovány jako osobní přínos pro život na této planetě. Význam zahrad je zřejmě nejlépe vykreslen častým použitím slova „zahrada“ v přeneseném smyslu pro pojmenování sdružení, aktivit nebo komerčních objektů a projektů.
Zahradní terapie se rozvíjí ve Spojených státech amerických již od 80. let 20. století. Je součástí psychologických metod práce s tělesně postiženými, stejně jako například aromaterapie.