Minimální mzda je nejnižší právně přípustná mzda, kterou je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci za práci v pracovněprávním vztahu. Je to také minimální cena, za kterou mohou pracovníci prodávat svoji pracovní sílu. Přestože zákony o minimální mzdě platí v mnoha jurisdikcích, existují rozdíly v názorech na výhody a nevýhody minimální mzdy. Příznivci minimální mzdy tvrdí, že zvyšuje životní úroveň pracovníků, snižuje chudobu, nerovnost a podporuje morálku. Naproti tomu odpůrci minimální mzdy říkají, že zvyšuje chudobu, nezaměstnanost (zejména mezi nekvalifikovanými nebo nezkušenými pracovníky) a poškozují podniky, protože příliš vysoká minimální mzda vyžaduje, aby podniky zvýšily ceny svých produktů nebo služeb, kvůli nutnosti přizpůsobit se dodatečným nákladům souvisejících s vyššími mzdami.

Jednoduché modely nabídky a poptávky ukazují na ztráty ve veřejném blahu a zvýšení nezaměstnanosti kvůli minimálním mzdám. Pokud však trh práce není dokonale konkurenceschopný, minimální mzdy mohou zvýšit efektivitu trhu. Například na monopolním trhu práce může minimální mzda, která je mírně nad rovnovážnou mzdou, zvýšit mzdy, zaměstnanost a ekonomickou efektivitu. Mezi ekonomy stále existuje diskuse o skutečném efektu minimálních mezd.

Moderní zákony prosazující povinné členství v odborových organizacích, které pro své členy stanovily minimální mzdu, byly poprvé schváleny na Novém Zélandu a v Austrálii v devadesátých letech 19. století. Minimální mzdy byly nejprve použity jako prostředek, jak zastavit vykořisťování pracovníků v takzvaných 'robotárnách' jejich zaměstnavateli, o nichž se předpokládalo, že mají nad nimi nespravedlivou vyjednávací pravomoc. V průběhu času se minimální mzda začala považovat za způsob, jak pomoci rodinám s nižšími příjmy. Většina zemí zavedla právní předpisy o minimální mzdě do konce 20. století.

Funkce minimální mzdy Smyslem stanovení minimální mzdy je ochrana jak zaměstnance, tak zaměstnavatele. Plní dvě základní funkce: sociálně-ochrannou – zaměstnanci má zajistit, aby příjmy neklesly pod sociálně akceptovatelnou úroveň a zároveň zajišťovat rovné podmínky mzdové konkurence, aby se zabránilo nepřiměřenému podbízení pracovní síly, ekonomicko-kriteriální – zaručení minimální mzdy má motivovat k vyhledávání práce namísto příjmu sociálních dávek a má být ochranou proti nekalé soutěži vzniklé výplatou příliš nízkých mezd.

Minimální mzda v Evropě a ve světě

Koncept minimální mzdy vychází mimo jiné z Úmluvy o zavedení metod stanovení minimálních mezd (č. 26), která byla přijata 16. června 1928 na 11. zasedání generální konference Mezinárodní organizace práce.

Minimální mzda v EU je zpravidla stanovena na úrovni poloviny průměrné mzdy, nebo je zhruba dvakrát větší než životní minimum.

Zákonem je minimální mzda stanovena ve 22 z 27 států Evropské unie. K 1. lednu 2026 převyšuje úroveň minimální mzdy podle Eurostatu hranici 2 000 euro v pěti zemích. Minimální mzdu mezi 1 000 až 2 000 euro pobírají zaměstnanci v devíti zemích. V ostatních osmi zemích EU – Bulharsku, Lotyšsku, Rumunsku, Maďarsku, Estonsku, Slovensku, Česku a Maltě se její výše pohybuje v rozmezí 620 až 994 euro.

Minimální mzda v České republice

Československo přistoupilo k Úmluvě o zavedení metod stanovení minimálních mezd v roce 1950, kdy byla (12. června) ratifikace zapsána generálním ředitelem Mezinárodního úřadu práce. Přesně o rok později, 12. června 1951, vstoupila pro Československou republiku v platnost. V říjnu 1990 vyhlásilo tehdejší federální ministerstvo zahraničí české znění úmluvy ve Sbírce zákonů, čímž potvrdilo její platnost v právním systému.

Vliv na nezaměstnanost

náhled|220px|Minimální mzda stanovená nad rovnovážnou vkládá klín mezi poptávku a nabídku na trhu práce Minimální mzda je považována za jednu z příčin nezaměstnanosti, projevující se zejména u nejméně kvalifikovaných a nejméně zkušených ekonomicky aktivních obyvatel. Podle studie z roku 1992 souhlasilo téměř 80 % z 464 ekonomů, kteří odpovídali v anketě, s tvrzením, že minimální mzda zvyšuje nezaměstnanost u mládeže a nekvalifikovaných pracovníků. Srovnání empirických studií nezaměstnanosti z roku 2006 potvrzuje zejména negativní vliv minimální mzdy na schopnost nalézt práci u mladistvých. Podle některých názorů teorie o tom, že vysoká úroveň minimální mzdy vede k vyšší nezaměstnanosti, platí pouze v jakémsi vakuu, tedy mimo kontext další legislativy, která v realitě existuje (například dávky).

Ekonomové tento vliv vysvětlují tak, že trhy práce zasažené minimální mzdou jsou negativně ovlivněny jak na straně poptávky, tak i nabídky. Jakmile je minimální mzda stanovena natolik vysoko, že převyšuje rovnovážnou mzdu na trhu práce, dochází ke snižování poptávky po práci na straně zaměstnavatelů a zvyšování nabídky práce na straně uchazečů o práci. Výsledkem jsou vyšší mzdy, avšak pro méně zaměstnanců, než v rovnovážném případě. Nezaměstnanost vyvolaná minimální mzdou je tak nedobrovolná; přitom hodně mladých lidí je ochotno pracovat za nižší než minimální mzdu s vyhlídkou, že po získání pracovních zkušeností jim bude odměna za práci zvýšena.

Podle Franka a Bernankeho minimální mzda také vytváří dvě skupiny pracovníků. Jedna skupina vydělává více, než kdyby minimální mzda nebyla uzákoněna, druhá skupina je bez práce. Podobně jako v případě regulace nájemného je i minimální mzda ekonomicky neefektivní.

Kritika neoklasického modelu Tvrzení, že minimální mzda zvyšuje nezaměstnanost, jsou založena na jednoduchém modelu trhu práce složeném z poptávky a nabídky. Někteří ekonomové (například Pierandelo Garegnani , Robert L. Vienneau, a Arrigo Opocher spolu s Ianem Steedmanem), navazující na dílo Piera Sraffy, tvrdí, že takový model, i v případě, že jsou splněny jeho předpoklady, je logicky nekoherentní. Michael Anyadike-Danes a Wynne Godley ukazují na výsledcích simulace, že jen málo empirických výzkumů založených na učebnicovém modelu vytváří vyvratitelnou teorii a z toho důvodu stěží existují empirické důkazy takového modelu. Graham White tvrdí, že politika usilující o větší pružnost trhu práce, zahrnující redukci minimální mzdy, nemá „intelektuálně koherentní“ základy v ekonomické teorii.

Garry Fields, profesor ekonomie na  Cornellově univerzitě, se domnívá, že neoklasický učebnicový model minimální mzdy je nejednoznačný a že standardní teoretická argumentace nesprávně pracují pouze s jednosektorovým trhem. Fields říká, že dvousektorový trh, zahrnující osoby na volné noze, zaměstnance ve službách a farmáře, kteří jsou typicky mimo vliv minimální mzdy, a s jedním sektorem, ve kterém je přítomen vliv minimální mzdy, a s jedním, kde tento vliv přítomen není, a s možností pohybu mezi těmito sektory, je základem pro lepší analýzu. Použitím tohoto modelu Fields ukazuje, že typický neoklasický model je nejasný a říká, že „předpovědi, vyvozené z učebnicového modelu, rozhodně neplatí v dvousektorovém modelu. Vzhledem k tomu, že sektor nezávislý na vlivu minimální mzdy existuje téměř všude, není možné na předpovědi neoklasického modelu spoléhat.“

Alternativní pohled na trh práce pohlíží na trhy s levnou pracovní silou jako na trhy, kde převládá monopsonistická konkurence, což znamená, že poptávající (zaměstnavatelé) mají výrazně větší tržní sílu než nabízející (zaměstnanci, uchazeči o zaměstnání). V takovém případě by interakce poptávky a nabídky vedla k vytvoření menšího množství pracovních míst a k ustavení nižších mezd než na konkurenčním trhu. Takový případ je označován za selhání trhu a jeho výsledkem je, že zaměstnanci jsou placeni mzdou, která je nižší než mezní jejich produkt. Na monopsonním trhu by pak vhodně stanovená minimální mzda vedla k růstu mezd a vytvoření většího množství pracovních míst, pokud by výsledná mzda byla rovna meznímu produktu práce.

Dalším důvodem, proč by na některých trzích minimální mzda nemusela ovlivnit nezaměstnanost, je, že poptávka po některých produktech je velmi neelastická. V takovém případě, je-li firma nucena zvyšovat mzdy, může zvýšit ceny výrobků a protože je poptávka silně neelastická, budou zákazníci pokračovat v nakupování výrobků v nezmenšeném množství, čímž pokryjí náklady na zvyšování mezd. Firma pak nemusí propouštět zaměstnance a pracovní místa zůstanou zachována. Ekonom Paul Krugman ovšem namítá, že tento model nevysvětluje, co by firmy vedlo k tomu, aby vyšší ceny nestanovily už před zavedením minimální mzdy.

Allan Blinder navrhl další tři možné důvody, proč minimální mzda neovlivňuje nezaměstnanost: vyšší mzdy mohou snížit míru, ve které zaměstnanci střídají zaměstnání, a tím redukovat náklady na školení nových zaměstnanců; zvýšení minimální mzdy může odstranit problém firem najímat nové zaměstnance za mzdy vyšší než jaké mají zaměstnanci dosavadní; a že zaměstnanci pracující za minimální mzdu mohou tvořit tak malý podíl pracovní síly, že náklady zvýšení minimální mzdy nehrají roli. Sám ovšem připouští, že neví, jestli jsou tyto argumenty správné.

Alternativy minimální mzdy Někteří ekonomové a politici navrhují různé alternativy minimální mzdy. Jejich argumentem je že tyto alternativy mohou řešit problém chudoby lépe než minimální mzda, protože by prospívaly větší části populace, nezpůsobovaly nezaměstnanost a jejich náklady by nenesli pouze zaměstnavatelé levných pracovních sil.

Základní nepodmíněný příjem

Základní nepodmíněný příjem je navrhovaný systém sociálního zabezpečení v podobě pravidelné peněžní dávky vyplácené ve stejné výši všem lidem a bez jakýchkoli podmínek. Smyslem této dávky by bylo poskytnout základní zajištění živobytí každému, bez ohledu na to zda pracuje, pracovat nemůže či pracovat nechce. Základní nepodmíněný příjem v různých podobách navrhovali filosof Bertrand Russel, utopický socialista Charles Fourier, liberální filosof John Stuart Mill nebo americký liberální ekonom Milton Friedman. V České republice se o myšlence základního nepodmíněného příjmu diskutuje v několika politických stranách, např. ČSSD, KSČM, Straně zelených či Pirátské straně.

Sleva na dani Sleva na dani je mechanismus, kterým může daňový systém snížit domácnostem výši odváděné daně až do záporných hodnot, kde se pak daň mění na platbu od státu. Tento systém se mírně liší od negativní daně tím, že je obvykle poskytován jen domácnostem, které mají nějaký vlastní příjem. Systém slev na dani je více zaměřen na potírání chudoby než minimální mzda, neboť nedotuje zaměstnance s nízkými mzdami, kteří jsou podporování domácnostmi s vysokými příjmy (např. teenageři, kteří ještě žijí u rodičů).

Kolektivní vyjednávání V některých zemích není minimální mzda zákonem stanovena. Příklady takových zemí jsou Itálie, Finsko, Dánsko nebo Norsko. V těchto zemích (zejména v těch skandinávských) je mimořádně vysoký podíl účasti zaměstnanců v odborových organizacích. Místo minimální mzdy jsou pak mzdové standardy kolektivně vyjednány a stanoveny v takzvaných normativních smlouvách.

Historie Moderní zákony o minimální mzdě se poprvé objevily ve Vyhlášce pracovníků (1349), dekretu krále Edwarda III., která stanovila maximální platy pro dělníky ve středověké Anglii. Král Edward III, který byl bohatým vlastníkem půdy, byl závislý, jako jeho pánové, na poddaných, kteří pracovali v zemědělství. Na podzim roku 1348 dosáhl černý mor do Anglie a zdecimoval její populaci. Vysoký nedostatek pracovní síly způsobil růst mezd a povzbudil krále Edwarda III, aby stanovil maximální mzdu. Následné změny ve vyhlášce, jako je Statut pracovníků (1351), zvýšily sankce za vyplacení mezd nad stanovené sazby.

Zatímco zákony upravující mzdy původně stanovily jejich strop, byly nakonec použity ke stanovení existenčního minima. Změna ve Statutu pracovníků v roce 1389 účinně stanovila mzdy podle cen potravin. Časem smírčí soudce, který byl pověřen stanovením maximální mzdy, také začal stanovovat formální minimální mzdu. Tento postup byl poté formálně stvrzen přijetím Zákona o stanovení minimální mzdy v roce 1604 králem Jamesem I. pro pracovníky v textilním průmyslu.